OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 51. kapitola

15.05.2011 (16:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1148×

51. kapitola

Některá rána bývají lepší a některá horší. To dnešní patřilo na moji hitparádu. Měla jsem za sebou první pořádné opravdové políbení od Nathaniela a v dalších dnech jsem se mohla těšit jeho milé přízni. Ačkoli mě čekal v následujících dnech boj, nebála jsem se. Po výcviku u Mithrase jsem si připadala jako ta nadčasová terminátorka, která bez problému dávala samotnému ochranářskému terminátorovi přes držku. I když mi ten film připadal dost nudný, tohle mi k prostě mé situaci připadalo poměrně trefné.

Oblékla jsem se a sestoupila dolů. Byl tam hrozný zmatek a všichni se na něco připravovali. Nechápavě jsem se podívala na Taikuriho a šla si vzít něco k jídlu.

„Volal Christophere,“ prohodil v mé hlavě Taikuri a já trochu zpozorněla. „Zjistil, že upíři začali unášet lidi na jedno místo a dělat si z nich sklad pro jejich potravu. Krmí je a drží je v celách jako nějaká zvířata,“ informoval mě. „Víme, kde je drží, a jsme posláni do akce. Až se nasnídáš a sbalíš, vydáme se na cestu. Pojede s námi pouze Nathaniel a zbytek tu začíná připravovat věci pro záchranu unesených lidí,“ vysvětlil mi všechen ten brajgl.

„Díky," vrátila jsem mu zpět a šla se se snídaní v ruce připravovat. Sice jsem nadšená z vývoje situace nebyla, ale ráno jsem si zkazit nechtěla nechat, a bloumala nad tím, že se budu snažit zachránit každého, koho bude možné.

Nekoukala jsem na cestu a do někoho vrazila i s čajem v ruce a vylila ho na něj.

Podívala jsem se na dnešní ranní oběť a celá zčervenala.

„Promiň,“ pronesla jsem potichu a kromě malého povzdechnutí se dotyčný nijak neprojevil, ale já prostě cítila, že mu to musím vysvětlit.

„Bloumala jsem nad tím, co nás dneska čeká.“ Nathaniel si odfrkl, a pak trochu dotčeně jako kdyby očekával, že jsem měla přemýšlet nad ním, pronesl:

„Hlavně nebloumej v boji,“ upozornil mě téměř káravě a já se před ním zase cítila jako malá holčička a ne jako žena, kterou miluje. Sebrala jsem se a chtěla znova vyjít, když mě Nathaniel za poloprázdnou ruku, kde byl původně plný hrníček čaje, chytl a poprosil:

„Počkej.“ Tázavě jsem se na něj podívala a on mezitím překonal krátkou vzdálenost mezi námi a přitiskl svá ústa na má. Lehce mě políbil a potom dodal se šibalským úsměvem:

„Teď už můžeš jít.“ Trochu vykuleně jsem ho pozorovala a snažila se vrátit zpět do reality. Ten rozpor autority a mě milujícího muže mi způsoboval jednu vlnu pocitů za druhou. Byla jsem vnitřně trochu jako na horské dráze. Jednou nahoře a jednou dole.

Navlékla jsem na sebe brnění a čekala, až mě informuje Taikuri, že je čas jít. Uvolnila jsem svou mysl a zabrousila do hlavy Cristal.

„Stýská se ti?“ zaútočila na mě hned otázkou.

„To taky, ale hlavně jsem tě chtěla před svým prvním opravdickým bojem slyšet,“ poslala jsem jí zpět.

„Máš strach?“ zjišťovala.

„Proč se ptáš, když to sama cítíš?“ rýpla jsem si. I na tu dálku jsem věděla, že se ušklíbla.

„Budu tě pořád hlídat a všichni budeme v pohotovosti,“ ujistila mě a aspoň jedna moje část byla v klidu. Energie budu mít dost. Po rozhovoru s Cristal jsem byla klidnější, ale první oficiální akce je první oficiální akce.

Dolezla jsem dolů do obýváku, kde jsme se sešli s Nathanielem a Taikurim. Nemluvili jsme, jen jsme se se všemi rozloučili a vydali se na cestu. Nikde jsme nezastavovali a zaparkovali v jakési garáži, kde už na nás čekal zbytek. Dále jsme pokračovali potichu podle instrukcí, které jsme dostali cestou.

Rozprchli jsme se ve skupinkách různými směry a neohlíželi se na to, co nás čeká. Přede mnou bylo pár bloků, které jsme měli uběhnout ve tmě a nenápadně. Nesměli nás žádní upíři zahlédnout. Měla jsem po boku Taikuriho a Nathaniela. Pomalu jsme se dostávali do užších a tmavších uliček, dokud jsme nedorazili do jedné, kde na nás koukala pouze holá zeď. Rozhlédla jsem se po ostatních a Taikuri se sehnul a vytáhl poklop z kanálu.

„Co jsi čekala? Jdeme do podzemního vězení pro upíry. Normálně se tam prostě nedostaneme,“ informoval mě a částečně mě udivovalo, že vězení má vůbec nějaký takový vchod. Vlezli jsme do kanálu a procházeli studenou a smradlavou vodou. Trochu jsem tomu zápachu přikrčila nos a povzdechla si.

„Nikdy jsem pro tebe nic takového nechtěl,“ ozvalo se za mnou najednou. Podívala jsem se na Nathaniela a mile se na něj usmála.

„Jo, to já taky ne,“ ujistila jsem ho v tom, že se v těchto věcech opravdu nevyžívám.

„Nemyslel jsem jen tohle, ale všechno okolo. Chtěl jsem jen, abys do konce střední žila svůj lidský život a pak šla na výšku. Někdy v té době bych tě vyhledal a seznámil se s tebou. Nechal bych potom na tobě, jestli bys měla zájem být se mnou a asi ti svěřil, jak to doopravdy je. Jenže se všechno pokazilo v ten moment, když se tvůj otec nezaobíral ani tím, že na vysokou půjdeš. Zjistil bych, co stalo, pozdě a musel bych tě hledat jako pracovnici nějakého baru. Modlil bych se za to, abys ještě vůbec žila. Takže když si vstoupila v těch krásných šatech tenkrát na ples, málem jsem zkolaboval. Nejen tvou krásou, ale také tím, že se mezi různými bytostmi, ačkoli si člověk, v klidu pohybuješ,“ šeptal potichu popis jeho pocitů našeho prvního setkání a mě žhnuly tváře, a kdybychom se nenacházeli tam, kde jsme byli, asi bych mu skočila okolo krku.

„Hele, vy dva, teď zrovna není nejlepší chvíle na milostná vyznání, proto bych byl rád, kdybyste mírnili hormony a šlapali dál,“ vložil se do našeho hovoru Taikuri. Ušklíbla jsem se na něj, ale chtěla jsem ho poslechnout. Jenže na ruce jsem ucítila Nathanielův dotyk a otočila jsem se na něj.

„Chtěl jsem ti tím pouze říct, že když něco z těchto událostí se ti nebude líbit nebo nebudeš-li chtít stát v čele, nebudeš chtít bojovat, budeš mít z něčeho strach, prostě cokoliv, co ti nebude vyhovovat a budeš potřebovat pomoc a oporu, jsem tu pro tebe a vždycky budu. Jsi momentálně jediný důvod pro žití mého věčného života,“ objasnil mi a já rudla ještě víc, než předtím. Trochu jsem se k němu naklonila a políbila ho na rty. Slovní vyjádření mě nenapadalo a doufala jsem, že z polibku pochopil, jak moc jsem mu za ty jeho trochu zmatená slova vděčná. Potom jsem se otočila a vydala se v zádech s Nathanielem na další cestu.

…

O několik minut později jsme se sešplhali o pěkných pár metrů níž a zastavili jsme před jakousi stěnou. Rozhlédla jsem se po kanále a hledala nějaký otvor, ale marně. Občas jsem si říkala, že by mi mohl Taikuri sdělit všechny podrobnosti téhle akce.

„A jsme tu,“ pronesl potichu Taikuri a já na něj nechápavě koukala. „Tady počkáme, než se všichni dostaví na místa, a pak pomocí kouzla projdeme do vězení,“ vysvětlil. Chvíli jsme mlčky čekali a potom Taikuri vytáhl meč. Následovala jsem jeho příkladu a také tasila meč. Ten můj zase trochu zazářil a já ucítila nával další energie a tvorby štítů kolem mého těla. Nathaniel si můj meč uchváceně prohlížel a nakonec se ušklíbl.

„Trochu zastaralé, ne?“ a vytáhl od boků jakousi pistolku, která vypadala jako pidi stříkačka ve stříbrném provedení a připravil si dýky připevněné okolo jeho hrudi, schovávající se pod černou koženou bundou. Jo, tady se za ta staletí někdo moc koukal na televizi.

„Co je?“ znejistěl, když viděl, jak ho pozoruji.

„Tu bundu sis sám nevybíral, co?“ střelila jsem od oka.

„Je na ní něco špatného?“ zaškaredil se. „Will říkal, že kožená bunda bude moderní vždycky,“ tentokrát jsem se zaškaredila já a dodala:

„Ne pro muže, který si chce získat úctu ostatních,“ podotkla jsem a radši vypustila tu poznámku o tom, že jestli chce být sexy boy s hezkým zadkem, uspěl. Nathaniel zavrtěl hlavou a radši nic dál nekomentoval. Pravděpodobně také zavrhnul všechny další Willovi nápady s oblečením.

Stáli jsme připraveni na povel projít zdí a najednou se ozvala velká rána. Trochu jsem strnula a pozorovala Taikuriho. Nevyvedlo ho to z míry a začal se přibližovat ke stěně. Byl jí úplně nejblíž, co to šlo a najednou zmizel. Zopakovala jsem ty samá gesta jako Taikuri a objevila se na druhé straně stěny. Připravena bojovat, ale nebylo potřeba.

Byli jsme v cele, kde se po zemi válela různá těla mrtvých a nemrtvých lidí. Někteří se na nás vyděšeně podívali a přitiskli se ke stěnám snad ještě víc. Měli z nás strach.

Nathaniel se vydal k mřížím a odemkl je.

„Kdo může jít, ať vstane a vydá se napravo. Je tam pro vás připraven únikový východ. Kdo nemůže, pomůžeme mu,“ přikazoval jim a Taikuri se se mnou už vydával k zoufale vypadajícím lidem. Ani jeden z nich se nezvedal, většina z nich nechápalo, co se vlastně děje.

Taikuri vzal první dívku do náruče a namířil si to ven. Žila, ale byla v bezvědomí. Já se pomalu vydala k další dívce a snažila jsem se ji zvednout. Marně. Chvíli jsme přemýšlela, a pak vytáhla kouzlo a tři lidi jím obeplula. Vytvořila jsem jakousi vzduchovou bublinu, která je obalila a poslala je směrem k východu. Vznášeli se a postupně se dostávali ven. A tak jsem pokračovala dál. Nathaniel mě hrdě pozoroval a jal se radši střežit cestu k východu.

Zatuchlina a pach smrti se rozlévali po celé cele. Snažila jsem se zachraňovat lidi co nejrychleji. Nechtěla jsem tu trávit více času, než bylo nezbytné. Po chvíli jsem se podívala po cele a neviděla nikoho živého. Pro jistotu jsem celu znova prohlédla a rozhodla se pomalu odejít, když v rohu jsem zahlédla za tělem jedné ženy jakýsi uzlíček. Byla to malá dívka ve věku asi šesti let, která se choulila pravděpodobně u mrtvého těla své matky. Zabolelo mě u srdce a já se vydala k ní. Pomalu a opatrně, abych ji nevylekala. Jakmile uslyšela holčička kroky blížící se k ní, více se přimáčkla k tělu a vyděšeně na mě pohlédla. Nevěděla jsem, jak se k ní zachovat. Nechtěla jsem ji vyděsit, a proto jsem na ni promluvila co nejjemnějším hlasem.

„Neboj, neublížím ti. Chci ti jen pomoct,“ vysvětlila jsem jí. Ona se na mě trochu nejistě podívala, a pak promluvila.

„Co je s mojí maminkou?“ ptala se mě a já marně vzpomínala na to, co mi řekl táta, když máma umřela.

„Spí a bohužel už se nevrátí,“ vyslovila jsem téměř bez přemýšlení a nechala se vést srdcem.

„Ona už mě nechce?“ ptala se mě holčička.

„To není pravda. Kdyby tvoje maminka mohla, vrátí se k tobě, ale teď za tebou poslala mě, abych se o tebe postarala,“ částečně jsem jí zalhala. „Půjdeš teď, prosím, se mnou. Chtěla bych tě dostat do bezpečí,“ vysvětlila jsem jí a podávala jí ruku. Chvíli váhala, ale nakonec mi uvěřila a ruku mi podala.

Nathaniel nás sledoval a lehce se usmíval. Něco mi říkalo, že ten pohled na mě a na dítě ho prostě uspokojuje.

Došli jsme k východu a tam uviděli, co vlastně se děje.

U vchodových dveří stál Hari a tvořil štít, který neumožňoval nikomu vejít do vězení. V levém rohu chodby Camiel vyslýchal věznitele a Eruvüe s Valinalem tvořili jakýsi port, který vězně někam přemisťoval.

Holčičku jsem postavila vedle postarší ženy a ta jí vzala za ruku. Porozhlédla jsem se po chodbě a radši vytvořila kolem všech další štít. Ne, že bych Harimu nevěřila, ale jistota je jistota. Potom se na mě otočil Camiel a znechuceně řekl:

„Ti už mi víc neřeknou.“ Toho nepozorovaného momentu, když je přestal Camiel na chvíli hlídat, využil jeden z upírů a natáhl se pro nejbližšího člověka. Tím bohužel byla ona malá holčička. Vyděšeně jsem vystartovala, abych mu zabránila, ale byl rychlejší. Dřív než jsem stihla jakkoli zakročit, držel upír dívku v náruči a zakousl se do jejího hrdla. Bylo mu jedno, kdo to je, jen se nám chtěl za tenhle cirkus pomstít. Její vaz s jeho zakousnutím do hrdla praskl a ona naposled vydechla.

Doběhla jsem k nim a holčičku od něj odtrhla. Už nedýchala. Přemýšlela jsem nad tím, jak ji pomoct, ale té už pomoci nebylo. Tak jako její matce. Nehlídala jsem si přitom záda a dotyčný upír se na mě chtěl vrhnout. Já jen uslyšela jakýsi tichý zvuk nože a upír se svalil vedle mě a těla holčičky.

Konsternovaně jsem se podívala na vraha toho upíra a uviděla Nathaniela, jak se nad námi tyčí. Ujistil mě tím, že mě chrání a já se zase mohla vrátit pohledem na tělo mrtvé holčičky. Cítila jsem v sobě pocit zoufalství a bezbrannosti. Nemohla jsem zachránit úplně každého, ale chtěla jsem.

Nevím, jak dlouho jsem tam na její tělo zírala, ale najednou se jakoby z dálky začaly ozývat rány a já okolo sebe cítila zmatek.

„Musíme odtud,“ zakřičel někdo, v ten moment jsem nepoznala ani kdo. Nechtělo se mi nikam a brala si na vzpamatování ze šoku čím dál více času a asi bych ani neodešla, kdyby si vedle mě neklekl Nathaniel a neřekl:

„Musíš nás přemístit,“ informoval mě. „Pak můžeš být v šoku, jak dlouho chceš,“ slyšela jsem z dálky od něj a bojovala sama se sebou. Nechtělo se mi jí tu nechat, ale neměl jsem na výběr. Buď Nathaniel nebo tělo holčičky.

A já ho… nakonec poslechla.

50. kapitola 52. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 51. kapitola: