OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 2. kapitola

20.11.2011 (11:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1016×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

2. kapitola - „Dicku… Já ji zničil.“

Chester

Probere mě tiché naříkání, a když rozespale otevřu oči, v zádech ještě cítím žhavé nepříjemné slunce. Je tedy den, ale proč Di sedí na zemi vedle postýlek a zatíná bolestí zuby?

Přijde mi jako věčnost, co jsme spolu naposledy sdíleli lože. A jí nejspíš také, protože jakmile spatří, že jsem zvedl hlavu z měkkého poddajného polštáře, přitiskne se ke zdi a snaží se zřejmě být neviditelnou a potlačit své vzlyky. Mlčky vstanu, když vidím, že je jí špatně. Celé tělo se jí chvěje a z očí jí stékají slzy, zatímco si urputně mačká podbřišek.

„Bolí tě to?“ pronesu tiše.

Nevinně na mě obrátí své oči a zorničky se jí rozšíří. Nedokážu říct, zda strachem, mou přítomností nebo bolestí, která ji zasahuje. Už je to dávno, co jsem naposledy cítil její emoce. Díky tomu, že jsme spolu už od posledního sexu nespali a odcizili se sami sobě, už to nedokážu. A vlastně ani nechci. Její strach je hmatatelný, není potřeba, abych se jím ještě dusil, když ho budu cítit jako otevřený oheň ve svém hrudníku.

Ledovou dlaní jí chci zajet na podbřišek, ale jakmile se pohnu, Di tlumeně vyjekne.

„Já ti přece nic neudělám!“ zavrčím zoufalým tónem.

Psychicky jsem jí totálně rozložil. Zničil jsem vše, pro co jsem ji dříve tolik miloval. A ona tu teď sedí a děsí se mě. Já už vážně netuším, jak ji přesvědčit, že pro ni nejsem žádným nepřítelem a chci pro ni jen to nejlepší…

Odevzdaně zatne zuby a zavře pevně víčka k sobě. Nechá mě zajet jí ledovou dlaní na břicho a klidnit malého. Cítím, jak jí do těla vystřeluje ostrá bolest. Vnímám ji skrze dlaň jako jakousi odměnu. Ne, nechci, aby trpěla, ale … to tupé bodání pomáhá podivným způsobem mně.

Když ji přitáhnu do své náruče, zajíkavě zanaříká a opět se napne. Opřu se zády o postel a jen ji k sobě jemně přivinu s pocitem, že se jí hnusí každý můj dotek a je pro ni utrpením, když jí od bolesti musím pomáhat zrovna já… Že ji uvnitř jejího těla vlastně týrá mé dítě, které ona nejspíš už dávno nechce.

Trpělivě čekám, až se mi v náruči alespoň trochu uvolní. Netuším, jak dlouho ji držím, když mi zlehka položí hlavu na rameno a podivně zvadne.

Přestala se chvět a její odpor zeslábl. Byť jen tento náznak důvěry mě potěšil. Nedělám si iluzi, že jsem ji přesvědčil o svých dobrých úmyslech. Možná to prostě jen vzdala a podvolila se, nebo už neměla sílu vzdorovat. Nedivil bych se. Je křehká, téměř nezdravě průhledná a její psychická stránka, která byla kdysi bojovná, se jeví jako neznatelná, téměř zničená. Ona je skrz na skrz slabá.

I přesto, že její strnulost zmizela a ona se konečně uvolnila, nepouštěl jsem ji. Seděl jsem dál nehnutě tak dlouho, až s hlavou opřenou o mé rameno usnula. Užíval jsem si její blízkost bez toho, aby se vzduchem vznášel závan panického strachu.

Jemně jsem ji přenesl do postele, a jelikož její tělo bylo celé prokřehlé, zabalil jsem ji do deky a znovu se k ní přitáhl, protože alespoň na chvíli jsem měl pocit, že zas mohu alespoň trochu volně dýchat…

* * *

Měsíc je vyhoupnutý na nebi, ale já tuším, že asi tak za dvě hodiny bude svítat. Cítím, jak se to blíží. Ta zkáza, která mi nejspíš kdysi připadala krásná, nyní je však zlatavě smrtelná. Nebe je prázdné a zlověstně potemnělé natolik, že nejsou vidět ani hvězdy natož ti, kteří tak pekelně křičí do noci svůj zvrácený chtíč.

Nové obydlí nyní křičí do prostoru díky té bláhově žluté zářivé fasádě, která mě bodá do očí. Byl jsem zvyklý na ponurou šeď bývalého domu… A také popelavý jas v Diiných očích, ale to všechno už je pryč.

V zápětí se mi to jen potvrdí, protože když dosednu na pevný kamenný parapet, Di sebou uvnitř domu polekaně trhne a hrnek, který držela v dlani, se roztříští s nepříjemným zvukem o dlažbu.

„Promiň,“ pípne téměř bezhlasně a rozechvěle poklekne na kolena hned vedle střepů, které se urputně snaží sebrat.

Jakmile s tichým nelibým zavrčením dosednu na zem s mírným dusotem, lekne se opět a tentokrát už se o ostrý kus pořeže. Cítím ten trpce hořký pach až na těch pár metrů, co od ní stojím. Ihned zruším tu vzdálenost a jemně ji chytnu za zápěstí, abych si prohlédl ránu.

„Prosím…“

Zděšeně ke mně zvedne plachý bojácný pohled, až mi jím vrazí pohlavek. Pootevřené rty se jí chvějí, zatímco tvář má strnulou a plnou strachu.

„Nech to… Já to uklidím,“ řeknu tiše s povzdychnutím, když vidím, co s ní udělal jeden můj obyčejný příchod. Kdysi se tolik nebála. Nebyla natolik ostražitá k titěrným zvukům a tvářila se jako největší dravec v okolí. Kdysi byla jiná. Všechno bylo jiné. „Můžu chodit dveřmi, pokud ti tohle … vadí.“

Sesbírám zbytek zakrvácených střepu a probodnu ji prohledem.Podle očekávání uhne očima a obejme si pažemi ramena, jako by se přede mnou chtěla uchránit.

„Můžu odejít?“

„Ne.“

Střepy hodím s bouřlivým rachotem do koše a celým tělem se jako šelma otočím na ni. Neodvažuje se odporovat, i když bych … si byť alespoň minimální náznak toho, že je to opět ona, přál.

„Nemyslel jsem to jako rozkaz…“ zamumlám a něžným pohledem se zabodnu do její krvácející rány. „Jen by to potřebovalo ošetřit…“ Bez dalších slov vezmu její křehké dlaně do svých a přiložím si poraněnou pokožku k ústům. Jakmile přes ni přejedu jazykem, cukne sebou, ale nevytrhává se mi. Poslušně stojí a přijímá motýlí polibky, kterými ji zahrnují, aby se jí rána zatáhla.

Očima pozoruji její reakce na můj jed. Vnímá mé emoce. Přivírá víčka a kouše se do rtu, zatímco jí z očí padají slzy.

I když už se jí rány zahojily, přesto přejíždím přes její mírně rozechvělou pokožku od dlaně, ke křehkému zápěstí a odtud si cestičku vytvářím něžnými polibky až k jejímu lokti. Stoupám po štíhlé paži až k útlému ramenu, avšak když se dostanu blízko její tváři i tepně, cukne sebou a odstoupí se zděšeným pohledem a vrtěním hlavy.

„Stůj…“ zašeptám tiše a nerad pozoruji, jak zatne čelisti a skloní poslušně hlavu, jako by snad čekala na popravu. Nesnáším to její ponížené vzezření bez špetky vzdoru a samostatnosti!

Přijdu až na krok, protože … ještě ji nedokážu tak snadno pustit. Potřebuju její doteky. Lásku. Potřebuju ji! Úzkostlivě jemně ji přitáhnu do své chladné náruče, až Di přestane dýchat. Přikrčí se a snad očekává nějaký výpad či co, ale já nemám v plánu jí ubližovat!

„No tak…“ zaševelím a prsty se propletu s jejími neživými černými vlasy, které jí zplihle visí kolem obličeje. Celá rozklepaná se mi zoufale opře čelem o hruď a nechává mě, abych ji hladil a laskal. Musím být v její blízkosti, protože pak jedině mám pocit, že opět žiju…

Měl bych být jako upír skutečně šťastný! Tohle ani ten hajzl Oskar nedokázal… Poslušná ovečka, která se klepe před pouhým pohybem ruky. Ale já nějak nejsem… nejsem šťastný a den ode dne jsem i čím dál méně upíří. Krev a mučení – dvě věci, které dělají pravého upíra upírem a já v poslední době nemám chuť ani na jedno. Snad proto, že v sobě tu životadárnou lidskou rudou tekutinu neudržím díky Diinu hořkému nektaru. A mučení… To už týrám leda tak sám sebe.

„Neplač. Nechci, abys plakala…“ Hladím ji po vlasech a snažím se ze sebe vydolovat slova, kterými bych mohl utišit její žal. Ale… nenacházím je. Neříkal jsem je takovou dobu. Nejdou mi přes rty, nedokážu je přesně zformulovat ani najít.

„Odpoledne půjdeme ven… Ukážu ti okolí. Nemůžeš být pořád zavřená tady." Pustím ji a s bodnutím v hrudi přihlížím, jak nesmírně se jí uleví. „V lednici máš čerstvou krev. Stačí si ji ohřát.“

* * *

„Tys tu krev ještě nevypila?" hlesnu nechápavě s pohledem zabodnutým v poloprázdné ledničce, kde se mimo vepřového masa na kosti a vakuované krve nic jiného nevyskytuje.

Nechápu, že se nestihla najíst… Byl jsem si dát horkou sprchu, abych navodil pocit jejího teplého těla na mém. A převlékl jsem se do čistého. S nelibostí jsem zjistil, že na mě snad veškeré oblečení začíná viset a já se budu muset buďto trochu vykrmit, což díky kyselině, která Di proplouvá v žilách, nebude dost možné. Nedostatek krve, ke všemu té nejšťastnější, kterou jsem měl možnost ochutnat, dělá podle všeho své.

„Musíš něco vypít.“ Sám jí začnu ohřívat krev. „Dítě musí z něčeho žít…“ Rudý obsah vyliju do skleničky, kterou postavím na pevný javorový stůl, před kterým Di stojí jako roztřesené nebožátko. Sleduji její podivně strhaný obličej, jak se nešťastně dívá na rudou tekutinu. Jiné emoce na sobě znát nedává. Rozechvělou dlaní uchopí sklenku a vypije ji do několika loků, při kterých se netváří důvěřivě.

„Děkuju,“ hlesne přiškrceně a chytí se za břicho. Lehce se zapotácí, až se napnu jako struna a ještě detailněji sleduju její pohyby. „Můžu odejít?“ Dostane ze sebe spěšně a zalape po dechu. Její kroky neomylně vedou do rudé koupelny, odkud slyším tiché dávivé zvuky.

„Možná by sis měla na chvíli lehnout.“ Vstanu od stolu, jakmile celá uslzená vyjde z koupelny a rozklepe se při pohledu na mě. Potlačím další ubohé bodnutí a pomalými lenivými kroky dojdu na metr k ní. Zhluboka se nadechnu, což si zřejmě vyloží po svém a přikrčí se před mým hněvem. Ale já se nezlobím… Natáhnu k ní ruku v náznaku pohlazení, čímž ji vyděsím ještě víc. Se zajíknutím se přitiskne na nechutně žlutou zeď a zuby jí zadrkotají o sebe. Křečovitě semknu ruku v pěst, až si do dlaně bolestně zaryju drápy a stáhnu se.

„Půjdu ven… Vrátím se za nějakou dobu, takže… Budeš mít klid.“

* * *

Celý slunečný den jsem ji nechal být a přespal jsem u Nicka a jeho nohsledů. Děvky, upíří slast i krev. Co bych si mohl víc přát? Ušklíbnu se bolestně a pohlédnu na Dicka, který vedle mě zádumčivě letí a občas se na mě provokativně zašklebí. Divil jsem se, jak ochotně přijal mou pozvánku a spolu se mnou spěchá do mého domu jako opora pro Di. Kdybych si nevšiml, jak se jejich vztah zpevnil, byl bych slepý.

„Tak takový styl bych u tebe fakt nečekal…“ Ustrne ihned ve dveřích a zamrká do záplavy rudé a žluté. Jen se tupě ušklíbnu a hodím hlavou ke schodům, protože cítím její vůni z ložnice. Jako vyspělý pravý upír jsem schopný svou “hračku“ vycítit na míle daleko a tak ji snadněji najít, kdyby se zatoulala. Je mi to na nic, protože Di se neposlušně nechová, bohužel.

Dick bezelstně otevře bytelné dveře do ložnice a s křivým něžným úsměvem se zadívá na černovlasou dívku, která neklidně spí v široké černé posteli. O děti je rovněž postaráno, tiše a na rozdíl od jejich matky i poklidně podřimují.

„Můžu?“ Pohodí hlavou směrem k Di a blankytné oči se mu zalesknou touhou. „Jenom se s ní přivítám…“ zabručí, když spatří můj žárlivý a majetnický pohled.

„Do toho.“ Opřu se o rám dveří a s tíhou na hrudi se dívám, jak si kleká vedle postele. Jakmile se jí však dotkne a velmi jemně ji pohladí po vlasech, Di sebou cukne a zajíkne se. Když však vedle sebe nespatří mě, ale jeho, obličej se jí rozzáří v radosti, kterou jsem u ní neviděl tak dlouho. Znovu potlačím dloubnutí do srdce a dívám se, jak mu i na vzdoru bolesti, kterou jí způsobuje náš syn, padne do náruče s tichým nadšeným štkáním.

„Dicku!“ Její hlas je tak… nádherně zabarvený láskou a vřelostí. Drtí mě, že něco takového už dávno nemá pro mě…

„No tak, Di… Víš přece, že si nesmíš ubližovat,“ zašeptá melodicky blonďatý upír a políbí ji do vlasů, zatímco se k němu ona stále tak houževnatě a vděčně tiskne. Vypadají jako dokonalý pár a ty hřejivé pocity z nich přímo prýští a rozehřívají nejen ovzduší, ale celý dům.

Ovšem jakmile Diin šťastný pohled padne na mě, tvář jí propadne v hrůznou masku a celá zbledne.

Překvapilo mne, jak tvrdě a bolestně mé nitro reagovalo na její spontánní reakci. Byla natolik nadšená z jeho blízkosti, že zapomněla na důsledky. Tušil jsem to, proto jsem ho sem schválně vzal. Věděl jsem, že on jí pomůže ze dna… Do kterého jsem ji já dostal. Vždy mezi nimi bylo něco víc a já to svým chováním jenom podpořil.

„Co se děje?“ Dick se vážně diví jejímu výrazu a přelétává očima ze mě na ni. „Chazzy ti přece nic neudělá.“ Zářivě se usměje a znovu ji láskyplně pohladí. „Sám za mnou přiletěl, aby mě za tebou vzal.“ Tiší ji.

„Co Desire?“

„Co by…“ hlesne poťouchle a vjede si prsty do blonďatých rozcuchaných vlasů. Vypadá nyní jako model, se kterým bych se nerad srovnával, protože … bych na to teď jaksi neměl. „Teď když jste mimo, tak je to tam klidnější.“ Pokrčí rameny a protočí oči k stropu. „Des i … i ta druhá … jsou v pořádku.“ Nuceně se zašklebí a vzdychne, zatímco mu obočí poklesne v odevzdání. „A jak se tu máte vy dva?“

Di se pohledem zabodne do polštáře a zadržuje slzy, zatímco já ztvrdnu jako kámen a zaskřípu špičáky.

„Bojujeme… Jak vidíš.“ Pokusím se o křivý úsměv, abych už tak špatnou situaci mírně odlehčil, ale nepovede se mi. „Ona ti to všechno řekne… Budu dole.“

Nechám je o samotě, protože je mi naprosto jasné, že přede mnou si Di netroufá říct vůbec nic. A v tom případě by pak Dickova návštěva ztratila půlku smyslu, protože jak ji chci potěšit, tak chci také zjistit, jak na tom vlastně je… I když podvědomě vím.

Svalím se v obývacím pokoji na prostorný dlouhý a mohutný rudý gauč. Nohy rozhodím na pevný javorový stůl a hlavu nechám spadnout do pevného měkkého polštáře, který je poněkud nepoddajný. A to mi vyhovuje. Láhev alkoholu už mám na stole, takže … teď jen pít svůj lék a čekat…

* * *

Dick protáhne své dlouhé tělo a téměř se prsty dotkne vysokého stropu, zatímco se do mě zabodne podivným chmurným pohledem, i když se velkoryse šklebí.

„Tak jak?“ hlesnu pln naděje.

„Nic… Jako vždycky.“ Pokrčí nechápavě rameny.

Div nezavyju. „Jak nic? Copak ona ti nic neřekla?!“ zavrčím a zoufám si, protože pokud to neřekla Dickovi, tak už se nevyzpovídá nikomu a já budu o to víc tápat. I když už teď mám obavu, že cesta zpátky prostě … nevede.

„Nikdy mi nic neříká,“ zavrčí všeříkajícím hlasem Dick a prohrábne si vlasy plné vitality. Ano, tak takhle vypadá upír živený na šťastné krvi… Dojde mi, když spatřím jeho energickou chůzi i radost ze života, která se trochu vytrácí v chmurných odlescích jeho modrých duhovek. „Ptala se na ostatní v domě… A když jsem se zeptal, jaké je to tady, tak … zmlkla a už jsem z ní nedostal ani slovo.“ Nalije si alkohol do připravené skleničky. „To mi pověz, co se s ní kurva děje?“ V očích se mu zaleskne zděšení. Všimnul si, stejně jako já, o kolik víc se zhoršil její stav. Chřadne, ba ne, to není to správné slovo, ona spíše … umírá.

„Bojí se mě.“ Můj hlas je podivně bezbarvý a hrůzostrašný.

Dick se pobaveně rozesměje, ale když se k němu nepřidám, ponuře ztichne a ve tváři se mu mihne rozladění.

„Přeháníš… Moc si fandíš, Chazzy.“

„Ne, mluvím vážně… Má ze mě panickou hrůzu.“

Dick pozvedne obočí a prozkoumává mě svým pohledem. Zřejmě neví, co si myslet a čemu věřit…

„Neblbni…“ Divoce se ušklíbne. „Di má pro strach uděláno! Už toho zažila fakt moc. Nedostal jí na kolena ani ten zmrd Oskar, nedáš to ani ty.“ Pobaveně se na mě ušklíbne. Zřejmě pobaven mou domýšlivostí, ale to bohužel není nějaká upíří ješitnost, ale holá skutečnost a o to víc to bolí. Když vidí, že se tvářím jako by mi za živa škvařil na těle stříbro a kříže, dloubne do mě.

„Dicku… Já ji zničil.“ Odolám nutkání si poníženě chytit hlavu do dlaní. Nezvládl bych vypadat jako slaboch se vším, co jsem tolik zvoral. „Copak ona … fakt ti nic neřekla?“

„Byl jsem s ní poslední dva týdny skoro pořád, ale vážně nic.“ Zavrtí přemýšlivě hlavou. „Jasně, byla ze začátku taková mírně kajícná a dávala jakési varovné signály, ale …“ V tu ránu mu to všechno dojde a hrubě vycení špičáky. „Kurva, proč?! Vždyť byla dokonalá!“ Hlas, který z něj vyjde, se vůbec nepodobá tomu frajerskému Dickovi. Je vyspělý a obsahuje náhle nepříjemné osvětlení situace.

„Tak vidíš…“ vydechnu s ušklíbnutím a promasíruju si hruď, ve které se ten tíživý pocit ještě zvýšil. „Moje sebejistota neznala mezí… Byl jsem si jí tak jistý. Tak moc, že … to dopadlo takhle…“ Nejraději bych nad svým sebevědomým zakroutil hlavou. „Netuším, jak z toho ven… Mohl bys tu pár dní zůstat?“ zvednu k němu nadějně oči. „Zlepšilo by jí to náladu. Pokud tě teď desce nepotřebuje…“

Znaveně odfrkne a znovu se protáhne, jako by se mu nestísněný, téměř neobydlený prostor zamlouval. „Des? Ta má Lilien. Mám dvě manželky, ale nespím ani s jednou.“

„Stále jsi na tom lépe než já. Di na tobě teď hodně visí… Pomohlo by jí to…“ Tohle je neskutečný risk, protože by se také mohlo stát, že moje bývalá šťastná krev nakonec skončí v náručí mého kamaráda a já tak přijdu o oba. Přesně podle scénáře, který takovou dobu očekávám. Vlastně jsem jim k tomu dopomohl, ale co jiného mi teď zbývá?

Mírně přikyvuje a znovu si dolévá skleničku. „Klidně tu budu…“ rozvalí se a postrčí si pod hlavu velký polštář. „Rozbil bych ti hubu, fakt. Takhle jí oddělat… Možná ti to vyhovuje… Víš, že je taková poslušná a klidná, ale … Popravdě jsi v ní zabil vlastnosti, pro které jsem ji miloval.“ Dívám se, jak zatíná pěsti, když zhnuseně vyslovuje věty, které nám oběma jsou tak moc proti srsti.

„Kdyby mi to vyhovovalo, tak tě sem neberu! Říkám ti, že jsem to přehnal… Takhle jsem ji nechtěl!“ Takhle jsem nás nechtěl – zaskučím v duchu jako zvíře a zvednu se. „Kde je? Stále v ložnici?“

„Chce být u dětí,“ krčí Dick ramena a mně je to jasné. Ona chce být, co nejdál ode mě a já jí to vlastně ani nemohu mít za zlé.

* * *

„Dick tu s námi několik dní zůstane…“ oznámím jí, když ji v ložnici najdu, jak stojí čelem k postýlkám a věnuje se našim dětem. Mírně nahrbí ramena při zvuku mého hlasu, ale neotočí se.

„Omlouvám se za tu reakci… Bylo to špatně. Už se to nestane,“ štká vystrašeně. Když zaslechne mé blížící se kroky, otočí se ke mně čelem a zády se přitiskne ke zdi vedle postýlek. Dech má strachy zrychlený, zatímco já mhouřím oči.

Lehce se jí prohrábnu vlasy. Dal bych všechno za to, aby se na mě dívala tak jako na Něj. Aby mě viděla ráda… „Já se nezlobím. Kdybych byl naštvaný, tak ho tu nenechám… Ostatně, to bych ho ani nepřivedl. Dělám to kvůli tobě…“ Nechápavě ke mně zvedne svůj šedý bezbarvý pohled. „Chci, aby … ti pomohl od strachu, ale … ne, aby mi tě vzal.“

„Mě ti nikdo nevezme,“ zasténá a kajícně skloní hlavu.

„Nemusíš to říkat.“ Zarazím ji a roztáhnu ruce v náznaku objetí. Tak rád bych zas cítil hebkost její pokožky, vůni jejích vlasů. Maličkosti, kterých jsem si dříve necenil, mi nyní tak moc scházejí… „Pojď ke mně…“ zašeptám medově. „Pamatuješ na naše začátky? Nejsem nyní o nic horší, než jsem byl kdysi… Neublížím ti.“

Přímo oddaně zapadne do mé náruče. Není v tom nic citového, tedy bohužel jen z její strany. Má emoční i fyzická vyprahlost si vybírá svou daň, když ji k sobě přitisknu a ona se opět rozechvěje v panické touze utéct. Dlaněmi ji hladím něžnými krouživými pohyby po zádech a snažím se navodit pocit bezpečí, které v mém objetí dříve pociťovala… Bláhové, že jsem to dokázal tak snadno obrátit proti sobě a nastavit jí náruč mučitele, namísto milence.

Měl bych na ni takovou chuť! Jsem bez sexu už skutečně dlouho a nezvládám to. Ovšem vyřádit se na cizím těle nechci, chci Di! Ovšem to asi nepůjde, protože v našem případě je vrcholem všeho objetí – a to si ještě užívá pouze jedna strana! Když to už vážně nevydržím a křehce jí zajedu pod tričko, celá se napne. Hladím ji po holé hebké kůži a jitřím v sobě vzpomínky, které mi tuto chvíli neulehčují…

„Di… nezlob,“ zavrčím provokativně, když se mi tře o klín tak intenzivním způsobem, až mám chuť zavít. Dráždivě mi kouše a olizuje rty, které začínají být velmi citlivé. „Zlobíš…“ zajiskřím temnýma očima a přivinu ji k sobě tak moc, až sotva popadá dech.

„Tak si mě zkroť, ne sakra?“ vyprskne pobaveně a v šedých ironických očích se zalesknou ohnivé plamínky a sežehnou mě hladovým chtíčem. Nikdy jsem si nedokázal představit, že bych měl šťastnou krev… A ještě k tomu tak divokou, vláčnou a zkaženou dívenku na hraní.

„Hraješ si s ohněm, miláčku…“ zavrčím zastřeně a dívám se, jak se jí tvář proměňuje v zamilovanosti a roztouženosti.

Bezmocně se mi dívá do očí, zatímco se jí celé tělo zoufale cuká v touze utéct ode mě. Zvláštní, když jsem pro ni dříve skýtal celý svět… Aniž bych ji přestal hladit, skloním se pro polibek, ale Di se ode mě tak výmluvným způsobem odvrátí, až mě bodne u srdce. I když si to hned uvědomí a obrátí se zpět, skrčí se v očekávání odplaty, zatímco já stojím jako solný sloup. Když se k ní nahnu, abych jí setřel slzy, které se jí kutálejí po tvářích, podlomí se jí s nářkem kolena.

„Prosím, ne!“ Ten hlas je tak nepodobný Diinému, dříve silnému a provokativnímu. Nyní je zabarven strachem a zoufalstvím, naprostou bezmocí a panikou, kterou jsem u ní dříve nevídal. Ona vždycky bojovala…

„Do hajzlu, Di! Já ti přece nic neudělám!“ zavyju a snažím se sebrat z odtažení, kterým mě srazila na kolena. „No tak… Pššt…“ ztiším svůj hřmotný hlas, zatímco ji přitahuju do své náruče, abych mohl uklidnit ji i malého. Svíjí se totiž v bezútěšných křečích.

Dlaní bloudím po jejím podbřišku, zatímco se ji měkkým tónem snažím uklidnit. „Vše je v pořádku… Nic se neděje.“ Svírám ji v náručí a je mi z toho všelijak, jen ne dobře.

Polyká slzy a neodporuje mi, což mi dává naději, že se snad jednou v daleké době přestane mých doteků – mě – bát. „Už je to lepší…“ utěšuju ji jako malé dítě, aniž bych ji přestal hladit. „Pokus se být v klidu, ten stres se přenáší na malého…“ houpu s ní, jako bych ji chtěl ukolébat ke spánku a tíží mě, že se stresuje kvůli mně… takhle to být nemělo!

„Co se mnou bude, až se tvoje dítě narodí?“ hlesne vyčerpaně.

Zarazím se a snažím se namluvit sám sobě, že jsem snad špatně slyšel! Skutečně řekla: Tvoje dítě? Přál jsem si, aby byla zakulacena mým následovníkem, ale to dítě je přeci stejně mé jako její. Je naše!

„Jak to myslíš? Co by s tebou mělo být?"

Mírně skloní hlavu a oči se jí blýsknou v naději. „Zabiješ mě?“ Zní to téměř prosebně, jako by pro ni smrt mohla být něco lepšího, než trávit svůj nesmrtelný život se mnou. Znovu ve mně hrkne a tupě ji od sebe odtáhnu, abych ji donutil zvednout hlavu a zadívat se mi do očí.

„Tak tohle si vážně myslíš?“ dostanu ze sebe v šoku. „Vážně si o mně myslíš, že jsem … taková zrůda?“ ušklíbnu se a snažím se nedat najevo, jak bolestný byl tento kopanec, který mi uštědřila.

Zoufale zavrtí hlavou, až se jí černé dlouhé vlasy bez života rozprostřou po útlých ramenou.

„Omlouvám se. Já nevím, co mluvím."

„Chci slyšet pravdu!“ zavrčím nekompromisně. I kdyby byla pravda sebehorší, alespoň budu vědět, jak velkou chybu jsem udělal… Jak moc jsem ji změnil a stal se tak neskutečným volem.

„Nemyslím si to. Nemyslím!“ vyhrkne a snaží se mi vyvléct ze sevření.

Chytím ji jemně za bradu a opět se ztratím v těch těkajících očích, které jsou tak plaché, zoufale prosté jakéhokoliv hněvu, chtíče či snad vzdoru. Kdybych čekal, až se v nich rozprostře ta bezmezná láska a něha, kterou tam dříve měla, čekal bych marně.

„Nic ti neudělám. Jen to řekni… Stačí jedno slovo. Ano nebo ne. Tak myslíš si to o mně?" naléhám na ni asi víc, než bych měl, ale nemůžu si v tu chvíli pomoct. Celé tělo mě bolí, jako bych se už smažil na slunci. Nejspíš by mi přímý slunečný žár byl příjemnější, než ta potemnělá bolest skrytá v jejich gestech, bez něhy a lásky.

„Prosím…“ zasténá bezmocně. „Když mě zabiješ, tak nebudeš zrůda!“

Divoce se ušklíbnu. „To jsem to tedy dopracoval… Vždyť ty ani nevíš, co říkáš!“ Mírně s ní cuknu, ale docílím pouze toho, že se znovu rozpláče a ještě víc. S povzdychnutím pustím její štíhlé paže a zvednu se. Na tohle už nemám žaludek. Ničit sám sebe tím, co jsem si vytvořil… Já jsem ji skutečně zabil, protože už teď si myslí, že smrt je slastnější, než život po mém boku.

* * *

Tělo blonďatého, majestátného upíra leží na mé rudé pohovce a vypadá jako by právě skončil na nějaké módní přehlídce. Utnu ten sžíravý pocit, že v tuto chvíli je na koni on, přestože já se tvářím jako největší king v okolí.

Tlumenými těžkými kroky dojdu až k Dickovi a zhurta mu seberu láhev, kterou třímá v dlani a která již je téměř z poloviny vypitá.

„Co je, kurva?!“ Nevybíravě se po mně ožene a procitne. Na tváři vykouzlí zpola omluvný a z části namachrovaný škleb a zívne.

„Mohl bys jít za Di? Ona … potřebuje utišit.“

„Rád bych ji utěšil…“ Zazubí se tak provokativně, až mám chuť mu chytit hlavu do svých dlaní a omlátit mu ji o stůl. „Ale díky tvému následovníkovi se jí nesmím ani dotknout a navíc … teď jaksi postrádá mé milované vlastnosti,“ odfrkne zhnuseně a znovu se na mě osopí: „Co jsi jí provedl?!“

Prudce se zamračím a stáhnu obočí ke středu čela, zatímco v sebeovládáním zatnu pěsti a držím se, abych se neporval ještě s ním. Potřebuju si vybít tu bolest, kterou mi Di vsadila do těla…

„Nic jsem jí do hajzlu neprovedl! Jestli seš tak naivní, aby sis myslel, že tě za ní budu posílat, aby sis ulevil, tak to seš teda na omylu!“ Oskarova výchova vzala za své, když mi před očima vytanula ta dvě rozechvělá těla. Jedno Dickovo a druhé Diino. Oba by spolu mohli být tak nechutně šťastní! „Od toho máš snad Desire! Ta je teď ohnivá více než dost, že?!“ rýpu do něj, protože jsem zoufalý a naštvaný a nemám, na kom jiném bych se nyní vybil. I když je to vůči Dickovi vlastně nefér, snaží se mi pomoct…

„Že bych ti ji dal také do převýchovy, abys z ní udělal poslušnou ovečku?“ Jízlivě se usměje a oči se mu zalesknou zvrácenou touhou po násilí.

„Neser mě, Dicku! Nemám na ty tvoje kecy náladu. Proto jsem tě sem nepřivedl!“ syknu zničeně a sklátím se do křesla. Mohl bych se s ním poprat, ale proč bych to dělal? Dick beztak sám musí tušit, že bych se mu nyní odevzdal jako boxovací pytel jen proto, abych ulevil jakémusi svědomí. Pevně sevřu láhev alkoholu v dlani a notně se napiju. Potřebuju spláchnout tu pachuť, která mi po Diiných slovech zůstala na jazyku. Ostrá a temná příchuť prohry…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 2. kapitola: