OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 19. kapitola

07.12.2011 (12:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 862×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

19. kapitola - „Nepoznáváš mě?“

Chester

„Co se ti proboha stalo?!“ vyjekne Mia a spěchá ke mně. Padne mi kolem krku, až usyknu a okamžitě si začne prohlížet rány, které mi zdobí celou hruď.

„To nic není,“ zakašlu. Byl jsem v takovém vypětí, že jsem tu bolest přestal zcela cítit. „Našel jsem Dianu… Je nahoře,“ oznámím jim vážně.

„Di…“ vydechne úlevně Dick a tvář se mu rozzáří, zatímco běží do ložnice.

Obrátím se a spolu s Ballem běžím rovněž. Mike nám nestíhá, nedokáže se přihnat upíří rychlostí jako my.

Dick se se zalapáním zastaví u postele a podivně lesklýma očima shlíží na pobledlé vyhublé stvoření, vzdáleně připomínající Di. Je naprosto zhrozený. „Kurva, kdo nebo co jí to udělalo?“ zahřmí tiše, aby ji neprobudil, a posadí se vedle ní na postel, zatímco se jí evidentně bojí i dotknout. Jen se prsty letmo dotýká jejích vlasů a z obličeje mu sálá neskutečně nešťastný smutný výraz.  „Co malý?“ zvedne ke mně oči.

Jen němě zavrtím hlavou. Nemohu ani mluvit! Teprve teď si začínám uvědomovat, že je to vážně pravda. Předtím jsem tomu nemohl a nechtěl uvěřit, ale teď…

„Chazzy…“ Mia mi chápavě stiskne rameno.

Pokusím se o úsměv, ale vyjde z toho jen bolestný škleb. Přišel jsem o svého syna, následovníka… Přišel jsem o část ze sebe.

„To mě moc mrzí,“ hlesne a upíři bezmocně skloní hlavu, aby uchovali památku mého následovníka.

Znovu jen přikývnu a dívám se, jak Dick hladí Dianu letmo po ruce. Pohlíží na ni, podobně jako já… Stejně zoufale, zlomeně a zničeně.

„Bude potřebovat spoustu krve,“ ozve se Cristoball. „Seženu nějakou bytelnou cisternu,“ ušklíbne se. „A pak půjdeme zabít toho zmrda, co jí to udělal!“

Dick se zhluboka nadechne, jako by mu docházel dech. Vím, jak mu je. Cítím se stejně… Jemně pohladí Dianu po čele, až moje maličká zamžiká víčky a otevře své prázdné bezduché oči.

„Di!“ zahalasí šťastně Dick a náhle padne vedle ní do peřin.

To, když nás všechny omámí tak silná dávka feromonů, že se opřu zády o zeď a dostanu ze sebe rozkoše plné zachrčení. Má tak bezedný a mocný pud sebezáchovy, že nás tou svou vůní snad pohřbí za živa.

Zadržím dech a snažím se tu spoušť přebít svými feromony. „Di…“ hlesnu a posadím se k ní, když ze sebe vydá poslední záchvěv a dlouze se nadechne, jako by už nemohla dál. „Už jsi v bezpečí. Zbytečně se nevysiluj,“ šeptám a snažím se ji ukolíbat na vlně své vůně. „Už nebude potřeba nikoho zabíjet,“ zavrčím směrem k Ballovi, který se omráčeně zvedá ze země.

„Kde jsem?“ zamumlá Di a přivře víčka bolestí.

„Jsi v domě, kde ses narodila…“ protočí Dick oči a promne si obličej, zatímco se snaží posadit. Dostal nejvyšší dávku, protože je nejblíže. Upřímně se divím, že to neodnesly i jeho kalhoty. „Proč nemůže mluvit?“ zadívá se mi modrým pohledem hluboko do očí.

„Má poraněný jazyk, ale zatím mi nedovolila jí ho vyléčit,“ řeknu, zatímco ji dál konejšivě hladím. „Budu potřebovat tu krev… Balle?“ otočím se na toho vysokého udělaného upíra s prosbou.

V temně modrých očích mu blýskne. „Jasně, jdu na to!“

„Co mám udělat já?“ upírá na mě Dick zoufalý pohled.

„Nic, Dicku…“ zavrtím hlavou. „Musíš jen čekat, stejně jako my všichni.“

Dick si bezmocně povzdychne a znovu pohlédne na mou maličkou, která těká očima kolem sebe a brání se poblouznění.

„Kde jsou děti?“ Oči se jí zalijí slzami a ona vykřikne bezděčnou bolestí.

„Lilien je dole hlídá i s Blatízkem. Dojdu pro ně.“ Navrhne Mia a zmizí ve dveřích.

„Za chvíli tu budou. Mia je přinese, tak neplač…“ utírám jí slzy. „Možná bys přece jenom mohl něco udělat,“ hlesnu směrem k Dickovi.

Blonďatý upír okamžitě zbystří.

„Podívej se, jestli v knihovně nenajdeš něco proti svěcené vodě.“

„Cože?“ protne mě nechápavým modrým pohledem.

„Ten parchant jí to podle všeho nakapal do očí. Skoro nevidí…“ zavrčím zlostně, když si na toho bastarda vzpomenu. Tělo se mi svírá v bezděčně křeči. Tak nějak mě mrzí, že ho Nick tak rychle zabil, protože bych si na něm vybil všechny svoje emocionální zvrácené touhy. Mučil bych ho tak, až by prosil o smrt!

„Už jsem tu!“ Přeruší Mia mé divoké myšlenky a položí dvojčata vedle Diany.

Uchopím mou maličkou za ruku a natáhnu ji k malému, aby se ho mohla dotknout. Zdá se, že ho okamžitě pozná a se štkáním ho k sobě přivine. Líbá ho, kam dosáhne a nechává si od něj dlaněmi nadšeně plácat po tváři, přestože ji to musí bolet. V očích má zase slzy, když se mazlí se svými dětmi, ale tentokrát jsou to úlevné.

„Měla by sis odpočinout. Vezmu je k Baltízkovi,“ nakloní se pro děti Mia.

„Ne!“ hlesne Di zoufale a přitiskne je k sobě ještě blíže. Nemá na to sílu, ale stejně se o ně tak bojí. Když znovu zaplní pokoj svou vůní, zamotá se mi hlava. Už to není tak silná dávka, naštěstí!

„Bude lepší, když tu zůstanou,“ řeknu namáhavě, když se z toho opojného pocitu začnu probírat.

„Dobře,“ hlesne Mia a snaží se sebrat. „Až se vrátí Cristoball, pošlu ho sem s tou krví,“ řekne omámeně a odpotácí se z pokoje za Dickovi pomoci.

Zůstáváme sami s dětmi. Přepadne mě podivný pocit nostalgie. Bál jsem se, že tuhle situaci už nikdy nezažiju… „Lásko, nemusíš se pořád bránit. Tady ti už nikdo neublíží,“ vtisknu jí velmi něžný polibek na tvář.

„Ale ublíží… Tys tam byl i s Dickem a … ubližovali jste mi,“ hlesne namáhavě a zavře oči.

„Cože?“ zarazím se a nechápavě se na ni zadívám. „Jak jsi na to proboha přišla? Vždyť my jsme tě celou dobu hledali!“ Jako by mi vrazila kůl do srdce. Vím, že to, cos e stalo, byla jenom má vina, protože kdybych neodešel, nic by se nestalo. Čekal jsem, že mi to bude vyčítat, ale… že mě obviní z toho, že za tím vším jsem já společně s Dickem?! Dech se mi opět zúží.

Di se na mě mdle zadívá přivřenými víčky. „Byli tam dva. Ti, kteří mi ubližovali. A měli stejnej hlas jako ty a Dick,“ zašeptá bolestně a z očí jí stečou slzy. „Neviděla jsem je, ale…“ Těžce polkne. „Slyšela jsem vás.“

Ruka, kteruo k ní natahuju v náznaku dalšího pohlazení, mi klesne. „Přece si nemůžeš myslet, že bych tě dokázal mučit, že bych dokázal zabít naše dítě…“ Hlas se mi podivně třese slabostí, protože následky jsou horší, než jsem myslel. Zas budu ten nejhorší. Opět se mě bude bát a to všechno kvůli tomu zasranému zmetkovi, který mi ji vzal, a dokonale se mu ji podařilo zlomit. „Byl tam s tebou Joe…“ dostanu ze sebe a postavím se k oknu.

„Vím, žes to nebyl ty… Náš syn by tě poznal,“ zalapá po dechu.

Tupě zatnu čelist a mám pocit, že bych teď snad překousnul i železnou tyč, jak silně to na mě působí.

„Ale bylo to tak děsivý… Tak těžký, slyšet vás dva, mně nejbližší…“ Panicky se rozbrečí a dá si ruce, zatnuté v pěst před obličej. „Pořád mám strach, že sem přijdou a budou stejní jako vy dva… A já vás nerozeznám a oni mi ublíží! Vezmou mi i to, co ještě mám!“

„Nikdo už ti neublíží… Joe už se nikdy nevrátí,“ řeknu temně a posadím se k ní. Pohladím ji po čele a jemně jí stáhnu ruce zpátky, v obavě, aby si snad sama neublížila. „Všechno bude zase … fajn. Já už nikomu nedovolím, aby ti něco udělal.“ Vtisknu jí polibek do dlaně, kterou ihned křečovitě sevře.

Jsem tak neskutečně šťastný, že jsem ji našel… Ale bojím se jí to dát najevo, abych jí tím ještě více nepřitížil. Bojím se jí málem dotknout, aby ji to nebolelo. Vadil jí i polibek… A já vůbec nechci přemýšlet nad tím, co tam s ní ten hajzl prováděl…

Diana ke mně obrátí svou tvář a snaží se zaostřit. „Nebyl jenom jeden…“ vydechne. „Ten Joe…“ oklepe se. „…měl hlas jako Dick. Ale ještě tam byl někdo, kdo zněl jako ty…“ Prsty pevně sevře okraj bělostného povlečení a přitáhne si peřinu až pod bradu. „Nedokážu rozeznat, kdyby přišel… Kdybys to teďka nebyl ty, ale on,“ zatne zuby v panické křeči, zatímco k sobě silně přitiskne víčka, až se jí na čele udělá vráska.

„Jak si můžeš být jistá, že to celé nebyla jen jeho hra, jak tě zmást?“ pozvednu obočí. „Nemůžeš přece vědět, že zrovna on měl Dickův hlas…“ Snažím se najít nějaké jiné vysvětlení, protože ona byla dost zmatená, hodně mučená a mohlo se jí to poplést, ani bych se nedivil.

„Možná…“ zamumlá zamyšleně a oči se jí podivně lesknou. „Než jsi přišel, tak tam se mnou byl … Dick a věnoval se mi…“

Raději ani nechci vědět, jak … a jak moc se jí věnoval! Podle ran, které jsem stačil zahlédnout, si obrázek dokážu udělat sám. „Už na to nemysli,“ zavrčím tiše zmučeným hlasem. „Kdybych byl ten špatný, copak bych měl u sebe takhle spokojené děti?“ Zadívám se uklidňujícím pohledem na dvojčata, která se na mě smějí bezzubými pusinkami a tisknou se spokojeně k Di. „Tady ti nic nehrozí. Musíš se dát co nejdříve dohromady, ale … musíš mě k sobě pustit, abych ti s tím mohl pomoct.“

Chvíli po mně těká zoufalým pohledem, jako by se snažila přečíst mé myšlenky. „Já se pořád moc bojím,“ polkne zničeně a tvář jí opět zhyzdí ten houževnatý strach. „Slib, že mi neublížíš…“ Prosí mě tenkým hláskem, když ke mně natahuje dlaň.

„Nikdy ti neublížím.“ Propletu naše prsty a skloním se k ní, abych ji políbil na čerstvě zahojené rty a tím pádem ještě citlivé. „Zahojím ti i ten jazyk, když mi to dovolíš…“ zašeptám jí do úst. „Mě přece vždycky poznáš… Podle krve a podle tohohle…“ řeknu a něžně ji políbím, zatímco ji jemně pohladím svou vůní.

Mé maličké se okamžitě zrychlí dech a začne se vzlykavě odtahovat, ale když zvýším hladinu feromonů, uklidní se. Váhavě mi oplácí polibky, ale když jí nenásilně zajedu jazykem mezi rty, abych jí ošetřil palčivou tepající ránu na jazyku, zapláče a trhne sebou. Vím, že ji to moc bolí. Kňučí a zoufale se mele, ale přesto mě nechává, abych jí sál zdevastovaný jazyk a hojil ji. Přitáhnu ji k sobě, aby se mi nemohla vyškubnout a opatrně ji laskám.

„Už to bude…“ uklidňuju ji mezi jednotlivými polibky. Vím, že trpí, ale tohle je jediný způsob, jak jí mohu pomoct. Když mám pocit, že to nejhorší má za sebou, doteky trochu zintenzivním a léčení se postupně mění v něžné otírání se jeden o druhého. „Promiň…“ zachraptím, když ji pustím.

„Děkuju,“ vydechne a na řasách se jí třpytí slzy. „Omlouvám se. Hrozně se omlouvám,“ štká a celá se chvěje. „Nedokázala jsem se mu ubránit. Chtěla jsem být jenom s tebou,“ šeptá a hladí mě vysíleně po vlasech.

„Neomlouvej se. Ty za nic nemůžeš.“ Zalepím její ústa svými, protože jen myšlenka na to, že to, co bylo moje, je definitivně v nenávratnu, mi nepříjemně svírá hrdlo. „To já se omlouvám. Je to moje vina…“ přitisknu se na ni, až zanaříká. „Promiň… Já…“ odtáhnu se od ní a se vší bojácností a něhou ji pohladím po tváři.

Tolik mi chyběla… tak strašně moc, že se jí teď nemůžu nabažit a fakt, že se jí nemohu skoro ani dotknout mi moc nepomáhá. „Měla by ses prospat…“

„Ne. Ne, já nechci. Prosím. Buď se mnou.“ Natáhne ke mně zmoženě ruku. „Mám strach. Chazzy, mám hroznej strach,“ hlesne a přivine se ke mně. „Neodcházej, prosím,“ povzdychne si bezmocně.

„Nikam nepůjdu. Jenom jsem si chtěl lehnout z druhé strany.“ Hladím ji po zádech.

Je tak drobná! Pouhé tři dny a úplně se ztrácí před očima.

„Mám tu krev," zahalasí Cristoball u otevřených dveří. Když nás uvidí, trochu se zarazí. „Já… Nevěděl jsem…“ pokrčí rameny a zatváří se provinile, což je u upíra zajímavý výraz.

„To je dobré, už jsem si zvyknul,“ usměju se a s poděkováním od něj převezmu sklenici plnou čerstvé horké a aromatické krve. „Kde jsi ho nechal?“ nahnu se k němu, aby mě maličká neslyšela.

„Je ve sklepě. Budu mu pouštět žilou… Vzal jsem to humánnější cestou kvůli Di,“ zazubí se.

S úsměvem přikývnu. Posadím se k maličké na postel a pomohu jí uchopit skleničku, protože se jí dlaně chvějí a téměř by obsah vylila. „To je Cristoball, klid.“

„Ahoj Di… Jsem to já. Nic ti neudělám. Můžeš bejt v pohodě. Jsem hodnej!“ zvedne v hraném gestu ruce vzhůru.

Moje šťastná krev na něj podezřele pohlédne. „Vážně jsi Ball?“

„Nepoznáváš mě?“

„A kdo je podle tebe vedle mě?“

Upír po mně střelí pobaveným pohledem a uchechtne se. „Kdo by to byl? Přece Chester.“ Tichými svéráznými kroky dojde až ke mně. „Copak ona nevidí nebo co?“

„Nejspíš jen obrysy nebo stíny…“

„Jak to?“

Zavrtím těžce hlavou. Nemám chuť mu dávat recept na oslepování upírů.

„Kde je Desire?“ hlesne Diana sklíčeně, když pomalu dopíjí svou denní dávku krve. „Když jsme v našem bývalým domě, tak kde mám sakra svoje dvojče?“ zavrčí s hlubokým oddechováním a pokusí se zvednout, ale vyčerpá ji to natolik, že těžce padne do polštáře. Černé vlasy se lámavě rozprostřou po bílém povlečení a ona na nás bezmocně vyvalí oči v hrůze.

„Měla by se prospat…“ zadívám se na Balla.

Pochopí a přikývne, zatímco ji probodává borůvkovým pohledem a zatíná pěsti.

„Desire zatím nic neříkejte, jen by se vyděsila,“ hlesnu a vyprovodím ho ke dveřím, kde za ním zavřu a obrátím se zpátky na svou maličkou. Vypadá tak zlomeně, tak nepatřičně v té velké posteli.

„Vypij tu krev, než ti vystydne.“ Přistrčím jí skleničku ke rtům. „Musíš jít na chvíli spát, jinak se z toho nedostaneš. Desire zatím nic neví… Musíme jí na to připravit. Pak sem určitě přijde,“ řeknu uklidňujícím tónem hlasu a pohladím ji po vlasech. Opět jí pomáhám pít, protože se celá chvěje.

„Chci ji vidět,“ hlesne, když položím prázdnou sklenku na noční stolek. „Chci být s ní. Proč byste jí neříkali, že jsem pryč?“ Snaží se ode mě nedůvěřivě odtáhnout. „Já chci vidět…“ Složí si hlavu do dlaní. „Chci vidět na vlastní oči, kde jsem! Chci poznat, s kým jsem!“ vymaní se mi a zasáhne mě tak velkou dávkou feromonů, až padnu zády do postele vedle ní a za dveřmi uslyším tupou ránu, nejspíš od toho, jak to skolilo Balla.

Rozdýchám tu rozkoše plnou tíhu v těle, protože Dianu to natolik vysílilo, že zůstala bezvládně ležet v posteli. Vezmu děti do náruče a přendávám je do postýlek. „Vám se maminčina vůně nejspíš líbí, ale tatínkovi dělá trochu problémy…“ usměju se. Už zívají a brzy budou spát. Přikryju je, zkontroluju a přilehnu si k Di.

„Zbytečně se vysiluješ a mně děláš vír v kalhotách,“ zasměju se tiše. „A nejen mě tedy.“ Dám jí polibek na tvář. „Desire nic neví, protože je těhotná a nikdo nechce, aby…“ zrazím se, když mi dojde, co se stalo nám. Že jsme násilně přišli o naše třetí dítě…

Vzdychnu. „Prospi se a já ti ji sem pak přivedu. Přece víš, s kým jsi… Jsi se mnou, lásko. Nemůžeš popřít, že jsem to skutečně já. Nehnu se od tebe ani na krok, budeš v bezpečí,“ pohladím ji svými feromony. Přitáhnu si ji do náruče.

Lehce pootevře rty, ale neřekne ani slovo. Je tak vysílená, že už se nevzmůže na nic.

Nespím. Hlídám každý její pohyb, každé její nadechnutí nebo vzlyk. Držím ji v náručí a děsím se představy, že bych ji měl byť jen na pár chvil ještě ztratit. Tohle byly nejhorší dny, jaké jsem jako upír zažil… Myšlenka na fakt, že bych ji našel o pár dní či hodin později mi svírá celé nitro. Je mi jasné, že by bylo už pozdě... Z přemýšlení mě vytrhne její trhnutí a zanaříkání.

„Chazzy,“ dostane ze sebe plačtivě a zoufale se rozhlíží kolem sebe, jako by nevěděla, kde je.

„Di… Lásko,“ hlesnu a uklidním ji svou vůni.

Z očí jí stečou slzy a ona si nechápavě sáhne na krk. Dlaň se jí okamžitě zbarví do ruda a já vdechnu aroma šťastné krve.

„Umírám…“ zamrká očima.

„Neumíráš," skloním se k ní. Špičkou jazyka slíznu krev stékající jí po krku a pak se k ní zlehka přisaju, abych do ní vpravil dávku svého jedu. Naštěstí nemá sílu na to, dělat svou šťastnou krev ještě šťastnější, ale i tak mi to dá zabrat… Po několikadenním půstu konečně zase ochutnám kvalitu a moc se mi od ní odtahovat nechce.

Di se protáhne a mírně se ke mně přitiskne. „Chazzy,“ zasténá mé jméno a já se div nerozpustím radostí, jak mě to zasáhne. „Držíš mě moc pevně,“ vydechne bolestně.

Okamžitě ji pustím. „Promiň,“ odtrhnu se od ní a pustím ji. „Když ty mi tak chutnáš…“ přejedu jí po zahojených rtech palcem. „Co oči?“ zadívám se do nevýrazných šedých duhovek.

„Stejný, sakra…“ vydechne a přivine se ke mně. „Pořád mě všechno bolí… A nejvíc to, co nemůžeš vidět…“ rozbrečí se mi v náručí.

„Všechno se spraví. Nic si nevyčítej, protože to není tvoje chyba,“ utěšuju ji, i když bych to sám potřeboval také. Jenže před ní nesmím dát najevo žádnou slabost. Potřebuje oporu a já ji Di poskytnu, jak nejlépe budu v dané situaci umět, i když se mi s některými věcmi smiřuje dost těžko…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 19. kapitola: