OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lessons of French 13. kapitola

23.12.2013 (16:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 743×

Ona

Musím říct, že on rozhodně ví, co má dělat a jak to má dělat. Nejenže v různých chvílích umí použít svoje prsty tam, kam by mě ani nenapadlo, že by je mohl použít. Prostě on a sex? To je jako doma na dvorku. I když jsem se obávala, že na nás někdo přijde i v tuhle noční hodinu, tak nepřišel, a užívali jsme si tu naši chvilku, která se protáhla o ještě další dvě kola. To už nedával ani on. S hlasitým vykřiknutím se svalil vedle mě na deku a hlasitě oddechoval. Musela jsem se doširoka usmát. On je prostě král sexu. Nejenže si hlídá svoje tempo. Věřím, že kdybych mu nabídla pokračování, tak si se mnou s radostí pohraje. Cukne hlavou a všimne si mého zašklebeného výrazu. V tázavé otázce pozvedne obočí. Zamrkám a vyškrábu se mu zpátky na hruď. Cítím, že se mu zase rozbuší srdce, když se ho dotknu. Tam dole. Ušklíbnu se. Já jsem ale potvora. Začnu se chechtat.

„Claire, ne. Už ne.“ Myslí to smrtelně vážně, ale na tváři mu pohrává úsměv. Rukama mu zlehka přejíždím po nahé hrudi. Nepatrně ho svádím a vpíjím se do jeho čokoládových duhovek, které jsou právě teď rozostřené a strašně chtivé.

„Ty mě zase chceš,“ zašeptám. Ušklíbnu se, přejedu mu prsty po spodním rtu. Pootevře ústa a vklouznu mu ukazováčkem dovnitř. Jemně ho stiskne mezi zuby a kousne mě, až syknu bolestí. Bože můj… Polknu a vrhám se mu znova na rty. Chtivá jako nikdy předtím. Jazykem se mu prodírám dovnitř úst a zkoumám vše, co mi přijde do cesty. Vášnivost přibírá na síle, když mi prsty přejíždí po zádech, až mi naskočí husí kůže. C'est incroyable!... Avšak než zajdu dál, tak to nějak přestane. Vzpomenu si, proč tu vlastně jsem a co bylo předtím.

„Co je? Co se děje?“ ptá se takovým uštěpačným hlasem, jako by říkal: dokonči to, co jsi začala. Ale já nemůžu. Stáhnu na sebe jeho tričko a posadím se na zadek hned vedle něj. Pokrčím rameny a obejmu paže kolem kolen. Okamžitě cítím, že si sedá vedle mě a objímá mě kolem krku.

„Claire. Vím, že je to pro tebe těžké,“ utěšuje mě. Vždyť ani neví, co se mi honí hlavou. Pootočím hlavu. Chci mu vidět do obličeje.

„Na tom nezáleží. Je to jenom můj problém. Nemusíš se tím zabývat.“ V obličeji se lehce zamračí. Možná se tím zabývá proto, že má o mě vážně zájem, a navíc jsem mu sama zavolala. To je do nebe volající, že tě chce… Uchechtne se.

„To snad nemyslíš vážně, že ne? Myslíš, že kdyby mě to nezajímalo, tak jsem tady s tebou?“ A jéje, teď dojde na něco, čeho budu litovat, že jsem něco vůbec říkala.

„Nevím, co si mám myslet. A máš pravdu. Neodpověděl jsi mi předtím na moji otázku,“ změním téma. Vrátím se k době před zhruba dvěma hodinami, kdy jsem se ho ptala na to, co vlastně jsme. A co vlastně jsme? Kamarádi, co spolu spí? Nebo dva nezávazní lidé, co jen rádi spolu skotačí v posteli? To zní hrozně, i když si to jen myslím.

„Claire, já nevím.“ Prudce se nadechne. Jako by mu snad odpověď dělala problémy. Nervózně si poposedne. Na malý okamžik zírá do země, ale pak zase se pohledem vrací ke mně.

„Vážně? Předtím, když jsi ke mně domů přijel opilý, tak jsi s tím problém neměl,“ syknu otráveně. Bože, proč se chovám tak, jak se chovám? Jsem tak napjatá a mám vztek.

„Co jsem ti řekl?“ zamračí se na mě. Nechci to rozebírat. Ne teď.

„Na tom nezáleží. Nic, čeho bys pak později litoval,“ odbydu ho. Chytne mě však za zápěstí. Ztuhnu. Tohle ve mně vytváří nepříjemné vzpomínky.

„Co jsem ti řekl?“ zvýší hlas a zápěstí pořád pevně drží. Mám pocit, že snad bouchnu vzteky.

„Sakra, nic! Jasný?“ vyletím a vytrhnu se mu. Nechci nám kazit atmosféru. I když už pokažená rozhodně je. Vstanu a popadnu svoje oblečení. Nemíním tady sedět a poslouchat řeči o nějakých stupidních citech, které ani sama nemám.

„Co to děláš?“ zeptá se mě. Donutím se, abych se mu podívala do obličeje. Je zmatený? Naštvaný? Šokovaný tím, jak jsem na něj vyjela? Ne, tohle nechci. Nechci myslet negativně. Sednu si napůl oblečená zpátky a džíny nechám ležet na zemi. „Claire?“ zeptá se opatrně. Natáhne ke mně ruku a já se jí chytnu. Proplete prsty mezi mé a cítím, jak mi druhou rukou přejíždí po tváři. Zavřu oči a nechávám se unášet jeho dotyky. Jsou tak uklidňující. Pomalu si mě přitahuje zpět do své náruče.

„Miluješ mě?“ ozve se z mých úst. Ani teď v jeho klidné náruči se neodvážím otevřít oči. Cítím na tváři jeho dech, ale teď si nejsem jistá, jestli jsem ho tou otázkou nevystrašila. Pootevřu oči a vidím jeho zkamenělý výraz. Do hajzlu!… Teď bych si nejradši jednu vlepila. Proč jsem to říkala?!

„Jo,“ vydechne. Přestane mi na sekundu bít srdce.

„Co?“ vypísknu a pusu nechám otevřenou. Stále uvězněná v jeho náruči a krásných očích se nemůžu ani hnout.

„Že jo,“ přitaká. „Miluju tě.“ Ta dvě slova. Bože můj. Nevím, co bych měla vlastně říct. Když se pořádně nadechne, tak se na mě znovu podívá a přejíždí mi prsty po pravé ruce. Sakra! Chci říct, on mě miluje? Vážně? „Řekni něco. Nějak jsi zbledla,“ pobízí mě.

„Já. Já. Já,“ koktám. Jsem zmatená. Navíc, v jeho těsné blízkosti se nemůžu na nic soustředit. Dívá se na mě a propaluje mě tím svým okouzlujícím pohledem. Navíc se nemůžu ani pořádně nadechnout. Ta jeho vůně mě dusí. Jsem pohlcená emocemi, že se bojím, že se rozbrečím, protože mu nedokážu odpovědět na jeho city. Obávám se, že už nemám žádné city. Vezme mě za bradu a začne mě něžně líbat. Slzy nezadržím a proto je nechávám volně téct. Jazykem se mi vkrádá do úst a já ho nechávám. Vlastně mi už je všechno jedno.

Něco mě budí. Přejíždí mi něco heboučkého po mých odhalených zádech. Možná je to pírko. Co to vlastně je? Je to příjemné. Otevřu jedno oko. Do pokoje prostupují skrze dlouhé černé závěsy sluneční paprsky, které mě hřejí na mé nahé kůži. Kde to vlastně jsem? No jo, už si pamatuju, že jsme někdy kolem půl čtvrté ráno přijeli sem domů. K němu domů… Byla jsem tak unavená, že jsem se usnula hned, jak jsem dopadla na postel. Teda, aspoň myslím… Najednou uslyším tichý smích. Cuknu hlavou a přetočím se na druhou stranu. Ušklíbnu se.

„Ahoj,“ pozdraví mě Shann a chytá hrnek kávy, co má vedle stolku. Doširoka se usměju. Vůně čerstvě uvařené kávy se roznese po celém pokoji. Zatímco můj drahý si vychutnává kávu a se zavřenýma očima se opírá o zeď, já si vychutnávám pohled na něj. Těsně pod břichem je zakrytý přikrývkou, a když jsem strašně zvědavá, jestli pod ní má něco na sobě. Nutkání mě přejde. Všimne si mého zaujatého výrazu, zrovna když znovu pozvedává hrnek k ústům. Ušklíbne se. Jako by mi snad četl myšlenky. Sednu si a přikrývku si pevně drží.

„Takže takhle obvykle vstáváš?“ ptám se zaujatě a snažím se kontrolovatelně dýchat. Ještě pořád mi dělá problém to jeho dokonale vypracované svalstvo. Úplně všude. Oh, Mon Dieu…

„Obvykle v takové rána, kde se probudím vedle krásné ženy, tak ano.“ Pozvednu podezřívavě obočí. „Teda, ne pokaždé,“ dodá na svou obranu a natáhne se s hrnkem ke mně. Ochotně od něj převezmu napůl plný hrnek a vdechuju vůni. Je tak omamná. A jak tak krásně voní a hřeje. Napiju se a v ústech ucítím povědomou hořkost kávy a ještě něco, co neznám. Něco, co do kávy nepatří. Neujde mi ten jeho podezřelý úšklebek.

„Co jsi tam přidal?“ ptám se ho a odmítám mu hrneček vrátit zpátky. Moje káva.

„Když mi tu kávu vrátíš, tak ti to prozradím.“ Pán se snaží vyjednávat? Tak na to bych se podívala. Zakřením se a posadím se na kraj postele. Hrneček odložím vedle sebe na noční stolek tak, aby na něj nedosáhl.

„Promiň, ale je tak dobrá, že ti ji zpátky už nevrátím,“ odmítám vyjednávat a koukám do stropu. No ne, to, co následuje hned po mé odpovědi, bych nečekala. Skočí až ke mně ze svého místa a natahuje se po hrnku. Jenže mu v tom brání moje křehké tělo. Přikrývka mu sjede dolů, takže zjistím, že na sobě má černé boxerky. Aspoň někdo tu je oblečený.

„Vrať mi ji!“ syčí, ale oči se smějí. Je to až směšné, že se nechává přeprat holkou. Strčím do něj, tak se natáhne na postel. Chytnu ho za ruce a vypláznu na něj jazyk.

„Ne,“ chechtám se.

„Nechtěj, abych se naštval!“ zvýší hlas. To mě akorát ještě víc rozesměje. Ale nemůžu nikam utéct. Mám na sobě pouze spodní prádlo a vážně nechci pobíhat po cizím domě polonahá a ještě s domněním, že někde narazím na Jareda, jak míří ze záchodu.

„Prosím tě, vždyť je to jenom káva,“ kývám nechápavě hlavou. Zamračí se a natáhne se přese mě a hrnek si vezme zpátky. Napije se z hrnku a spokojeně se usměje. On je fakt jako velké dítě.

„Není to jenom káva. To nechápeš,“ zamračí se znovu. Vybuchnu smíchy.

„Ne. To fakt nechápu. Víš, co? Měla bych radši jít.“ Slezu z postele a začnu hledat svoje oblečení. Kde ho vlastně mám? Cítím, jak mě chytá za ruku. Jemně, ani netahá. Usměju se. Otočím se.

„Nikam nechoď. Prosím. Zůstaň. Chci, abys tu zůstala,“ přemlouvá mě. Jak lákavá nabídka. Neopomene mě hladit po dlani.

„To je sice moc hezký, ale musím domů.“ Stoupne si přede mne a chytá mě do náruče. Zatočí se mnou a v šíleném předklonu mě líbá. Merde! Tak to mě absolutně překvapilo. Umí být romantik. Když mě znovu pouští, ale ne úplně, tak se nejprve musím nadechnout.

„Nikam nemusíš. Navíc, myslel jsem, že po tom, co jsem ti v noci řekl, zůstaneš.“ Ou, tím si vzpomenu na to nezapomenutelné vyjádření citů ke mně. Na to prostě nejde zapomenout. Pořád jsem z těch dvou slůvek vedle. Přece jen je to pro mě důležité.

„Shanne, já... To, co jsi mi řekl. Bylo to nejkrásnější, co jsi mi mohl říct.“ Usměje se a oslní mě tím svým dokonalým úsměvem. „Ale i tak musím domů. Alespoň na chvíli,“ vymlouvám se.

„A pak přijdeš?“ zkouší na mě. Rozesměju se. Pohladím ho po tváři. Je tak strašně miloučký. A jak se snaží. O tvoji přízeň se snaží…

„Uvidíme. Teď pojedu domů a uvidí se.“ Vezmu svoje oblečení a natáhnu si je na sebe. Když zamířím ke dveřím, tak si mě ještě jednou přitáhne do náruče.

„Ale s takovou nikdy neodejdu!“ mluvím vážně, když se po velice horlivém a velice vášnivém polibku od něj odtrhávám. Zajiskří mu v očích.

„Tak o čem se tady bavíme?“ pustí mě a posadí se na postel. Poklepe na místo vedle sebe a tím mi naznačuje, abych se posadila vedle něj. Rozesměju se a zavrtím hlavou.

„Agnes na mě čeká. Já se ozvu. Přísahám!“ Líbnu ho na špičku nosu a mizím ve dveřích pokoje. Musím si něco zařídit. Dokud můžu…

 MINULÝ DÍL>>>

_____________________________________________________________

CHTĚLA BYCH VÁM VŠEM PODĚKOVAT, KDO VŠECHNO TUHLE POVÍDKU ČTE, ŽE

JE TO PRO MĚ HODNĚ DŮLEŽITÉ. PRO MĚ JE PSANÍ HODNĚ DŮLEŽITÉ, I KDYŽ V NĚM

NEJSEM TAKOVÁ JEDNIČKA, ALE BUDU SE SNAŽIT TY CHYBY VYLEPŠOVAT, ABY SE 

MI SPLNIL SEN, TAKŽE MOC VÁM VŠEM DĚKUJU!!!

CHTĚLA BYCH VÁM POPŘÁT KRÁSNÉ NERUŠENÉ SVÁTKY A POHODOVÉ CHVÍLE. BUDU

SE NA VÁS TĚŠIT. VESELÉ VÁNOCE A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK VÁM PŘEJE PAVLUŠ ♥

btw>>někdo z vás sem psal, že by rád odkazy na starší díly. Pod perexem je vyzobrazený

odkaz na moji přezdívku "Pavluss", tak stačí na něj kliknout a vyjede vám můj

profil a celý seznam všech dílů :)

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lessons of French 13. kapitola: