OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lessons of French 11. kapitola

12.12.2013 (11:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 520×

Ona

Agnes tiše leží v posteli a nehýbe se. Kdyby nešlo slyšet její tiché oddechování, tak si myslím, že ani nedýchá. Kufr, který si dovezla, je napůl prázdný. Je vidět, že všechny věci si ještě neuklidila, a po zemi se válí pár párů bot. Agnes je pohotová holka. Vzala si jen čtyři páry! Zakřením se a úplně zazdím ty černé myšlenky, co se mi před chvíli proháněly hlavou. Je vskutku pravda, že můj život byl jeden čas obrovská chyba v mém životě. Proto se nechci s nikým dávat dohromady. Nechci navazovat nové vztahy, protože vím, že jednou mě ta minulost sama doběhne. Tohle není obyčejné „něco“… Mnou projede vlna vzrušení. Je to něco jiného. Když si vzpomenu na svého bývalého, Mathieu, se kterým jsem se chodila před rokem skoro půl roku. On se do mě zamiloval, ale já do něj ne. Od té doby si prostě nevěřím. Ale když si vzpomenu na něj. Je to jiné. Jako bych věděla, že by mi to s ním mohlo vyjít, i když jsem výrazně mladší. Tohle jsou jenom plané řeči… Nejsou to jenom řeči, ale možná pravda. Vím, že se mu líbím, že se mu moc líbím. Možná, že i něco víc, přeci jenom, když si vzpomenu na včerejší noc, když mi něco chtěl říct. Opírám se o zeď. Měla bych jít. Předpokládám, že se Agnes každou chvíli vzbudí, a jestli potká Shannona dole na chodbě, tak na to ani nechci pomyslet. I když, možná by se mi ulevilo, kdybych nemusela před ní něco tajit. A to, upřímně, nemám ráda. Tiše vylezu z pokoje a zavřu za sebou dveře. Agnes se ani nehne.

„A co pusa na rozloučenou?“ škemrá Shann. Stojíme u hlavních dveří jen pár centimetrů od sebe a loučíme se… už půl hodiny. Musím se smát.

„Chceš říct další, v pořadí asi dvěstěpadesátá třetí?“ optám se pobaveně. Drapne mě k sobě do náruče a omotá si kolem mě ty svoje namakané ruce. Sensationnel… Tak to se mi rozhodně líbí, monsieur.

„Tak to si piš,“ mrkne po mně. Drapnu ho za tričko a přitáhnu si ho k sobě. Ani na vteřinu se nehodlá bránit. Tyhle naše intimní chvíle, kdy si připadám, že umřu na nekončící orgasmus. Jo, i tohle mě rozhodně bere, a že on rozhodně ví, jak přesně ty svoje rty použít a najít moje choulostivé místo. Zničehonic nás v této agonické chvilce vyruší hlasitý jekot. Polekaně sebou oba škubneme tak, že chudákovi Shannovi dupnu na nohu, až zaskučí bolestí. Nahoře na schodech stojí Agnes. V ruce drží svůj elektronický kartáček a s pusou otevřenou dokořán na nás ohromeně zírá. Ty jo, mohla by si do pusy narvat pět sendvičů najednou. Zatímco si Shannon mne skoro téměř poraněnou nohu, tak zatím zkoumám reakci mojí drahé sestřenice. Sice jí to trvá asi pět minut, než se odhodlá zavřít pusu, ale já nikam nespěchám. O dalších deset minut později sedíme na gauči, zatímco si listuju časopisem a Shann si hraje s mobilem. Konečně se odhodlá jeden z nás něco říct.

„Vážně bude v pohodě?“ zeptá se mě Shannon při pohledu na Agnes. Ta o poznání zrudne, když se na ni znova podívá, ale pořád tam stojí zařezaná jako solný sloup. Vyměním si s ním pobavený výraz a časopis hodím zpátky na stůl.

„Bude v pohodě, ale tentokrát je asi někde na Marsu, jak s oblibou říká. Nechápu to,“ kroutím hlavou a nemůžu si nevšimnout, jak se Shannovi zacukaly koutky úst. Pozvednu obočí, ale on jen mávne rukou, že to nemám řešit. Tak fajn, až se Agnes tohle století vzpamatuje, tak by mě mohla zasvětit do toho svého uctívání hudby.

„Nemyslíš, že bych měl radši jít? Nechci, aby umřela hlady jenom proto, že mě viděla,“ stará se. Mám chuť se bláznivě rozchechtat, ale na druhou stranu je to tak milý, že se o ni tak stará. Podívám se nahoru ke schodům. Agnes dospěla k dalšímu kroku. Sedí opřená o zábradlí a zírá nahoru do stropu, jako by byla v nějakém šíleném transu. Je to celkem děsivé, protože nehne ani brvou.

„Myslím, že je to dobrý nápad,“ přikyvuju a zvedám se, abych ho doprovodila ke dveřím. Nejspíše bude lepší, když u mé šokové terapie nebude. Budu ji vracet zpět k normálnímu životu. Otevřu dveře a nechám ho projít. Nakoukne přes moje rameno, aby se ujistil, že nás Agnes nesleduje, a ukradne si ode mě jeden krátký polibek. Pak se pomalu a nuceně odtáhne. Ještě pořád se drží v blízkosti mého obličeje. Cítím, že se mu ode mě nechce. Oh, Mon Dieu…

„Zavolám ti,“ zašeptá. A pak se jen pousměje a dívám se, jak mizí z naší terasy pryč. Ještě celá omámená z toho krátkého polibku se vracím zpátky dovnitř a opřu se o hlavní dveře. On mě fakt děsně bere. A teď, když je pryč, ho chci ještě víc. Co to se mnou, do háje, je?

„Slušný představení,“ ozve se hlas. Skoro vyjeknu. Úplně jsem na Agnes zapomněla! Konečně se dostala ze schodů a teď sedí na pohovce ve svém klasickém sedícím stylu noha přes koleno. Tváří se dotčeně. Pravděpodobně kvůli tomu, že jsem jí to neřekla.

„Agnes, já bych...“ Zvedne dlaň na protest a já zmlknu. Tak trochu má právo se zlobit. Věřím jí a je jediný člověk, kterému se svěřuju. Takže ji nechám, ať si mě klidně dobírá a vynadává mi. Stejně si to zasloužím, tak jako tak. Nic neříká, jen se na mě dívá a pak zakroutí hlavou a poposedne si.

„Proč jsi mi to neřekla?“ vyjede na mě, ale nechám ji, ať si na mně smlsne. Stejně na to má právo. Zastrčí si uvolněný pramen za ucho a mám dojem, že každou minutou je její výraz naštvanější a naštvanější. Vypadá jako jedna z těch dramatických divadelních masek.

„Já... Já... Já...“ koktám a nemůžu ze sebe dostat kloudného slova, co by dávala smysl, a nedokážu z toho ani poskládat smysluplnou větu. Vzdám to. Tvář Agnes se protahuje z naštvaného výrazu v posměšný. Jasný, tak teď jsem ubožačka.

„Copak? Lež ti snad svázala jazyk?“ pronese Agnes suše. Takže ona je vážně naštvaná. Jako kvůli tomu, že jsem jí to neřekla? Tváří se jako kakabus. Povzdechnu si, a to jsem si myslela, že to její období troškaření z puberty už má za sebou. Jistě, má, ale občas ji to chytne. Jako třeba teď.

„Co ti na to mám říct?“ bráním se a snažím se to vzít tak, aby se nenaštvala. Agnes pozvedne obočí a vykulí na mě ta svoje modrá kukadla.

„No, já nevím, Claire, třeba když jsem se tě ptala na novinky, a ty jsi mi sprostě zalhala, že nic? Třeba, že tady obděláváš slavnou rockovou hvězdu?“ Při tomhle výroku mi totálně vyrazí dech a vykulím na ni oči. Tak ta mě teda dostala.

„Já nikoho neobdělávám. Jsme jen kamarádi,“ pronesu suše a taky se tvářím lehce podmračeně. Trošku mě to uráží, copak jsme zvířata? I když, když si vzpomenu na tu noc v autě, když se naše upocená a zmáčená těla otírala o sebe. Oh, mon dieu…

„Claire! Revenez à la terre!“ zakřičí na mě Agnes, až sebou polekaně cuknu. Tváří se trošku znepokojeně. Musela jsem být trošku mimo. Zase...

„Co?!“ oplatím jí to stejnou mincí. Položí si ruce na kolena a podívá se na mě zkroušeným pohledem.

„Jste kamarádi?“ zeptá se mě a sleduju, jak jí cukají koutky úst. Mám ji to říct, nebo nemám? Vždyť se s ním znám sotva pár dní. Teoreticky se ani neznáme, takže by si mohla myslet, že jsem jeho, jak to řekla, „obdělávačka“?

„Jsme pouze kamarádi.“ Jak jsem čekala, tak to nevydržela a vybuchla smíchy. Sednu si na okraj gauče a mlčky sleduju Agnes, jak se krčí v dalším a dalším přívalu smíchu.

„Kamarádi? Promiň, sestřenice, ale tohle si nechej pro někoho, kdo tě nezná, tak jako já,“ namítá Agnes. Zvedne ze stolu svůj elektronický kartáček a při cestě nahoru zpátky do svého pokoje slyším, jak propuká v dalším záchbatu smíchu. Incroyable, Claire…

Musím se věnovat taky svojí práci, a tak než se Agnes nasnídá, tak si chystám Marnie na dnešní focení. Agnes je v L.A. sotva den a už mi stihla naplánovat celý den. Chce nové fotky do fotoalba do školy. Jde prý o nějaký reklamní tah. Nechápu to. Studuje školu, která se zaměřuje na slavné textilní a módní značky. To byl vždycky její sen. Stát se módní návrhářkou. Proč taky ne, na to je talentovaná dost. Zrovna když si zabalím Marnie pečlivě do tašky, si všimnu slunečních brýlí na podlaze. Nejsou moje, ale rozhodně vím, komu patří. Ušklíbnu se. Uslyším hlasité oddechování a do pokoje se dovalí Agnes. S sebou tahá patery šaty a obrovskou tašku něčeho, co přetéká oblečením. Zamračím se.

„Jdeme snad na přehlídku Victoria’s Secret? Neříkej mi, že chceš tohle všechno brát s sebou,“ odfrknu si při pohledu na ni. Agnes se zamračí a odhodí kabelu na zem. Šaty položí na zem a začne si protahovat pravé rameno.

„Je to pro mě důležité!“ zasyčí a já na obranu zvednu ruce, aby se uklidnila. Ještě pořád v ruce držím ty sluneční brýle a Agnes si toho všimne.

„Ty jsou tvoje?“ ptá se mě zvědavě. No jasně, že se mě musí zeptat! Směle přikývnu a usměju se. Agnes pozvedne levé obočí, tak vysoko, že mám dojem, že ho ztratila.

„Nosíš pánské?“ Neodpovím. Proč jí vůbec lžu, když mě stejně přistihla? To je snad horší, než kdyby mě přistihla při nevěře.

„Jo. Nosím,“ odseknu. Začínají mě ty její otázky vážně unavovat. Pozvedne obočí ještě víc nahoru a založí si ruce na prsa. Zase jí cukají koutky úst.

„Proč se prostě nepřiznáš, že s ním chodíš?“ trumfne mě a čeká, co odpovím, ale mě to naštve a okamžitě vybuchuju.

„Merde, Agnes! My spolu nechodíme! Jasné?!“ Jasně se mi vysměje do obličeje a zakroutí hlavou.

„Ty nejsi zrovna ten typ, co by byl s někým jen pro zábavu.“ Zamračím se. No skvělý, tak teď je ze mě laciná kurva. Tenhle den se začal kazit ve chvíli, kdy na nás Agnes přišla. Bohužel nevím, jestli se mám vztekat, nebo se urazit.

„A jaký jsem typ, hmm? Myslíš jako to, že jsem se zamilovala do grázla? Že díky němu jsem skončila za mřížemi?!“ To už nesmyslně řvu z plných plic. Agnes stojí zaražená jak pecka a neodváží se ani hnout. Merde! Právě jsem řekla něco, co Agnes nikdy neslyšela. Můj zrychlený dech se míchá s lehkou podrážděností. Mám pocit, že budu mít infarkt.

„Cože? Ty jsi... Ty jsi byla ve vězení?“ ptá se mě šokovaná Agnes. Do prdele, tohle neměla vědět. Zavřu oči a sesunu se na podlahu podél postele a obejmu paže kolem kolen. Obličej si schovám v závěji vlasů. Tohle neměla vědět. Neměl to vědět nikdo. Tohle nejde vrátit zpět, zlato…

Slyším prudké nádechy a výdechy. Moje srdce bije na poplach. Téhle strašlivé vzpomínky se nikdy nezbavím. Úspěšně se táta snažil ututlat, co se tehdy stalo. Nikdo kromě mě nezná celý příběh. Nikomu jsem ho nikdy neřekla, protože se stydím za to, jaká jsem byla. Za to, že jsem byla stvůra…

Cítím, jak mi Agnes jemně zmáčkla rameno. To už pozvedávám k ní ubrečený obličej. Nesnáším tenhle lítostivý pohled. Nikdo mě nepochopí. Ale ona tu vždycky byla pro mě. Vždycky, a neopustila mě, i když mi bylo nejhůř. Agnes je můj stážný anděl. Sedá si vedle mě a chytá mě do náruče, kde se jí usedavě rozpláču… 

_______________________________________

Zlata moje tady je další dílek, zatím asi nejkratší. Měla jsem teď trošku "psací" krizi

a úspěšně jsem ji překonala :) Tak snad se vám dnešní díl líbí a jak jste nikdo

nečekal, tak jsem vám poukázala na temný svět Claire, z kterého je dávno venku.

Ne teda tak docela :) Budu se na vás těšit v dalším díle ;) Miluju vás a děkuju moc! :3 ♥ ♥ ♥

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lessons of French 11. kapitola: