OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 9. kapitola

14.10.2010 (14:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1022×

9.   kapitola

V sobotu ráno jsem vstala a čekala na Leu. Podle domluvy dorazila hned v devět. Prozvonila mě přes mobil. Vzala jsem si věci a rozloučila se s taťkou. Jako obvykle seděl před televizí s knihou a něco četl. V poslední době jsem mohla být velmi ráda, že si knížky půjčuje z knihovny. Představa, že by se rozhodl přečíst si něco z mé nynější sbírky, mě děsila.

Sešla jsem dolů a před barákem viděla jakýsi druh Astona Martina, který měl zvláštně vypadající střechu. Otevřel se kufr, kam jsem si uložila věci, a pak jsem otevřela dveře spolujezdce. Za volantem seděla Lea, která se na mě zubila. Posadila jsem se do velmi pohodlného sedadla a zeptala se Ley:

„Ta střecha auta asi není obyčejná, co?“ Zasmála se a pověděla:

„Ty opravdu nejseš normální člověk. Každý jiný by spustil něco ve stylu: „Vau, Aston Martin. Kdes ho sebrala?“

„Něco takového jsem měla v plánu jako otázku číslo dvě,“ usmála jsem se na ni.

„Takže začni, prosím, tou první,“ poprosila jsem ji.

„Auto je upravené tak, aby jezdilo na solární záření. Prostě když svítí sluníčko, tak se nabíjí baterka, kde se energie shromažďuje, a já pak na ni jezdím. Trochu mám problém v zimě, když sluníčko nesvítí. To musím jezdit jiným autem, ale tohle mám nejradši. Nejvíce mě na tom autě dostává, že obsahuje jakousi chemickou kapalinu poháněnou kyslíkem, která využívá sluneční energii a díky tomu auto jezdí téměř rychleji než normální a ještě šetřím životní prostředí.“ Mezitím, co Lea povídala, nastartovala a rozjela se. Auto jsem skoro neslyšela, a i přesto se okolní svět se mnou hýbal. Prozatím neexistují žádné létající auta a pořád se jezdí po silnicích. Je to z toho důvodu, že magnetické přístroje vysílaly škodlivé vlny, ničící životní prostředí. Hlavně víly a elfové bojovali proti používání magnetických přístrojů. Povedlo se jim prosadit jejich důvody a magnetické přístroje, které měly umožnit létání aut, byly zakázány. Magnetické přístroje byly stále více škodlivé než výpary z aut.

„A teď mi řekni jedno. Kdes to auto schrastila? To musíš být z velmi bohaté rodiny, co?“ ptala jsem se jí zvědavě.

„Ani ne. Jen jsem se zamilovala a šla za svoji láskou. Já už se svojí rodinou nežiji. Byla doba, kdy jsem se musela rozhodnout mezi rodinou a mým přítelem. Vybrala jsem si jeho. Proto mě požádal o ruku a já od té doby s ním žiji.“

„Ty jsi teda vdaná?“ zeptala jsem se jí.

„Ano, a Damiena dneska poznáš. Už se moc na tebe těší.“ V hlavě mi šrotovala spousta otázek.

„Leo, kolik ti je?“ Něco mi říkalo, že i když vypadá na osmnáct, tak jí není tolik, na kolik vypadá.

„Vyděsí tě to.“ Povzdechla jsem si a chtěla ji vysvětlit, že mě jen tak nevyděsí, ale všimla si mého odporu.

„Je mi sto dvanáct.“

„Vau, a to se kamarádíš s takovým pometlem, jako jsem já.“ Mému přirovnání se hrdelně zasmála.

„Anno, jsi velmi zajímavé stvoření. Nikdy jsem nepotkala člověka, jako jsi ty. Snažíš se pochopit všechno kolem sebe. Myslíš si, že bych se normálně kamarádila s čarodějnicí? Ani náhodou. Ty máš ohromnej dar stmelovat všechno kolem sebe. Jsem zvědavá, kam tě cesty osudu zavedou.“ Měla velmi veselou náladu a já jí za to byla vděčná. Jenže to nebyl konec jejího proslovu.

„Víš, v našem světě existují dva druhy bytostí. Ti, kteří se snaží s lidmi vycházet, a ti, kteří lidi opravdu nemají rádi, a dělají jim ze života peklo. Sice jsem z počátku vypadala jako tvůj odpůrce, ale to bylo proto, že jsem nevěřila, že se do školy znovu vrátíš,“ říkala mi všechno upřímně.

„Nevěřila jsem Johnymu, že našel člověka, který by dokázal dostudovat tuhle univerzitu. Ale mýlila jsem se.“ Vše, co mi povídala, jsem si srovnávala v hlavě a pak mi to došlo.

„Ty znáš Johnyho?“

„Neřekl ti to? To je celý on. Johny je nejlepší kamarád mého muže.“

„Začala jsi studovat večerní univerzitu kvůli mně?“

„Ne, už jsem na ni byla přihlášená, když nám Johny oznámil, že na školu nastoupíš ty. A ani neví, že jsi teď se mnou. Bude to pro něj příjemné překvapení, až zjistí, že jsem se rozhodla ti pomoci.“

Celou cestu do hotelu jsem si s Leou povídaly. Zastavila před hotelem a já si zaběhla pro šaty. Na to Lea pouze dodala:

„Doufám, že ti pořídil aspoň pořádné šaty.“

„Jo, málem mi vypadly oči úžasem, když jsem je poprvé uviděla. Má fakt dobrej vkus.“

„To uvidíme.“

Po vyzvednutí šatů mě vezla k ní domů. Nejely jsme dlouho a ocitly se kousek za New Yorkem. Byla jsem příjemně překvapená, že kousek za New Yorkem je les.

„Nevěděla jsem, že kousek za New Yorkem je les,“ podotkla jsem.

„On tu dlouho není. Jen několik let.“ Nechápavě jsem na ni koukala.

„Vypěstovala jsem ho já,“ pochlubila se. Překvapeně jsem na ni koukala.

„Ty jsi ho vypěstovala? Úžasné. A proč teda začínáš studovat školu?“

„Les se o sebe už stará sám a Damien by občas uvítal pomoc s papírováním kolem velvyslanectví.“ Jenže moje zvědavost dneska byla veliká.

„Tvůj manžel je velvyslanec?“ Lea vypadala, že se mými dotazy velmi baví, ale trpělivě odpovídala.

„Damien je velvyslanec mezi ostatními bytostmi a draky.“

„Uf, ještě mi řekni, že nějaké draky doma máte,“ utahovala jsem si z ní.

„Jo, Damien má doma dva draky, které mu umožňují spojení s ostatními draky.“ Postupně jsem zpracovávala informace a snažila se hledat správné otázky, abych toho zjistila, co nejvíce.“

„Jak se někdo stane velvyslancem draků?“

„Draci si ho sami vyberou. Damien byl mág, ale vždy měl jakýsi cit pro zvířata, proto si ho draci vybrali.“

„Aha.“ Teď už končil čas pokládání otázek, protože jsme vjížděly do sídla, které muselo být pro Leu domovem. Byla to obrovitánská vila uprostřed lesa. Vyjeveně jsem koukala a snažila se rozdýchat vše, co jsem viděla.

Zajela do garáží. Zastavila a vystoupila. Následovala jsem ji. Vzala jsem si věci a šaty a šla jsem za ní. Vedla mě krásnými chodbami a zavedla mě do jakéhosi pokoje.

„Tohle je moje šatna,“ vysvětlila mi. „Ale nejprve se vysprchuješ.“ Položila moje věci v šatně a odvedla mě do koupelny. Byla opravdu veliká. Měla velkou vanu s výřivkou, sprchu a krásnej pult se zrcadlem na líčení.

Rozhoupala jsem se a vysprchovala. V koupelně jsem nalezla pouze větší osušku, do které jsem se zabalila a vylezla ven z koupelny. Vylezla jsem jinými dveřmi, než jsem vešla a objevila se ve velikánské ložnici. Jenže jsem tam nebyla sama. Promenádoval se tam opravdu krásnej chlap. Tmavovlasý, snědý mladík s vypracovanou postavou. Měl na sobě pouze kalhoty. Asi jsem v tu chvíli mohla být ráda, že měl na sobě aspoň ty. Stála jsem ve dveřích jako přikovaná. Ne každý den se mi naskytne takový pohled.

„Áááá, tady si,“ ozvalo se z druhé strany pokoje.

„Zapomněla jsem ti říct, kam ty druhé dveře vedou,“ pověděla mi Lea. Muž, který byl v ložnici jen v kalhotách se na mě otočil a usmál se. Lea si ho všimla a celá se rozzářila. V té chvíli mi bylo jasné, kdo to je. Byl to Damien.

„Promiň, prostě jsem netrefila dveře,“ omluvila jsem se.

„Aspoň vás můžu seznámit. Anno, tohle je můj manžel Damien. Damiene, tohle je Anna.“ Byla jsem trochu z toho nesvá. Přece jen jsem tam stála pouze v osušce a on měl na sobě pouze kalhoty. Musela jsem být červená jako rak.

„Moc rád tě konečně poznávám,“ pomluvil na mě Damien a podával mi ruku. Jeho ruku jsem stiskla a vrátila mu:

„Taky tě ráda poznávám.“ Jakmile jsme se s Damienem seznámili, tak mě Lea odtáhla do šatny a začala se mi věnovat. Byla dokonce tak hodná, že mě nechala se najíst. Když jsem jedla, tak využila čas a líčila sama sebe. Pak jsem ji s pomocí jejích instrukcí učesala a čekala nás poslední část. Dostat se do šatů. Rozepla jsem vak se šaty a vytáhla je. Viděla jsem ohromenej výraz Ley.

„Musí tě brát jako dceru, když ti pořídil takovéhle šaty.“

„Jo, Johny se občas jako můj otec chová.“ Nacpala jsem se do šatů a byl akorát čas vyjíždět. Vyšly jsme s Leou před vilu, kde čekala limuzína s Damienem.

„Dámy, vypadáte naprosto úchvatně,“ pochválil nás Damien. Mně se zase nahnala do tváří červeň. Damien se uchichtl.

„Anno, jsi tak roztomilá a vypadáš tak nevinně. Nikdo z nás by nikdy netipoval, že budeš tolik odvážná.“ Po těchto jeho slovech jsem nastoupila do limuzíny.

Jeli jsme poměrně chvíli a zastavili. S Damienovou pomocí jsem vystoupila a přijala jeho rámě. Mířili jsme si to všichni ke dveřím a cestou potkali Johnyho. Tvářil se poměrně překvapeně a omámeně. Pak se rozkoukal a pozdravil nás. Nakonec dodal:

„Přeci si nebudeš syslit ty nejkrásnější ženy, Damiene. Stačí, že už jedna ti patří,“ rejpnul si do něj Johny.

„To víš, užíval jsem si ten pocit doprovodu dvou překrásných žen.“ S těmi slovy mě předával na rámě Johnyho. O Johnyho rámě jsem se moc opírat nemohla. Byl ode mě o dvě hlavy menší, ale i tak jsem byla pyšná na to, že mám doprovod. Otočili jsme se směr vchod na ples a vyšli vstříc večeru. Teď jsem se mohla jen modlit, abych neudělala žádnou chybu.

8. kapitola 10. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 9. kapitola: