Krutá realita 65. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Zoufalé činy mají následky.

17.09.2011 (19:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 855×

65. kapitola

„Mele, soustřeď se a nečum mi pořád na zadek. Tohle je pro Leu velmi důležité,“ napomínala ho Fiona a Mel měl chuť utéct. Byla to pro něj potupa, ale začínal si zvykat. On byl ten zamilovaný trouba a ona byla ta, co se zamilovala převážně do jeho druhého já.

Od té doby, co vyšlo najevo, jak se situace opravdu má, nebylo s Fionou kus řeči. Neustále něco hledala v knihovně a ani jedním očkem se po něm nepodívala. Ano, tak moc ho milovala. Jenže on moc dobře znal pravdu. Ona je prostě ujetá na kočky, a proto se v jednu ihned proměnil. Ještěže tu možnost má. Fiona se v ten moment otočila a podívala se zpříma na něj.

„Tohle není fér. Lee běží čas,“ obhajovala se a Mel se nahý proměnil zpět.

„Ale nám taky. Když to Lea nezvládne, nestihneme si dostatečně užít,“ přemlouval ji a ona - pod náporem jeho krásně vypracovaného těla - byla velmi nalomená.

„Slibuju, že ti pak budu pomáhat,“ lámal ji víc a víc a ona mu podlehla.

…

„Do háje,“ ozvalo se z Nathanielových úst a on klesl do křesla.

„Zase nic,“ ozvala se Anna a posadila se na jeho klín.

„Snažím se,“ zamumlal jí do ramene a užíval si její jemnou vůni svěží máty, od které voněla, protože mu akorát donesla jeho mátový oblíbený čaj.

„Musím ho najít, “ vysvětloval jí. „A pokud nenajdu jeho, nenajdeme ani kde schovává své duše.“ Měl strach ze špatného konce. Lea podstupovala velmi drsný výcvik a převážně jen na něm bylo, aby našel, kde se duše přírodní čarodějnice nachází. Bez této informace by byl výcvik Ley na nic.

On jediný mohl něco takového dokázat a toho se děsil. Nesnášel, když najednou se všechna tíha světa pokládala na jeho ramena. Vždycky si říkal, že jediné, o co a koho se bude starat, je jeho žena, až ji najde a jak je na tom teď? Snaží se zachraňovat svět. Jak naivní, muž, který si bral jednu ženu za druhou, bral lidem duše, je najednou ten hodný. Skoro měl chuť udělat něco špatného.

„Na co myslíš?“ ozvalo se u jeho ucha a on nevěděl, co jí odpovědět. Bál se, že před ním jednou Anna uteče a nikdy mu neodpustí zvěrstva, které prováděl. To bylo jediné, proč si všechen ten hnus vyčítal. A i když Anna byla tou, které to na první pohled nevadilo, nechtěl to pokoušet. Proto raději znova a znova okoušel její polibky a snažil se potlačovat jeho špatné já.

„Lásko?“ začala nenápadně Anna a on se na ni podíval. Hned tušil, že má něco za lubem. Žena, ta má vždycky něco na srdci. Že by se sem už chtěli draci nastěhovat? Bál se toho dne, kdy bude muset před ně předstoupit. Moc dobře věděl, že se s ničím moc extra nemažou, když budou chtít, klidně mu ukousnou hlavu. Jeden z dalších důvodů, proč sekal latinu. Představa pomsty v podobě Cristal ho denně děsila ze spaní.

„Ano? Napadlo tě snad něco?“ zjišťoval.

„Spíš Mokaito něco navrhla,“ začala opatrně Anna. Přesně jak mohl čekat. Dračice čarodějka určitě na něco přišla, ale jak znal čarodějky - a bylo jedno, jaké bytosti to jsou ve fyzické podobě - nikdy nenavrhovaly nic jednoduchého.

„To asi nebude nic příjemného,“ vypustil z úst svou reakci na její odpověď.

„Ne, myslím, že ne,“ neotálela a rovnou mu byla rozhodnutá říct pravdu a upřímnost byla jedna z věcí, kterou na ni miloval.

„Tak ven s tím,“ povzbudil ji. Sice se pravdy bál, ale věděl, že pro ni by udělal všechno a bez jeho záchrany světa nebude ani žádná Anna a nebude se mít ani o co starat. Ta představa ho děsila ze všeho nejvíc.

„Mokaito tvrdí, že se ho snažíš najít jen podle toho, že je to Tallens,“ začala Anna opatrně.

„A má pravdu,“ přiznal se jí. Nevěděl, jak jinak ho hledat a sám byl zvědav, jakou další možnost Anna přináší.

„Podle Mokaito bys měl využít tu část, co máš v sobě,“ navrhla Anna. Jenže Nathaniel neměl páru, o čem to zatraceně mluví. A nechápavě se na ni podíval. Anna si povzdechla a začala vysvětlovat to, co jí řekla Mokaito.

„Při proměně v Tallense do tebe musel umístit kousek své síly, aby započal tvoji proměnu. Jako domě Cristal. U Tallensů sice pouto není silné a ani není nijak cítit, ale jedna jeho část, která se projevila pouze jednou, aby spustila tvoji proměnu, tam je.“ S každým jejím slovem se mu dělalo špatně. Věc, na kterou se snažil celou svou existenci zapomenout. Byl to den, kdy musel poprvé zabít a pojmout něčí duši.

„V tom má Mokaito pravdu,“ snažil se znít klidně, ale moc dobře věděl, že ho Anna prokoukne. „Ale nevím, jestli bych někomu neublížil. Nemohl bych to udělat sám. Musela by mi pomoci nějaká čarodějnice a mohlo by se stát, že mě Amosdeus ovládne,“ upozorňoval Nathaniel na všechna rizika. Bál se jich a největší strach měl z toho, že pak svůj osud nebude moci zvrátit zpět a zabije tu, kterou miluje.

„Já vím. Nechci tě do toho nutit, ale pokud to bude jediná pořádná možnost, přála bych si, abys do toho šel,“ sdělila mu Anna a naklonila se k němu pro další polibek.

„Budeš mě muset spoutat,“ prohodil jen tak mimo polibky a Anna se zasmála.

„Bude mi ctí,“ zavrčela mu do ucha a to už nedokázal déle čekat. Vysadil Annu na stůl a hodlal si vzít odměnu za jeho nynější i budoucí činy hned. Jeho temná stránka se v tomhle směru mohla uvolnit a brát si Annu tak, jako si to představoval už několik staletí.

…

„Zlato, tu košili mu můžeš nechat,“ zastavila Fiona Annu před dalším odhalováním Nathaniela. Nemusela koukat na Tallensovu nahou hruď. Neměla ho ráda a akceptovala ho jen kvůli Anně, a kdyby Anně jakkoli ublížil, tak by ho s radostí naporcovala do lektvarů.

„Pouta přidělej k těm sloupkům po stranách a pro jistotu mu připoutej i nohy, a nakonec použij páskem kolem pasu a zahákni ho za zadní lištu,“ poručila jí Fiona. Anna poslouchala její pokyny. Nathaniel ji sledoval a uvažoval nad tím, že něco podobného budou muset vyzkoušet, až bude po všem. Už jen ta představa, jak nad ním Anna vládne, ho vzrušovala.

„Takže od teď ho můžeme i poutat?“ ozval se trochu sarkasticky Taikuri. Anna věděla, že Taikuri Nathaniela moc nemusí. Bral ji jako mladší sestru a jen z toho důvodu, jaký měla vztah s draky. Pořád se chtěl o ni starat a neustále ji být za zadkem. Něco jí říkalo, že když zůstane v New Yorku, on zůstane s ní. Aby postupně začínala počítat s tím, že si má dělat další místo pro draka. Mithras moc nadšený nebude, že mu draky přetahuje z jeho království do New Yorku.

Fiona rozdělávala kolem Nathaniela různé bylinky a všichni okolo raději mlčeli. Nikdo se jí neodvážil nic říct, a skoro nikdo od toho nic neočekával. Vůbec si nebyli jistí tím, co se bude dít. Riskovali, ale jinou možnost neměli. Záchrana světa byla důležitější než nějaký Tallens.

„Takže, čím v tobě budeme moct zastavit Amosdea, když tě náhodou ovládne?“ zeptal se Camiel. Jako vždy nejprve uvažoval nad praktickými záležitostmi. Nathaniel se Anně podíval nejistě do očí, a pak odpověděl.

„Nevím, ale doufám v Annu,“ odpověděl mu. „Doufám v naše pouto,“ řekl Anně a při tom se jí díval přímo do očí. Bylo na něm vidět, že má strach a sílu hledal v ní. Anna ho za odměnu políbila, a pak odešla od něj dál, aby neporušovala Fionino kouzlo.

Fiona se nadechla a začala. Soustředila se na jednu z nejtemnějších Nathanielových částí. Na tu, kterou mu kdosi poskytl k jeho proměně. Měla ji za úkol trochu povytáhnout na povrch, aby ji byl schopný Nathaniel cítit a najít Amosdea.

Z počátku se Fioně nedařilo, ale pak najednou cítila příval energie. Otočila se na Camiela a ten se jen povzbudivě usmál a dodal:

„Použij energie, kolik budeš potřebovat. Soustřeď se jen na rituál,“ a ona poslechla. S tím, co jí dával k dispozici, to byla hračka. Ponořila se více do Nathaniela a nechala jím proudit energii, hledajíc něco, co vytvářelo tu jeho zlou podstatu. Až nakonec něco našla. Byla to jen mini kapka, ale našla ji. Potom ji vzala do své moci a vytáhla tam, kde cítila, že bude na dosah Nathanielovi moci, a později opustila jeho tělo. Možná v něm měla zůstat a pomoci bojovat, ale ten pocit být v něm jí byl nepříjemný.

Otevřela oči a zahleděla se do těch jeho. Změnily se a šel z nich strach. Nevypadaly jako jeho oči, které milovaly Annu. Ta láska v nich se najednou vytratila. Už to nebyl ten samý Nathaniel jako před tím.

„Vím, kde je,“ pověděl nakřáplým hlasem, ale všichni v místnosti tušili, že bojuje sám se sebou. Nebo spíše s tou částí, co se ho snaží pohltit z Amosdeovy strany. Anna k němu opatrně přistoupila a položila mu ruku na rameno.

„Bojuj, nepusť ho do svého těla.“

Jenže v ten moment, kdy to dořekla, Nathaniel klesl v kolenou. Z jeho úst se ozval děsivý smích otřásající se od zdí. Šel z něj strach a všem bylo jasné, že v Nathanielově těle už Nathaniel není.

64. kapitola 66. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování