Krutá realita 64. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh pokračuje!

05.09.2011 (17:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1014×

64. kapitola

Bylo po bitvě a v atmosféře kolem jsem stále cítila vítězství a radost. I tak jsem si nemohla pomoci přestat myslet na to, co řekl Amosdeus. Opravdu je příroda silnější než láska? Nevěděla jsem a zatím ani nehledala rozhřešení.

„Miláčku, mohla by ses, prosím, vrátit do přítomnosti a taky se začít věnovat mě?“ prosil mě Nathaniel a já se myslí najednou ocitla u něho.

„Jsem tu,“ odpověděla jsem mu a přejela nosem po jeho klíční kosti. Usmál se na mě a přitiskl si mě k sobě blíž.

„Už zase mě provokuješ,“ káral mě.

„Ne, ty jsi jen moc nadrženej,“ vrátila jsem mu škádlivě a nechala jsem ho se zmocnit mých rtů.

„Čekal jsem na tebe dost dlouho a myslím, že si zasloužím odměnu,“ upozorňoval mě na své důvody Nathaniel a já mu měla tohle zlobení v plánu vrátit.

„A jakou odměnu by si pán představoval?“ A s tou otázkou jsem se zaměřila na jeho podbřišek. Polibky jsem ho zlobila a umisťovala je na nejcitlivějších místech.

„Provokatérko,“ zaznělo z jeho úst, a pak slastně zavzdychal. Líbila se mi jeho reakce, ale i tak mě zajímala odpověď na moji otázku.

„Neodpověděl si mi,“ napomenula jsem ho a jazykem si dále hrála blízko jeho nejcitlivějších míst. Nathaniel nemohl být moc při smyslech, a proto jsem čekala jakékoliv překvapení:

„Dítě,“ pronesl do ticha místnosti a já ztuhla.

„Cože?“ zasípala jsem.

„Jednou bych si představoval, že mi dáš dítě,“ poupravil své přání a já se ušklíbla, protože jsem ho prokoukla.

„Ale ty bys nejradši hned,“ vrátila jsem mu.

„Nebudu ti lhát. Když jsem v bitvě viděl, jak tě probodl, málem mě to zabilo. Nediv se mi, že nechci nic odkládat,“ prosil mě. „Čekal jsem na tebe dlouho a prostě se bojím, že ztratím jedinou příležitost, jak mít rodinu,“ svěřoval se mi a já ho chápala. Nechala jsem ho složit hlavu do mého klína a cítila, jak dýchá. Bylo to uklidňující, i když mi někdo chyběl a ten dotyčný se jako na zavolanou ozval.

„Musíš mu to říct,“ ozvala se Cristal v mé hlavě.

„Nejsem si tím jistá,“ odporovala jsem jí. „Jak ti vlastně je? Pořád jste všichni po bitvě tolik vysílení?“ zjišťovala jsem.

„Zlepšujeme se,“ řekla mi jen polopravdu. Cítila jsem to. Poslední dobou jsem si připadala jako detektor lži, ale jedna moje část mi napovídala, že jsou pouze hodně utahaní.

„Jsi tu vůbec se mnou,“ ozval se Nathaniel vedle mě.

„Promiň,“ omluvila jsem se.

„Cristal, že?“ zjišťoval.

„Jo,“ a zároveň jsem se trochu začervenala.

„Musím si zvyknout, že je tvou součástí,“ konstatoval. Na to jsem mu neměla, co říct.

„Je mi líto Willa,“ vrátila jsem naše myšlenky zpět k bitvě.

„To mě taky, ale nejvíce mě štve, že nevím, co ho zabilo,“ vrčel téměř Nathaniel. „Nikdo nic neviděl a já nevím, jak ho mám pomstít, když neznám viníka,“ vysvětlil.

„Mám takový pocit, že jeho vraha poznáme dříve, než bychom čekali,“ podotkla jsem svou vlastní teorii. Nathaniel mě najednou přivinul do náruče ještě víc než předtím a hleděl mi do očí.

„Dnešní sraz se všemi není jen o slavení vítězství a truchlení nad Willovou ztrátou, že?“ vyptával se a já se trochu zarděla. Ten chlap snad vlastní taky detektor lži.

„Lea se chtěla se všemi sejít. Neřekla mi přesně proč,“ řekla jsem mu pravdu.

„Ale máš tušení,“ konstatoval Nathaniel.

„Ano, ale sama nevím, jaké důsledky z toho vyvodit. Něco mi říká, že nám to Lea sdělí,“ svěřila jsem mu.

„Hm, takže z té postele opravdu budeme muset vylézt,“ bručel.

„Neboj. Při první příležitosti se zase nechám do ní zatáhnout,“ utěšovala jsem ho. Zabořil mi hlavu do krku a přerývavě dýchal. „Proč to nemůže, skončit jednoduše vyhraním bitvy?“ mumlal mi do kůže.

„Moc brzo bych tě později omrzela,“ vrátila jsem mu a zvedla se s tím, že zakryji svou nahotu, ale Nathaniel uchopil mou ruku a znovu mě shodil zpět.

„Ještě to musím znova zkontrolovat.“ Začal nevěřícně opakovaně přejíždět rukama po mém těle a já si každý jeho dotek naplno užívala. Když zajel rukama do pobřišku zasténala jsem.

„Musíme jít,“ zachraptěla jsem.

„Opravdu tam nic není,“ konstatoval Nathaniel a divil se tomu, že po Amosdeově útoku nemám na těle ani škrábanec.

„Dobře, ale necháš mě to potom později zkontrolovat znovu,“ vydobýval si další chvilky po mém boku Nathaniel.

„Jak si přeješ,“ odpověděla jsem a ukradla mu urychleně své tělo z náručí a polibek.

…

Má žena nervózně přešlapovala po místnosti, a když si konečně uvědomila, že jsem tu s ní, něco v jejích očích se mihlo a já najednou byl pohlcen, tak jako vždy. Ale tentokrát nás nechala prolnout touhou úplně. Nikdy jsem nic takového nezažil. Věděl jsem, že když víly uvolní všechnu svou sílu a neovládají se, je to něco nezapomenutelného. Ale Lea si nikdy nic takového před tím nedopřála. Nechtěla děti, protože u víl bylo velmi pravděpodobné, že porod nepřežijí. Jen ty nejsilnější toho byly schopné.

Nikdy mi nevadilo, že nebudeme mít vlastní děti a ona měla své rostliny. Nevěděl jsem, co se změnilo a musel to přes nával touhy a síly, která z ní sálala zjistit. Přinutil jsem se vší vůlí chvilku myslet a pak konečně vypustil z úst:

„Miláčku, co se změnilo?“ pošeptal jsem jí s přerývaným dechem a Lea s odpovědí nezahálela:

„Jsem ráda, že ses vrátil po bitvě. Živ a zdráv.“ Sice mi něco na její odpovědi nesedělo, ale neriskoval jsem to, že bych ztratil, co momentálně ve mně vyvolávala, a já byl pln euforie. Mohl jsem si ji konečně po několika desetiletích vzít tak, jak jsem si přál a nikdy nedoufal.

…

V Nathanielově obýváku se překvapivě sešli všichni. Nečekala jsem to, ale i přesto mi bylo jasné, že někteří z nás tuší neblahou skutečnost. Porozhlédla jsem se po všech a zastavila u Ley a Damiena. Ona vypadala ve své kráse odhodlaně a on naprosto spokojeně – co se zatraceně u nich doma děje?

Všichni se posadili na sedačky a já automaticky pohlédla na Leu.

„Je to tak, jak si myslím?“ zeptala jsem se.

„Myslím, že ještě horší,“ odpověděla mi a Damien vedle ní ztuhl.

„Proto to dnešní odpoledne?“ vyštěkl na ni. „Blíží se konec světa?“ vypustil unáhleně z úst.

„Ne, jen bude muset někdo přijmout sílu přírodní čarodějky, jakmile donutíme Amosdea, aby propustil její duši,“ prohodila téměř jako samozřejmost.

„Leo, to nemůžeš udělat,“ zakazovala jsem jí to.

„A kdo jiný by měl. Mám největší šance. Znám sílu přírody,“ hájila se.

„Jo, ale s větší mocí neumíš manipulovat,“ nařkla ji Fiona. „Obě víme, že se z toho časem zcvokneš,“ rýpla si do ní.

„Anna se z toho nezcvokla,“ vrátila jí Lea.

„Ale změnila se,“ argumentovala Fiona.

„Ale jak na to?“ zjišťovala Lea.

„Myslím, že o to bychom se mohli postarat my všichni,“ ozval se najednou Camiel. „Budeme ti moc občas propůjčit dostatečnou moc, kterou se budeš učit ovládat a určitě ti prospěje nějaký fyzický výcvik, že Davide?“ obrátil se na Nathanielova bratra.

„Jsem vám k službám, má paní,“ prohodil a uklonil se David. Ale jedinečné veselí nad lehkým vítězstvím utnul Damien.

„Jaké má šance i s tím výcvikem?“ ptal se starostlivě.

„Padesát na padesát,“ prohodil jen tak mimochodem Camiel. Damien zbledl a Leu přitáhl ke svému tělu. Vypadal, jako kdyby se zrovna rozhodl, že ji nikdy nepustí. Bylo na něm vidět, jak ji nesmírně miluje a ona si byla toho dle jejího výrazu vědoma. Otočila se na něj a zhluboka se mu zadívala do očí.

„Slib mi něco,“ poprosila ho najednou Lea a Damien ji stále pozoroval a čekal na její přání. „Zabiješ mě, když se to zvrtne,“ vyslovila své přání a Damien bledl snad ještě víc, ale Lea nekončila: „Jsi jediný, kdo to bude moct udělat. Když se potkáme a já tě budu moct zabít. Budu s tím mít problémy a určitě zaváhám. A ty prostě neváhej. Slib mi to!“ naléhala na něj. A on kýval. Nebyl to schopen vyslovit, ale kýval.

Tahle scéna mě ničila a musí ničit i ostatní, kteří mají své milované, a proto se rozhoduji o jediném. Budu se pro ni snažit udělat nemožné.

„Ačkoliv se to sem nehodí, musím vám to říct. Nebude jednoduché získat tu duši od Amosdea,“ ozval se Nathaniel. A dal nám tak víc naděje na čas pro Leu. Nikdo nevěděl, jak všechno dopadne, ale všichni věděli, že budeme bojovat do posledních sil. Nenecháme svět ničit přírodní čarodějnicí a nenecháme ji tak zničit rasy na tomto světě.

63. kapitola 65. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování