OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 53. kapitola

25.05.2011 (20:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1141×

53. kapitola

Ležela jsem na boku a bylo mi zatraceně vedro. Trošku jsem se pohnula a ucítila, jak se něco na mě zezadu mačká, a přes tělo mám přehozenou něčí ruku. Když jsem se pohnula, dotyčný si mě k sobě přitiskl rukou ještě blíž a já uvažovala nad tím, zda ho mám jemně vzbudit, nebo se pokusit si nějak poradit bez toho, abych ho rušila. Nakonec jsem vykoumala, že by mi stačilo sundat si spodek pyžama, čímž bych vedru pod peřinou ulevila. Za zkoušku to prostě stálo. Trochu jsem se zavrtěla a pokusila jsem si kalhoty sundat, ale marně. Nathaniel si mě zase k sobě přitáhl víc a jeho hlava se přemístila k mému uchu.

„Máš v plánu sebou vrtět zbytek noci?“ zavrněl rozespale.

„Chci si jen sundat kalhoty. Je mi hrozné vedro,“ zakňourala jsem a ruka kolem mého pasu se uvolnila, jenže se zase zpevnila a já nic nemohla dělat.

„Nathanieli?“ zasípala jsem.

„Slib mi, že se do téhle pozice vrátíš,“ zabručel. Ačkoli jsem byla trochu mrzutá z narušeného spánku, začala jsem se hihňat. Nathaniel zabručel ještě víc než předtím a radši mě pustil. Nakonec jsem se otočila na něj a slavnostně mu řekla:

„Slibuju.“ Zvedla jsem se z postele a rozhodla se převléknout. To pyžamo na spaní ve dvou prostě nebylo. Teda pokud jsem se v něm nechtěla upéct. Bez Nathanielovy náruče jsem dlouho být nechtěla, proto jsem vzala první noční košilku, která mi ve skříni přišla do ruky a nandala si ji místo pyžama, které jsem hodila na zem. Dveře skříně fungovaly i jako zástěna před zvědavýma očima, i když jsem si říkala, že Nathaniel spí, promenádovat jsem se prostě před ním jen tak nechtěla.

Oblečená do toho jemného nic jsem se přesunula pod peřinu a zaujala místo, kde jsem se nacházela před vyrušením ze spánku. Hned jak jsem se dostala blíž k Nathanielovi, automaticky si mě položil do náruče a já mohla dál nerušeně spát.

…

Spala jsem tvrdě a mé sny se motaly kolem různých osob. Viděla jsem je umírat a nikoho z nich jsem neměla šanci zachránit. Stála jsem hrdě a bránila alespoň tu hrstku mých nejbližších. Jedna moje část sice protestovala, ale já neměla jinou šanci než chránit minimálně je. Nebyla jsem dost silná. Pohled na umírající kolem mě, mě trápil. Těžce jsem se smiřovala s realitou, ale jinou možnost jsem neměla. Najednou mě něco vytáhlo z jámy lvové a svět začal růžovět. Příjemné dotyky čehosi na mém krku se prohlubovaly a já přestávala snít.

Otevřela jsem oči a ucítila znova ty příjemné pocity na krku. Nathaniel měl hlavu zaraženou v důlku mezi mou hlavou a ramenem, kam mi jemně dával polibky. Když spatřil, že jsem vzhůru, promluvil.

„Už zase jsi měla špatný sen,“ informoval mě mezi motýlími polibky a já se na něj opatrně otočila.

„Děkuju za probuzení,“ špitla jsem. Ale Nathanielovi to nestačilo a přitáhl si mě víc k sobě a já koukala přímo na jeho rty přibližující se váhavě ke mně. Začalo mi zrychleně tlouct srdce a plná očekávání jsem se naklonila tak, aby měl k mým rtům lepší přístup. I přesto je opatrně přitiskl a čekal na jakoukoliv odezvu. Velmi dlouho jsem toužila po této chvíli a odmítala marnit každičkou sekundu. Začala jsem se ho přitahovat k sobě blíž a blíž. Pochopil to jako povolení pokračovat a najednou jsem ho měla všude. Jedna ruka si mě přidržovala u něho a ta druhá mi jezdila po vnější straně stehna, až k zadečku. Tělem jsem byla namáčklá na něm a cítila každou křivku jeho těla. Oplácela jsem mu polibky a vnímala jen jeho, každé jeho vzrušení a zasténání. Neměla jsem páru, kam až můžu zajít, ale nechala jsem se Nathanielem vést.

Tvořil si cestičku po mém výstřihu polibky a rukama objížděl mé křivky těla. Vždy se zasekl u lemu košilky a postupně ji posouval výš. Skoro jsem si jeho nenápadného svlékání ani nevšimla, dokud mi nepřejel rukou přes přední část kalhotek. Trochu nejistě jsem se na něj podívala a on přesto dál pokračoval. Vytáhl mi košilku těsně nad bříško a další polibek mi věnoval v blízkosti pupíku, který objel jazykem, a pak si to pokračoval níž. Zastavil se až nad kalhotkami, kde lem kalhotek nejprve objel rukou a nakonec za ně zuby trochu zatahal.

V mém těle se bouřily hormony a já chtěla víc a víc. Nestačily mi jeho polibky, chtěla jsem ho prostě cítit doslova všude. Najednou se zvedl a přitiskl si mě na tělo. Cítila jsem jeho tělo na mém a jedna moje část jásala a ta druhá se cítila trochu nejistě. Měla jsem strach, ale i přesto jsem se nechávala unášet příjemnými pocity a užívala si každou vteřinu s ním. Nathaniel se na mě lehce položil a já cítila jeho vzrušení. Dýchal zrychleně, stejně jako já, a ani jeden z nás nechtěl přestat. Naklonil se ke mně a dal mi další polibek plný touhy, a v tom okamžiku se stalo několik věcí.

Všechno kolem nás se začalo třást a všechny skříňky a obrazy po stěnách se svezly k zemi. Nathaniel mě pevně objímal a zakrýval vlastním tělem. Vytvořil pro jistotu okolo nás štít a my čekali, až zemětřesení přestane. A pak najednou bylo ticho. Svět se s námi přestal třást a Nathaniel se začínal ze mě pomalu zvedat a já se přes jeho tělo rozhlížela po nepořádku.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě a já mu pouze kývla jako odpověď. Nathaniel se postavil a kouzlem zvedl skříň, která se převrátila dveřmi na zem.

„Půjdu se obléknout a hned se vrátím. Zkus také na sebe něco hodit. Pak půjdeme zkontrolovat, jestli jsou ostatní v pořádku a zjistit, co se vlastně stalo,“ vzal do rukou otěže a já ho s radostí poslechla. Nechtěla jsem být ta, která rozhoduje. Po zážitku s malou holčičkou opravdu ne.

Vzala jsem do ruky džíny a tričko válející se na zemi a natáhla to na sebe. Nathaniel se vrátil a navedl mě ven do chodby.

„Všichni se sházíme v obýváku,“ vysvětlil mi. Následovala jsem ho. Do obýváku se dostavili během chvíle všichni a Will se ujal zprovozňování televize válející se na zemi.

„Vypadá, že bude fungovat,“ konstatoval. Znova ji připevnil na zeď a zapnul ji. Televize naběhla a na obrazovce se objevila velká díra po nějaké budově. Nechápavě jsem na to koukala a přemýšlela, kde v New Yorku se tohle místo nachází, a pak mi to docvaklo.

„One World Trade Center,“ vzdechla jsem. Všichni se na mě otočili a čekali na vysvětlení.

„Freedom Tower," vysvětlila jsem a můj táta téměř vyděšeně zvolal:

„To neudělali!“ Taikuri na mě pořád trochu nechápavě koukal a já prostě dostala chuť mu všechno vysvětlit.

„V roce 2013 byla dostavěna budova, nazývající se Freedom Tower.“

„A proč by její zbourání mělo znamenat takovou katastrofu?“ ptal se nechápavě Taikuri.

„Budova je vystavěna na místě, kde se po útoku teroristů zřítili budovy Světového obchodního centra v 11. září 2001,“ dovysvětlil Nathaniel.

„Vyhlásili tím lidem válku,“ prohodil s pochopením Taikuri. Dále jsme hypnotizovali obrazovku a sledovali, jak se pod dírou na obrazovce píšou titulky s vysvětlivkami. Všichni mlčeli a koukali na televizi. Četli jsme titulky a vyděšeně zpracovávali informace o pravděpodobném počtu mrtvých. Číslo bylo děsivé a oběti se načítali každou vteřinou. Nikomu z nás se nechtělo hýbat z místa, ale věděli jsme, že teprve teď začíná pořádné peklo a utrpení.

Nathaniel mě objal okolo pasu a ochranitelsky si mě přitáhl ke svému tělu. Sledoval stále běžící titulky a já se opřela o jeho rameno. Truchlili jsme za každého, kdo tam zemřel, a já se cítila stejně jako v tom posledním snu. Zoufale a téměř beznadějně.

Obrazovka svítila a informovala nás o katastrofě, až do chvíle, kdy zčernala a objevil se na ní pouhý šum. Zmateně jsme najednou zírali na šumící televizi a čekali, co bude dál, a v ten moment se ozvali první děsivé výkřiky prolínající se New Yorkem. A tím nám dali na vědomí, že si pro nás jdou.

Třetí světová válka začala.

52. kapitola 54. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 53. kapitola: