OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Last Breath - 1. kapitola

09.06.2011 (13:00) • JustV • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 732×

Sezení v čekárně u lékaře nemůže být snad nikdy příjemné. Snad jen když čekáte na to, až vám řeknou, že se vám narodí zdravé, krásné děcko. Nečekal jsem, že bych se snad téhle zprávy dočkal.

Nadskočil jsem, když mladá sestřička řekla moje jméno a požádala mě, abych ji následoval do ordinace. Bušilo mi srdce tak, jako nikdy, ruce se mi klepaly a přemáhal mě ohromný strach.

....

Co mám jen dělat? Zbývá mi nanejvýš čtyřicet osm měsíců života, ani o den víc. Touha jít se zabít okamžitě byla tak silná, nebyl jsem schopný správně uvažovat. Zavolal jsem svému nejlepšímu kamarádovi Erikovi. Takže za čtvrt hodiny v hospodě. Ještě než to skončím, půjdu se aspoň opít. Nebo bych se třeba mohl upít k smrti... Ne, to ne. To by mě stálo majlant.

Pomalu jsem se vydal po nábřeží směrem k naší oblíbené hospůdce. Čerstvý vzduch mi nejspíš udělal dobře, opustily mě všechny zlé představy o smrti. Třeba to není tak špatné. Z čeho vlastně lidé usoudili, že smrt je špatná? Třeba nás po ukončení života čeká něco mnohem lepšího.

Vstupujíc do té malé, špinavé putiky, jsem si vzpomněl, co všechno jsem tu zažil. První polibek, první rande, první pivo, tolik posezení s přáteli... Je to tu rok od roku horší, ale ty vzpomínky nás sem s Erikem pořád táhnou.

Okamžitě jsem svého nejlepšího kamaráda našel u ,našeho' stolu. Jak dlouho už tam sakra sedáváme? Přinejmenším deset let, když vezmeme v potaz, že to tu navštěvujeme asi od té doby, co jsme sotva dostali občanku.

„Čáu, hele, je mi to fakt líto..." začal. To byl celý on. Nikdy nebyl moc taktní a už vůbec se v takovéhle situaci neuměl vyjadřovat. Vypadal, že se rozbrečí.

„Ahoj, ahoj. Ne, v pohodě. Jsem v pořádku. Prostě si těch posledních pár let užiju", usmál jsem se a objednal si pivo.

Erik vykulil překvapením své velké hnědé oči a začal plánovat, jak moc spolu budeme trávit času a jak mi bude se vším pomáhat. Musel jsem ho zastavit, jinak bychom tam byli aspoň čtvrtinu mého zbývajícího života.

Asi po hodině si k nám přisedla slečna, docela milá, očividně i chytrá. Probrali jsme snad úplně všechno – politickou situaci v naší republice, španělské okurky, Harryho Pottera, naši práci a podobně. Opravdu, řekl bych, že do té doby jsem chytřejší ženu neviděl. Co Erika ale nenapadlo – jednoduše jí vyblil (no, když už je řeč o tom vyvrhování, k němu v jeho případě došlo – doslovně – o pár hodin později), můj zdravotní stav. Ani netušíte, jak moc jsem měl chuť ho zaškrtit. Slečna se, pochopitelně, stáhla, po chvíli se omluvila, že si odskočí a už se nevrátila.

„Ty jsi takovej vůl!" spustil jsem.

„Klídek, jen jsem se ti snažil najít trochu ženský něhy a lítosti", omlouval své činy s naprosto klidnou tváří.

„No, to je právě to, co nechci, kámo", usmál jsem se na něj, už bez jediné známky naštvanosti v mém hlase.

„Já ti to vynahradim, najdem jinou!" slíbil.

A i to dodržel. U našeho stolu se za ten večer vystřídaly snad všechny dívky a ženy, které tam zavítaly. Žádná mě neuchvátila tak, jako ta úplně první. No, nedá se nic dělat.

Byli jsme připraveni k odchodu, když do místnosti vstoupila nemírně krásná žena okolo třiadvaceti. Její modré oči zářily, ke rtům tak plným, že by jí je mohl Angelina Jolie závidět, si tiskla cigaretu. Hnědé vlasy jí vpředu padaly do očí a vzadu je měla stažené do pevného uzlu. Snad na vteřinu se na mne podívala zpod hustých, dlouhých řas.

„Tu ne, ta tu spala s každým" drknul mě do zad Erik.

Pokračoval jsem ke dveřím, ale Erikovi jsem nevěřil. Vždyť vypadala jako anděl.

Autor: JustV (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Last Breath - 1. kapitola: