OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 38. kapitola

01.03.2011 (13:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1193×

38. kapitola

Jedna rána za druhou lítala kolem mé hlavy a já vždycky jen tak tak unikla. David mě nešetřil a klidně mě tím klackem mlátil, co se dalo. V některých chvílích to dokonce vypadalo, že si výuku neskutečně užívá.

Zpočátku jsem celkem šikovně chránila svůj levý bok, ale když už jsem schytala třetí ránu do pravého boku, tak jsem věděla, že takhle to dlouho nevydržím. Naštěstí David po nějaké době zastavil.

„Hm, tak si probereme základní věci pro boj s mečem a s čímkoliv, co by ti mohlo přijít do ruky, kdyby ses chtěla bránit a zachránit si život,“ začal s výukou. To jsem u té obrany levého boku vypadala tolik nemotorně? A já si myslela, že tyhle základní věci už znám. Trochu jsem si oddychla a doufala jsem, že tím jeho obeznámením získám čas. Jeho výklad byl docela zajímavý, a aby si občas zjistil, zda dávám pozor, tak mi některé ukázky pohybů ukazoval útokem na mě.

„Tak a teď si vyzkoušíme, co sis z mého výkladu zapamatovala, a jsi schopná využít,“ pokračoval dál a postavil se do bojového postoje. Postoj jsem okopírovala od něho a začala jsem se bránit hned od prvních ran, ale má levá strana se mi špatně chránila, protože každá rána, kterou jsem vykryla pomocí levé ruky, tak prolétla bolestně do celého boku a má obrana kvůli tomu velmi pokulhávala.

David útok zesílil, až mě rozhýbal natolik, že jsem musela chránit celé tělo. Nakonec udělal jeden výpad a pak i druhý výpad, čímž zaútočil na levý bok a trefil se. Bolest prolétající mým tělem při ráně byla ochromující. Svezla jsem se na kolena a snažila se rozdýchat bolest.

„Neříkej, Anno, že jsem tě trefil, tak bolestivě, že přede mnou musíš klečet. Už bys byla mrtvá, kdybys byla v boji,“ informoval mě jen tak mimochodem. Měl pravdu, ale já potřebovala odpočinek. Bolest z levého boku neustávala a já už ji nemohla dále snášet. Něco se s tím musí udělat. Z posledních sil jsem se zvedla.

„Omluv mě, ale musím si odskočit,“ zasípala jsem. První na mě nechápavě koukal a pak zakroutil hlavou. Jenže to už jsem byla na cestě na toalety.

Když jsem za sebou zabouchla dveře, tak jsem se svezla k zemi a rozdýchávala situaci. Mým cílem byla momentálně jediná věc. Uzdravit se. Tudíž jsem musela přijít na to jak.

Probírala jsem si už nějakou chvíli v hlavě, co jsem včera večer udělala tak zásadního, že se mé tělo uzdravilo, ale na nic jsem nemohla přijít, když někdo zaklepal a vešel dovnitř.

„Žiješ?“ zeptal se David. Podívala jsem se na něj otráveně a pochopil.

„Hele, já to fakt nemyslel zle. Jen si myslím prostě, že bys měla vydržet víc. Jinak bitvu prohrajeme,“ vysvětloval a sedl si mezitím vedle mě k tomu bolavému boku.

„Já nejsem padavka,“ odsekla jsem mu naštvaně.

„To jsem neřekl, ale prostě bys měla vydržet víc,“ vrátil mi.

„I s tímhle?“ vybalila jsem na něj a vyhrnula kus trička na levém boku. Když spatřil, co tam mám, tak vyděšeně polkl.

„Měla jsi mi to říct,“ vyčetl mi.

„A co bys s tím udělal?“ rýpla jsem si.

„Zavolal léčitele,“ pověděl mi vážně.

„Jasně, přesně tohle Mithras chce. Kdyby chtěl, abych byla vyléčená, tak by mě vyléčil sám, ne?“ vracela jsem mu vyčítavě.

„Na tom něco bude,“ podotkl.

„A to tu radši chceš sedět, dokud se ti rána nezahojí?“ ptal se mě jako pitomce.

„Ne, snažím se přijít na to, co mě včera večer uzdravilo,“ informovala jsem ho.

„Tohle nemáš ze včerejška?“ ptal se mě vykuleně.

„Ne, to mi dneska ráno udělal Mithras, když jsem mu odporovala. Teda spíš to byla moje chyba, protože jsem mu chtěla vrátit to mučení,“ vysvětlovala jsem.

„Jaké mučení?“ vyzvídal.

„Nechtělo se mi vstávat, tak zase v mém těle spustil ty bolavé vlny. A já si to prostě nechtěla nechat líbit, proto jsem jednu vyslala směrem k němu. Jenže on stihl zvednout jakýsi štít a vlna se mi ve dvojnásobné síle vrátila zpět. Odhodila mě z postele na zeď a potom se mi prostě udělalo tohle,“ ukázala jsem na ránu.

„Ty jsi odporovala Mithrasovi?“ vrtěl nevěřícně hlavou.

„Já vím, byla to chyba. Jenže on mě nechal spát jen čtyři hodiny po dvou dnech nespánku  se slovy, že spát můžu až týden před bitvou. Prostě jsem si to nechtěla nechat líbit,“ svěřila jsem se.

„K tomu radši nebudu nic dodávat,“ povzdechl si David. „Ale první musíme přijít na to, jak ses uzdravila. Řekni mi všechno, co jsi dělala před tím uzdravením, když jsi přišla od Mithrase." A tak jsem mu popsala vše, co jsem dělala. Zastavil mě až u popisu sprchování a srovnávání si myšlenek v hlavě.

„Popiš mi přesně, na co jsi myslela,“ přikázal mi. Začala jsem popisem toho, jak jsem si vybavila Mithrasovu vzpomínku na den, kdy podle Nathaniela David umřel a pak jsem se zasekla a zčervenala. Přesně se mi zobrazila vzpomínka na mé přání být v blízkosti Nathaniela a dotýkat se ho. Kdybych se velmi před Davidem nesoustředila na jiné věci, tak snad i vzdychnu. A v tu chvíli se to zase stalo. Mé tělo se začalo uzdravovat. Přestala jsem myslet na Nathaniela a tělo se přestalo uzdravovat.

Nechápavě jsem zakroutila hlavou a opět jsem začala myslet na to, jak bych mu prohrábla vlasy a byla blízko tak, jak nikdy předtím. Naklonila bych se k němu a drze mu ukradla letmý polibek. Hned potom jsem se podívala na bok a modřina byla fuč.

David mě pozoroval a čekal na má slova. Když viděl, že se mi bok uzdravuje, tak mu začala zářit očička.

„Přišla jsi na to,“ konstatoval a já jen na souhlas kývla.

„Co je tedy příčinou uzdravování?“ zajímalo ho a mé tváře ihned nabraly barvu téměř rudou.

„Věř mi, nechceš, abych ti popisovala, na co myslím,“ přesvědčovala jsem ho. Naštěstí David byl poměrně chápavý a dál se radši odpovědí nezabýval.

„Takže můžeme jít konečně pořádně trénovat?“ rýpnul si do mě.

„Jasně, dám ti, co proto,“ vrátila jsem mu sebejistě a zvedla se. Zase jsem se cítila plná energie a života. Po tomto zjištění jsem si ale byla jedním jistá.

Na Nathaniela budu muset myslet častěji.

Nathaniel:

Několik posledních dní ubíhalo neskutečně rychle. Od té doby, co jsem svou pomoc nabídl Christopherovi, neměl jsem moc času na nic jiného, než mu být po boku a pomáhat mu stavit obranu proti upírům a Tallensům.

Velkou oporou se mi v těchto dnech stal Damien s Leou, kteří mi neustále byli k dispozici a tvořili základ naší záchranné skupiny. Potom, co zmizela Fiona s Melem, se k nám časem přidal Will, i když ten na ministerstvu pro nelidské záležitosti také musel složit přísahu obětování, tudíž mu trvalo pár dní, než se ke mně připojil. Ale i přesto mu téměř nikdo nevěřil a měl situaci vedle mě velmi těžkou.

Měl neustále problémy se sháněním krve. Dokonce se pokusil přejít na stravu alá upír vegetarián, tudíž si dát k večeři nějaké to zvíře. Jenže jeho pokus skončil špatně. Nějak si neuvědomil, že okolo New Yorku moc divokých zvířat nebude, a nechtěně hlady zaútočil na měniče v podobě medvěda, který ho málem roztrhal na cucky.

Druhý den ráno jsme ho našli zbídačeného u něho doma, jak se hlady svíjí na podlaze v koupelně.

Nemohl jsem chtít po Christopherovi, aby Willovi sháněl lidskou krev, a nakonec jsem se smířil s tím, že se jeho bufáčem stanu já. Odrhnul jsem si košili ze zápěstí a nabídl mu svou krev. Nejprve se odmítavě kroutil, ale potom, co jsem se dobrovolně řízl nožem, aby neměl sílu protestovat, přisál se a konečně začal ukájet svůj hlad. Po chvíli jsem ho musel pomocí magické síly odtrhnout, a tudíž pochopil, jak moc náročné muselo být pro Annu, když mu sama dala najíst. Tenkrát také dlouho nejedl.

Jenže krev, kterou jsem mu dal, nestačila, protože velmi dlouho nejedl a já mu víc dát nemohl bez toho, abych se oslabil. Když Damien viděl, že i já jsem se nad Willem smiloval, tak mu svou krev také nabídl. Sice mě trochu děsilo, že Will dostává krev, která je magická, a proto nyní bude silnější než jakýkoliv jiný upír, ale tolik mě to neděsilo jako jiné věci. Jediné štěstí bylo, že složil přísahu obětování a já se nemusel bát toho, že se spikne proti nám.

Každý den jsem se snažil najít si alespoň minutu k odpočinku. Musel jsem být silný a pomoci lidem, co to šlo. Nechtěl jsem nikoho zklamat a hlavně ne Annu. Sice jsem nevěděl, kde je, ale její postoj v této záležitosti mi byl jasný.

I když jsem věděl, že draci nám pošlou pomoc v podobě dračích bytostí, tak jsem si nebyl jistý, zda bitvu vyhrajeme. Ačkoli Mithrasova pomoc vyšla ve známost, tak i přesto ostatní bytosti zalézali do ulit. Nic nechtěli mít společného s bitvou. Báli se smrti, kterou jim mohli připravit Tallensové. Umřít v rukou Tallense neznamenalo pouze umřít, znamenalo to i přijít o duši.

Seděl jsem v křesle a uvažoval nad dalšími možnostmi obrany, když se v mé hlavě objevila jakási vidina.

Anna stála naproti mně a pomalu přistoupila. Vypadala, jako kdyby se mě snažila utěšit. Zadívala se mi přímo do hnědých očí a já ji téměř nevěřícně pozoroval. Tak moc jsem si přál, aby přelud, který nyní napadl mou hlavu, byl pravdivý. Přiblížila se ke mně na dotek a pohladila mě po strništi, které po několika denním neholení vzniklo. Nakonec se ke mně přiblížila ještě blíž a s úsměvem na tváři mi prohrábla vlasy. Každý její dotyk na mém těle se mnou dělal divy. Zrychleně jsem dýchal a užíval si její přítomnost. Ačkoli jsem tušil, že to není realita. Obyčejně bych se takovýmto přeludům bránil, jenže tenhle mi natolik sedl do noty, že jsem neměl sílu se ani trochu vzepřít. Já prostě nechtěl! Bylo mi jedno, kdo mi tuto vidinu způsobuje, ale cítil jsem se naprosto úžasně. Její cesta ale dotykem na mé tváři nekončila. Stále mě pozorovala, až zapletla své ruce do mých vlasů. Přerývavě jsem dýchal a pomalu se nakláněl pro polibek. Zavřel jsem oči a v tu chvíli jsem uslyšel:

„Opravdu máš v plánu líbat tu knihu,“ ozval se posměšný Willův hlas ode dveří. Trhl jsem sebou a knihu položil na stůl.

„Ne,“ odsekl jsem naštvaně. „Co potřebuješ?“ zeptal jsem se ostře.

„Co asi,“ zabručel nešťastně.

„Aha.“ Jsem na řadě. Minule dával krev Damien. Pohodlně jsem se uvelebil v křesle a odhrnul košili. Will ke mně došel a se slovy „Díky“ se mi zakousl do zápěstí. Pohled na něj, jak si vychutnává mou krev, jsem vidět nemusel, proto jsem radši pozoroval, co se děje venku v okně a uvažoval nad tím, odkud se přihnala vidina, skoro dohánějící mě líbat knížku.

Svým způsobem bylo krmení Willa podobné, jako kdybych daroval krev. Taky jsem se na to koukat nemusel a téměř nic necítil.

Will se snažil být jemný a rychlý. Samotnému nebylo příjemný stravovat se na kamarádech, ale jinou možnost momentálně neměl.

…

Druhý den jsem čekal na Christophera. Dnes se scházeli hlavy lidstva, aby se spojily a domluvily potřebné opatření pro nastávající události. Mým úkolem bylo být Christopherovi po boku a radit mu, co dalšího by mohlo být potřeba pro ochranu lidstva.

Snažil jsem se obědvat, když se to stalo zase. Vidina, která se mi včera odehrála v hlavě, se opakovala. Jenže tentokrát pokračovala dál. Anna se na mě šibalsky usmála a ukradla mi letmý polibek. Jenže já chtěl víc a rozhodl se Annu k sobě přitisknout a lačně ji políbit. Ale stejně jako minule mě něco vyrušilo a vidina skončila.

Cítil jsem, jak mám v klíně něco, co tam nepatří a s posledními vzdychy nad vidinou jsem konečně otevřel oči a pohlédl do svého klína. Nacházel se tam můj oběd, který jsem musel vyklopit při přitažení Anny. Nechápavě jsem zakroutil hlavou a uklidil bordel.

Když jsem konečně sklidil bordel napáchaný při vidině, tak jsem si jen smutně vzdychl a přemýšlel nad tím, co se se mnou děje. Necítil jsem okolo sebe žádnou magii a pokaždé mé tělo po vidině bylo svěží a snad i silnější. Večer se budu muset podívat do nejstarších knih. Třeba něco zjistím.

V poslední době se kolem mě dělo spoustu nevyjasněných věcí a mě z toho začínala jít hlava kolem.

„Jak já nesnáším nevědomost!“ zavrčel jsem si pro sebe.

37. kapitola 39. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 38. kapitola: