OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 59. kapitola

16.07.2011 (10:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1053×

59. kapitola

„Co bys říkala tomu, kdyby ses přestěhovala do mého pokoje?“

Sledovala jsem ho a nechala ho chvíli napjatě čekat. Byla jsem podlá. Nervózně přešlapoval na místě a sledoval moje počínání.

„Ale uvědomuješ si, že taťka ještě dědečkem být nechce,“ rýpla jsem si a on se celý uvolnil a šibalsky se na mě usmál.

„Kdo řekl, že tam se mnou nebudeš jen bydlet?“ vrátil mi a mně bylo jasné, že tuhle hru můžou hrát dva. Zákeřně jsem k němu přistoupila tak, abych se téměř dotýkala jeho rtů svými a lehce se na něj natiskla. Vzdechla jsem mu do úst a lehce pravým stehnem přejela přes jeho slabiny. Nathaniel ode mě takový podraz nečekal a zaklonil trochu hlavu a zavzdychal. Zahřálo mě u srdce, když jsem viděla, jakou mám nad ním moc. Pak jsem od něj krok odstoupila a on se na mě zmateně podíval.

„Pořád chceš tvrdit něco jiného?“ zeptala jsem se ho zákeřně a on jen omámeně stál na místě. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval a v očích mu zajiskřilo.

„Takže takhle ty na mě?“ opáčil a já čekala, co bude dál. Nathaniel neváhal. Během chvilky stál přímo u mě a přehodil si mě přes rameno. S hraným křikem jsem se bránila jako pořádná ženská a kopala kolem sebe. Se smíchem mě Nathaniel nesl kolem mého pokoje, který naprosto v pohodě přešel.

„Počkej!“ zapištěla jsem mu do ucha. Nathaniel se najednou vyděšeně zastavil a trochu ostražitě se podíval po okolí. Musela jsem se jeho chování zasmát.

„Mohl by ses, prosím, zastavit u mě v pokoji, abych si zatím, než se ráno přestěhuji, vzala něco sebou?“ Viděla jsem, jak váhá.

„Nerada bych ráno lezla Taikurimu do pokoje,“ dodala jsem a on tam hned raději zamířil. Skoro jako by se bál, že ho tam pak načapu ráno nahého a zakoukala bych se do něj. Radši jsem mu ale nic na jeho chování neřekla a udělala na něj oči, aby mě postavil na zem. Povzdechl si a pustil mě na zem.

„Teda ty ale umíš chlapovi zkazit radost,“ postěžoval si a sedl si mezitím na postel. Usmála jsem se na něj a mlčela. Nechtělo se mi hada dráždit bosou nohou. Přece jen jsem dnes večer nechtěla spát sama. Co když se mi zase budou zdát nějaké noční můry? Urychleně jsem si vybrala pár věcí ze šuplíků a zasekla se u skříně s oblečením.

„Odkud zatraceně tahal to pyžamo?“ zabrblala jsem si podnos, jenže Nathaniel mě slyšel a zvednul se.

„Nemíníš se zase v noci potit v tom pyžamu,“ téměř zavrčel.

„Ne, jen hledám nějaké tepláky s tričkem, které bych mohla normálně nosit. Will mi sem pořídil jen samé šaty a společenské oblečení,“ postěžovala jsem si a sledovala přitom, jak mi Nathaniel kouká přes rameno kamsi do rohu. Podívala jsem se, kam se dívá a zjistila, že pozoruje košilky na spaní. Usmála jsem se sama pro sebe a rýpla si do něj.

„Nechtěl bys mi nějakou vybrat? Já se v tom moc nevyznám,“ prohodila jsem provokativně. Vykuli oči o trochu víc a polkl.

„Co kdybys začala od shora?“ navrhl. „Rád bych jednou na tobě viděl všechny.“ A já z jeho slov celá zčervenala. Měla bych si víc uvědomovat, že on je tu ten „zkušenej“. I když jsem to já, kdo ho má chuť neustále provokovat. Vzala jsem první tři košilky a úplně zezadu skříně vytáhla obyčejné tričko s mýma starýma džínama. Sice je tu moje staré oblečení pěkně poschovávané, ale já ho časem najdu.

Nathaniel mě pozoroval a čekal, až zavelím. Vzala jsem si ještě nějaké hygienické potřeby a vydala se ven z pokoje. Na Nathanielově tváři se objevil úsměv a předběhl mě, aby mě mohl vést.

Prošli jsme chodbou a on mě zavedl do svého pokoje. Když otevřel dveře, uviděla jsem uprostřed pokoje velkou manželskou postel a pár skříněk. Odvedl mě na levou část pokoje a otevřel mi skříň.

„Tahle část pokoje bude tvoje. Teda pokud chceš druhou část, tak si řekni.“ Nechápavě jsem na něj koukala a snažila se to všechno překousat. Položila jsem si mezitím věci do skříně a rozhlédla se po pokoji.

„Takže budeme hrát na půlky?“ zeptala jsem se nechápavě a on si jen povzdechl a přitulil si mě do náruče.

„Přišlo mi to praktické,“ vysvětloval. „Ale jestli chceš, tak si přestěhuj věci, kam chceš,“ s těmi slovy zabořil hlavu do mých vlasů a já cítila, jak dýchá jejich vůni, jako kdyby to mělo být poslední, co udělá.

„Bojíš se,“ vyslovila jsem svou domněnku a on zvedl hlavu a koukal mi do očí.

„Ano, že tě ztratím. Že mě opustíš a utečeš ode mě. Dnes jsem o tebe málem přišel dvakrát,“ podotkl. „Když ses objevila u Amosdea a podruhé, když si mi procházela vzpomínky v mé hlavě,“ odmlčel se na chvíli. „Nebyl jsem si jistý, jestli jsi na něco takového připravená. Ale zůstala si a neodháníš mě od sebe. Místo toho se stěhuješ do mého pokoje,“ pronesl téměř nechápavě.

„Jestli sis všiml, tak já moc normální nejsem,“ opáčila jsem mu trochu sarkasticky. Nechápavě se na mě zadíval a nějak v tom nemohl najít smysl. Aspoň ne na venek.

„Co říct jako příklad?“ dělala jsem jako, že přemýšlím. „Už to mám,“ zadívala jsem se na něj lišácky. „Třeba moc lidských holek na večerní univerzitu nenastoupilo,“ poukázala jsem na fakt, který mi připadal na obyčejnou holku dost odvážný.

„Jo, to je pravda. Ale o to víc tě zbožňuji.“ Políbil mě a položil na postel. Jako malé dítě se mi schoval do náručí a užívali jsme si společnou chvíli, dokud jsem neusnula.

…

Ráno jsem se probudila zamotaná v peřině a sama. Trochu mě to mátlo, ale z koupelny jsem slyšela, jak se Nathaniel sprchuje a padla jsem zpět do peřin. Byly velmi příjemné a mně se nic jiného, než se válet nechtělo. Nathaniel vyšel najednou ze dveří a podíval se na mě. Usmál se a pomalu se ke mně přiblížil a dal mi polibek na dobré ráno:

„Nemusíš vstávat, jestli se ti nechce,“ pokoušel mě.

„Musím. Dnes se rozhodne, jak přesně se bude bojovat. Nechci to sledovat přes něčí myšlenky. Bude lepší, když na zasedání budu i já,“ vysvětlila jsem mu a dala mu další pusu.

„Budu rád, když budeš stát po mém boku,“ dodal a znova mě políbil. Já ho mezitím nenápadně stáhla znovu do postele a víc se na něj natiskla.

„Anno, teď prosím ne,“ zaškemral.

„Proč?“ zeptala jsem se škádlivě.

„Protože bez nás by lidé bitvu prohráli.“ Já si jen povzdechla a zabořila se zpět do peřin.

„Zítra to začne,“ konstatovala jsem.

„A když budeme hodně šikovní, tak může být zítra i po všem.“ Jeho naděje mě hřála u srdce, i když jsem byla realista. Bitvou to teprve začne, a pokud nám se nepodaří zničit jádro Tallensů, které zítra na nás zaútočí, skončí svět pod vedením Tallensů a upírů. Lidé budou pouhá potrava a poskytovatelé duší.

Zvedla jsem se a zamířila do koupelny.

„Sejdeme se na snídani,“ prohodil Nathaniel a zmizel za dveřmi pokoje.

…

Na poradě se nacházeli všichni důležití lidé. Sjednávala se jednotlivé uskupení jednotek a hlavně utajení dračích bytostí, které měli především kouzly chránit ostatní. Jenže já s jejich názory moc nesouhlasila. Oni nebudou schopní zabít Tallense. Podívala jsem se na Camiela a sledovala ho, jak se zapojuje do debaty.

Upozornil všechny, že dračí bytosti musí být ve dvojicích a stál si za svým. Christopher z toho nadšený nebyl, ale chápal to a snažil se tak plán bitvy postavit.

Když jsem po dopoledním plánování odcházela, v hlavě mi zazněl hlas Camiela:

„Sraz u Nathaniela doma. Teď je na čase naplánovat náš útok.“ Bylo mi jasné, že si uvědomuje situaci stejně jako já. Pokud nezabijeme Tallense my, oni to prostě nedokážou.

Když jsme všichni dorazili do obýváku, Camiel se tvářil velmi zamyšleně a trochu naštvaně.

„Nedávají nám vůbec žádné šance na zabití Tallensů.“

„Budeme se muset rozdělit,“ konstatovala Eruvüe.

„Vím, nejsem z toho nadšený,“ zavrčel Camiel. „Ale i přesto každý z vás se navzájem budete chránit,“ poručil. „Obránci budou tam, kam je určil Christopher, ale útočníci půjdou do akce zvlášť.

„Jak je chcete zabít, když vodu máte daleko? Je náročné ji přemisťovat,“ ozval se najednou Nathaniel.

„Už teď nechávám zaplňovat metro pod Manhattanem vodou,“ prohodil nezáživně Camiel.

„Anno?“ otočil se Camiel na mě. „Budeš schopná nad Time Square vyčarovat slunce v noci?“ zeptal se mě najednou.

„Bez problému,“ pronesla jsem.

„Dobře, tím zničíme všechny upíry okolo Tallensů a budeme mít k nim volnější přístup. Pochybuji, že s něčím takovým budou počítat.“

Ještě nějakou dobu jsme probírali, kdo, co a jak bude moci provést, abychom věděli, co od sebe navzájem čekat, až se venku setmělo.

„Do zítřka si všichni odpočiňte. Sejdeme se tu při obědě, a pak vyrazíme, abychom se včas přidali k Christopherově armádě.“ Nikdo z nás dále už nepromluvil. Pohlédla jsem nejistě na Nathaniela a vzala ho za ruku. Bylo na čase si utrhnout nějakou tu chvilku jen pro nás.

58. kapitola 60. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 59. kapitola: