OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 48. kapitola

23.04.2011 (13:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1513×

48. kapitola

Stáli jsme před budovou a já nevěřícně kroutila hlavou.

„Vždyť tahle budova vypadá úplně nedobytně, co?“ poslala jsem myšlenku Taikurimu.

„Ano, je důmyslně postavená. Anno, je to ostrov oddělený od New Yorku a obklíčený vodou. Co víc bys chtěla?“ vytkl mi.

„Kdybych chtěla, tak jsou všechny hlavy státu dávno mrtvé,“ upozornila jsem ho.

„Nic lépe strategického okolo New Yorku nenajdeš. Tento malý ostrov se dobře brání. Je malý a lehce se chrání kouzly. Lidem moc magických bytostí nepomáhá, proto čím méně energie vynaloží na ochranu lidí tím lépe. Každá bytost má jen nějakou zásobu energie pro kouzla, a čím míň ji používá, tím víc jí má na boje a také vlastní obranu,“ vysvětlil mi.

„Máš pravdu. Ale to znamená jediné. Za lidmi moc magických bytostí nestojí,“ vrátila jsem mu a oba dva jsme se nad tímto faktem zamračili. Věděli jsme, že to neznačí nic dobrého. Ačkoli jsme  silnější než Tallensové, uvědomovali jsem si, že nemůžeme být jediné magické bytosti, na kterých pořádně lidé postaví obranu a útok v bitvě

Vstoupili jsme do budovy a následovali jsme Camiela do místnosti v zadní části budovy. Camiel neklepal a vstoupil do místnosti. Za stolem seděl postarší muž, a když vzhlédl, uviděla jsem v jeho modrých očích údiv a úlevu. Jeho lehce našedlé blonďaté vlasy mu padaly do očí a pomalu se zvedal ze židle. Obezřetně pozoroval Camiela, a pak konečně promluvil.

„Koukám, že ani kouzla Tallense vám nezabrání vtrhnout sem,“ začal trochu vyčítavě. Camiel se nad jeho gestem jenom ušklíbl a ujal se slova.

„Taky vás rád poznávám, Christophere,“ řekl povýšeně. Protočila jsem oči nad jeho namyšleností a přistoupila k němu.

„Měl bys mu projevovat trochu úcty,“ poslala jsem mu myšlenkou. Hodil po mě pohrdavým šklebem a pokračoval dál.

„Jak víte, posílá nás Mithras. Rádi vám pomůžeme tolik, kolik bude v našich silách,“ pronesl vážně a Christopher pokýval na srozumění s úlevou v obličeji.

„Jakoukoliv pomoc uvítáme,“ pronesl děkovně. Tenhle muž se mi líbil. Nedělal si žádné iluze o vítězství, ale neztrácel naději.

„Byl bych rád, kdybyste nás zasvětil do vašich plánů, a já vám pak řeknu, co všechno pro vás budeme moct udělat,“ řekl Camiel a Christopher pokýval souhlasně hlavou. Pak se zakoukal na nás zahalené a trochu se zamračil. Camiel pochopil a pokynul nám, abychom se odhalili. Jako jeden muž jsme si kouzlem sundali látku z hlavy, postavili jsme se do řady a čekali, až nás jednotlivě Camiel představí. Christopher podal každému ruku a pokynul mu. Nakonec došli až ke mně.

„A na závěr bych vám rád představil princeznu Annu Okely,“ vyslovil mé jméno se vší vážností a Christopher místo podání ruky na mě vyvalil oči.

„Jako ta Anna Okely, kvůli které mi pomáhá Craford?“ vybalil na mě. Já celá zrudla a téměř všichni se uchichtli na můj účet.

„Ano, pane,“ odpověděla jsem mu.

„V tom případě má Craford vyřešený problém s tvým stárnutím, jestli se nepletu. Dračí bytosti nestárnou.“ Rýpal ve věcech, do kterých mu nic nebylo, a já uhnula pohledem. Nelíbilo se mi, že každý kolem mě toho ví tolik.

„Koukám, že jste si splnil domácí úkol na výbornou,“ odsekla jsem mu. Moc dobře jsem věděla, že jsem drzá, ale on se zabýval věcmi, do kterých mu nic nemělo být.

„Myslíte mě,“ ozvalo se ode dveří a já teprve teď zaregistrovala, že se David během cesty do kanceláře Christophera vypařil. Nevěděla jsem kam a proč a určitě jsem to měla v plánu později zjistit. Christopher se nechápavě otočil a David k němu zatím došel. Napřáhl ruku a představil se:

„David Craford, k vašim službám.“ Christopher otevřel nechápavě pusu a bylo na něm vidět, jak mu v hlavě šrotuje.

„Nathanielův mrtvý bratr?“ ujišťoval se Christopher.

„Ano, je to tak. Jen nejsem mrtvý.“ Christopher přijal Davidovu ruku a pak dodal.

„To bude mít Nathaniel radost. Nejenže se mu vrátil jeho bratr, ale dokonce i jeho pravá láska,“ prohodil a já měla chuť se jít zahrabat. To mi tu bude každý servírovat, že mě Nate miluje? Asi si s ním budu muset promluvit o tom, co je to soukromí. Naštvaně jsem se otočila a informovala je:

„Jdu se podívat po něčem k jídlu. Budu s vámi spojená přes Taikuriho.“ Vůbec jsem nechápala, jak to že ostatní nemají hlad. Já byla zatraceně hladová a záminka hladu byla dobrá pro schování mého vzteku. Jen Taikuri věděl, co mě doopravdy žere. Nějak nám to myšlenkový spojení zůstalo. Skoro jsem ho vnímala jako dalšího draka. A on mě vlastně taky.

„Kuchyně je na konci chodby vlevo,“ uslyšela jsem ještě Christopherův hlas, a tak jsem zamířila tam, kam mě Christopher poslal. Podle pravidel, která nám určil Camiel v letadle, jsem si znova omotala hlavu látkou z brnění. Nechtěl, aby mnoho lidí a jiných bytostí vědělo, kdo všechno se skrývá pod maskou dračích bytostí. Stali jsme se jednou z nejutajovanějších ras, a tak to mělo i zůstat.

Vstoupila jsem od chodby a mířila si to rovnou do kuchyně, když se najednou naproti mně objevil Nathaniel. Pohlédl na mě a pak si odfrkl.

„Takže dračí bytosti už jsou tady,“ konstatoval pohrdavě a já se celá otřásla. Nenáviděl draky a tudíž i dračí bytosti. Celým mým tělem projela vlna strachu z toho, že mě zavrhne kvůli mému nynějšímu původu. Jedna moje část řvala, že jsem naivní, když si myslím, že mě bude chtít i se třemi draky. Ještě chvíli jsem tam stála, než jsem se zase pohnula.

Byla jsem z toho setkání úplně mimo. Nejenže mě nepoznal. Dobře, tak to by byl hodně dobrý, kdyby mě poznal jen podle očí, ale svým způsobem mě i nenáviděl.

Přišla jsem k lednici, sundala si látku kolem hlavy, tam si cosi vytáhla a začala se tím cpát. Rozhodla jsem se sledovat Taikuriho myšlenky. Do místnosti vstoupil podle něj naprosto zdrchaný Nathaniel, pohrdavě se rozhlédl po ostatních dračích bytostech a zasekl se u Davida.

„Asi mám po tom všem halucinace,“ pronesl. Christopher k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno.

„Nemáš,“ upozornil ho. Nathaniel se napřímil a rozešel sek Davidovi. Čekala jsem, že ho obejme nebo tak něco, ale místo toho se napřáhl a jednu mu vrazil. David takovou reakci od Nathaniela nečekal, a proto se ráně nevzepřel a letěl téměř přes půlku místnosti. David se pak ihned sebral a postavil se znova proti Nathanielovi. Tentokrát ho Nathaniel objal a dodal k tomu:

„Ty pitomče, myslel jsem si, že jsi mrtvej,“ vyčetl mu káravě. David jen pokrčil rameny, a pak dodal:

„Snažil jsem se to napravit tím, že jsem se ti v posledních měsících staral o Annu,“ vrátil mu hrdě. Nathaniel otevřel nechápavě pusu a čekal, co mu bratr sdělí.

„Tys ji nepotkal na chodbě? Vždyť odešla před chvílí,“ upozornil ho David a Nathaniel ztuhnul. Přikrčila jsem se v kuchyni, i když jsem byla na druhé straně budovy, a čekala, jak Nate zareaguje.

„Tak to jsem to naše první setkání po dlouhé době pěkně podělal,“ ujelo mu udiveně z pusy a já vyprskla v kuchyni smíchy. Moc mě Nathanielova hláška pobavila a Taikuriho tím pádem taky. Viděl mi do hlavy, a tak to všechno chápal. Nathaniel se na něj otočil a čekal na vysvětlení.

„Jsem propojený s Annou a ona vidí všechno, co se tu děje. Je v kuchyni, něčím se cpe a zároveň se chlámá smíchy. Tvoje hláška jí připadala moc vtipná,“ napráskal mě Taikuri. Nathaniel strnul jako šelma a bleskově se vydal z místnosti ven. Najednou jsem strnula já a čekala, co bude. Neměla jsem sílu zmizet, ani se mu postavit. Prostě jsem stála konsternovaně na místě a čekala, na průběh dalších událostí.

Otevřely se dveře kuchyně a v nich stál Nate. Podívala jsem se mu do očí a viděla úlevu, zároveň strach a nervozitu. Sledovala jsem ho a čekala, co bude dál. Nakonec se pohnul směrem ke mně, a pak…

47. kapitola 49. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 48. kapitola: