Lavička vypráví poprvé... • OurStories.cz ~ naše povídky

Co by se asi stalo, kdyby lavička uměla mluvit? Kdyby mohla vyprávět příběhy lidí, co si na ni sedli? Příběh lavičky první...

03.11.2014 (10:00) • Destiney, Anička Štěpánová • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1702×

Jsem obyčejná modře natřená lavička, která má své místo v parku u velkého košatého dubu. Před lety mne vyrobili v jakési dílně a pak převezli sem, abych sloužila unaveným žákům jdoucím z nedaleké školy, schůzkám zamilovaných párů, knihomolům jako klidné místo na čtení a zmoženým maminkám na procházce se svými malými roztomilými ratolestmi. Za tu dobu, co zde sloužím, jsem poznala spoustu lidí. Spoustu veselých i smutných příběhů. Ale jeden mne zaujal nejvíce.

Jednoho odpoledne, když ve škole odzvonila poslední hodina, si na mě sedla mladá dívka. Měla smutné zelené oči, malý pihovatý nosík a nádherně dlouhé hnědé vlasy. Sedávala na mne každý všední den po posledním zazvonění ze školy. Vždy měla v uších sluchátka a četla knihu. Zvláštní bylo, že do té školy nechodila. Pokaždé přišla z opačného směru a na žáky hrnoucí se ze školy se jen toužebně a dlouho dívala. Bylo mi jí líto, ale co s tím mohla obyčejná lavička jako já dělat? Jednou, když si dívka jako pokaždé četla, přisedl si k ní světlovlasý chlapec s hlubokýma modrýma očima.

„Ahoj, no není dnes krásně?" začal. Když mu dívka ale neodpověděla, pokračoval: „Jmenuju se Tomáš, jaké je tvé jméno?"

Ale dívka mu stále neodpovídala, sluchátka si nechala na uších a posmutněle se na něj podívala zpod svých dlouhých řas. Tomáš se ale nechtěl tak snadno vzdát, a tak ze své tašky vytáhl menší papírek, napsal na něj 'Ahoj, jaké je tvé jméno?' a položil jí ho na knížku.

Dívka se usmála a odpověděla mu: „Jsem Sára."

Takhle si psali dál, každý den si chlapec k dívce přisedl a psal jí dlouhé zprávy. Nepsali si o Sáře, a ani o Tomášovi příliš ne. Psali si o knihách, přírodě, zvířatech, o světě, o barvách, pocitech a rozuměli si čím dál víc.

Pak jednoho dne Tomáš na papírek napsal: „Co posloucháš?"

Myslel tím to, že si dívka nikdy nesundala sluchátka.

„Speciální píseň," zněla odpověď ze Sářiných úst.

„Můžu si ji poslechnout?" zajímal se Tomáš. Sára přikývla a trochu nervózně si sundala sluchátka a podala mu je. Tomáš si je nasadil a hned se na Sáru zmateně podíval. Ze sluchátek se nic neozvalo. Bylo tam jen ticho.

„Nic neslyším," reagoval Tomáš překvapeně. Sára neřekla nic, jenom vzala papírek a napsala na něj dvě slova.

„Jsem hluchá.

„Stejně jsi krásná," byla Tomášova odpověď...

Tak to je vše, Tomáš se Sárou si na mne sedali čím dál tím méně, až jednou přestali úplně. Už je to pár let, ale nedávno se sem vrátili. Měli s sebou v kočárku malou nádhernou holčičku. Sedli si na mne a tiše vzpomínali na to, jak si zde kdysi psali a jak se do sebe zamilovali.

-The end