Krvespřísežníci - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Povídka se umístila na třetím místě o Nej povídku měsíce Února. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!

Maki se po počáteční nedůvěře přeci jen uvolňuje k tomu, aby si vyslechla svého věznitele. Netuší, kdo je ani co s ní má v plánu a je opravdu zaskočena, když zjistí, že se ocitla v sídle jidášovců.

21.03.2013 (19:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1461×

Chodba se rázem zdála delší, než ve skutečnosti byla, když ji Maki nemohla vidět. Zastavila se na dva kroky od místnosti a dál s ní Carter nehnul. Pevně svírala batoh v rukou a šátek na očích v ní vyvolával nemilé vzpomínky, které se jí ani za mák nelíbily a myslela si o nich, že je v sobě pohřbila hodně hluboko.

„Pojď!“ zafuněl jí Carter do ucha, ale Maki se ani nehnula. Zapřela se, ztuhla a nedokázala nic kromě dýchání.

„Dělej!“ Strčil do ní silněji, až se jí rozklepala kolena, ale ke kroku ji nedonutil. Sevřel jí paži o něco víc a Maki se po něm ohnala. Dala mu loktem do nosa. Carter ji s hlasitými nadávkami pustil a držel si krvácející noc a Maki si stáhla šátek a zacouvala do místnosti s batohem přitisknutým na hrudi.

„Ty dě…“

„Cartere!“ zahřměl muž a stáhl ho za sebe. Rozsvítil v místnosti světlo a zavřel za sebou těžké dveře a s překvapeným výrazem sledoval Maki, jak se tlačí do kouta. Nechtěla to dělat, ale to o čem si myslela, že to po létech překonala, se opět ozvalo.

„Nic se neděje.“ Muž natáhl před sebe v uklidňujícím gestu. Klekl si na jedno koleno a díval se do Makiiných vyděšených očích. „Jak dlouho tě drželi?“ zeptal se a narážel tím zřejmě na věznění gardou, což Maki nikdy nezažila, ale muž to vědět nemusel. Ten proklatý šátek jí připomněl její poslední den svobody. Jasně si vzpomněla na chodbu, kterou ji vedli. Dodneška nezapomene jeho výraz, když jí oznámil, že je naprosto dokonalá.

„My ti neublížíme, to ti přísahá. Necháme toho chození okolo horké kaše. Představím se ti.“ Maki k muži vzhlédla a přitiskla si batoh ještě pevněji na hruď, až ucítila, jak se jí do kůže zarývá roh kožené knížečky, kterou chránila jako oko v hlavě. Pustila muže ze zřetele a rozvázala batoh a vytáhla knížečku ven. Byla zabalená do nepromokavého obalu, protože už jednou se jí povedlo ji namočit a ztratila tak dva zápisky.

Zdvihla pohled k muži. „Jsem John,“ představil se. „Vážně ti nechci ublížit, já jen…“ Maki se zhluboka nadechla a zatlačila vzpomínky zpět. Uklidila knížečku zpět do batohu a postavila se. Pomalu k němu došla. John se postavil, byl o hlavu vyšší než Maki a ona se mu podívala do očí.

„Co chceš?“

„Pomoct ti.“ Maki si odfrkla.

„Ty mi nemůžeš pomoct. V tomhle světě nejsou ti, co pomáhají. Jsou tu jen ti, co berou.“ Otevřela dveře. Carter stál za nimi a probodával ji pohledem. Držel si modrající nos. Tmavou mikinu a světlé triko pod ní měl potřísněné krví. Chtěl něco říct, ale John ho sjel varovným pohledem.

„Už na mě nesahej,“ upozornila ho Maki varovným tónem.

„Nebude. To ti slibuju. Carter je dobrý…“ hledal správná slova.

„Jsem věrný,“ zahuhlal.

„Ano. A o věrnosti tady jde především.“ John ukázal do chodby a naznačil tím Maki, aby se jí vydala. On sám jí šel po boku. „K tomu, co se stalo…“

„Nemluv o tom.“

„Máme tu dobrého psychologa.“ Maki ho sjela pohledem. „Tak dobře.“

„Tak mluv, o co tady jde.“ John však mlčel a šel chodbou osvětlenou předpotopními světly, které se instalovaly při stavbě bunku, což muselo být za druhé světové války, což bylo téměř sto let, ale pro tyto účely stačily.

Carter se protáhl kolem nich. Naposledy se na Maki zlobně podíval a vyrazil chodbou pryč. Šel mnohem rychleji a v dálce zahnul doprava a zmizel jim z dohledu.

John s Maki šli doleva, kde se chodba měnila. Už nebyla vybetonovaná, ale zdálo se, že je vytesána přímo do skály. Rohy měla oblé a svažovala se dolů. O trochu se snížila a zúžila.

„Tenhle tunel k bunkru přidali během kubánské krize. V obavě před jadernou válkou se armáda uchýlila k plánu prorazit tuleny do nitra hory, aby lidi ochránili před radiací.“ Maki se dotkla hrubě otesaných zdí. Zavrtěla hlavou, aby zaplašila vzpomínky. Nemohla si dovolit další záchvat. Připadala si hloupě. Jeden šátek a opět se chovala jako malé dítě. Utíká a skrývá se už tolik let, že by snad mohla zvládnout jeden neškodný šátek.

„Naštěstí se to nemuselo využít, ale stavebníci v té době měli své vlastní úkoly a ještě dlouhá léta po kubánské krizi pokračovali v rozvoji bunkru, i když o tom americká vláda nevěděla. Nařídil jim to jeden bohatý muž, který bunkr odkoupil. V devadesátých letech tento bunkr nebyl armádě naprosto k ničemu. Je moc daleko od všech měst a přístup se za posledních padesát let natolik zhoršil, že nebylo nutné tento bunkr udržovat.“

„Někdo posedlý hrozbou války?“ optala se Maki a zahnula za Johnem doleva.

„Ne, kdepak, spíš někdo, kdo si přál mít svoje bezpečné a klidné místo. Měl armádní objekty v oblibě, protože v nich vyrostl. Za ty roky, co tu nechal stavebníky pracovat, přibylo stovky kilometrů tunelů a chodeb, které protkávají celou horu a její okolí až do vzdálenosti sedmdesáti mil.“

„Co tu vlastně děláš? Snad nepatříš k té sebrance lidí, co si myslí, že Krvespřísežníci vzali lidem svobodu.“ John se odfrknul.

„Mírotvorci jsou jen ubohá skupina lidí, co vidí ve vlastních sebevraždách boj proti systému.“

„Zbytečně se zabíjejí a nic tím nezmění.“

„V tom máš naprostou pravdu, Maki. Mírotvorci jsou sekta, která láká lidi k sobě a slibuje jim věci, které nemůže splnit. Jednoho z nich jsem znal. Měl jsem od něj informace. Jejich hlavní Mírotvorci by si na svůj život nikdy nesáhli. Jsou jako svatí proroci, za kterými se táhnou davy lidí. Říkají jim to, co chtějí slyšet, ale sami by svůj život neobětovali.“ Došli k těžkým železným dveřím, opatřenými kukátkem a malou klíčovou dírkou. John třikrát zaklepal v dlouhém intervalu. Kukátko se otevřelo a objevily se v nich oči a hned na to zarachotil klíč a dveře se pomalu začaly otevírat. Za nimi postával muž ve středních letech, s ocelově šedými vlasy.

„Pane,“ oslovil Johna s úctou a ustoupil jim z cesty a za Maki dveře opět zavřel.

„Pete, je dole někdo?“ Muž přikývnul.

„Je čas večeře, pane. Mám někoho zavolat? Cartera?“ John zavrtěl hlavou a Maki se lehce pousmála, když si vzpomněla na jeho zlostný pohled. Zasloužil si to. Nesnášela, když ji někdo nutil do něčeho, co nechtěla.

„Nebo mám říct chlapům, aby lidi poslali do ubikací?“

„Není potřeba, stejně potřebuju nováčkovi ukázat, jak to tu chodí.“ Pete si Maki prohlédl od hlavy až k patě.

„Nevěděl jsem, že už sbíráme i žebráky.“ John chytil Maki lehce za ruku, aby jí zabránil udělat něco, čeho by mohla později litovat, ale připustila, že Pete má pravdu. Nevypadala zrovna k pohledání. Vlasy měl mastné, stažené do ohonu, tvář zašpiněnou od pádu v lesíku, kde ji uspali a její oblečení pamatovalo určitě lepší časy. A ona sama vypadala, jakoby snad vyšla z koncentračního táboru. Na útěku neměla možnost pravidelné stravy. Byla jen kost a kůže, někdy ji bolelo celé tělo a měla dojem, že se jí kosti prořezává přes kůži.

John na to nic neřekl a odvedl Maki chodbou dál. Schodiště vedoucí ještě níže se zdálo kratší, než ve skutečnosti bylo. Na jeho konci byly o něco slabší železné dveře. John je otevřel a vešel na malý ochod nad obrovskou místností, kam by se vešly nejméně dvě fotbalová hřiště. Maki se postavila vedle Johna a shlížela dolů na všechny ty lidi, co se dole pohybovali jako mravenci. Bylo jich na dvě stovky. Od dětí až po starce.

„Co to je?“

„To je naše jídelna. Stravuje se tady na dvě stě padesát lidí a řeknu ti, je problém shánět jídlo pro tolik lidí, ale naštěstí jsme v mnoha věcech soběstační. Máme v okolí hory spoustu polí, která jsou na tak nepřístupných místech, že tam garda nechodí. Jsou vidět pouze z výšky, a jak víme, gardisti neradi létají a oka nemají mimo města možnost poletovat.“

„Co jste zač?“ zeptala se Maki zmateně. Za ty roky už poznala spoustu skupin, které se snažily bojovat proti Krvespřísežníkům, ale tahle ji zaskočila.

„Říká ti něco označení jidášovci?“ Maki se zachytila zábradlí.

„Vy jste Samuel!“ vydechla. John se usmál.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování