OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 5. kapitola

23.11.2011 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 890×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

5. kapitola -  „Miluju tě, ale musím tě potrestat."

Chester

„Chazzy?" uslyším za dveřmi Dickův tápavý hlas.

„Jsem tady…“ zvolám znechuceně a rozkašlu se, když se znovu začne ozývat dávicí reflex.

„Nazdar, co to tady…?“ Vysoké štíhlé tělo se zastaví hned u dveří a pozvedne obočí, zatímco jeho machrovský výraz mírně opadne. „Ty teda vypadáš. Co vyvádíš? Zas jsi to přehnal s chlastem?“ výsostně se zazubí a blýskne dravým úsměvem, zatímco se mu rozzáří oči.

Na znamení toho, co si o něm myslím, mu ukážu prostředníček. Na víc se v té chvíli nevzmůžu.

Dicka moje vulgární gesto pobaví. „S tebou bude dneska legrace,“ uchechtne se srdceryvně a zavře za sebou dveře. Posadí se na druhý konec naší malé koupelny a potutelně se zazubí. „Tak povídej… Co Di? Našel jsem ji nahoře, sice byla ubrečená a zděšená, ale stejně mi přišlo, že byla taková … hm… rozkvetlá.“

Divoce se ušklíbnu. „Jak by ne… Sex přece dělá divy!“ hlesnu namáhavě a opřu se zády o příjemně chladnou zeď. Netroufám si od toalety vzdálit se na více jak pár centimetrů. Je mi jasné, že ty žaludeční křeče nejsou dobrým znamením a brzy mohu počítat s tím, že svou hlavu opět zabořím do mísy.

„Ale ty zrovna nekveteš… To s ní byl ten sex tak hrozný?“

„Ty sis nevšimnul? Já už odkvétám.“ Pokusím se situaci trochu zlehčit, přestože mi do smíchu není. Potvrdil jsem si, že mezi mnou a Di se nic nezměnilo a ke všemu mi ta její kyselina znovu začala rozežírat útroby tak intenzivně, že mám pocit, že vypustím duši.

„Zdá se mi, že odkvétáš už nějak dlouho…“ hlesne zahloubaně blonďatý upír, zatímco si štíhlými prsty vjíždí do vlasů a protáčí zádumčivě oči.

„Hold nemám krev, no…“ zamumlám ostýchavě. „Tak prostě jdu do hajzlu,“ pokrčím rameny.

„Takže stále hnusná?“

Houževnatě se oklepu, když si připomenu tu sžírající hořkost, která mi div nevytrhla vnitřnosti z těla. „Do šťastné má šíleně daleko… Já do sebe snad pumpuju jed,“ zavrčím a chytím se za hlavu.

„Vážně to z tebe dělá trosku,“ prskne přemýšlivě a znovu se na mě zašklebí tím svým sebejistým způsobem. „Takže ona už tě…“ zarazí se a tvář mu protne jízlivá bolest.

Statečně odfrknu. „Jen to klidně dopověz… Jsem jí u prdele a můžu si za to sám.“ Rysy mi ztuhnou v obranné póze, abych na sobě nedal znát víc, než chci. „Ale… Víš, co je zvláštní?“ Trochu procitnu z té tíhy, která mě svazuje, když si připomenu ten pocit při hojení, kterým mě obelstila. „Léčila mi … nějaké rány. Prostě sama od sebe za mnou přišla a … bylo to neskutečné. Bylo to jako dřív,“ hlesnu zasněně. „Nerozumím tomu.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ji zlomíš. Byla tak otrlá, tak sebevědomá a ďábelská. Prostě úžasná… Nejraději bych ti dal přes hubu.“ Tvář mu protne zuřivý upíří vztek. „Je bez jiskry!“

„Klidně si třískni, jestli ti to udělá dobře,“ ušklíbnu se a v tuhle chvíli bych mu za to, že by mě zmlátil i poděkoval. Od jisté doby pro mě bolest nepředstavuje problém, ale vysvobození.

„Myslím, že ses vytrestal sám,“ pokrčí rameny a pak po mně blýskne blankytnýma očima. „Co když tu hořkost, kterou cítíš v její krvi… Co když to není nenávist, ale její strach? Vždyť je pořád strašně vyděšená. Nejspíš to přehlušuje všechny ostatní pocity… Když byla Desire strachy bez sebe, také jsem v její krvi cítil pelyňkovou pachuť.“

Zamračím se. Teoreticky by to bylo možné. Téměř bych zapomněl, že v její krvi se promítají všechny její pocity. Vysvětlovalo by to ten zákeřně sladký pocit při hojení. Ostatně je pravdou, že nebýt feromonů, nebyl by ani sex…

„Mohl by ses na to podívat do knihovny?“

„Klidně,“ řekne odevzdaně. „Tam teď také koneckonců bydlím. Buď rád, že sis našel vlastní dům a vypadl z toho blázince. Přenechal jsem to tam nyní na povel Mikeovi a Ballovi, protože … Desire tam dělá takový poplach, že bys zešedivěl. To už není doupě upírů, to je bojové pole.“

Nejsem si jistý, zda jsem si vlastním domem pomohl. I když je fakt, že mít za zadkem hormony pološílenou Desire, asi bych ji musel přišpendlit na zeď jako motýla. „A co Mia a Balt?“ polknu se zájmem. Můj provorozený následovník mi chybí. Je těžké snášet, že vyrůstá beze mne… Potřebuje mou blízkost, aby mě v dospělosti považoval za otce a nezabil mě. Takhle se stanu jedním z mnoha a on … na mě zapomene. „Chtěl jsem si ho sem na pár dní vzít…“ Tedy v případě, že se mě nebude bát jako můj druhý syn, Drak, pomyslím si hořce v duchu.

„Malý Satan je číslo… Měl bys ho vidět. Bude z něj skvělý upír. Už běhá po svých… Nedávno Mie utekl až k nám do ložnice.“ Při té vzpomínce se zářivě rozesměje a mě přepadne nepřítomná truchlivost. „Je fakt dokonalý. Už i Dex se v něm vidí a dokonce se mu věnuje. Prý z něho vychová řádného upíra,“ odfrkne pobaveně. „Mia je v pohodě. Má Mikea a zdá se, že jim to klape.“

„Dex… Ten tak,“ zavrčím. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mě jeho slova nezasáhla a nechala mě chladným. Nejraději bych si sem malého vzal ihned, ale bohužel… Když nejsme s Miou spolu, je to … těžší. „Celou dobu na něj kašlal a najednou si hraje na otce?“ ušklíbnu se nad Dexterovými zvrácenými otcovskými pudy. Zřejmě mu došlo, že mít vlastního následovníka je velmi užitečné. „Dicku… Pokud tu chceš zas pár dní zůstat, tak … tu klidně buď. Di tu alespoň nebude sama a … třeba ti Desire nakonec začne i chybět,“ mrknu na něj, přestože se mu láska zračí v obličeji tak dráždivě, že by nemohl popřít, jak ho přemáhá stesk.

„Asi zůstanu… Dík. Možná vysonduju, jestli k tobě Di ještě cítí nějakou tu náklonnost. Ale … nečekej zázraky. Je na tom vážně špatně. Nikdy jsem ji takhle neviděl, ani za dob Oskara…“

„Já už nic nečekám,“ zavrčím odevzdaně a pokusím se zvednout, když cítím, že se mi žaludek celkem uklidnil. Svíravá psychická bolest mě trýzní stále, potřebuju ji přebýt! „Jsem rád, že na ni dohlédneš… Já tu nebudu. Letím pryč…“

„To ji tu necháváš takhle často samotnou?“ pozvedne obočí a vypadá, jako by si chtěl zaťukat na čelo.

„Je to samota… Nikdo tu není. Nikdo sem nelétá. Jediný, kdo o nás ví, jsi ty a ještě jeden upír, ale od toho žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. Navíc … jí je beze mne lépe.“ Vypláchnu si ústa, abych se zbavil té pachuti.

„Chazzy, kurva, neměl bys jí nechávat takhle samotnou…“ zabručí nesouhlasně. „Co dvojčata?“

„Těm je beze mne také lépe…“ zahučím neochotně. „Ale jinak se mají dobře. Myslím si, že to také nebude dlouho trvat a budou tu pobíhat po svých. Vždycky jsem se na to těšil…“ A teď u toho nejspíš ani nebudu, dodám zoufale v duchu a tvář mi protne sadistický stín.

„Neblbni. Následovníkům bez tebe nebude líp… Kurva, od kdy se z tebe stal takový zahořklý upír?“

Vzpomenu si na situaci, která tomuhle všemu předcházela…

Když vejdu do koupelny, zarazím se. Diana je schoulená u topení a tiše oddechuje. Přikleknu si k ní a stisknu ji paži. Rychlým pohybem sebou cukne, probere se, ale jakmile uvidí mou tvář, vyjekne a v úleku začne máchat rukama tak prudce, že mě v obličeji poškrábe.

„Do hajzlu, uklidni se!“ zavrčím chladně a pevně ji chytím za obě zápěstí, až sebou ještě chvíli bezmocně cuká a poté se vzdá.

„Ne, prosím! Já jsem nechtěla… Lekla jsem se. Bylo to omylem. Jenom jsem tady usnula, nezlob se!“ chrlí ze sebe hlasem, který se jí vůbec nepodobá. Jako by nabral o oktávu výš a přiblížil se spíše k tomu zoufalému pípání, kterým se prokazuje Desire. Pryč je její drzý tón.

Sebevědomě se tomu ušklíbnu. „Nic se neděje.“ Postavím se k umyvadlu a začnu si smývat krev z obličeje, zatímco ji sem tam pozoruju v odraze zrcadla. Jako by chřadla… Černé vlasy ztratily za tak krátkou dobu svůj lesk a ruce se jí třesou jak nějaké stařence. „Pojď." Posadím se na vanu. „Zahojíš mi to," ukážu na svůj poraněný obličej.

Upraví si ručník, aby jí nepadal a poslušně ke mně nakráčí. Drobnými polibky mi začne zasypávat tvář a hojit mě. „Omlouvám se za to…“ pípne se skloněnou hlavou, když mi ranky zahojí.

„Neomlouvej se pořád," usměju se a stáhnu ji k sobě na klín. „Nic ti oplácet nebudu, pokud se bojíš tohohle.“ Zářně se ušklíbnu, když vidím, jak je zase celá napnutá. „Ani tě nebudu trestat za tamto…"

„Díky.“ Pohledem se utrápeně zabodne kamsi do rohu. Jemně ji chytím za bradu a donutím ji zadívat se mi do očí. Šedé duhovky jsou … jako by prázdné. Pryč je ten sarkastický sebejistý výraz. Zamračím se a moje maličká několikrát zamrká a úkosem uhne pohledem.

„Dej mi zápěstí," řeknu klidně, když před mým pohledem po chvíli sklopí oči. Dítě potřebuje jed a já bych rád nasnídal! Rád, ovšem pouze do té doby, než ochutnám její krev. Mohutně se rozkašlu a nabízenou rukou od sebe odstrčím. Takhle špatně nechutnala už hodně dlouho. Krev je tak hořká, až se mi z ní zvedá žaludek. Ta pachuť mi zůstává na jazyku a spaluje mi útroby jako nějaká kyselina.

„Ach!“ dostane ze sebe plačtivě a celá rozechvělá přede mnou couvne, zatímco má ve tváři nepokrytý strach. Takový, jaký se mi příčí. Z očí jí vystoupí slzy, když se přede mnou skryje do kouta jako by čekala ránu. Ale já jí nechci ubližovat… Už nemám sílu.

Zvednu k ní oči a … dojde mi, že jsem prohrál. Že nad ní mám sice moc, po které jsem toužil, ale že mě to v tenhle okamžik absolutně netěší, protože si ji už nebudu moct užívat tak jako na začátku. Protože už jaksi není co si užívat. Mám poslušnou ovečku, která se přede mnou třese a ani se k ní nemusím přiblížit. Která na slovo udělá, cokoliv si přeju… Která už ke mně nic necítí…

„Můžeš jít….“ Hlesnu tichým hlasem a opřu se o zeď, protože nemám sílu se zvednout. Zadívám se do prázdna, které mě obklopuje. Je všude kolem a dokonce ho cítím i uvnitř sebe. Takové hlasité ticho, které … mi připomíná, že už pro ni nic neznamenám.

„Od té doby, co mi došlo, že … jsem prohrál,“ přiznám tiše. Po přeměně zůstaly jen střepy, ve kterých den co den vidím svůj pokřivený obraz. „Běž za Di, já už poletím.“

„Chazzy… Přimluvím se za tebe,“ hlesne Dick s bledým obličejem. Teprve teď mu došlo, jak vážná je situace. Jak moc jsem se zaprodal…

* * *

„Jdeš právě včas," hekne rozpustile Nick a pobaveně mi zabodne do zad deseticentimetrový hřebík, až se prohnu v bezútěšné křeči a vycením na něj nadšeně špičáky. „Děvky tu budou každou chvíli.“ Hřmotně blýskne očima a jde vyrovnat mučící nástroje.

„Už aby tu byly,“ zavrčím sám pro sebe a skácím se do tvrdého koženého křesla, které je mučícímu stolu nejblíže.

„Pro dnešní večer jsem sehnal něco speciálního!“ hlesne nadšeně a tvář mu zmrzačí zvrácený úsměv. Ukáže mi podlouhlé černé pouzdro, ve kterém je vysázeno šest malých stříbrných křížků. Potěšeně se nahnu, abych si je mohl prohlédnout. „Jsou skvělý, udělají ti do jazyka díru!“ libuje si, zatímco já se snažím představit, jak nesnesitelná bolest to asi bude… „Je to jen pro otrlejší povahy, ale … věřím, že ty nezklameš,“ hlesne pobaveně. Ano, já jsem tu za největšího kinga, protože jsem ochotný nechat děvky zkoušet na mě všelijaké bolestné násilí. Cokoliv mi způsobí agónii, která překryje psychickou bolest, je vítané.

„Ahoj Chazzy,“ zapřede jako kočka Bianka a mlsně si olízne rty. Nezajímavým pohledem sjedu její krásnou postavu, oblečenou v rudém koženém oblečku, který více odhaluje, než by zakrýval. Nádherná upírka, ale … není to Di.

Ihned přilepí své rudé plné rty na ty mé a vjede mi jazykem do úst. Bezmyšlenkovitě jí zaryju drápy do zad, až se ode mě s usyknutím odtáhne. „Tobě to chybí, viď miláčku?“ Prsty mi přejede přes poklopec, až jí protnu záštiplným pohledem.

„Chybí mi ty chvíle, kdy držíš hubu a děláš jenom to, co máš!“ zavrčím děsivě. „Ale ne tohle…“ Pevně ji chytím za zápěstí a stisknu, až znovu zkřiví obličej bolestí. „Tohle si nechávám pro jiné!“ Odstrčím ji od sebe.

Pokud má někdo pestřejší minulost, než moje drahá sestřička Mia, tak je to právě tahle…

„Dobře…“ svůdně se ušklíbne. „Já vím, co máš rád!“ zašeptá mi do ucha a drápy se mi zatne do paže. Cítím, jak pronikají mou kůží až do masa. Úlevně zakloním hlavu, když mi vytváří hluboké rány. „Tohle ještě není to blaho, ke kterýmu tě chci dneska dohnat…“ Hrubě mě kousne do rtu, až se křivě usměju. Jako by ze mě spolu s bolestí sejmula část provinění.

„Chazzy…" přejede mi ústy po tváři. Ostře ji chytím pod krkem a zatnu drápy do hebké kůže. „Drž hubu! Nechci tě poslouchat. Jen dělej to, co vždycky!“ zavrčím příkře a zavřu oči, abych si ve svých představách upravil obličej, tělo i ruce týrající ženy do podoby někoho zcela jiného… „Sss…“ ujede mi bolestně, když mi něčím palčivě sžírajícím polije břicho.

Otevřu oči a zadívám se na temně modrou lahvičku, kterou drží v ruce.

„Překvapení!“ usměje se. „Svěcená voda!“

Věnuju jí téměř děkovný úsměv a znovu pevně zavřu víčka, abych se oddával další upíří slasti.

„Otevři tlamičku…“ zašeptá sladce a s usykáváním mi do úst vloží malý stříbrný křížek, zatímco mi rty zkušeně leptá svěcenou vodou. Jakmile ucítím stříbro na svém jazyku, musím pevně stisknout rozleptané rty, abych nezařval nahlas. Po těle mi okamžitě začnou stékat krůpěje potu a já na vlastní kůži poznám, jaké to je, když se škvaří maso. Potlačím veškeré nutkání ten kus stříbra vyplivnout a s drápy zarytými do Biančiných boků, se propadnu do svých představ.

„Snad tě to nebolí, miláčku," řekne pobaveně hlas, kterých bych poznal všude. Pootevřu oči a snažím se prohlédnout mlhu, kterou mám zastřený zrak. Černovlasá dívka s ohníčky v šedých očí mi sedí na klíně a tvář má staženou ďábelským nadšením, zatímco srší ironií.

„Di..." vydechnu.

„Psst, neunavuj se… Budeš síly potřebovat!" usměje a pohladí mě po tváři.

„Na co?" zasípu nechápavě.

„Na tohle..." hlesne plna cynismu a zajede mi do boku dlouhou jehlou s malým háčkem na konci, až vykřiknu bolestí.

„Pššt... To nic." Líbá mě na ústa a kouše mě do rtů. „Všechno je fajn, Chazzy… Víš přece, že tě miluju. Miluju tě, ale musím tě potrestat … za to všechno, cos mi provedl," vydechuje mi do úst a v momentě, kdy mi mezi rty zabloudí jazykem, znovu pocítím řezavou bolest v oblasti břicha, když se mi zahnutým hrotem zachytává za maso, zatímco zezadu na krku mi protíná kůži svými drápy až k páteři.

„Sakra, tohle se ti bude líbit,“ hlesne cynicky Di a s popelavýma jiskrnýma očima se topí v těch mých. Chci jí říct, jak moc mě to mrzí… Jak moc ji miluju, ale ona mi opět polije ústa svěcenou vodou, až mám pocit, že mám rty v jednom ohni. Do dlaně vezme dlouhou kovovou tyčku, která má na jednom konci ostrý hrot.

„Di…“ vydechnu, když se napřáhne a vší silou mi zabodne tyč do stehna. Bolest, která mi projede levou nohou až do mozku, mě vrátí do reality. Diin obraz se rozplyne a vystřídá ho rudo, kterým probleskují Biančina rychle se pohybující ústa. Nevím, co říká. Mám pocit, že mám veškeré smysly ochromené. Jediné, co jsem schopen vnímat, je pouze neskutečná agonická bolest, která mi svírá tělo, a pak najednou … už nevnímám nic.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 5. kapitola :