OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 42. kapitola

24.03.2011 (11:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1098×

42. Kapitola

Ačkoli byl Camiel už nějaký den mimo, tak mé tréninky stále probíhaly. Unaveně jsem se složila na postel po tréninku s Mithrasem a psychicky se připravovala na setkání s Nathanielem. Jedna moje část se těšila jako malé dítě a ta druhá se bála, že něco pokazím. Jenže mě už nikdo jiný než on nenapadal.

Uvelebila jsem se pod peřinou a začala na Nathaniela myslet. Neváhala jsem a vytáhla myšlenku na jeho rty. Už jsem byla smířená s tím, že jinak se s ním nespojím.

Jeho náruč mě tentokrát laskala s grácií, kterou jsem u něj neznala. Vychutnával si každou chvíli a já tím pádem zjistila výhodu toho, když se s ním spojím ohlášeně.

„Nathanieli?“ vzdychla jsem jeho jméno a donutila ho, aby mě vzal na vědomí. Musela jsem se s ním spojit. Odtrhl se ode mě a zadíval se mi se vší vážností do očí.

„Proč ses v posledních dnech vůbec neozvala?“ zeptal se mě a já nevěděla, co mu mám říct.

„Promiň, čas ubíhá hrozně rychle a já potřebuji klid, když se s tebou spojuji,“ řekla jsem mu jen částečnou pravdu. Na to abych mu prozradila, že mi nepřijde fér se scházet tak to ve snech, a že bych s ním radši měla normální rande, jsem neměla. Byla jsem utahaná a nejradši bych se mu složila do náruče a nechala se od něj kolébat ze strany na stranu. Říct mu o každé své bolístce a nechat se rozmazlovat. Jenže to jsem nyní nemohla. Těch pár hodin spánku jsem denně potřebovala.

„Tentokrát jsem se s tebou nespojila jenom, kvůli tomu, abych tě viděla,“ začala jsem. Zpozorněl a čekal, co ze mě vypadne. „Víš, měla jsem takovou malou nehodu s jedním kamarádem a nechtěně ho touhle mocí, která přichází od tebe, zparalyzovala a už několik dní mi nejde dát do původního stavu,“ zčervenala jsem a čekala, jak zareaguje.

„Co ti udělal?“ vypadlo z něj vážně. Nechtěla jsem se mu svěřovat, ale asi jsem mu musela kápnout božskou. Jinak nevím, zda by mi dokázal pomoci. Ačkoli mi bylo nepříjemné se mu svěřovat, udělala jsem to.

„Políbil mě a já prostě zazmatkovala,“ upravila jsem si trochu verzi. Chvíli se mračil a pak se začal smát. Nechápala jsem, čemu se směje. Když se smáli tenkrát Cristal s Chalcedonem, tak mi to pak vysvětlili a já se tomu taky zasmála, ale tentokrát jsem byla zase úplně mimo. Nathaniel se ke mně přiblížil a přitáhl k sobě, pak mě téměř trestně políbil a pošeptal:

„A u mě nezmatkuješ a nechceš mě paralyzovat?“ zjišťoval provokativně. Už jsem konečně pochopila jeho smích. Nebyl tolik výsměšný jako všech ostatních, nýbrž to byl smích štěstí. Polibek jsem mu vrátila.

„Mohl bys mi, prosím, pomoci?“ škemrala jsem mezi polibky.

„Nevím, zda to dokáži,“ zamumlal a já se zaškaredila. „Ale pokusím se,“ slíbil. Vykouzlila jsem na rtech úsměv a v jeho očích se mihlo něco, co jsem neznala. Láska? Důvěra? Štestí? Znova si mě přitáhl a do ouška mi šeptal.

„Můžu hádat, že aspoň některá část této moci bude podobná jako moc Tallensů. Takže si vzpomeň, na co jsi myslela, když tě políbil a zkus to odvolat. Prostě udělat opak. Pokud ses chtěla bránit, přej si už nebránit se mu, a pokud to bylo něco jiného, tak se o to pokus sama. Jestli se ti to nepodaří i tak, budeš mi muset říct, co sis přesně myslela, občas v těchto kouzlech zavázejí prkotiny.“ Mezi slovy mi polibky zasypával krk a já měla, co dělat, abych se soustředila na to, co mi říká. Ještěže výuka někdy předtím takhle neprobíhala. Nic bych z ní neměla.

„Dobře, zkusím to, až se vrátím,“ zavzdychala jsem a vracela mu nával polibků, kterým mě obdarovával. Po chvíli jsem se opřela o jeho čelo a vydýchávala náš společný čas. Trochu jsem zavrtěla hlavou a usadila se trochu jistěji na jeho klíně.

„Děje se něco?“ vyletěla z jeho úst otázka.

„Jen nevím, jak se k tobě mám po tomhle všem chovat, až se uvidíme doopravdy,“ vyřkla jsem myšlenku, která mě trochu trápila. Chvíli se odmlčel a pak pověděl:

„Budu rád, když se na mě z dálky aspoň usměješ. Chápu, že tohle jsou vidiny, a že realita je úplně jiná. Sice lituji, že jsem tě tenkrát ani nepolíbil, když jsem byl s tebou v jedné místnosti, ale bylo to pro tvé dobro. Nechci tě do ničeho nutit. Kdyby ses třeba rozhodla být s někým jiným a city mi neopětovat, nechal bych tě být. Je to tvůj život. Ale pokud se rozhodneš být se mnou, tak se budu snažit nebýt uspěchaný. Chci, abys mě nejprve poznala a pak se mnou něco měla. Tvá důvěra vůči mně je něco, za co budu velmi vděčný. Dovolíš-li mi to, budu se o tebe starat a rozmazlovat,“ svěřil se mi a pramen vlasů, který jsem měla uvolněný do tváře, vzal a opatrně jej zasunul za mé ouško. Jeho slova mě zahřály u srdce a užívala jsem si každou minutu s ním. V poslední době mi připadal jako jediná osoba, která se mnou jednala upřímně.

„Kdy se vrátíš?“ zeptal se náhle. Chvíli jsem uvažovala nad odpovědí a pak mu řekla pravdu. To byla věc, kterou jsem mu říct mohla.

„Už brzy,“ sdělila jsem. Jenže jeho reakce nebyla taková, jakou bych čekala. Vypadal ustaraně.

„Je bezpečno, tam kde jsi?“ zjišťoval. Vůbec jsem nechápala jeho otázku, ale odpověděla jsem mu.

„Ano, je.“ Trochu si oddechl a pak mi řekl:

„Byl bych rád, kdybys tam ještě nějakou dobu zůstala. Aspoň do té doby, než bude po bitvě,“ vyslovil své přání. Částečně jsem chápala jeho obavy, ale tohle byla věc, kterou jsem mu nemohla splnit.

„To ti bohužel slíbit nemůžu,“ informovala jsem ho. Chvíli pozoroval mé oči. Pak přejel rukama po těle. Musel cítit, jak mé tělo je pevnější a neustále napjaté, připravené k boji. Toho se snažil David po každém tréninku docílit. Všiml si toho a vyděšeně vydechl:

„Připravuješ se na bitvu! Anno, jsi jenom člověk,“ rozmlouval mi to. Ačkoli jsem mu pravdu říct nemohla, poukázala jsem na fakt, kterým jsem ho vyvedla z omylu.

„Už síla od tebe ze mě nedělá člověka.“

Vzala jsem ho za bradu a vysvětlila mu:

„Ta síla, kterou jsi mě obdaroval, mě ochraňuje a chrání i ty, které mám kolem sebe, které mám ráda a miluji. Proto musím do boje.“ Zakroutil záporně hlavou.

„Umím se o sebe postarat,“ odporoval mi.

„Neboj, budu v pořádku. Už jsem se dvakrát úspěšně vyhnula smrti. Do třetice všeho dobrého ne?“ Viděla jsem jeho zarmoucený obličej a trhalo mi to srdce. Jenže já už své rozhodnutí nemohla vzít zpět. Naposled jsem ho políbila a rozloučila se s ním.

Když jsem se o chvíli později probudila, cítila jsem se mizerně a spát se mi nechtělo. Vidět Nathanielův utrápený výraz mě bolelo, proto jsem si slíbila, že bitvu on i já přežijeme. Chtěla jsem s ním být a to málo času, co nám zatím bylo dopřáno, bylo žalostně málo.

Vstala jsem z postele a zamířila do chodby. Měla jsem ještě dnes v plánu navštívit Camiela. Sešla jsem chodbou do jeskyní k drakům a namířila si to k Mithrasovi do jeskyně, kde se nacházel i Camiel. Mithras ležel u Camiela a něco mu asi říkal, protože když mě spatřil, zavrčel.

„Měla bys spát a ne se tu producírovat,“ bručel. V posledních dnech byl čím dál více mrzutější. Nikdo se mu nedivil, když Camiel byl pořád mimo hru. Nechtěl sázet na mé vedení v bitvě. Přeci jen jsem byla žena a podle všeho dost nezkušená. Nemuseli by mě ani poslouchat ostatní dračí bytosti, které se dobrovolně rozhodli jít riskovat svůj život za lidskou rasu.

Přistoupila jsme ke Camielově loži a soustředila jsem se. Jenže zase nic. Pořád mu odpouštím, jak na mě vyjel a celá ta věc nefunguje. Znova jsme si v hlavě projížděla Nathanielova slova a do toho vzpomínala, co všechno jsem v ten moment paralyzování dělala. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale zase jsem byla v Nathanielově náruči. Jakmile jsem si ten fakt uvědomila, omluvila jsem se mu.

„Promiň, že zase otravuji. Tentokrát však ani nevím, jak jsem se dostala až sem,“ vysvětlovala jsem.

„Budu hádat. Snažila ses dotyčného odparalyzovat a jak si přemýšlela nad tím, co jsem ti řekl, ocitla ses zde,“ souhlasně jsem kývala hlavou a myslela si něco o tom, že je fakt dobrej.

„Pořád to nefunguje?“ zeptal se starostlivě. Záporně jsem zakroutila hlavou.

„Jak ses cítila, když se to stalo?“ zjišťoval. Kruci, pocity se mají v tomhle kouzlení také zapojovat? Chápal můj výraz, že jsem asi něco celou dobu nevyužívala a poručil mi:

„Zkus to teď.“ Neváhala jsem ani minutu a hned to zkusila. Projížděla jsem své pocity před paralyzováním a zjistila, že kromě pocitu odpuštění, musím přidat pocit toho, že vím, co chci a já to věděla. Chtěla jsem Nathaniela. S tím pocitem jsem zavřela oči a najednou se všechno kolem mě zatočilo a Nathaniel byl fuč. Místo toho jsem po otevření očí spatřila Camiela, jak se zvedá z postele.

„Konečně,“ poslal mi Mithras spokojeně.

„Promiň,“ ozval se Camiel hned potom, co po dlouhé době mohl promluvit. Já nic neřešila a spokojeně se zvedla z podlahy vedle jeho provizorního lože a vyšla zpět do postele. Aspoň dnes by mě mohl Mithras za odměnu nechat vyspat. Mé hodiny určené k spánku totiž doprchávaly a já ani Nathanielovi nepoděkovala za jeho pomoc. Poděkuji mu pak osobně, rozhodla jsem se. Protože čas odchodu zpátky do světa, ke každému koho mám ráda, se blíží a já se všech už nemůžu dočkat. Všichni mi chybí a těším se na naše setkání. Jak je znám, nikdo z nich nezahálel a určitě mi budou mít co vyprávět.

Nevěděla jsem, kolik času budu mít na Nathaniela, ale i tak jedna má část zářila štěstím, které jsem nemohla zapřít. Milovala jsem ho a vůbec myšlenka toho, že bych měla být s Camielem, mě ničila. Nathaniel byl prostě volba číslo jedna. Pravá láska, nepravá láska. Já ho prostě chtěla a byla jsem ochotná si ho prostě získat za každou cenu.

41. kapitola 43. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 42. kapitola: