OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 7. kapitola

25.11.2011 (16:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 834×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

7. kapitola - „Přeměnil jsi holku, kterou jsem miloval, v robota na dálkové ovládání!“

Chester

Podle všeho se jí to už po chvíli začne líbit natolik, že nestačím zatínat čelist. Svaly v těle se mi napínají pod každou další ranou, kterou mi na těle způsobí a pot mi po zádech i obličeji teče proudem. Oskar měl pravdu, ona je vážně dokonalá… Má na to neskutečný talent.

„Ty vážně víš, kam sáhnout," usyknu, když se mi drápy zaryje do vnitřní strany stehen jen kousek od slabin. Čekám, kdy mě zmrzačí i tam, ale té oblasti se kupodivu vyhýbá. Pak už pořádně nevnímám, odkud bolest přichází, začnu být natolik mimo, že přestanu vnímat čas. Nevím, jak dlouho tam ležím a nechávám ji hrát si. Občas mám pocit, že na pár okamžiků ztrácím vědomí a pak se zase probouzím s Di nad sebou a s celým tělem v jedno ohni.

„Líbilo se ti to?“ zašeptá udýchaně a letmo mě políbí na rozechvělé rty.

Jsem tak ochromený bolestí, že nemohu téměř ani mluvit a mám pocit, že i to její hojení je jen další mučící praktika, jak mě donutit vyletět z kůže.

„Líbilo,“ dostanu ze sebe, když mi po jedné z ran přejede choulostivě jazykem a já ucítím její sladkobolný jed. „Jsi vážně talent,“ usykávám pod jejími doteky. Bolí a hladí to zároveň. Takové hojení jsem ještě nezažil…

„Bohužel.“ Zatváří se trpitelsky, jako zkažené jehňátko. „O téhle upíří slasti slyším poprvý,“ zamumlá a dál se věnuje mému uzdravování. „Tobě už klasický milování přestalo stačit?“

S přivřenýma očima se trochu zoufale zasměju. Vážně je tohle jako droga, ale sám jsem se teď přesvědčil o tom, že pokud si mezitím nedám pár dní pauzu a přeženu to, dává to dost zabrat a ne zrovna v tom dobrém slova smyslu.

„Nemám to s kým dělat, tak asi přejdu na tohle," uchechtnu se, ale moc upřímně to nevyzní.

Di se zastaví v půlce pohybu a protne mě nechápavým pohledem. „Ale…“ zamumlá a několikrát hloupě zamrká očima. „Vždyť máš mě. Nikdy jsem tě neodmítla, nikdy tě neodmítnu! Myslela jsem, že naše poslední … akce se ti líbila,“ zamumlá se skloněnou hlavou. „Mně se to líbilo moc,“ hekne stydlivě.

„A náš první sex v tomhle domě?“ ušklíbnu se, když si vzpomenu na tu ubohost, kterou jsem ze sebe dokázal vydolovat. „Víš, o to právě jde. Nechci, abys mi tím prokazovala nějakou službu nebo oddanost. Máš právo říct, že nechceš, jako kdokoliv jiný…“

Chci v ní probudit alespoň minimální kousek toho vzdoru, který měla dříve prosáklý snad celým tělem. Sázím na to, že jsem vůl, který nedělá věci pořádně a tím pádem přece není možné, abych v ní tu její drzost, tvrdohlavost a další negativní vlastnosti pohřbil jednou pro vždy.

„Když chceš ty, tak já chci taky,“ odpoví pohotově a věnuje mi nesmělý úsměv.

„V tom případě to nechci!" syknu skrze zaťaté zuby a zamračím se. S námahou se posadím a odolávám nutkání se sebrat a utéct daleko, protože z ní zas začínám kvést. Do hajzlu, každý jiný by nad tou větou jásal! To jen já musím být zas něco extra. Co by mi scházelo, kdybych se vysral na pitomé city a užíval si to? Ovšem sám vím, co by mi, až tak bolestně schází – ona!

„Nechceš?“ Zvedne ke mně oči zachmuřené odmítnutím. „Já bych tě chtěla,“ zašeptá a obejme mě kolem krku a ke všemu se ke mně ihned přitiskne tělem. „Teď, když jsi zpátky,“ vydechne sotva slyšitelně, nedůvěřivě.

„Jak to můžeš chtít, když se mě stále bojíš?!“ Jemně ji chytím za bradu, abych jí mohl pohlédnout do očí. „Kvůli mně se vážně nemusíš přemáhat!“ odfrknu naštvaně, když před mým pohledem zas sklopí oč.

„Nepřemáhám se,“ pípne tiše. „Chci to. Chci tebe!“ Těžce se ke mně přivine, až cítím její trhaný dech. „Věř mi, prosím,“ zaskučí bezmocně, evidentně ovlivněna strachem, abych jí nějak nepotrestal.

„Di…“ zasténám, když mi náhle a nepředvídatelně přejede po slastné jizvě na krku, až protočím panenky.

„Promiň. Já jen potřebuju mít jistotu. Já už to neudělám, omlouvám se!“

„Nemusíš se toho bát…“ zaševelím konejšivě, protože je mi jasné, jaký zážitek s tím má spojený. Trochu usyknu a posadím se na postel, ihned se mi posadí do klína a zvedne ke mně nevinné oči. Nechtěně se mi zavrtí na bolavé noze, až tiše usyknu.

„Bolí to?“ Tvář jí protne starostlivost, kterou si užívám.

„Ne-e.“ Zkroutím obličej do bolestné grimasy. Chce ze mě slézt, ale já ji k sobě pevněji přitáhnu, až je těsně u mě a mohu si užívat její bezprostřední blízkosti. Di mi vjede prsty do vlasů a něžně políbí na tvář, až přivřu víčka.

„Omlouvám se. Už to líp zahojit nešlo. Máš to skrz kost,“ zazoufá si. „Možná by ti pomohla moje krev.“ Bezmocně skloní hlavu a já na ní vidím, jak jí jen myšlenka znechutí.

„To nic není. Nechci krev,“ zamumlám ostražitě a jemně ji líbám na ránu na krku, zatímco si prsty namotávám její dlouhé chřadnoucí prameny a mazlím se s nimi. „Ale moc pohybů dneska nezvládnu… Budeš to muset vzít za mě, jestli chceš sex,“ zasměju se a provokativně ji kousnu do brady.

Zasněně hlesne: „Bude přijemný tě trochu potrápit,“ vydechne mi do úst a téměř dráždivě mě políbí na roztoužené rty. Prsty bloudím po jejím chvějícím se vroucím těle a pomalu jí vyhrnuju mikinu, kterou z ní po chvíli servu úplně. Že to není nijak něžně, nemusím dodávat. Skopnu ze sebe boty i zpola svlečené kalhoty a lehnu si na postel. Ihned se nade mě nahne a zasype mi polibky břicho i hrudník.

Když do úst vezme mou tvrdnoucí část, prolétne mi hlavou jediné – zda jsem jí té volnosti nedal přece jen přespříliš. Pokud toho totiž využije a kousne mě do toho nejcitlivějšího místa, bude to má druhá smrt. Nechám ji, aby mě slastně laskala, při čemž nevnímám téměř nic jiného. S přivřenými víčky úpím pod každým vlhkým polibkem, kterým mě obdaří a když už jsem jen pár okamžiků od vytouženého cíle, náhle přestane!

„Co se děje?!“ vydechnu zoufale a otevřu slastí zastřené oči.

„Nechtěl jsem rušit,“ ušklíbne se frajersky Dick a pobaveně se opře o rám dveří, zatímco já ho proklínám a Di na něj shlíží s pootevřenými ústy a ruměncem ve tváři.

Když se jí konečně podaří najít hlas, poděšeně prskne: „Dicku!“

„Copak, Di?“ hlesne pobaveně. „Krásně se červenáš, ale nečertíš, bohužel… Mám pro Chestera nějaký informace.“ Zručně si přejede přes poklopec, jako že by si dal také říct a protočí oči.

„Vole,“ zavrčím ještě mírně nakvašeně a zvedám se z postele.

„Chazzy, kam jdeš?“ dostane ze sebe udiveně Di, když ji shodím ze svého klína a začnu se navlékat do úzkých černých kalhot.

„Hned jsem zpátky. Ani se nehni,“ zavrčím ostře a dám jí ryhlý polibek, zatímco se pokouším dobelhat k Dickovi. Do hajzlu, zakleju v duchu, když mi nohou projede prudká bolest, až se chytím dřevěný rám dveří. Noha v hajzlu, sex v hajzlu, já na odpis… Co víc si přát!

* * *

Dick se chechtavě protáhne a nahodí svůj rádoby nadnesený zjev machra, na kterého nikdo nemá. Zas vypadá jako ze žurnálu, ale tentokrát mě to už tolik netrápí.

„Sorry, odvykl jsem si klepat… To víš, co jsem doma pánem já, Mike a Ball, nabralo to tam jiné grády,“ hlesne divoce a modré oči mu protne ctižádost. „Ale musím uznat, že jste to měli pěkně rozjeté.“

„Vole! Nemohl jsi přijít o pár vteřin déle?“ zaúpím přátelským tónem a hodím si těžce nohy na stůl, abych si také jaksepatří pohověl. „Tak co jsi mi chtěl?“

„V knihovně jsem našel, že ta hořká krev je vážně způsobená strachem. Na normální krev city nemají vliv, ale ta šťastná je tak snadno ovlivnitelná,“ zívne a nalije si další skleničku. „Kdyby k tobě nic necítila, byla by ta krev normální, ale ne hořká. To dělá ta pitomá obava, které je plná. Takže jestli k tobě chová nějakou náklonnost, poznáš to.“

Dlouze si povzdychnu a přilnu si ze své skleničky. „Krev už je o dost lepší, ale … mám nějak pocit, že to co momentálně cítí, má do nějaké lásky neskutečně daleko. Spíš je to něco jako oddanost a poslušnost. Ona udělá všechno, co mi na očích vidí a ještě ráda.“

„V tom případě gratuluju. Co víc si přát,“ hlesne bezbarvě Dick.

„Gratuluješ? Není k čemu,“ odfrknu zhnuseně. „Víc jsem to ani posrat nemohl… O tom nikde nepíší?“ zadívám se na něj v naději, že by moje letitá knihovna mohla vlastnit mé vykoupení.

„O čem? Jak ovečku převychovat zpátky na ďáblici?“ povytáhne posměšně obočí a zakření se. „Ne, to asi fakt ne. V těch tvých knihách je tisíc návodů, jak z lidí udělat loutky… Tedy to, co ty jsi udělal z Di a bez návodu!“ Zajiskří mu v očích, když si znovu přihne z láhve. „Vzpomeň si, jaká byla… Divoká. Výbušná. Nepředvídatelná. Měla ohníčky v očích a pořád prskala to své Sakra…“ zasní se. „Vážně bys ji tak zase chtěl? Přece to pro tebe bylo tak těžké!“

„Ale alespoň jsem věděl, že jí na mně skutečně záleží…“ přiznám  a skloním hlavu, zatímco se chytím za kořen nosu, abych se uklidnil. „Copak s ní musí být všechno extrémní? Nemůže být něco mezi tím?“ podívám se na něj prosebně, jakoby to snad on měl šanci ovlivnit.

Nejistě pokrčí rameny. „Co ti na to mám říct? Znáš přece dvojčata. Ty se pohybují stále jen od extrému k extrému.“

„Takže mi chceš říct, že zatímco já mám teď Desire, tak ty máš Dianu?“  Sklesle se usměju.

„Já bych spíš řekl, že já mám dvě v jednom a ty máš někoho bez vlastní vůle,“ hlesne zahloubaně. „Máš Di bez duše, vlastních názorů a tužeb, která udělá všechno pro tvoje pohodlí a radost. Vlastníš nesobeckou bytost, která raději bude trpět, jen aby ty ses měl dobře.“ Probodne mě nesnášenlivým pohledem kata, zatímco já jsem ten nepochybný viník.

„Už jsi skončil?“ procedím skrze zuby a ušklíbnu se. „Myslíš, že to nevím? Do hajzlu, tak mi poraď, ty kazišuku, co mám asi tak dělat?!“ zavrčím beznadějně. Jsem totálně naštvaný, plný vzteku a flustrace, kterou si nemám kde vybít. Ovšem nejsem naštvaný na něj, ale na sebe!

„Ty sis to posral, ty si to vyžer!“ prskne pobouřeně Dick a vjede si prsty do rozčepýřených vlasů. „Myslíš, že já jsem ti za tohle všechno vděčný?!“ Bradou pomyslně pohodí ke schodům. „Kdyby tenkrát odešla se mnou – kdyby byla moje – měla by se tisíckrát lépe! Jenže ty ses od ní sobecky nemohl odtrhnout a zprznil si jí! Udělal jí dvě děti a to s tebou čeká ještě třetí, co ji mučí byť jen za pitomou špatnou myšlenku! Je na to ještě hrozně mladá, ale to tě evidentně vůbec nesere!“ zavrčí s vyceněnými zuby a očividně přemáhá touhu se na mě vrhnout. „Ale to je všechno hovno oproti tomu, že ona už ani sama neví, kdo je a jejím novým posláním je obětovat se pro nového boha Chestera, ze kterého se kurva vyklubal ještě větší zmrd, než kdy Oskar byl!“ zaláteří divoce. „Přeměnil jsi holku, kterou jsem miloval v robota na dálkové ovládání!“

„Už drž hubu!“ vyjedu po něm a drapnu ho pod krkem, aniž bych bral ohledy na svou nohu. To co řekl, to už bylo moc. Nejsem schopný takové množství stresu snést!

„No a teď co? Bouchneš si? Tak si bouchni, pokud ti to pomůže, ale na tom, co jsem řekl, to nic nezmění.“ Bojovně se ušklíbne, zatímco já mu s vyceněnými špičáky nenávistně shlížím do blankytných očí.

Zvednu ruku, ale na místo, abych ho uhodil do obličeje, ho pustím a vztekle třísknu skleničkou o zeď. „Tohle jsi přehnal, Dicku!“ zavrčím příkře a snažím se odejít středem.

* * *

„Chazzy," hlesne do tmy pokoje a ve tváři má svíravou úzkost. Když její pohled padne na mě, rozzáří se. „Lásko…“ zašeptá něžně a mě se sevře hruď. Ona už nerozezná lásku a oddanost, kterou jsem z ní dokázal vytřískat!

Zoufale k ní zvednu oči a znovu mám ten pocit, že bych si raději proťal hruď kůlem, než ji nadále týral svou přítomností. „Asi bys měla odejít,“ řeknu neurčitě.

„Jak to myslíš?“ Zarazí se, když si ke mně jde obezřetnými krůčky. „Jako z pokoje?“

Prudce zavrtím hlavou. „Musíš odejít odsud. Má pravdu…“

„Kdo má pravdu?“

„Musíš pryč! Bude to tak pro tebe lepší.“

Bezmocně mi padne k nohám a klekne si naproti mně. „Ne, prosím! Nemůžu! Já tě nemůžu opustit. Prosím, neodháněj mě od sebe. Já, ani tvůj syn bez tebe žít nedokážeme!“  Přitáhne se ke mně jako klíště, zatímco se ji já zas snažím odstrčit.

„Do hajzlu, ne! Poslouchej mě!“ Tvrdě ji uchopím za paže a odtáhnu ji od sebe na vzdálenost dvaceti centimetrů. Je to málo, měl bych ji ihned eskortovat, co nejrychleji a nejdále ode mě! „Se mnou je všechno horší, copak to nechápeš? Malý bude mít všechno, co potřebuje – o to se nemusíš být. Ale když budeš beze mě, konečně budeš mít klid. Už nebude nic, čeho by ses měla bát…“ vydechnu pln zoufalství a snažím se nepřipouštět si, že jsem se stal obávanějším, než kdy pro ni Oskar byl. Zatímco on ji zlomit nedokázal, já to zvládnul téměř hravě…

„Prosím, ne!“ Panicky vykřikne a oči se jí zděšením rozšíří. „Nemůžu tě opustit, nechci! Prosím, nechej mě u sebe.“ Zběsile a nejspíš i bezmyšlenkovitě se se mnou znovu začne prát, aby se dostala do mého náručí. „Já udělám, co si budeš přát. Budu ti sloužit,“ vydechne sladce. Tohle by chtěl slyšet každý upír. Mělo by se mi líbit, že je mi tak bezmezně oddaná… Ale mně se to nelíbí!

„Já přece nechci, abys mi sloužila,“ usměju se zničeně a křehce ji pohladím po tváři, až mám pocit, že bych jí mohl ublížit i pouhým dotekem nebo slovem, protože je tak zranitelná. Zahubil jsem její ohnivou divokou schránku a zbyla jen ta citlivá povaha snílka, která nyní nemá sílu, aby se sama bránila. „Copak ty se nechceš vrátit s Dickem zpátky domů? Za Desire?“

„Ne, prosím.“ Toužebně se mi zadívá do očí a zavrtí hlavou. „Prosím, netrestej mě svou nepřítomností. Přísahám, že už na tebe nikdy nepoužiju feromony nebo tě nepohladím na té jizvě. Budu poslouchat, slibuju. Jenom mě prosím neposílej pryč. Chtěla bych být s tebou! Nech mě u sebe a raději mě prosím trestej fyzicky, protože psychicky to nezvládám.“ Tupě se mi opře čelem o hruď, zatímco mě ta prosba bolí.

„To není žádný trest!“ zavyju, ale nemá smysl se ji snažit přesvědčit. Zbláznila by se, kdybych ji poslal pryč. Ona má momentálně myšlení zcela obrácené a všechno, co udělám, tak je jen trest. Se vzdychnutím ji k sobě přitáhnu, zatímco se mi chvěje v náručí, ji hladím po zádech a utěšuju. „Dobře. Budeš se mnou a už o tom nebudeme mluvit, ano? Byl to jen takový návrh. Nemusíš nikam chodit, když nechceš,“ šeptám a tisknu ji k sobě.

„Děkuju, já chci být s tebou. Navždycky,“ brečí a mazlí se se mnou tak děkovně, až je mi z toho na nic. „Ten Dick je hroznej. Proč nás takhle pozoruje?“ postěžuje si.

„Cože?“ Zadívám se směrem, kam tak upřeně civí. Okno je zavřené a za ním je neproniknutelná tma. Nic, co by mi připomnělo Dicka. „Proč by to dělal? Sedí dole a myslím, že rozhodně nemá náladu na to, aby nás dva šmíroval,“ ušklíbnu se.

„Smím ho zavolat?“

Nepřítomně přikývnu, zatímco se zaobírám vzpomínkami na náš ne zrovna příjemný rozhovor.

„Dicku!“ zařve na celý dům a vyskočí z mé náruče tak divoce a běsnivě, jako by zas měla tu svou náturu démona.

„Co je?“ hlaholí Dick z chodby, na kterou zděšeně přiklusal.

„Kde jsi sakra byl?“

„Dole. Jsem celou dobu dole.“

„Někdo tady byl!“ hlesne a zapadne do mé náruče, jakmile se objevím u dveří.

I když mě Dick neskutečně naštval, nevěřím, že by něco podobného dělal. Proč také? Proč by prostě děsil Dianu? Pln zamyšlení si ho prohlížím a snažím se najít důvod, který by ho k tomu vedl. Vypadá trochu nejistě, to ano. Jako by ho zaskočilo Diino obvinění.

Pustím ji z náručí a dojdu k otevřenému oknu ložnice, na kterém jsou položené dvě lilie. Přesně ty, které jsem z osobních důvodů nechal na zahradě růst. Mírně se tomu poušklíbnu, protože je to opět ironie…

Di se lehce natáhne a uchopí stonky křehkých květin do svých dlaní tak obranně, až mi to na chvíli přijde komické. Na tváři má bolestný škleb, zatímco je mateřsky vine do své náruče.

„Ty jsi nikoho neviděl?“ ptá se naivně a shlíží potutelným smutným pohledem po divokém blonďatém upírovi, který se tváří stále mírně zaskočeně.

„Di, byl jsem vážně celou dobu dole a nikoho jsem nezahlédl. Ničeho jsem si nevšimnul,“ zavrčí zarputile a pokrčí rameny, zatímco se jí dívá do očí a já cítím ten pocit, jako když padám a nemám, čeho bych se chytil. Opět ten jejich srdceryvný pohled, ve kterém jako by si vyznávaly lásku. Je to tak emoční a hmatatelné, až se musím odvrátit.

„Di…“

„Já vím,“ zašeptá sotva slyšitelně a omluvně ho letmo pohladí přes paži, až zatnu zuby. „Nic se neděje.“

„Dáme je do vázy.“ Rozpustile se na ni usměje a přilípne jí rty na čelo, zatímco k němu moje maličká obdivně a děkovně shlíží.

„Už nikdy neožijou…“

„Dobře, jak si přeješ. Vezmu je k nám.“ Zastrčí jí pramen vlasů za ucho.

Dívám se na ně jako smyslů zbavený. Jako bych některá slova vůbec neslyšel nebo je naopak ani nevyslovily a přesto si dokonale rozumí! Já mám problém, abych se v ní nyní vyznal a on je schopný odhadnout její emoce a odpovídat na nevyslovené!

Vztekle se zamračím. „Do vázy? Domů?“ Zadívám se na něj jako na slabomyslného. „To snad nemyslíš vážně! Dej mi je, vyhodím je!“ zavrčím zastřeně, drze rozhodnutý zbavit se další ostré ironie osudu.

„Ne!“ vyjekne úpěnlivě Di a pověsí se Dickovi na paži. „Nechci, aby tady byly! Chci, aby byly v mým rodným domě!“ Tvář jí protne provokativní sarkasmus, jak se snaží bránit ty zbytečné mrtvé květy. „Prosím, nech je být,“ šeptá s přímým pohledem do mých očí a sklání hlavu, podobně jako býk, který se vrhá proti rudému praporu.

Její reakce mě zaskočí. Nechápavě ji probodávám pohledem a topím se v těch šedých, náhle tak zlověstných očích a podivně mi to dělá dobře. „Pro mě za mě,“ zavrčím a posadím se na postel, protože v noze už mi znovu palčivě cuká. Sice to byly jen pitomé květiny, ale po takové době se konečně vzmohla alespoň na nějaký odpor.

„Děkuju,“ hlesne posvátně.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 7. kapitola: