OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Last Breath - 2. kapitola

14.01.2012 (20:00) • JustV • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 617×

„Už nikdy nebudu pít!" Věta, která mě probudila. Erik ji říká s velkou oblibou pokaždé, když má kocovinu, ale další sobotu, jako by ji nikdy neslyšel.
Ignoroval jsem ho a dělal jsem, že spím. Myslel jsem na tu dívku ze včerejšího večera. Je pravda to, co o ní můj kamarád říkal? Nakonec jsem znovu opět usnul. Když jsem se opět probudil, nedalo mi to, nezeptat se na ni.
„Hele... Ta holka včera, ta jak přicházela, když jsme odcházeli... Opravdu je to taková to, no..."
„Kurva?" Můj kamarád si nebral servítky. „Jo, je. Myslím, že za to občas bere i prachy. Nikdy jsem ji neslyšel mluvit o nějaký práci. Na tu ani nemysli. Ví už rodiče, jak na tom jsi?" rychle změnil téma.
„Myslíš moje rodiče, kteří si už pět let žijí poklidně v Americe a uráčili se mi za tu dobu napsat asi tak jeden dopis? Ne, ti o tom nevědí. No, hele, už půjdu." Rychle jsem si zabalil saky paky a krátce se rozloučil s Erikem, který zrovna seděl s hlavou v záchodu. Nemohl jsem potlačit smích.
Šel jsem domů a padlo na mě něco, čemu by dnešní mládež řekla "emo nálada". Začal jsem si psát seznam, co všechno bych chtěl před smrtí stihnout. Nakonec skončil roztrhaný na milimetrové kousíčky a já se rozbrečel.
Asi týden jsem se utápěl v depresích, škola pro mne neexistovala a po celý ten týden jsem nevyšel z domu. Erik se mi snažil psát, volat, bušil u mých do dveří. Donutil mě je otevřít až hlas, který jsem si jen vzdáleně pamatoval.
„Mami?!" zakřičel.
„Miláčku, otevři." Bez jediné odmluvy jsem otevřel, aby se mi matka mohla vrhnout do náruče a zahrnout mě výčitkami, proč jsem jí nedal vědět o své nemoci. Z ničeho nic jsem vzteky vybuchnul. „Já ti nedal vědět? Že ty jsi se za těch pět let ozvala tolikrát! Kdyby jste zemřeli vy, tak o tom do teď nemusím vědět! Neměla jsi sem jezdit! Všechno zvládnu sám!"
Praštil jsem sebou na postel a znovu se rozplakal. Matka mě utišila stejně, jako když jsem byl malý a rozbil si koleno při pádu z kola.
Cítil jsem se příšerně. Tak jsem svůj život miloval! Dva roky jsou krátká doba. Moc krátká na to, abych stihl všechno, co bylo mým snem. Nikdy nedodělám vejšku, nikdy se nepotívám do Karibiku, nikdy si nenajdu dívku mého srdce a nikdy s ní nebudu mít krásné děti. Nikdy.
Odešli. Můj nejlepší přítel a matka odešli. Odešli navždycky a už se nikdy nevrátí a nechtějí se zatěžovat ještě mnou, nebo chtějí, abych se jen uklidnil a přišel za nimi, až budu v pořádku? Ale já nebudu nikdy v pořádku...
Když jsem se přinutil vstát a podívat se do obýváku, jestli odešli, nebo ne, všimnul jsem si, že v mém bytě je až podezřele čisto... A dokonce to tu i voní. Po pár krocích se mé obavy potvrdily - má matka, vždycky načesaná a namalovaná, měla teď stažené vlasy do ohonu a na rukou žluté gumové rukavice.
„Myslím, že není špatný nápad tu uklidit, ne?" ptala se s úsměvem.
„Když ti to udělá radost... Kde je Erik?" začal jsem jíst večeři připravenou na stole.
„Musel do práce. Chutná ti?"
„Upřímně řečeno ne. Pořád neumíš vařit. Ten guláš je pěkně odporném," neodpustil jsem si narážku na její stravu.
„No, tvůj otec to říká pořád. Ještěže máme hospodyni. Snad se naučím líp vařit, když tu s tebou budu. A když už, tak odporný."
Tentokrát jsem nechal matčiny opravy pravopisné mluvy bez povšimnutí, ale ta část o jejím pobytu tady mě rozhodila:
„Jak dlouho tu plánuješ zůstat? Týden, dva?"
„Blázínku! Přece do té doby, než se zase uzdravíš!"
Měl jsem opět chuť zavřít se do pokoje a nevylézt do té doby, než pokojně zemřu.

Autor: JustV (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Last Breath - 2. kapitola: