OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 16. kapitola

04.12.2011 (15:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 864×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

16. kapitola - „A jak bys mi chtěla pomoct?“

Diana

S dlouhým sípavým výdechem se proberu z křehkého nevědomí, které mi příjemně na nějakou dobu mi pomohlo od bolesti. Ta vlídná tma mi tak na chvíli dalo důvod žít, protože jinak se utápím v depresích a nechuti se jen nadechnout.

Několikrát zamrkám očima a snažím se nevnímat tu palčivost. Slzy se mi kutálejí po tvářích, zatímco obraz je stále podivně rozostřený. Celé tělo mám rozkousané a podrápané díky jejich chtíči a zábavě, kterou to pro ně znamená.

V podbřišku, kde je naše dítě, cítím jen bezbřehé běsnivé peklo. Nezlobí se, mám pocit jako by snad umíral spolu se mnou. Ten jed jeho i mě spaluje jako oheň. Žilami mi protéká žhavá láva, která mě zevnitř ničí.

„Prosím,“ zamumlám do ticha potměného pokoje.

Jeden z nich přijde znechuceně blíž a drápy mi dráždivě přejede po tváři, až sebou trhnu a obranně ze sebe vydoluju feromony, až Dick hlasitě zasténá a opře se hlavou o zeď.

„Chci víc!“ vyjekne znovu téměř paličatě.

Ten druhý, Chester, mi po nahém těle kreslí bezduché krvavé obrazy, natolik bolavé, až cítím, jak ze mě uniká krev spolu s tou horkostí. Bráním se feromony, kdy ze sebe doluji ty největší dávky, ale on se vždycky sebere a pokračuje ve svém mučení. Když jsem naprosto vyčerpaná, už je nedokážu omráčit svou vůni. Zbývá mi jen se jim oddávat.

„Chci jít první!“ zavrčí ostře Dick a dá si ruce v bok.

„Ne! Měl jsem s ní větší práci. Všechno jsem dělal já!“ zařve na něj nevybíravě Chester a ožene se po něm drápy. Nakloní se ke mně a něžně mi setře slzy z tváře.

„Prosím, týráš mě…“ zamumlám s ústy plnými krve, protože stále cítím tu bolest po křížku, který mi narval do úst. Ránu mi nezahojil, je čerstvá a ta bolest je nepopsatelná, větší než kterákoliv, co cítím.

„Já vím, maličká,“ zaševelí něžně, zatímco mě letmými chladnými doteky hladí po čele. Umlčí mé naříkání sladkobolným polibkem. „Všechno bude krásné.“ Vehementně se mi vecpe mezi nohy, až na sobě cítím tu nefalšovanou mužnou tíhu a upíří ledovost.

Neurvale se mi zakusuje do hrudníku i paží. Nejvíc ho baví ta citlivá místa, kdy se pod ním svíjím. Malý si zbědovaně a bezmocně stěžuje na přítomnost, která ho drásá, přestože ten, který se mnou nyní je má hlas jako Chester. Ale nebude to můj upír, malý by ho přece poznal…?

„Teď mi zakřičíš, ano?" zašeptá mi do ucha, zatímco si hraje s mými vlasy a dýchá mi do hladově do ucha.

Co tím myslel, pochopím záhy. Spojí se se mnou v jedno tělo tak prudce, že vykřiknu v běsnivé bolesti. Nikdy by mě nenapadlo, že milování tolik bolí.

„To bolí," zařvu dávivě, když cítím, že tím zabíjí nejen můj svět, ve kterém měl být Chester tím jediným, kterému jsem patřila, ale především vraždí mého syna. Takovou blízkost on nezvládá. Trhá se. Umírá v mém lůně jako nikdy nenarozený. Nikdy nepoznaný.

Panicky se rozbrečím, když poznávám, že mě opustil… Zůstávám sama v divoké náruči démona jako prostředek k ukojení jeho chtíče.

Chester

Sedím v měkké trávě a náručí držím Dianino bezvládné tělo. Rukama jí jemně přejíždím po těle a snažím se jí probrat svými chladnými doteky „Tolik ti ublížili…“ šeptám, když pohledem mapuju snad každou ránu na jejím těle.

Skloním se k ní a rty se jí jemně otírám o obličej, když si všimnu, že ho má celý pořezaný. Zoufale se k jednotlivým šrámům přitisknu ústy a pokouším se je svým jedem zahojit. Čím víc se však snažím, tím víc mám pocit, že se rány zvětšují!

„Chazzy?“ zasýpá náhle ztěžka.

„Jsem u tebe. Už se nemusíš bát…“ hladím jí a houpu s ní jako s malým dítětem.

„Už ne…“ dostane ze sebe a prohne se.

„Pššt… Neboj se. Jsi v bezpečí,“ chlácholím jí, ale nějak to nezabírá. Di vrtí hlavou a z očí jí začnou stékat veliké slzy.

„Už ne… Prosím… Už mi neubližuj…“ zapláče.

„Co to povídáš?!“ nerozumím tomu, co mi to tu říká! Natáhnu ruku a začnu jí stírat slzy jako pokaždé. Ovšem teď… teď místo nich zůstávají jen rudé stružky!

„Auu…“ zasténá, když jí rukou přejedu po těle.

„Di, já bych ti přece nikdy neublížil…“ zazoufám si, ale s každým dalším dotekem zjišťuju, že ten, který jí všechny ty rány na těle způsobuje, jsem já! Nikdo jiný…

Se zrychleným dechem sebou škubnu a otevřu oči do náhlé bezcitné tmy, která mě na okamžik ohromí. Ten sen byl příšerný! Ty násilnické, zvrácené obrazy, kde moje maličká vystupuje jako nebohá oběť, pomalu ustávají.

Zašmátrám rukou vedle sebe, ale Di vedle sebe neobjevím. Nebyl to sen. Ona s nimi vážně bojuje a čeká na mě, ale já ji nemohu najít… Nedokážu jí pomoct! Zhluboka se nadechnu a snažím se vymazat z paměti to její znetvořené, hojně krvácející tělo. Byl to přece jenom sen, teď je realita a … ta je zdá se mnohem horší.

* * *

Chytím se za kořen nosu, když poznám Dicka, jak obezřetně schází ze schodů a dívá se na mě tím svým tupým modrým pohledem. Je trochu zachmuřený a evidentně stejně nevyspalý jako já. Je na něm vidět, že by nejraději zmizel z mého dosahu, ale přesto přijde blíž a nesměle houkne:

„Taky ses asi moc nevyspal…“

Charmed se na něj se zájmem zadívá a natáhne k němu své dětské dlaně. Obličej má celý rozzářený, především ty temné oči, které jí září z tváře, tak podobné její matce. Tmavé vlasy má mírně rozčepýřené, když k němu nevinně vzhlíží.

„Upřímně řečeno, dost na hovno,“ odfrknu a naklopím do sebe další dávku alkoholu. „Klidně ji pochovej, jestli chceš. Podle všeho se jí líbíš.“ Stejně jako její Dianě…

Dick mě protne vděčným pohledem a stáhne Charmed do své náruče, zatímco ji houpe, tak ona ho plácá drobnými ručičkami po tváři. „Chazzy, já …“ Neví, jak by začal a tak tiskne rty k sobě a protáčí oči. „Věř mi, že udělám cokoliv, aby … aby se Di zase vrátila. Nevím, kde je. Ale já bych jí nikdy, nikdy neublížil! Miluju je obě…“ Zvedne ke mně upřímné oči. „Jsi můj dobrý přítel. Vždycky jsem se na tebe mohl spolehnout a chci, abys věděl, že jsem na tvé straně a pomůžu ti, jak nejvíc budu moct.“

Chvíli ho probodávám nepokrytým pohledem. „Kdybych si stále myslel to, co předtím, tak bych tě k dětem nenechal ani přiblížit,“ řeknu obezřetně. Opět jsem udělal ukvapený závěr, ostatně jako téměř vždycky. A i když si nechávám určitá zádní vrátka, už nějak nevěřím faktu, že za tím vším stojí on. „Přehnal jsem to. Omlouvám se, hrabe mi,“ usměju se hořce a znovu si dávivě přihnu z lahve. „Hrabe mi a chlastám,“ dodám s úšklebkem, když si uvědomím, kolik jsem toho stačil už vypít a nic extra to se mnou neudělalo. „Asi mi hrabe z toho alkoholu,“ hlesnu a odložím láhev na stůl. Vezmu na klín svého syna, který je mi ze všech dětí nejvíce podobný.

„Já to chápu, Chazzy. Já bych … byl taky v prdeli a obviňoval každého. Ale neboj, najdeme jí! Di je bojovnice, tu jen tak něco nesloží,“ hlesne a já nevím, jestli přesvědčuje sám sebe nebo mě. Posadí malou vedle mě a protáhne se. „Slunce už zašlo… Budu venku,“ oznámí a hbitě dojde ke dveřím, které rázným trhnutím rozevře. Do místnosti ihned vnikne čerstvý vzduch a měsíční paprsky.

S trpkým pohledem sleduju, jak odchází a v mysli mě doprovází zákeřná myšlenka, že bych ho přece jen měl sledovat, protože co když…

„Chazzy, už jsi vzhůru?“ ozve se Mia a přeruší tak tok nebezpečných myšlenek. Posadí mi Balta do klína a já se upnu ke svému prvorozenému následovníkovi. Nedůvěřivě ke mně vzhlíží, ale jakmile zbystři na dvojčata, která se po mně sápají, změkne a dráždivě se usměje.

„Spíš ještě,“ hlesnu a projedu si dlaní vlasy.

„Já vím, že je to těžký, ale … neměl bys tolik pít.“ Zadívá se neomaleně na láhev na stole.

„To bych neměl už delší dobu,“ zamumlám spíše pro sebe. Položím malého na pohovku vedle mých dětí a každému vtisknu drobný polibek s příslibem, že Dianu najdu. „Pohlídáš děti?“ hlesnu a zvednu se.

„Samozřejmě a Chazzy,“ zastaví mě, když se k ní otočím zády a mám se k odchodu. „Jedl jsi vůbec něco? Kdy jsi měl naposledy krev?“

Její starostlivost mě dojímá. „Něco si chytím cestou,“ zavrčím nejistě a zmizím vchodovými dveřmi z domu. Ani nevím proč, ale stále mě to táhne k místu, kde jsem s Di byl naposledy.

Když vlétnu do ložnice oknem, které zůstalo od včerejší noci otevřené, všechno se to na mě sesype jako lavina. Masochisticky se týrám pohledem na Diiny věci, na rozestlanou postel, ve které se mi tak svůdně oddávala. Jako by to zas byla ona.

Sesunu se na postel a nosem se zabořím do polštáře, kde měla rozprostřené své dlouhé černé vlasy. Všechno voní jako ona, dopuju se tou vůní jako feťák a snažím se najít ztracený klid a naději, že ji přece jen objevím. Netuším, co bych bez své maličké mohl dělat… Děti ji potřebují. Já ji potřebuju!

* * *

„Abs?“ hlesnu a snažím se zaostřit pohled na vysokou štíhlou upírku, která působí na venek trochu plaše a nejistě. S námahou se zvednu a v duchu sprostě zakleju. Musel jsem usnout! Protírám si rozespalé oči, zatímco se na mě Abs vřele usmívá.

„Bála jsem se o tebe…“ přivine se ke mně a já ji tak nějak intuitivně obejmu, protože … to potřebuju. „Všechno bude v pořádku.“ Šeptá, zatímco mi polibky mapuje tvář.

Trochu se od ní odtáhnu. „Ty už to víš?“ vydechnu bezmocně.

„Byla jsem s Nickem prohledat okolí,“ pokrčí rameny a přitiskne dlaně na mé tváře.

„A?“ zahledím se v naději do jejích zakřiknutých očí.

„Je mi to moc líto, Chazzy,“ zavrtí hlavou a skloní pohled. „Ale neztrácej naději…“

Seberu v sobě tu sílu, jednu z posledních a zvednu se. Musím ji jít hledat! Už takhle jsem ztratil příliš mnoho času!

„Kam chceš jít?!“ zajíkne se.

„Hledat ji!“

„Chazzy … svítá.“ Zadrží dech a kývne směrem k zataženým temným závěsům.

Nikdy mi svítání nevadilo tak moc, jako nyní. Vraždil bych. Potřebuju se dostat ke své maličké, potřebuju být s ní a vědět, že je v pořádku, že je naživu…

„Prospal jsem celou noc?“ dostanu ze sebe svárlivě a mám chuť mlátit hlavou do zdi. Okamžitě začnu po pokoji nervózně pochodovat, mám pocit, jako bych neměl stání. Všechno mě bolí, všechno mě nutí jít do toho zkurveného světla a najít svou Di! Nakonec se otevřu skříň a začnu se v ní přehrabovat.

„Proboha, co chceš dělat?!“ Její hlas je komicky zděšení.

„Co by?“ zavrčím ostře, abych zaplašil tu starostlivost ve tváři. „Říkám ti, že ji jdu hledat! Nebudu tady jen tak sedět a čekat, až bude zas noc! Něco přes sebe přehodím. Na nějakou vzdálenost to vydržím a když nebudu létat moc vysoko, tak to zvládnu ještě delší dobu…“

„Ty ses zbláznil!“ vyjekne a vrhne se ke mně. „Na slunci nepřežiješ ani minutu!“ Donutí mě zadívat se jí do odhodlaných očí. „Když umřeš, tak kdo se pak postará o tvoje děti? Kdo bude hledat Dianu, když tu už nebudeš? Nesmíš dělat unahlený rozhodnutí, tím to ještě zhoršíš!“

Snaží se mě přivést k rozumu a nakonec to na mě i zabere. Přestanu se chovat jako šílenec a znovu se posadím na postel. Hlavu, která váží snad tunu, si položím do dlaně a snažím se nedávat najevo emoce víc, než je nutné. „Tak co mám dělat? Nemůžu tady přece jen tak sedět a čekat! Zblázním se z toho!“ zavrčím nešťastně.

„Uklidni se… Všechno bude dobrý!“ hlesne něžně Abs a stoupne si přede mě. Opřu se o její břicho a ona mě výská ve vlasech…

Tak moc mi Diana chybí! Schází mi to její bezbřehé hloupé “Fajn“, kterým odpovídala na všechny otázky. Stýská se mi po jejím cynickém šklebu, po ironii v očích a to panovačném “Sakra!“, které říkala snad v každé větě. Chybí mi doteky, kterými mě láskyplně hladila po vlasech, hojila mé rány a líbala mé rty…

„V noci zas poletíme k nám a pomůžeme ti s Nickem hledat… Nesmíš ztrácet naději a poddávat se tomu.“

„Tobě se to říká. Tobě o nic nejde!“ hlesnu bezmocně a postavím se, aby se mi nemohla probírat vlasy, protože mi ji to jenom více připomíná a já strádám. Sype mi to sůl do ran a já nejsem schopný to nějak snášet…

„Jde mi o tebe… Nechci, abys byl nešťastný…“ zavrčí jemně, zatímco mi usměvavě pohlíží  do očí.

„Jenže mě o sebe nejde ani trochu!“ ušklíbnu se. Copak to nechápe? Bez Diany nemá nic smysl! Pevně stisknu kliku, jako bych ji nejraději vylomil a vyjdu z ložnice. Nutně se potřebuju napít. Byl bych nejraději, kdyby Abs zmizela, ale to teď bohužel nejde. Zasrané slunce!

„Tak mysli na ní… Určitě by nechtěla, aby ses takhle ničil. Podle toho, jak jsem měla možnost jí poznat, tak je to silná osobnost a ať se děje, co se děje, ona to zvládne.“

Mlčím, protože bych jí řekl nejspíše něco zcela nevhodného. Místo toho se položím na pohovku a otevřu novou láhev alkoholu. Je vůbec možné, aby z celé mé zásoby, co jsem si sem nanosil, zbyly jen dvě skotské?

Abs se posadí naproti mně a bez řečí mě sleduje. Její oči nepříjemné bloudí po mém těle, jako by mě snad hladila. Je naštěstí zticha, ozve se až, když do sebe vyklopím láhev a půl.

„Mohla bych ti nějak pomoct od toho splínu?“

„A jak bys mi chtěla pomoct?“ ušklíbnu se, i když je mi jasné, co tím má na mysli. Jenže sex je to poslední, na co mám momentálně náladu.

„Záleží na tobě, co by sis přál… Co by ti spravilo náladu,“ hlesne a potutelně se usměje.

„Pokud je to to, co si myslím, tak mi to nepřijde jako nejlepší nápad,“ hlesnu nenásilně, abych se jí nedotknul. „Abs, já ji mám rád a pořád věřím, že ji najdu…“ řeknu, když vidí, jak na mě nešťastně zírá.

* * *

Když se proberu, ucítím na sobě dívčí tělo. Po tváři mě příjemně lechtají Diiny dlouhé vlasy. Jemně vezmu pramen jejích vlasů do prstů a mžouravě se na něj zadívám. Není černý, je oříškově hnědý… Abs!

„Do hajzlu,“ zakleju tiše a náhle jí z nepříjemné blízkosti zírám do tváře. Cítím její dech a energické svůdné tělo, které se na mě tiskne. Sjedu ji přímým pohledem, ale naštěstí je oblečená. „Stalo se něco?“ hlesnu napjatě, protože si všechno vybavuju jen mlhavě, díky tomu alkoholu, co jsem do sebe nalil.

„Nemusíš mít obavy,“ ušklíbne se a odtáhne. „Poletíme k nám?“ protáhne se a nenuceně mi tak vystaví na obdiv své mladé svěží tělo. Vysíleně polknu. Tohle není Diana a nikdy nebude.

Na okamžik mě napadne, že bych na ní mohl ukojit svůj chtíč a vyrovnat se tak s sžíravým stresem. Mohl bych při tom myslet na mou maličkou a … Téměř si zaklepu na čelo. Mám vážně dost, pomyslím si a postavím se na nohy.

„Nemůžu letět k Nickovi. Musím hledat Dianu! Navíc jsem byl celý den pryč … nebyl jsem s dětmi!“

„Nick povídal, že se máš stavit,“ pokrčí rameny. „Poletíme s tebou a pomůžeme ti,“ zadívá se mi naléhavě do očí. „Víc upírů přece víc najde…“

„Dobře, já se zastavím…“ slíbím jí. „Abs?“ zadržím ji, než vyskočí oknem.

Tázavě se na mě zadívá.

„Díky,“ usměju se a políbím ji na tvář.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 16. kapitola: