OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 36. kapitola

11.02.2011 (10:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1143×

36. kapitola

Fiona, Lea a Mel:

Ticho, které zahalilo dům, mělo nahořklý nádech. Nikdo už neměl chuť žertovat, jen mlčky přecházeli chodbami, aby zkrátili to napjaté čekání na zázrak, který nepřicházel. Venku se začalo stmívat, když se Lea s Fionou sešly v koupelně pokoje pro hosty, který čarodějka obývala.

„Jsi si jistá?“

„Ne, ale už to udělej, jinak couvnu.“

Lea tedy zatnula zuby a střihla. Na podlahu se začaly zlehka snášet prameny dlouhých vlasů a Fiona zavřela oči, aby tomu nemusela přihlížet a aby zastavila slzy, které se jí draly z očí.

„Myslím, že vypadáš dobře jako vždycky,“ prohlásila Lea, když dokončila své dílo a o pár kroků ustoupila.

„Nikdy jsem si nemyslela, že ustřihnu své venkovní čarodějnické já,“ otřásla se a natáhla na sebe mikinu New York Yankees. „Baseball sice není můj sport, ale vypadám jako člověk, nemyslíš?“

„Rozhodně už nevypadáš jako rocková groupie, jestli chceš slyšet pravdu,“ usmála se víla a posadila se na rám vany.

Fiona pozorovala svůj odraz v zrcadle a rukou přejížděla své hladké vlasy po ramena, a když se dostatečně vynadívala, sklouzla pohledem k odrazu Ley.

„Není to tak, že bych tě tu chtěla nechat.“

„Já vím, ale budu mít o vás všechny strach. O Anně není ani stopy, draci vzali nohy na ramena, nebo na křídla, nebo naopak, kruci. Jestli se William objeví na veřejnosti, někdo mu utrhne hlavu a dají to na internet jako varování pro všechny zrádce. Ale ne, on si nedá říct,“ vydechla.

„Máš pravdu, že by bylo lepší, aby tu byl někdo, kdo má rozum,“ kývla vážně čarodějnice.

„Což se tě naštěstí netýká.“

„Ty rulíku zlomocnej, nebuď drzá, nebo ti ostříhám keříky v parku.“

„Nejsem drzá, jsem pravdomluvná,“ rozezněl se konečně domem dvouhlasý smích a Fiona se raději posadila na kobereček před vanou a opřela se zády o skřínku s ručníky.

„Takže mě tu nic nedrží.“

„Zůstaň aspoň na večeři, prosím.“

„Nejsem sebevrah, vyrazím až za svítání. Stejně musím ještě prostudovat co nejvíc z knih, co jste mi sem propašovali. Obranná kouzla nikdy nebyla moje silná stránka, nicméně jsem se naučila docela rychle běhat. A taky zadržovat dech pod vodou, kdyby mě chtěl někdo topit ve studni.“

„A to se v boji proti upírům vyplatí.“

„Vzhledem k tomu, že je nemám šanci přeprat fyzicky, asi bych mohla začít pořádně kouzlit, že já byla vždycky spíš na bylinky.“

„Jedna z těch, co mi oškubávají les,“ zavrčela Lea, nicméně s lehkým úsměvem.

„Pouze přijímám dary přírody, nekácím pralesy. Všichni lesní tvorové musí mít radost, že se lidem konečně vrací všechno zvěrstvo, co na naší planetě napáchali, ne?“

„To sice jo, ale mám pocit, že tohle kruté zacházení si nezaslouží. Být večeře, mlíkárna, teda krvárna.“

„Eeh, představ si, že vejdeš do hospody a místo flašek tvrdého tam visí lidé s AB negativní a nulou pozitivní. A zubatý barman z nich točí panáky,“ otřásla se Fiona při své vlastní představě.

U večeře nakonec seděli jen ony dvě a Damien. Každý byl ponořen ve vlastních myšlenkách, takže se konverzace odehrávala pouze v rozsahu: „Podáš mi sůl, prosím?“ Lea po očku sledovala svého unaveného a utrápeného manžela, který vidličkou honil po talíři rajče a nevypadal, že si je své činnosti vědom. Fiona si v duchu opakovala, jak dobít energii z rostlin způsobem, který se jí Lea snažila natlouct do hlavy, a pomalu se se všemi loučila. Ještě dlouho do noci seděla schoulená pod rozsvícenou lampičkou a snažila se naučit co nejvíce z knih, které si nemohla vzít s sebou.

Po spánku, který se zdál být okamžikem, na sebe opět navlékla sportovní mikinu, hodila si na záda batoh a tiše se vyplížila z domu. Lea stála na terase a sledovala, jak se nebe pomalu barví do ruda.

„Dávej na sebe pozor,“ řekla a objala ji.

„Ty taky, a dohlídni na kluky, ať nedělají blázniviny.“

„Nevím, jestli zvládnu splnit tohle, ale pokusím se,“ sevřela ji Lea ještě pevněji, než se konečně rozloučily a Fiona vykročila do lesů za domem, aby se pokusila najít cestu bez pronásledovatelů. Našlapovala na mech s odhodlaným výrazem na tváři, protože tohle byl její boj a ona se odmítala vzdát a přihlížet z dálky.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ ozvalo se vztekle vedle ní, když s ní kdosi srovnal krok.

„Domů, Mele. Musím domů.“

„Sama? Vždyť tě můžou zabít, neubráníš se upírům.“

„To je mi novinka,“ zastavila se. „Ale pochop, že když se sabat rozhodl, že tohle není naše válka a že nevystoupíme proti upírům, nebyl to rozkaz zůstat někde v noře. Když vyrůstáš na vesnici a žiješ tam dlouhá léta, všechny ty lidi znáš, celé jejich rodiny. Nechci je nechat umřít. V celém okolí je jen jedna stará čarodějka, která na rozdíl od nás neutekla do města a lidem pomáhá, vždycky nám říkala, že i naši předci byli lidé, a že bychom na to neměli zapomínat,“ nakopla zamračeně šišku.

„Takže?“

„Nebaví mě čekat v Damienově domě, ale možná si zavzpomínám na středověk, kdy ježibaby všeho druhu bránily své lidi před nebezpečím, včetně upírů. Nikdo nesmí dělat peklo lidem, kromě jejich čarodějky!“ zasyčela. „To je naše práce, a jestli se tam objeví nějaký upír, bude to poslední, co ve svém neživotě udělá.“

„Hezký proslov,“ pokýval Mel hlavou. „Jen jsem se chtěl zeptat…eeh… zahrnuje to i rituální tanec bez šatů?“

„Ty kreténe, nemůžeš být alespoň jednou vážný?“

„Nemůžu, má sladká čarodějko, ty jsi totiž nejkrásnější, když se zlobíš. A teď už pojď, přeci tě nenechám jít tam samotnou. Navíc už jsem si dlouho nebrousil drápy o upíra.“

Fiona raději mlčela a jen zdvižený pravý koutek prozrazoval, že má z jeho příchodu vlastně radost.

„Jak je to vůbec daleko?“

„Pěšky hodně, kočkobus by se hodil,“ zamrkala.

Nathaniel:

Potom, co jsem odešel z domu hrůzy, který vytvořily ty dvě. Začal jsem si uvědomovat, že nemá cenu Annu hledat. Vždycky kolem ní byla nějaká zvláštní energie, chránicí ji. Sice mám o ní strach, ale něco mi říká, že je čas se věnovat jiným věcem. Hledání Anny se zaseklo na mrtvém bodě. Vždycky ji budu hledat, ale jsou tu i jiné věci, které se musí zařídit.

Zvedl jsem telefon a vytočil číslo. Hned po prvním zazvonění mi telefon dotyčný zvedl.

„Craforde, to je mi ale překvapení! Jdeš mi oznámit, že se Tallensové stáhli?“ rýpnul si pesimisticky.

„To bohužel ne, ale rád bych ti nabídl svou pomoc,“ vrátil jsem mu. Na druhé straně bylo chvíli ticho a pak jsem slyšel výbuch smíchu. Po chvíli se uklidnil a vážně pověděl:

„Jdeš proti mně. Tallense vedeš ty. Tak proč mi chceš zatraceně pomáhat?“ ozvalo se na druhé straně vyčítavě.

„Jak jsem předpokládal, nepřečetl sis ani novinky ze sněmu, kromě toho, že Tallensové se spojili s upíry.“ Jakmile jsem domluvil, uslyšel jsem šustění papírů.

„Hm, tohle je novinka. Nejsi ve vedení. To je poprvé po několika tisíci letech, co jsi své místo někomu přenechal, a Amosdeus mi nepřipadá jako dobrá volba. Budou s ním velké problémy,“ komentoval na druhé straně Christopher Manhood, prezident pro nelidské záležitosti. „S tebou byla aspoň domluva, ale on bude chtít ničit. Zjišťoval jsem si o něm nějaké informace a jeho složka byla o dost tlustější než ta tvoje. V posledních několika letech tě poměrně překonal,“ komentoval.

„Možná mě překonal v počtu hříchů, ale ne v počtu duší. Sám dobře víš, že jsem daleko lépe zásoben, než jakýkoliv Tallens,“ upozornil jsem ho.

„Ano, to bych měl vědět, když ti je dodávám. Chtěl jsem ti dneškem přítok duší přestřihnout, ale nejprve si vyslechnu, co mi chceš. Jsi schopný ke mně dorazit ještě dneska večer?“ zeptal se.

„Budu u tebe do půl hodiny,“ odpověděl jsem mu a položil telefon. Sebral jsem klíče od auta a vydal se zaujmout místo, které mi v nynějších událostech, bude náležet.

…

„Vítám tě,“ ozvalo se z křesla u okna. Šel jsem dál a postavil se vedle koženého křesla. Nechtěl jsem ztrácet čas a rovnou přešel k věci.

„Mým důvodem, proč chci být na straně lidí, je má pravá láska,“ vyřkl jsem. Christopher se na mě otočil a udiveně mi zíral do tváře.

„Co se stane, když tu tvoji pravou lásku zabijí?“ zjišťoval.

„Zemřu.“ Vážně jsem se mu zadíval do očí.

„Proč ji neuděláš tím, co jsi ty?  Máš dokonce na výběr. Ještě ji můžeš udělat upírem,“ rýpal znechuceně.

„Nezaslouží si být tím, čím jsem já, a jako upíra bych ji vidět taky nechtěl. Moc by se mi nelíbilo, kdyby si občas ze mě udělala bufet,“ vysvětlil jsem mu můj postoj k upírství.

„A my jim tohle tolerovat máme?“ vrátil mi. Chápavě jsem pokýval hlavou a pokračoval.

„Ještě je tu pro mě jeden háček. Zmizela. Prostě se vypařila ze světa, takže ji vlastně ani nijak proměnit nemůžu,“ svěřil jsem se mu. „Jediné, co vím je, že není mrtvá a s upíry ani Tallensi není.“

„Jsi si jistý, že chceš být na naší straně?“ zeptal se raději znova Christopher.

„Stoprocentně,“ odvětil jsem odhodlaně.

„Budu po tobě chtít složit přísahu obětování,“ informoval mě. Překvapilo mě, že vůbec o takové věci ví, ale chápal jsem jeho požadavek. Přísaha byla jen jistou smrtí toho, kdo by je zradil. Kdyby se tak stalo, mohli by mě obětovat pro rituál posílení vojska. Byl to čarodějnický rituál a kdysi se používal velmi často pro zajištění proti zrádcům.

„Dobře,“ souhlasil jsem. „Kdy chceš, abych ho složil?“ vyzvídal jsem.

„Zítra po obědě přijeď,“ poručil mi. Nechtěl jsem mu odporovat, tak jsem mlčel a neodmlouval. Potřeboval jsem ho, tak jako on mě. Oba dva jsme mlčeli a hledali další slova pro nastávající události, když se najednou na jeho stole něco objevilo. Oba jsme nechápavě koukali na pergamen, který se tam znenadání objevil, a já doufal, že ho bude chtít ihned Christopher otevřít.

První se na pergamen nevěřícně díval a pak s nechápavým pohledem zamířil ke mně.

„Nevím, kdo ho poslal,“ odpověděl jsem mu na otázku v jeho očích. Váhavě ho vzal do rukou a otevřel ho. Byl jsem zvědavý a drze mu koukal přes rameno. Jenže to, co jsem se dočetl, mě velmi příjemně překvapilo.

Drahý Manhoode,

Rád bych vám nabídl naši pomoc v boji proti Tallensům a upírům. Jako král dračí země a dračích bytostí vám mohu poskytnout několik dračích bytostí, které by měli bez problému zabít jakéhokoliv Tallense a upíra. Naší skupinu povede král Camiel a naše nová princezna povede obranu. Tedy pokud ji stihneme včas připravit.

Bohužel vám nemůžu říci, kolik vojáků vám pošlu, protože je jen na nich, kdo bude chtít riskovat svůj život a vyjít do boje po vašem boku.

Budu kontaktovat i ostatní bytosti na světě, jestli by nám nepomohly. Každá pomoc se vám bude hodit a doufám, že naši pomoc přijmete. Jinak by výsledek boje pro vás mohl být katastrofální.

Po přečtení dopisu napsaný text zmizí a vy mi budete moci napsat odpověď. Jakmile budete chtít dopis odeslat, stačí ho srolovat a on se mi automaticky odešle.

S pozdravem

Mithras, dračí král

Nadšeně jsem koukal do pergamenu a byl rád, že jsem odešel od Tallensů. Až tohle zjistí Amosdeus, tak bude vyděšeně koukat a přemýšlet, co s tím. Christopher na mě nechápavě koukal a čekal na vysvětlení.

„Dračí bytosti jsou něco jako bohové. Sám víš, že lidé kdysi uctívali nějaké bohy, ale ty najednou ze země zmizeli. Do teď se můžeš dočíst v mytologii třeba o řeckých a severských bozích.“

„Chceš mi říct, že se na lidskou stranu staví i samotní bohové?“ ptal se vyjeveně.

„Oni to vlastně bohové nejsou, ale jejich moc daleko přesahuje tu naši. Kdysi žili mezi lidmi. Chtěli jim pomáhat. Jenže se to všechno zvrtlo, a když jedna dračí bytost, kvůli závisti umřela a s ní i její drak, tak se draci rozhodli, je eliminovat ze světa lidí,“ vysvětloval jsem mu.

„Jednou jsem se potkal s Camielem. Je to něco přes dva tisíce let a ten mě mohl zabít, ale ušetřil mě a dodnes jsem mu za to vděčný a jsem rád, že jsem se tentokrát rozhodl být na straně lidí. Také jsem párkrát jednal s Mithrasem, ale u něho nikdy nikdo neví, co připravuje a kdy se objeví,“ vzpomínal jsem.

„Takže mám jeho pomoc přijmout?“ zjišťoval.

„Určitě. Být tebou, tak bych ani neváhal.“ Christopher mi věřil, a proto na pergamen napsal, že pomoc rád uvítá a sroloval ho. Ani ho nestihnul pořádně dobalit a už mu z ruky zmizel.

Nevěřícně jsem koukal na jeho ruce a zalil mě pocit naděje. Přece jen nepůjdu na úplnou smrt po boku lidí. Možná se mi je povede aspoň částečně zachránit.

35. kapitola 37. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 36. kapitola: