OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lessons of French 1. kapitola

25.10.2013 (19:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1146×

Ona

Konec mé cesty se blíží. Už jen pár kroků, abych konečně spočinula na místě, jež mé srdce očarovalo na první pohled. Pomalým krokem jsem přecházela louku plnou lučních květin. Prsty jsem lehce vlnila mezi květy a se zavřenýma očima nevzpomínala na svět takový, jaký je, ale takový, jaký byl dříve. Zastavím krok a pořádně vdechnu do plic čerstvý vzduch. Je tu takové ticho, slunce silně hřeje. Jsem na správném místě. Pevně uchytím svůj milovaný fotoaparát a láskyplně ho pohladím.

„Jsme tady. Jenom ty a já.“ Zvednu oči k obrovskému panoramatu Los Angeles. Do západu slunce zbývá sotva půl hodiny. „Právě včas,“ zaculím se.

Pohled na tuhle nádheru jsem čekala celý svůj život. „Chci tady vyfotit něco, co tady ještě nikdo nevyfotil," vzdechnu vzrušeně.

„Něco neobvyklého?" zeptá se on a já s hlasitým povzdechem přikývnu.

On

Přijel jsem si sem vyprázdnit myšlenky, tak jako vždycky po dlouhém dni. Vždycky touhle dobou tady nikdo nebývá, takže si v klidu vyprázdním hlavu od zbytečností. Pro dnešek však jsem nebyl sám. Přišel jsem o něco později a mé oblíbené místo už zaujala ona, slečna neznámá. Ladným krokem přechází z místa ke druhému. Jako by se snad vznášela. Každý její krůček po krůčku je sotva slyšitelný pro moje uši. Zkoumám zpoza stromu její dokonale vytvarovanou štíhlou postavu. Narůžovělá tvář s lehkým nádechem opálení. Má na sobě džíny a tenký top na ramínka. Zrovna v tuhle chvíli se jí neposlušné ramínko sveze po rameni. Ach bože… Musím se nadechnout a pořádně se vzpamatovat. Přišel jsem sem, abych si odpočinul, a ne tady zpoza stromu okukovat nějakou dívku. Prostě vyjdu ven a budu dělat, jako by nic. Než se k tomu doopravdy donutím, tak šlápnu na nějakou větvičku, a ta zapraská. Dívka sebou polekaně cukne a trhne hlavou dozadu. Vymámím se zpoza stromu a vtom vidím, že se na mě dívají dvě velká, smaragdově zelená kukadla, která jsou skrytá pod palbou hustých řas. Jemné rysy v obličeji znázorňují její půvab a nádherně vykrojené rty, které jsou zrovna pootevřené, aby ze sebe vydala nějakou hlásku. Ach můj bože… Okamžitě mám v hlavě vymeteno a trvá mi několik sekund, než si uvědomím, že tu nejsem sám.

„S'il vous plaît?“ zeptá se mě dokonalou francouzštinou a její melodický hlas je darem pro mé uši. Takže Francouzska. To vysvětluje ty ladné pohyby.

„Omlouvám se, nechtěl jsem rušit. Nevím, jestli mi rozumíte nebo tak nějak.“ Bože, co to tu plácám? Jsem vážně idiot… Co to se mnou, kruci, je? Znovu se na ni podívám a po tváři jí přejede náznak úsměvu, alespoň já si to teda myslím. Ona zavrtí hlavou. Najednou spatří můj fotoaparát a vytřeští na něj oči. Koupil jsem ho minulý týden ve městě. Už jsem potřeboval nový, abych si zaznamenával fotky z cestování. A zrovna tenhle prototyp Canonu je podle toho chlapa z obchodu nejlepší. Podle toho, jak byl nudný, tak to asi pravda bude. Pozvednu obočí a nadzvednu ho, abych viděl, co to s ní udělá. Jí jen zaplápolají jiskřičky v očích. V těch krásných očích. Počkat, cože?

„To je v pořádku,“ promluví konečně. Aha, takže umí anglicky. Uff, to jsem si oddechl. „Promiňte, že tak zírám, ale je to nový prototyp Canonu 2000?“ ptá se vzrušeně. Její angličtina je dokonalá s občasným výrazně francouzským „r“. Když mlčky přikývnu, tak se rozzáří a usměje se doširoka. „Chtěla jsem si ho taky koupit, ale zase tady Marnie by mi chyběla.“ Ukáže na menší, jeden z těch starších, ale výborných prototypů. Zacukají mi koutky úst.

„Jste fotografka?“ zeptám se jí. Co to bylo? Ta otázka mi z úst vyletěla tak rychle, že jsem ji nedokázal zastavit, natož si ji promyslet. Je vidět, že je mojí otázkou zaskočená, jako by mi snad do toho něco bylo, ale nakonec odpovídá.

„Oh, oui. Pracuju v jednom nakladatelství. Pořizuju fotografie do Pařížských novin,“ vysvětluje a zhluboka se nadechne. Začne se rozhlížet po okolí a nevzrušeně si rukou zajede do vlasů. Panebože, tak tuhle chci… Těžce polknu a posunu si sluneční brýle až na kořen nosu. Měl bych okamžitě vypadnout, než tady začnu přemýšlet nad zvrhlostmi, ale ona mi to nedovolí.

„Euh, monsieur. Omluvíte mě? Mám tu něco rozdělaného, tak...“ S nepřítomným pohledem přikývnu, a až když je ke mně otočená zády, tak se konečně pořádně nadechnu. Najednou je mi nějaké horko. Měl bych vážně vypadnout, a to okamžitě! Nebo bys překročil jisté hranice…

Ona

Tohle byl jeden z těch nejdivnějších rozhovorů, co jsem kdy s nějakým mužem vedla. Většinou v mé společnosti se více odvážou a přímo se mi vtírají do své přízně, ale tenhle to s ženami očividně neumí. Třeba Američani nejsou zvyklí na typické evropské dívky. Obzvláště Francouzky, jako jsem já. Když milujeme, tak doopravdy. Jen nad svými absurdními myšlenkami pohodím hlavou a usměju se.

Narovnám se, abych si nastavila stativ do přijatelné výšky. Konečně připravená… Nasadím Marnie na vrcholek a chystám se k věci, když se donutím otočit se. Přece jen nemám ráda, když mě někdo při práci ruší. Ten muž je však dál ode mě asi na deset metrů a zrovna zády ke mně. S fotoaparátem zuřivě fotí okolí. Pak se zastaví a jen tak se dívá do dáli. Nejspíš nějaký milovník přírody. Pravděpodobně…

Předtím měl na sobě mikinu s kapucí, která mu však na horkém slunci byla zbytečná, a tak ji ze sebe shodil. Oh, mon dieu! Nemůžu uvěřit vlastním očím. Natáhne ruku dozadu, aby se poškrábal na hlavě, a já mám docela nádherný výhled na jeho vypracované svalstvo, které mě naprosto fascinuje. Není mi cizí, že se mi líbí muži, kteří mají co ukázat, a tenhle rozhodně ví, co ukázat. Bonjour, mon nom est Claire. Otočí hlavu mým směrem a já se automaticky nevzrušeně vrátím ke svému fotografování. Teď se budu soustředit jenom a pouze na práci.

Nádherný výhled do sluncem zalitého Los Angeles. Pohled na něj, jak mu jeho svaly napnou a zvětší, když se protáhne… Ne. Ne. NE! Teď práce, až potom zábava, Claire, připomenu si a začnu fotit, stativem přejíždím po okolí, ale není tu nic. Zhola daleko nic, co bych ulovila jako „něco výjimečného“. Hlasitě si povzdechnu. Tohle bude na dlouho. Měla jsem dorazit později a možná bych něco zachytila. Nebo snad mám počkat? Co kdybych si nastavila nějaký ten barevný filtr? Ne, to nemůžu, mají to být fotky bez úprav. Žádná retuše, žádné přidávání barev ani zvýraznění kontrastu. Tak co třeba jiné stanoviště? To by mohlo vyjít… šeptá mi moje podvědomí. Sklopím stativ i s Marnie a setkám se s jeho pohledem. Trošku mě to znervózňuje. Hodně mě to znervózňuje…

Uhnu pohled a mířím si to na opačnou stranu. Pořád cítím jeho oči na mých zádech. Zježí se mi chloupky na těle. Jsem jako opařená, co se to se mnou dneska děje?! Se stativem bouchnu víc, než jsem si plánovala, takže mi z úst vyletí kletba, když mi Marnie padá k nohám.

„Merde!“ zavrčím a shodím si z ramene kabelu se všemi svými věcmi. Z úst mi vyletí nepatrné tiché šokované „ooo“. Neeeeeeeeeeeee….! ječí do nekonečna mé podvědomí. Tak, a teď jsem totálně v háji. „Oh, mon dieu, já to mám ale smůlu,“ povzdechnu si a už za sebou slyším unáhlené kroky. Jen to ne. Nechci, aby tady byl. Ne teď.

„Stalo se vám něco? Slyšel jsem nějaký křik,“ zeptá se znepokojivým hlasem, možná až moc. Mávnu nad tím rukou. Nebuď netečná… varuje mě mé podvědomí. Stojí přímo za mnou, cítím, jak jeho stín dopadá na moje záda, a tak se postavím na nohy, abych mu ukázala tu pohromu.

„Marnie. Už dosloužila,“ řeknu ztrápeně, částečně i naštvaně. Merde! To se může stát jenom mně. Když se konečně donutím podívat mu do obličeje, tak jsou brýle pryč. Jsou tam jenom neobvykle velké čokoládově hnědé zabarvené duhovky, které mě naprosto hypnotizují a paralyzují. Nedokážu uhnout pohledem. Oh, mon… Zamrkám a on, aby nějak zanechal v obličeji nějaké emoce, se podívá na moji Marnie. V téhle situaci, právě teď, nevím, co bych měla říct. Snad poprvé za celý svůj život jsem naprosto omámená, ale co když je to jeden z těch, co přijde, usměje se, dostane to, co chce, a pak zase zmizí? Zamračím se. Všimnul si toho, jak jsem se zamračila, a tak zkouší všechno možné, aby moji Marnie vrátil zpět k životu. Proč?…

„Nemyslím si, že je rozbitá. Jen tohle natlačíme zpátky dovnitř.“ Svaly se mu napnou, jak část z foťáčku rve zpátky dovnitř, až potlačím tichý sten, který se mi dere ven z úst. Ještě že to neslyšel. Musím se okamžitě uklidnit. Co to se mnou dneska, sakra, je?

Zavřu pusu a seberu si od něj moji Marnie. Teď ji jen opatrně zapnu a snad naskočí. Když se rozsvítí obrazovka a naskočí na ní logo, tak si hlasitě oddechnu.

„Zdá se být v pořádku,“ řeknu mu a pohladím Marnie. Možná jsem blázen, ale na mých věcech mi hodně záleží. Uslyším zvonění mého telefonu. Sehnu se, abych sáhla po své tašce, a začnu se v ní rychle přehrabovat. Kdo mi to, k čertu, volá? Právě teď? Na telefonu zřetelně skáče velkými písmeny jméno. Natálie. Rozpačitě po něm mrknu.

„To je moje sestra. Omluvíte mě? Díky,“ usměju se a popojdu kousek dál, abych telefon přijala. Bože můj…

________________________________________________________________________________________

Děkuji za přečtení a okomentování povídky. Moc si toho vážím a vážně moc bych chtěla tuhle celou

povídku věnovat mojí echelon rodině, protože bez nich bych tady tu povídku nepsala. Hlavně

mým milovaným sestřičkám Sabince a Kristýnce. Holky moje <3 

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lessons of French 1. kapitola: