OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 29. kapitola

11.01.2011 (20:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1079×

29. kapitola

Konečně jsme se s Cristal osobně po dlouhé době setkaly. Chyběla mi. Bylo to, jako kdyby jedna moje část nebyla. Byla jsem tolik šťastná, že jsem si nevšimla, že to ze mě vyzařuje.

„Zlatíčko, mohla bys, prosím tě, omezit to záření?“ poslala mi myšlenku Cristal. Já se nechápavě podívala na své tělo, které bylo obklopeno září.

„Uups,“ uniklo mi z pusy. Mé poznámce se Chalcedon zasmál a ten další drak se zatím hrozně škaredil. To by mě zajímalo, co to bude za náfuku. Po chvilce jsem se od Cristal odtrhla a objala Chalcedona. Měl z toho velkou radost a já mu mohla mezitím poděkovat za ten náramek. Bohužel naše shledání muselo být přerušeno. Už zase nás začal přerušovat ten třetí drak.

„Chápu, že jste se dlouho neviděli, ale to doženete později.“ Otočila jsem se na něj a měla chuť vrčet. Naštěstí mé myšlenky uslyšela Cristal a včas mě přerušila.

„Anno, ráda bych ti představila mého otce.“ Chvíli jsem si ho prohlížela a pak jsem k němu přikročila.

„Je mi ctí se s vámi setkat.“ Snažila jsem se na něj být milá a zároveň uctivá. Moment prohlížení mi vrátil a nakonec promluvil:

„Cristal, že sis vybral člověka, to bych snad i pochopil, ale někoho takového jako je ona?! Neumí se ani pořádně chovat. Jaks ji to mohl vůbec, Chalcedone, povolit,“ hodil opovržlivým výrazem po Chalcedonovi. „Zklamal jsi mě. Očekával jsem od tebe, že ji ohlídáš.“ Bylo mi Chalcedona a Cristal líto. Nelíbilo se mi, jak se k nim choval.

„Proč jim za mě nadáváte? Nadávejte mě, ne jim. Oni za nic nemůžou. Jen se mě snažili zachránit a povedlo se jim to. Pokud na někoho chcete řvát, tak řvěte na mě,“ spustila jsem na něj. Cristal s Chalcedonem stáli jako přikovaní a ten velkej zelenej drak na mě upřel zpříma pohled.

„Být tebou, tak bych si tolik nedovoloval,“ vrčel na mě. Vypadalo to, že jsem ho asi naštvala, ale něco mi říkalo, že se ho bát nemám.

„Proč?“ rejpla jsem si. Sice vypadal jako nějaká autorita, jenže mě znáte. Čím autoritativní se snaží ke mně někdo být, tím víc do něj šťourám. Drak na mě vytřeštěně vyvalil oči.

„Ty nevíš, kdo jsem? Nemáš ze mě strach?“ První otázku udiveně vykřikl a druhou spíš nechápavě vypustil z pusy.

„Ne, nevím, kdo jste, a strach z vás nemám. Kdybych měla mít strach pokaždé, když se vedle mě objeví někdo silnější než já, tak už jsem dávno zalezlá pod postelí,“ vysvětlila jsem mu.

„Pořád to nevidíš, Mithrasi,“ ozvalo se nečekaně za mnou. Otočila jsem se na osobu, která promluvila. Byl to ten fešák, co byl se mnou v ložnici. Myslí, že se jmenoval Camiel.

„Ne, nevidím,“ pěnil stále zelený drak. Podle všeho se jmenoval Mithras.

„Je přesným opakem tvé dcery. Je jako součástka, která tvé dceři chyběla,“ vysvětloval mu Camiel. Sice jsem jeho slova nechápala, ale Mithras se začínal uklidňovat a já byla ráda. Camiel na mě pohlédl a usmál se.

„Jsem rád, že tě konečně, Anno, můžu osobně poznat. Už dlouho jsem čekal na to, kdy si Cristal přivede svou bytost,“ vysvětloval mi. Jeho chování mi připadalo trochu načesané, ale smířila jsem se s tím, že asi každý, koho já potkám v tomto světě, bude o něco starší než já. Proto jsem jen zaraženě mlčela a čekala, co bude dál.

„Také bych ti konečně rád představil Mithrase. Mého draka, otce Cristal a mého spoluvládce říše“ informoval mě Camiel. Trochu mě poslední informací zaskočil a já si uvědomila, jak netaktně jsem se chovala. Proto jsem radši sklopila zrak k zemi a snažila se zamaskovat mé červenání.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem směrem k Mithrasovi. Má omluva ho asi stejně moc nezajímala, protože se uraženě otočil ke Cristal.

„To jsi ji nebyla schopná ani poučit o základních věcech naší říše?“

„Promiň, otče, neměly jsme k tomu dostatek času,“ omluvila se mu Cristal.

„Neboj,“ uklidňoval ho Camiel. „Annu všemu naučíme a bude se chovat jako správná princezna,“ ujišťoval ho. Jenže já nevěřila vlastním uším.

„Princezna?“ vyšlo udiveně z mých úst. Camiel se na mě otočil a vysvětlil.

„Každá bytost získává v této říši postavení, které má jeho drak. Proto budeš vystupovat jako princezna.“ Zarytě jsem mlčela a v myšlenkách Cristal nadávala. Jenže ona se jen na můj účet bavila. Tohle jí jednou vrátím.

„Jsem si vědom, že o našem světě víš minimálně, ale dřív než ti všechno začneme vysvětlovat, tak by sis měla jít odpočinout a Cristal taky. Máte za sebou dlouhou cestu.“ Podívala jsem se na Cristal a uvažovala nad tím, zda by mi postel nemohli dát sem. Nechtěla jsem ji hned opouštět. Jako vždy Cristal věděla na, co myslím. Mým myšlenkám se zasmála a poslala mě s Camielem pryč se slovy:

„Budu jen pár pater pod tebou.“

Mezitím v New Yorku:

Vše nasvědčovalo tomu, že válka začíná. Úsvit se pomalu blížil a zdálo se, že s jeho příchodem skončí i mimořádný sabat, který byl svolán samotnou Hekaté. Těžké závěsy bránily světlu, aby se vplížilo do místnosti a zářilo více, než dohořívající svíce na dlouhém kamenném stole. Staré ženy postávaly v hloučcích a zapáleně diskutovaly, zatímco mladší členky sabatu posedávaly po podlaze a snažily se udržet otevřené oči.

Když do místnosti vplula drobná šedovlasá žena a za ní se pomalu dobelhaly další z rady starších, místnost během sekundy ztichla, a jediné zvuky kromě kroků příchozích, byly kočičí mňouknutí a zahoukání sovy. Jairia, jejich mluvčí, vyzvala přítomné dámy, aby se usadily na svých místech a nechala Hekaté pronést finální rozhodnutí.

Jedna z mladších čarodějek se vytratila z místnosti hned po vyslovení posledního slůvka a svižným krokem se vydala pustou zšeřelou ulicí velkoměsta směrem ke stanici podzemní dráhy. Na chodníku se válely převržené popelnice, jak v nich hladoví lidé hledali plesnivé zbytky potravin. Ladně přeskočila odhozené víko, a když tiše doskočila zpět na chodník, rychle otočila hlavu směrem k postranní uličce, z níž zaslechla tichý šramot.

Ještě nevyšlo slunce.

Cítila, jak se jí rozbušilo srdce, a v duchu nadávala slunečnímu kotouči, ať si nedává na čas a ozáří zemi osvobozujícími paprsky. Zase ten zvuk, který ji nutil přidat do kroku. Už jen tři bloky a bude u vchodu do metra, kde už nebude sama. Rozběhla se.

Zbývalo ještě pár metrů, když ji silné paže přirazily na zeď a ona vyděšeně zírala do chladně modrých očí šelmy.

…

Lea seděla na parapetu a nervózně poklepávala na okenní kličku. Slunce se konečně vyhouplo nad východní částí parku a ona hypnotizovala příjezdovou cestu k domu. Vteřinová ručička na nástěnných hodinách se neochotně vlekla kupředu a každé své klopýtnutí ohlásila hlasitým tiknutím.

„Leo?“

„Co jí mohlo zdržet?“

„Třeba se ještě jedná, neboj se.“

„Nejedná, Dami, nejedná. Psala mi k ránu smsku, že už je po sabatu a že nám všechno řekne, až sem dorazí. Podzemka už jezdí a z konečné je to autobusem jenom pár minut.“

Na skřínce se rozvibroval telefon a Lea po něm skočila bleskovou rychlostí.

„Ano?… Ach Wille, to jsi ty.“ Odmlčela se.

„Ne, čekáme na ni, ale ještě se neobjevila… Já vím, že už tu měla dávno být, ještě ty mne znervózňuj!“ vykřikla do sluchátka a opřela se čelem o okenní tabulku a po rozloučení položila sluchátko.

„Co říkal?“

„Že na nás mají upíři na všechny spadeno, protože jsme obecně považováni za příznivce lidí.“ Znova upřela oči směrem k bráně. „Tak Fiono, kde jsi, proboha?“

Doufám, že se vám tento díl líbil. Za druhou část kapitoly můžete poděkovat Joaně.

Vaše El

28. kapitola 30. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 29. kapitola: