OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 66. kapitola

01.10.2011 (15:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 934×

66. kapitola

Pouta se najednou povolila a Nathaniel se postavil. Pohlédl Anně do očí a křivě se na ni usmál, a potom byli všichni najednou přilepení na zdi.

„Tak kdo z Vás mě má za úkol zabít?“ posmíval se jim a čekal, jak kdo zareaguje. Jenže všichni stáli jako solnej sloup. Nevzpírali se jeho kouzlu a vyčkávali. „Vypadá to, že se necháte všichni bezbranně pozabíjet,“ pokračoval dál, až došel k Anně. Pozorovala ho a nehýbala se.

„Ani ty mě nezabiješ?“ zjišťoval dál.

„Polib mě,“ přikázala mu Anna.

„Dobrej pokus,“ bavil se Amosdeus v Nathanielově těle.

„Já se o něco pokouším?“ hrála na něj.

„Víš, ale tentokrát to nepomůže,“ sdělil jí jako náhodou a přitiskl jeho rty na její. Natiskl se na ni tělem a začal ji líbat. Poddala se tomu a pokoušela se v něm probudit opravdového Nathaniela. Měla smůlu. Ale podělala to, protože nedávala dostatečný pozor na své okolí. Když otevřela oči, spatřila, že je v jiné místnosti, než před chvílí a uslyšela Amosdeův hlas.

„Pusť ji,“ přikazoval Nathanielovi, který poslechl. Odstoupil od ní a Annino tělo se znova přilepilo na stěnu. „Takže přírodní čarodějnice? Ta je nyní Vaším cílem?“ zjišťoval. „Měl bych tě zabít, dokud se nebráníš,“ konstatoval Amosdeus,“ ale zajímá mě, na čem děláte,“ pokračoval dál. „Ačkoliv bych rád vládl světu, tak ne tímhle způsobem,“ dumal dál.

„Pomož nám,“ naváděla ho Anna.

„Anno, nesnáším tě. Měl bych tě znásilnit, a pak zabít. Ale to bude muset počkat,“ prohodil jen tak mimochodem, a pak se sebral a nechal je s Nathanielem v místnosti. Ještě se ozvalo z dálky:

„Anno, klidně můžeš odejít, ale Nathaniela si nechám,“ sdělil jí Amosdeův hlas. Ale ona nehodlala bez něj odejít a s tím Amosdeus pravděpodobně počítal. Otočila se na Nathaniela a ten byl úplně mimo. Stál na místě a nereagoval na nic, co Anna dělala. Zkoušela snad všechno. Líbat ho, štípat, lechtat a v jednu chvíli měla chuť ho i nakopat do zadku. To ale neudělala.

„Vidí tě, vnímá tě,“ ozvalo se jí v hlavě, „ale reagovat nemůže,“ vysvětlil jí Chalcedon.

„O tobě jsem dlouho neslyšela,“ zakonstatovala Anna.

„Řekněme, že jsme s Mokaito měli nějakou práci,“ odpověděl jí a ona to raději nekomentovala. Nemusela do podrobnosti vědět, co ti její dráčci na jiném kontinentě dělají.

„Ale jsme tu s Mokaito  a řešíme tu patálii, v které jsi, a nakopání do zadku se jí moc líbí,“ posmíval se trochu Nathanielovi, ale pak najednou zvážněl. „Víš, obnovili jste tu část, co patří Amosdeovi a tu teď musí potlačit,“ ukazoval na to, co věděla.

“Co kdybys mi řekl něco, co nevím?“ vrátila mu trochu naštvaně, protože byla nervózní z celé situace.

„Teda ty máš naostřeno,“ vrátil jí. „Kromě toho možná něco pro tebe mám,“ přitakal.

„Sem s tím,“ byla nedočkavá.

„Dobře,“ vrátil jí. „Je to něco, co bys měla vědět,“ ponoukal jí. „Vždy když máš projít někdo nějakou proměnou, je v tom bolest. Velká bolest. A podle nás ho zrovna ta bolest probudí,“ informoval ji Chalcedon.

„Takže mi říkáš, že mu mám nakopat vlastně prdel,“ vysvětlila si to po svém Anna. „Toho tu mám jako mučit?“ ohradila se na Chalcedona.

„Tak s tím už si poraď ty,“ nepomohl jí a zmizel jí z hlavy.

Stála před Nathanielem a váhala. Po chvilce se rozhodla a jednu mu natáhla. Jenže s ním to ani nehnulo. Kam až bude muset zajít, aby se jí vrátil zpět? Přemýšlela nad tím, jak mu co nejvíce ublížit, ale ze všeho měla strach. Nechtěla mu ublížit, raději by ubližovala sama sobě. A v ten moment ji něco napadlo. Byla jeho velkou láskou, kvůli které se změnil. Vsadila by snad cokoliv na to, že když se stane něco jí, jeho vnitřní část to bude bolet daleko víc než ji.

Rozhlédla se po místnosti a hledala něco, čím by se mohla zranit. Jediné, co spatřila, bylo okno. Došla k němu a loktem ho rozbila. Vzala do ruky střep a přišla do zorného pohledu Nathaniela. Nadechla se a řízla se do ruky. Sledovala jsem, jak jí teče krev z řezné rány a podívala se do očí Nathaniela a uviděla tam jakousi změnu. Viděla, že bojoval s Amosdeovou částí a chtěla ji ještě víc vyvolat, a proto se řízla znovu. V jeho očích se mihnul strach a panika, zařval a Anna tušila, že je již blízko, proto ve svém mrzačení pokračovala.

„Už dost,“ zasípal a přiskočil k ní. „Dost! Už jsem u tebe,“ když se chystala znova říznout. Vrátil se, byl to on, a proto mu skočila do náruče a začalo ho náruživě líbat. Cítila, jak se jí rány zocelují, další potvrzení toho, že je zpět.

„Tohle už mi nedělej,“ vzdychal mezi polibky.

„Pomohlo to,“ vrátila mu a usmála se na něj.

„Cítím ho. Vím kde je,“ sdělil jí.

„Tak v tom případě je na čase všechno ukončit,“ hlásila se Anna hned k akci.

„Sami to nezvládneme,“ ponoukal ji.

„Kdo řekl, že budeme na to sami?“ ohradila se a v ten moment se kolem nich všichni začali objevovat. Nathaniel vykulil oči a čekal vysvětlení.

„Přece sis nemyslel, že jsme ji tu nechali tobě a Amosdeovi samotnou na pospas,“ vysmíval se mu Taikuri. Anna se na něj vyčítavě zašklebila.

„Tak dost,“ ozval se jako správný generál Camiel. „Zaveď nás za Amosdeem, ať se můžeme vypořádat s ním a třeba i s tou čarodějnicí,“ poručil mu a Nathaniel neváhal.  Tuhle záležitost chtěl mít z krku i on, a proto všechny navedl na místo, kam se přemístil.

…

„Nedodržel si svůj slib, a teď budeš pykat,“ uslyšeli nově přicházející v jeskyni, kde se nacházel Amosdeus, a podle toho, co slyšeli, tak mu jeho činy vyčítala samotná přírodní čarodějka. Lea se pořádně nadechla a doufala, že bude dostatečně silná, pro ovládnutí sil přírodní čarodějky.

Přírodní čarodějka držela Amosdea pod krkem přitisknutého ke stěně jeskyně a dusila ho. Zabíjela ho. Dělala přesně to, na co mělo chuť víc jak polovinu z nich. Zbavit světa tohohle prevíta.

„Helemese, návštěva,“ otočila hlavu čarodějnice na ně a zároveň držela Amosdea stále se dusícího pod krkem. „Dejte mi chvilku. Jen ho zabiju, a pak se postarám o vás,“ poroučela nám. Jenže oni se nechtěli nechat podvolit a ihned zaútočili.

Přírodní čarodějnice neváhala a Amosdeovu smrt urychlila natolik, aby byla schopná se bránit. Jenže nečekala takovou sílu. Všichni na ni zaútočili jako jeden muž – sehraní a silní.

Postupně ji dostávali na kolena a Lea se připravila na nejtěžší část celého boje. Ona musela zabít přírodní čarodějnici a přijmout její síly. Připravila předem očarovanou dýku do své dlaně a přistoupila k ní blíž. Taikuri a Lanval ji přidrželi při zdi a ona zamířila na srdce. Jednou přesnou ranou ho probodla. Sledovala, jak přírodní čarodějnice mizí a s úsměvem na rtech pronáší:

„Děkuju,“ Lea nevěděla, proč ji přesně děkuje, ale tušila, že konečně se jí dostane klidu, po kterém už nějakou dobu toužila. S posledním jejím výdechem Lea ucítila, jak se do ní přenáší spousta síly. Najednou vnímala všechno z úplně jiné perspektivy a cítila každou rostlinu v okolí i na míle daleko. Rozklepala se z náhlého návalu nových vjemů a začínala si být vědoma, že to tak jednoduše nezvládne. Ne mezi svými přáteli, pouze mezi částí, kterou považovala odjakživa za svou rodinu. Potřebovala být s ní. Příroda mohla být jediná věc, pomáhající s tímto údělem. Vědělo, co bude muset udělat, ale minimálně se jí nechtělo opustit svého manžela. Podívala se ustaraně na něj a on jí vrátil pohled plný lásky.

„Chápu to a budu čekat,“ ujišťoval ji v jejím rozhodnutí. Věděl, co přijde, protože se o tom už několik dní doma bavili a oba usoudili, že splynutí s přírodou bude v případě velmi špatného zvládání sil, to nejméně radikální řešení. Furt lepší, než kdyby ji měl zabít vlastní rukou. V tomto řešení byla šance, že se Lea síly naučí časem ovládat a bude se moci vrátit. Damien k ní přišel a pořádně ji na hodně dlouhou dobu naposled políbil.

„Sbohem,“ vydechla Lea po ukončení polibku a zmizela. Moc dobře věděla, že se z posledních sil ovládala a nikomu opravdu ublížit nechtěla.

65. kapitola Epilog

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 66. kapitola: