OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 1. kapitola

19.11.2011 (10:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1456×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

1. kapitola - „Prosím, já nechci odejít!“

Chester

Dívám se do prázdna a tak nějak cítím jako by na všechno padal sivý prach a pohlcoval to, co mi kdysi patřilo. V hrudi mě bodne, když si uvědomím, že to není ta vzdorovitá, sarkastická šedost, kterou jsem spatříval v jejích očích…

Tohle je hustá, všudypřítomná nečistota, která se usazuje na těžkém nábytku. Vniká do záhybů kožených křesel a pohovek. Zarývá se do dřevěných parket. Zahaluje ty obyčejné, důležité i lží prosycené knihy. Ale nejvíc, nejvíc dopadá na mě. Dusí mě. Vsakuje se do mě. Vniká do mého těla každým pórem a já se zalykám tou nicotou a svéráznou plachou bezmocí, protože ze sebe nedokážu ten prach setřást, ať dělám cokoliv. Stal se mou součástí. A já se cítím stejně jalově šedě a nemohu se tíživostí ani nadechnout.

Popadnu poloprázdnou láhev, stojící na bytelném dřevěném stole, a mohutně si loknu, jako bych snad tu pustotu mohl zaplnit alkoholem. Sám správně tuším, že nemohu… Nic už mi nepomůže, protože ona už se mnou není.

*  * *

Nemám rád to protivné, do uší bušící ticho, které se nyní line domem. Každý se bojí byť jen kýchnout. Pozdravit mě nebo snad se bezobsažně usmát! Nikdy jsem nelitoval, že jsem plnohodnotným upírem…. Možná.

Před tmavými majestátnými dveřmi se zastavím a zhluboka se nadechnu. Dříve jsem do té místnosti chodil jako král a cítil tu domácí hřejivou atmosféru. Dělala mi dobře. Všechno, co tam dříve zářilo, mi patřilo. Nyní už jediné, co se ve tmě přízračně leskne, jsou mé trofeje. Krvavé šmouhy na zdech. To jediné mi patří. To nejdůležitější je pohlceno pachem strachu, bolesti a touhy být kdekoliv jinde, jen ne se mnou.

Stisknu tvrdou kliku a bez zaklepání vejdu do ložnice. To popelavé, strachy se klepající cosi, sebou chabě trhne a opět poslušně spustí hlavu k zemi, aniž by se na mě zadívala svýma kdysi jiskřivýma očima. Potřeboval bych vidět jinou šeď, než jen právě tu, která mě tak zhoubně obklopuje. Toužil bych se zadívat do těch kdysi dravých očí a ztratit se v jejich hloubce, jiskření a drzém cynismu, kde dříve tak dovedně skrývala své emoce a touhy. Nyní bych v nich spatřil jen hmatatelnou hrůzu. Tak ostrou a ponižující…

Od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že jsem vlastně prohrál, uběhly už dva týdny. A jediné, co se změnilo, je to, že jsem se bázlivě přestěhoval do knihovny a ji nechal zde. Aby se dala dohromady. Aby získala svou tehdejší divokou povahu a znovu nabyla svou vznešenost a sebevědomí, ale … ona na místo toho jen dál chřadne a ztrácí se.

Temnotou zahalený pokoj je pohlcený dusným pachem strachu a neklidu. Její poníženost přímo bije do očí natolik, že se mi znechucením zvedne žaludek. Každé dva dny ji i sebe týrám příchodem do těchto míst, kde se zastavil čas. Musím, protože ona i můj následovník potřebují můj jed. Už je to dávno, co potřebovali i mě…

Chci mít tuhle otupělou chvíli za sebou co nejrychleji. Připomínám si prohru i s tím sebenicotnějším pohledem na její bledou pokožku. Její vlasy už dávno nemají svůj lesk. Neupraveně se jí vinou kolem útlých ramen a padají jí do propadlé nešťastné tváře jako černá opona. Jako trest do sebe pumpuju tak hořce chutnající krev, až se mi svírá žaludek. A po každé takovéhle hostině trávím snad hodinu s hlavou v míse. Vše je výmluvné až dost! Pokud to někdy mezi námi bylo definitivní, pak je to právě teď…

Mlčky přijmu její ruku, kterou mi vystrašeně podsune. Nesedám si, jen si přidržím křehké zápěstí u úst a s lehkostí se do ní zakousnu. Nerozmazluju ji polibky, protože mám obavu, že by je beztak nepřijala. Odcizila se mi natolik, že už ji ani nepoznávám. Ztratila svá gesta, svá slova i sama sebe. Jako by se prostě vytratila a nechala tu po sobě jen bezduchou prázdnou schránku.

Bezmyšlenkovitě polykám tu pelyňkovou kyselinu a snažím se do ní dostat tolik svého jedu, aby jí to vydrželo alespoň na dva dny, během kterých se já sám budu dostávat ze žaludečních křečí.

Nejhorší na této situaci je, že … jsem si to vlastně způsobil sám. Nikdo mi ji nevzal, já ji ztratil v té touze po lepším životě pro nás oba.

Když se od ní odprostím, stojí mne opravdu velké přemáhání zachovat si chladnou tvář, protože mi žaludek vypovídá službu a její truchlivý vzhled mě bolí a uráží. Levou dlaní si otřu krvavé rty a zahledím se z okna.

„Sbal sebe i děti.“

Můj hlas ji probere z nečinnosti a ona se na mě úzkostlivě zadívá. Protne mě trpkým pohledem, ve kterém nerozeznám ani její rysy. Jako by ten ponurý ostrý strach získal její tvář.

„Co se děje?“ pípne a skloní hlavu, jako bych ji měl za ta slova ztrestat.

„Už v tomhle domě nechci zůstat ani minutu. Půjdeme jinam," podívám se jí do očí a jediné, co v nich vidím, je beznaděj a strach, který je téměř hmatatelný. Poušklíbnu se. Spíš bolestně, ale nijak to nekomentuju. Ostatně jiný pohled už pro mě nemá dávno.  „Chci, abyste šli se mnou," řeknu nekompromisně a vstanu. „Ať jsi sbalená, než se vrátím!“ A s těmi slovy za sebou zavřu dveře. Jsem si jistý, že mě uposlechne… Je poslušná, až to bolí. Nemá v sobě žádný vzdor. Ani špetku! Natož snad hněv nebo příkrou drzost. Ztratila vše, pro co jsem ji dříve tolik miloval… Přijde mi stejně prázdná jako já. A nejspíš … už to ani není ona.

* * *

„Prosím… Prosím, já nechci odejít!“ zaštká a padne mi uboze k nohám. Nesnesu ten pohled, kdy přede mnou poníženě klečí a prosí!

„Na to se tě nikdo neptá." Vyzní to spíš unaveně než výhružně. „Nejdřív tam odnesu tebe a pak se vrátím pro dvojčata." Při těch slovech cítím v ústech hořkou pachuť.

Když ji chci vzít do náruče, nerozhodně přešlápne, ale nakonec poslechne. Nic jiného jí také nezbývá, i když její odpor ke mně z ní vyzařuje snad každým pórem.

„Chtěla bych se rozloučit s Dickem…“ zakňourá plačtivě, když ji k sobě přivinu.

Ach, samozřejmě Dick, který s ní za poslední dva týdny spřátelil snad ještě víc. Jejich vztah to k mé nelibosti jenom posílilo, ale byl jsem rád, že není tak sama a alespoň s ním se dokáže usmívat a být … šťastná.

Vztekle zavržu zuby a snažím se ke svému upířímu parťákovi nepociťovat zlost a nenávist, která se mi dme v hrudi. „Ještě ho uvidíš." odbudu ji a přitisknu k sobě, abych se i spolu s ní mohl vznést do vzduchu. Nebudu nikomu vysvětlovat, kam je chci vzít a proč! Je to moje rozhodnutí a jim do toho nic není!

Okamžitě se mi rozbrečí v náruči a já cítím, jak je jí moje blízkost nepříjemná. Trne mi z toho v celém těle, protože dříve to takové nebývalo… Jako by časy, kdy jsem jí dopřával rozkoš a ona se tetelila při každém mém doteku a láskyplně se tulila, nikdy neexistovaly.

Když ji postavím na potemnělou zahradu, která je opět posekaná a jediné, co jsem zde nechal růst, byly jakési plané důvěrně známé lilie…

Odvrátím hlavu, abych se nemusel dívat na její zoufalý pohled a oči opuchlé od pláče.

„Pojď, ukážu ti to uvnitř," hlesnu a otevřu bílé bezpečnostní dveře do našeho nového domova. Mlčky mě následuje, ale drží si ode mě tak velký odstup, jak jen je v tuhle chvíli možný. Jakmile vejdeme do prostorné haly, jejíž podlaha je pokrytá kamennou dlažbou, jež má teplou žíhanou barvu hnědé, začne se rozmrzele rozhlížet. Bez zájmu. Ten pohled je plný sladkobolné lítosti a bezútěšného zoufalství. Hala se rozevírá v prostornou místnost. Obývací pokoj a kuchyni, která je oddělená barem. Vše je situováno do sytě rudé a zářivě žluté barvy. Schválně, protože tyto barvy jsou agresivní a já tak nějak zastřeně doufal, že by v ní mohly probrat vzdor, který jsem … uspal.

Než se stačí porozhlédnout a lhostejně nakouknout do koupelny, chytím ji za ruku, až zaslechnu její tiché zajíknutí a vedu ji po dřevěných, teplem dýchajících schodech do poschodí, kde jsou pouze dva pokoje. Ložnice, dětský pokoj a samozřejmě toaleta, ale vsadil bych duši, že ani to neprobere její netečnost. Tento dům je méně upíří, snad proto, abych jí připomněl její lidskou stránku, ovšem díky barevnému rozložení, i její ďábelskou náturu. Snažil jsem se překopáváním a budováním našeho nového sídla udělat maximum, aby jí tenhle domov vyhovoval, ale ona je jen nevšímavá. Tváří se podobně, jako bych ji místo luxusním domem, prováděl zatuchlým sklepením se spoustou pavučin.

Sáhnu si na hruď, kde cítím tupou zradu a otevřu javorové solidní dveře do prostorného pokoje s velkou lesklou černou postelí a dvěma postýlkami ze světlého dřeva. Rozměrné vestavěné skříně zabírají celou přední stranu pokoje. Ihned naproti dveřím je veliké plastové okno, ale ani jeho výhled evidentně neocení.

„Tady budeme mít ložnici… Tady vybalíš.“

Di zklamaně sjede celou místnost nezáživným pohled a tiše si povzdychne, zatímco jí ramena poklesnou ještě níž.

„Jak si přeješ…“

„A přestaň se tvářit, jako bych tě měl každou chvíli sežrat!"

Maličko podrážděně si projedu už tak dosti rozčepýřené vlasy, které získaly odstín temně černé, namísto mých obvyklých světlých barev.

Pro jiné by byl tento dům novým začátkem společného soužití, ovšem pro ni je to vstup do pekla, které se na povrchu tváří luxusně a bezpečně.

„Letím pro děti. Za několik minut tu jsem. Zůstaň na místě!“ hlesnu příkře, i když vím, že bez dětí by neodešla. Ze strachu se teď jistě ani nepohne a bude zas přihlouple mělce dýchat, jako bych ji snad měl zabít za nějaký výstižnější projev života!

* * *

„Uvolni se…“ zapředu jí do ucha a jemně ji obejmu kolem pasu. Téměř se jí nedotýkám a ona i přesto dýchá tak povrchově, jako bych ji měl snad každou chvíli uštknout. Svým hlasem jsem dosáhl pouze toho, že se rozechvěla jako osika a potichu zbědovaně popotáhla.

„Prosím… Prosím ne.“

Víčka má pevně semknutá k sobě. Vlasy bez lesku jí zplihle zůstávají kolem obličeje. Prsty promnu jeden z jejích pramenů a cítím tu bezduchost. Jako by ty havraní provázky byly mrtvé…

„Vždyť ti neubližuju… Neublížím ti.“

Je tak směšně přesvědčovat ji o tom, že jsem již téměř neškodný a upírem mne činí snad už jen můj typicky chladný vzhled. Díky tomu, že jsem nyní Oskarovi, svému stvořiteli, podobný více než kdy předtím, mi nevěří… Namlouvám sám sobě, ale v srdci cítím, že se nebojí jen toho, jak bezcitně vypadám. Má obavu z toho, kým jsem se stal. Nechce pochopit, že už nejsem stejný, jako když jsem se jí snažil převychovat. Nevidí, že díky její netečnosti je ze mě jen troska a bez její lásky, ať už hmotné, duševní nebo krvavé, zmírám spolu s ní.

Tisknu její chvějící se slabé tělo k sobě a cítím její poplašený dech. Když se však skloním, abych se jemně dotknul křivky jejího hrdla, zděšeně sebou trhne a napne se v očekávání bolesti jako struna.

„Prosím!“

Tón jejího hlasu se do mě zaryje jako nože. Tvrdě přimknu rty k sobě a místnost prosytí závan chladného vzteku a zlomenosti. Ona netuší, že se nezlobím na ni, ale sám na sebe!

„Fajn. Jak chceš,“ zavrčím ledově a pustím ji.

Nejsem schopný se jí vnucovat, když vidím, jak neskutečně odpuzující jí připadám. Tahle situace mě zevnitř zžírá a já mám pocit, že se svět scvrknul do něčeho natolik temného, že ani já, posel smrti, nejsem schopný v něm vydržet.

* * *

V baru vyrovnám svou zásobu alkoholu, který jsem si s sebou přitáhl. Pomalu se mi zdá, že nejsem schopný bez něj fungovat a přijímat tuhle strohou realitu, kde jsem jen někým, koho se ona zarputile bojí.

Láhev se tak stala mou osobní děvkou. Sdílí se mnou veškerý kritický čas a je jedno, zda jsem sám nebo se nacházím v přítomnosti upírů. Sklenku nedávám z ruky, protože mi pomáhá alespoň na chvíli uniknout z pekla, které pro mě osud připravil v téhle naprosté ironii.

Se zadostučiněním doložím své zásoby a s nechutí do života vejdu do koupelny, která je po pravé straně haly. Je to menší místnost, než v mém bývalém domě. Ale je příhodně zařízená do krvavě rudé barvy. Má prostornou vanu, kterou bych dříve s Di rozhodně vyzkoušel, ale nyní?

Jako slaboch se zadívám do zrcadla. Už ani nevypadám tak, jako kdysi. Vlasy černé jako tuha mám roztrčené do všech stran a dodávají mi tak posvátně hrozivého zjevu, že už jen tím děsím. Temně chmurné duhovky mám plné nenávisti ke všemu živému…. K celému světu. Oči mi z bledého obličeje výhružně září jako dva majáky a můj výraz chladu to všechno jen podtrhuje.

Ovšem tričko na mě podivně visí… Zdá se, že jsem za ty pouhé dva týdny, kdy žiju z Diiny žíraviny, jež mi roztavuje žaludek, dost zhubl. Měl bych se dát dohromady… Mít zas svůj zlověstný vzhled, nikoliv zlomený. Musím ze sebe zas udělat toho neodolatelného upíra, kterého … kdysi milovala.

Prohrábnu si s povzdychnutím vlasy. A když vrznou dveře, ztuhnu. Spásná myšlenka, že by za mnou sama přišla, mne opustí ihned, jakmile ze sebe maličká serve beznadějně oblečení a vkročí do vany, kde si zapne sprchu a horlivě si začne drhnout pokožku v místě, kde jsem ji políbil. Jakmile mne spatří, šokovaně se zastaví v půli pohybu a zděšeně se do mě zaryje pohledem.

Přerývaně dýchám a dívám se na její hebké nahé tělo, které mi … kdysi patřilo … a nadávám si do všech hanlivých jmen. Byl jsem si jí tak jistý, že jsem ji prostě poštval proti sobě! A teď stojím a dívám se, jak se snaží sedřít si kůži z těla, jen aby na ní nezůstaly mé stopy.

Do srdce se mi zaryje ostrá bolest.

„Nenech se rušit.“ Pokusím se o ledabylý tón a se vším sebeovládáním za sebou zavřu dveře. Potřebuju chlast, prolétne mi hlavou a já se jako zmátožený ženu k láhvi upíří skotské, abych rozdýchal tenhle podraz. Šok. Šílenost. Říkat bych tomu mohl, jak chci, ale stejně to nezmění fakt, že … už na sobě nesnese ani můj dotek. Že se šance dostat ji zpátky snížila na tak mizivou, že mám chuť si protnout srdce kůlem.

Jak se Ti líbí první díl LVV?

Pokud jsi četla předchozí díly Upířích Živlů, myslím, že už jsi Chazzyho poznala... Měl by Di získat zpět nebo by se raději měl přestat snažit?

Děkuji za komentář i Tvůj názor! :o)

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 1. kapitola: