Krutá realita 52. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pyžámko

19.05.2011 (15:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1458×

52. kapitola

Všechno probíhalo v klidu. Držela jsem malou holičkou za ruku a vedla ji do bezpečí. Už jsme to měly kousek. Najednou se za námi objevila skupina upírů a my utíkali jako o závod. Ale oni se stále přibližovali a my už jsme přidat nemohli. Holčička zakopla a jeden z nich jí stáhnul k sobě do náruče a zakousl se do jejího hrdla. Křičela jsem, aby ji nechali a chtěla ji pomoct, nemohla jsem. Nebyla jsem na to dost silná…

„Anno, probuď se. Je to jen sen,“ ozval se Nathanielův hlas při mém naříkání a já ho poslechla. Urychleně jsem otevřela oči a zvedla se. Rozhlédla jsem se po místnosti, a zjistila, že sedím na posteli v mém pokoji u Nathaniela doma. Celá zadýchaná jsem se rozhlížela a zpozorněla, když jsem spatřila Nathaniela, jak sedí na druhé straně postele, začínalo mi pomalu šrotovat v hlavě, co tam dělá.

„Přemístila jsi nás z vězení, pak jsi omdlela a přitom se mě držela jako klíště. Usoudil jsem, že by bylo vhodné nebýt v obýváku na pohovce a odnesl jsem tě sem. Zůstal jsem tu s tebou a čekal, až se probudíš,“ vysvětlil mi. Byla jsem ještě trochu dezorientovaná, ale už mi to začínalo myslet.

„Jak dlouho jsem spala?“ zjišťovala jsem.

„Asi dvě hodiny,“ informoval mě. „Klidně můžeš spát dál, jestli chceš,“ pobízel mě. Asi se mu líbilo, že jsem mu tolik mu blízku, ale já k sobě trochu nenápadně přičichla a usoudila, že s pachem z těch kanálů a v tom brnění znovu jít spát nemůžu. Potřebovala jsem sprchu, ale zase jsem nechtěla pustit Nathaniela z postele. Sama jsem tu být nechtěla. Nathaniel viděl mojí nerozhodnost a nevydržel další čekání na mou odpověď:

„Děje se něco? Vadím ti tu? Klidně hned odejdu,“ zněl najednou smutně a mě jeho pomyšlení na jeho odchod z mého pokoje zabolel.

„Ne, neodcházej,“ poprosila jsem ho. Podíval se na mě nechápavě.

„Nechci jít spát v tomhle a ráda bych si dala sprchu, a pak tu zase nechci být sama,“ vyslovila jsem stydlivě, co se mi honilo hlavou, a sklopila hlavu k zemi, aby neviděl, jak se červenám. Uslyšela jsem jeho uchichtnutí a nakonec se ozval jeho veselý hlas:

„Víš co? Tak já se dojdu taky vysprchovat, a potom přijdu sem za tebou. Bude ti to vyhovovat?“ zeptal se mě a já zvedla hlavu vzhůru a ukázala mu mou červeň na tvářích. S neskrývanou radostí jsem souhlasila a on se zvedl s tím, že půjde si dát sprchu. Stále jsem seděla na posteli a pozorovala ho, dokud za sebou nezavřel dveře. Jakmile je za sebou zabouchl, vstala jsem a celá šťastná se rozeběhla ke skříni, kde jsem se zase vyděšeně zasekla. Nacházely se tam jen samé sametové košilky a opravdu málo tělo zakrývající pyžámka.

„Hledáš něco?“ ozval se Will najednou ode dveří. Vyjeveně jsem se na něj otočila a naštvaně odsekla:

„To máš nějaký spínač v pokoji na otvírání mé skříně, abys mě mohl oblékat, do čeho se ti zlíbí?“ vybafla jsem na něj.

„Ne, jen jsem potkal šťastného Nathaniela, který si šel dát sprchu s plánem, že se k tobě vrátí,“ sdělil mi a mé tváře se rozhořely ještě víc, než předtím. „A usoudil jsem, že bys mohla chtít poradit, co na sebe.“ Nekomentoval mé červenající se tváře a sáhl do skříně pro tmavě fialovou hedvábnou košilku. Prohlédla jsem si ji a zavrtěla nesouhlasně hlavou.

„Nechci s ním spát jako s ním mít sex, ale opravdu spát, protože jsem utahaná. Byla bych ráda, kdybys tam našel něco méně vyzývavého,“ téměř jsem mu poručila. Povzdechl si a ze skříně vytáhl moje staré pyžamo z domova. Mé oprané staré pyžámko, které jsem nadevšechno milovala a už několik let ho zašívala a odmítala ho vyhodit.

„Když jsem stěhoval tvůj šatník sem z bytu, kde jsi bydlela s otcem, tak mi tvůj táta zakázal tenhle hadr vyhodit. Prý bys mi jinak utrhla stoprocentně hlavu,“ podotkl a já s tátovými slovy plně souhlasila. Vytrhla jsem mu mé bavlněné pyžámko z rukou a vydala se do koupelny. Bylo na čase se zbavit toho nesnesitelného kanálového pachu. Svlékla jsem látku, které tvořila mé brnění a zalezla do sprchy. Celá jsem se umyla a vlasy jsem také nevynechala. Toho zápachu jsem se prostě musela zbavit.

Nevím, jak po dlouhé době jsem vylezla ze sprchy, ale cítila jsem se už dobře. Natáhla jsem na sebe mé vytahané pyžamo a pohlédla na sebe do zrcadla. Žlutá kachnička se mi tyčila na hrudi a obepínala ji vybledlá růžová barva, která byla na celém tričku s krátkými rukávy. Svršku kontrastovaly žluté dlouhé tepláčky. Když jsem se takhle spatřila, zaváhala jsem a opravdu uvažovala o tom, zda by nebyla lepší nějaká ta košilka. Zase až tolik jsem si Nathaniela držet od těla nechtěla. Byla bych nerada, kdybych ho vyděsila a on utekl. Ačkoli moje druhá část mi říkala, že to bude v pohodě. Neutekl ani když se dozvěděl, že mám v plánu v budoucnu chovat tři draky. Tak proč by ho mělo vyděsit jedno vytahané pyžamo s kačenkou?

Nakonec jsem mé úvahy nechala někde daleko a důstojně se rozhodla vyjít z koupelny. Jen co jsem vyšla, otevřely se dveře od pokoje a v nich se objevil Nathaniel jen v teplákách s holou hrudí. Prohlížela jsem si ho téměř vyvedená z míry a chtělo se mi utéct zpátky do koupelny. Nejenže jsem dostala hroznou chuť se ho dotýkat, ale pohltila mě vlna studu. Chvíli jsme na sebe trochu vyděšeně koukali. Trvalo mi, než jsem se vzpamatovala, a nakonec se rozhodla, že s pyžamem už nic neudělám a vydala se k posteli. Shrnula jsem povlak zakrývající postel a zalezla pod peřinu. Nathaniel se po delší době hnul a přidal se ke mně. Natáhl se vedle mě a já vzala všechno odvahu a položila se na jeho rameno. Přivinul mě k sobě a udělal mi tak prostor, abych se mohla u něho lépe uvelebit.

Chvíli jsem u něho ležela, ale zdál se mi hodně strnulý, a tak jsem mu pohlédla do obličeje. Brunátněl a vypadal, že každou chvílí praskne. Došlo mi, že se snaží zadržovat slušně smích, ale moc mu to nejde. Pohlédla jsem na něj káravě a on brunátněl čím dál víc. Pochopila jsem, že v tom pyžamu mít úspěch získat si autoritu asi nedobudu. Vzdala jsem to.

„Jo, klidně se můžeš smát,“ svolila jsem a on v momentě vybuchl smíchy.

„Promiň, ale víc jsem to pokazit nemohl,“ vykuckával ze sebe. Já se na něj nechápavě podívala. „Jestli chceš, pořídím si klidně pyžamo s Micky mousem,“ utěšoval mě už s vážnou tváří a já měla fakt problém odhadnout, zda to myslí vážně. A asi myslel, protože se tvářil naprosto nechápavě, když jsem se při představě, jak má na sobě pyžamo s Micky mousem začínala smát. Po chvíli jsem se uklidnila a vysvětlila mu.

„Když Will koupil jen samé krátké košilky a já nic jiného, než tohle z domova tady nemám,“ červenala jsem se a snažila se tvářit kajícně, protože jsem mohla naklusat v té košilce a on by měl určitě daleko větší radost.

Nathaniel se na mě rozpačitě podíval, asi si mě představil v té košilce a polkl.

„Sám se divím, že jsem Willa ještě nezabil,“ vypadlo mu z pusy. Já se usmála a lehla si zpátky na jeho hruď a hodlala usnout bez výčitek, že mě viděl v něčem takovém.

Chvíli jsme leželi, ale Nathaniel mi připadal pořád neuvolněný. Zase jsem se nadzvedla a pohlédla na něj.

„Tak co to bude tentokrát?“ zeptala jsem se ho zvědavě a čekala na odpověď. Jestli jsem někdy viděla Nathaniela nervózního, bylo to dnes. Dokonce to vypadalo, že se červená, a pak se konečně pochlubil.

„Jsem zvyklý spát maximálně v boxerkách,“ svěřil se mi a já si trochu zoufale povzdychla.

„Kalhoty dolu,“ přikázala jsem. Nathaniel se na mě vyděšeně podíval a já celá červená dodala:

„Teda doufám, že máš pod těma teplákama aspoň boxerky.“ Nathaniel nakonec vypadal, že mu to konečně docvaklo a během chvíle zpod peřiny kus oblečení, který měl původně na sobě, vytáhl a hodil na zem. Už se mi nechtělo nic řešit a raději jsem se ujistila, že už mu všechno vyhovuje.

„Bude to všechno? Nebo máš ještě něco na srdci?“

„Myslím, že teď by mělo být všechno v pořádku,“ potvrdil mi a já se k němu s vítězným úsměvem přitulila. Pak už jsem cítila pouze to, jak mě pohladil po vlasech a dal mi do nich pusu.

…

A sen se zase opakoval. Znova jsem byla s tou holčičkou a utíkala a opakovaně viděla, jak umírá. Nathaniel mě opatrně probudil a já zrychleně dýchala. Slzy mi tekly proudem z očí a já se snažila uklidnit. Jemně mě hladil po vlasech a já postupem času přestávala plakat. Nabyla jsem trochu klidu a z úst vypustila myšlenku, která mě trápila:

„Překonám tohle někdy?“ Cítila jsem, jak strnul a podívala se mu do obličeje. Prohlížela jsem si ho a čekala, co z něj vypadne.

„Mně to trvalo dlouho, ale já byl na to sám,“ vysvětlil mi a já se aspoň částečně uvolnila. Trochu blíž jsem se k němu naklonila a lehce ho políbila. Nebyl to žádný vášnivý polibek, ale políbení jako poděkování za to, že tu se mnou je. Potom jsem se znova uvelebila v jeho náruči a usnula s přáním, aby všechny zlé sny pominuly.

51. kapitola 53. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování