OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lessons of French 15. kapitola

25.01.2014 (16:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 554×

Agnes

„Hele, jsi v pořádku? Jsi nějaká pobledlá. Nechceš se raději napít?“ pobízí mě Jared. Zírám na něj jako střelená slepice. Oh, Dieu, on má o mě vážně starost? Musím si sednout. Vždyť sedíš… Tak lehnout! Vstanu a sesunu se na gauč.

„C'est un rêve. Qu'est-ce qui ne va pas avec moi? Incroyable,“ chrlím do vzduchu plynulou francouzštinu, než si po pár okamžicích uvědomím, že tu nejsem sama. Jared se ozve silným zakašláním.

„Myslím, že se ti to nezdá. Vážně jsem tady,“ mrkne po mně a přesune se ke krbu, kde jsou v rámečcích rodinné fotografie. On mi rozuměl? No jistě, že rozuměl! Vous idiot… Nějak mi dodělává nervový systém. Ležím na gauči jak seskládané pomačkané máslo, a když je pravda, co jsme si s Lindy o Jaredovi všechno napsaly... Cítím, jak rudnu. Sakra, vzchop se, ženská! Teda holko. Potichu se zasměju. 

„Takže?“ začnu a čekám, až se pan „Nobody“ ozve sám od sebe. Věnuje mi úsměv a ukazuje na jednu ze starších fotografií. Cítím, že zase rudnu. Na té fotografii jsem já v mých osmi letech. Po klavírním koncertě.

„To jsi ty?“ zeptá se mě. Celá zkoprnělá a úplně bez dechu přikyvuju. Co se to tady děje? Mám snad halucinace? Asi si zavolám odchytovou službu. Co dělá v našem domě a proč se mě vyptává, jestli jsem na fotce já? Já vážně musím spát! Štípnu se do ruky. Důkladně a pořádně to zabolelo.

„Oh, Dieu!“ zaúpím a Jared se otočí. Zrovna drží v ruce fotku z předminulých Vánoc v Paříži. Postesknu si po Claire a posmutním. Tehdy odmítla na svátky přijet.

„Hele,“ začnu, ale když se na mě usměje tím svým „letovským“ úsměvem, tak najednou poprvé za celý život nevím, co bych řekla. A tak tam stojíme, jeden koukáme na druhého a nevíme, co bych jeden nebo druhý řekl. Rozpaky zrudnu a radši se posadím. Tak tohle je dost trapné. Takhle jsem si to teda nepředstavovala. Nejradši bych zdrhla do Mexika. Okamžitě! Najednou však si Jared sedne ke klavíru a začne hrát. Tu moji oblíbenou…

Ona

„Co myslíš?“ pronesu najednou, když sedím v jeho náruči s hlavou opřenou o jeho hruď pod velkým stromem. Zaujatě sleduju, jak se z bílých mraků přímo před mými zraky rodí různé tvary. 

„Hm?“ zabručí a přitáhne si mě víc k sobě.

„Co nás čeká po smrti?“ Neodpovídá. Proto si sednu a otočím se, abych mu viděla zpříma do očí. Nechám za sebou plout obláčky. Jeho rozpačitý výraz mluví za vše. Je vidět, že jsem ho tou otázkou hodně překvapila. Zírá na mě a já znervózním, jestli jsem ho tou otázkou nevyděsila.

„Přemýšlíš o tom hodně často?“ odpoví takovým nejistým a tichým hlasem. Nepatrně si mě prohlíží a doufá, že mě tím nenaštve. Naučila jsem se jeho výrazy v obličeji číst jako plná slova v knize. Zakroutím nesouvisle rameny.

„Nevím. Možná,“ odpovídám a začnu otrhávat trávu. Sklopím oči k zemi. Musím se vymluvit na nějaký argument, pomyslím si. Jsem úplně blbá… 

„A?“ pokračuje ve svém výslechu a jen patrně pozvedne o kousek výš svoje obočí.

„Já ti nevím. Zkrátka… Víš, co? Zapomeň, že jsem to vůbec říkala,“ snažím se z toho vyvléct, ale je už příliš pozdě, když se snažím vyskočit na nohy, tak mi v tom zabrání a jednou rukou si mě stahuje zpět k sobě do náruče. Z jeho rozpačitého výrazu se mění na ustaraný. Teď vypadá starší než na svůj věk. To mě trošku děsí…

„Claire,“ zašeptá. Tichým a naprosto klidným hlasem se nadechne a teprve pak spustí. „Kdy mi už konečně řekneš, co tě trápí? Nechci tě vidět, jak trpíš.“ Zamračím se. Do tohoto rozhovoru se mi vůbec, ale vůbec nechce. Nechci, aby nic z mé minulosti věděl. Jednou… 

„Shannone, proboha, pochop to už konečně. Není to nic důležitého. Tak to, prosím, nevytahuj, ano?!“ Na malinký okamžik si uvědomím, co se právě stalo. Nějak jsem vyskočila na nohy a začala se nepředstavitelně třást. Ta poslední slova jsem křičela. Doslova a do písmene, aby si to už konečně zapamatoval. Jenže jsem slaboch. Nikdy nebudu bojovník, když se tomu nepostavím. To je pravda… 

I když je trošku zaskočený mým neočekávaným výbuchem, tak si i tak zachová chladnou hlavu a postaví se tomu jako chlap. Postaví se a obejme mě. Silně a důležitě. Jako by to snad mělo být naposledy. Vím, co to znamená.

„Jsem tady. Pšššt,“ chlácholí mě. Přejíždí mi rukou po zádech a já se v té jeho náruči cítím zase svá a víc a víc klidnější. Nadechnu se pořádně a polknu hořké slzy. Nechci brečet. Nechci. Ne teď. Že já vždycky tak efektivně pokazím každou príma chvilku.

„Promiň,“ pípnu mu někde u pravého ucha. Přestane mi hladit záda a pak mi vezme moji tvář do svých dlaní. Palcem mi setře slzu a galantně se na mě usměje. Dívám se do těch čokoládových jiskrných očí. Věřím mu. Vážně mu věřím, že mě miluje a že já miluju jeho, jenže říct mu to? Mám strach.

„Neomlouvej se,“ šeptá a lehce se mi rty tře o tvář. Vykolejí mě to z rovnováhy. Ať on udělá cokoliv. Jakkoliv se mě dotkne, tak mě to zaručeně pokaždé rozruší. Cítím jeho čerstvě oholenou tvář a vůni jemné kolínské. Jsme vedle sebe, tak blízko. Spolu a sami. Tuhle chvilku pokazím.

„Tak jaké je to obrovské překvapení?“ zvolám najednou. Chci přijít na jiné myšlenky. Shan se uchechtne.

„Jak to děláš?“ kroutí nevěřícně hlavou, ale nedovolí, abych se od něj vzdálila alespoň na centimetr daleko.

„Co jako?“ nechápu a pozvednu pravé obočí. Zakroutí hlavou.

„Jsi skvělá.“ Zasměju se. Fajn, jako by se nic nestalo. Zvednu oči v sloup a vyškubnu se mu z náruče.

„Dost tlachání. Teď to překvapení!“ nutím ho a rozebíhám se zpátky k autu. 

On

Je tak netrpělivá. Ale že mě strašně štve jedna věc, že pořád netuším, co se s ní děje. Vnitřně bych jí tak rád pomohl. Co mám ještě udělat, aby se mi svěřila? Nutí mě do toho, jak vidím, když se jí po tváři koulí slzy. Že ji to vevnitř svírá a sžírá. Že jí ničím nemůžu pomoct. Ale teď. Právě teď sedíme v autě a jedeme na to mé připravené překvapení. Rukou se opírá o dveře auta a tiše si brouká písničku od Maroon 5. Na očích má stále ty moje sluneční brýle, a když si všimne, že ji se zaujetím pozoruju, místo abych se soustředil na cestu, tak se doširoka usměje. Ukáže ty svoje bílé poklady a ukáže prstem na cestu, čímž mi dává najevo, ať se soustředím. Poté otočí hlavu a pozoruje kolem nás jedoucí krajinu. Když konečně dorazíme na místo, kde mé překvapení přečkává, tak zastavím auto a šťastně brouknu.

„Kde to jsme?“ ptá se Claire zvědavě. Poškrábe se na hlavě a ve tváři se jí značí zvědavost spolu s lehkými poznatky, že je nedočkavá. Ale nedá to na sobě moc znát. Ušklíbnu se. Stojíme před úplně novou vilou na vyvýšené straně kopce nad Hollywoodem.

„Tohle je dům jednoho z mých přátel.“ Claire mě přejede pohledem a založí si ruce v bok.

„To je hezký, ale co tady děláme?“ Cítím v jejím hlase pohrdání a tak trošku zklamání. Svěsí hlavu a semkne rty k sobě.

„To uvidíš,“ špitnu a mrknu na ni. Propluju kolem ní jakoby nic. Povzdechne si a slyším tiché ťupkání po kamínkovém chodníku. Občas mi ta její lehká chůze připadá, jako by se snad napůl vznášela.

Docupitá až k hlavním dveřím a s lehce pozdviženým obočím čeká, co se bude dít. Nebudu lhát, že moje očekávání krásně stráveného večeru se blížilo každou vteřinou.

„Tak na co čekáš?“ pobízí mě a já tedy odemknu dům. Otevřu dveře a před námi se rozprostírá obrovská vstupní hala a okamžitě do nás uhodí příjemný chládek, který má jistě na svědomí zapnutá klimatizace. Celá chodba je značně úzká s nekonečně dlouhými konci po levé i pravé straně. Ihned naproti vstupním dveřím jsou obrovské pozlacené dřevěné dveře, které jsou momentálně zavřené. 

„No páni!“ vydechne Claire a ve tváři se jí mísí překvapení a oči jí svítí jako dvě hvězdičky. Pobídnu ji, ať otevře pozlacené dveře. S chutí to udělá. To před námi se rozprostírá nechutně obrovská místnost propojená s kuchyní a hracím koutem. Claire ke mně přiskočí a chytne se mě za ruku. Nemusím říkat, že mě to trošku vyvedlo z rovnováhy. Ostatně, není to poprvé, co to se mnou něco udělalo.

„Je to stará stavba. Přestavěný viktoriánský dům,“ vysvětluju jí. Hodí po mně výraz značící „děláš si ze mě srandu?“ „No, je pravda, že z něj moc nezbylo, ale ještě se tady najde pár použitelných kousků,“ vysvětlím jí a ona se ušklíbne. Prochází zrovna kolem obrovského schodiště podél stěny a lehce přejíždí po nádherném kovovém zábradlí. Je jím naprosto zaujatá, že si ani nevšímá, že z ní celou dobu nespustím oči.

„Ale no tak!“ Ošije se a pokračuje v prohlídce gigantického obývacího pokoje. Je asi třikrát větší než můj pokoj i s mým šatníkem a koupelnou dohromady. I když jsem tady byl několikrát, tak to ve mně vzbuzuje pocit, že raději zůstanu tam, kde jsem. Nemůžu si nevšímat dokonalých křivek mé překrásné přítelkyně. Už přítelkyně… Její dlouhé, do hněda opálené nohy se perfektně vyjímají v bílých šatech, které končí v půli stehen. Bože, kdo má tak dokonalá prsa jako ona? Volnou rukou si vjede do vlasů a prohrábne si je. Sakra, už to asi nevydržím. Udělám krok vpřed, ale zarazím se. Claire se otočí a zírá na mě s tázavým pohledem.

„Jsi v pohodě?“ ptá se mě. Vážně se mě ptá, jestli jsem v pořádku? Vážně? Že bych ji nejradši ohnul a pořádně ojel hned tady u toho zábradlí a hned potom u té knihovny? A pak ještě na tomhle neskutečně pohodlném koženém gauči? Ušklíbne se a namíří krokem ke mně. Začínám uvažovat nad tím, že mi snad čte myšlenky. Našpulí ty svoje hříšné rty a ladným a pomalým krokem se ke mně blíží. Neopomene mě naprosto a přesně propalovat očima. A do prdele…

„Vypadáš, jako bys mi snad něco chtěl říctm“ šeptá a z očí mi sundá sluneční brýle. Jen nepatrně mi přejede ukazováčkem po obličeji. Přesně od kořene nosu až dolů k mým rtům, kde se však zastaví. Jen nepatrně pomalu zvedá pohled od mých rtů, až se setká s mým. 

„Nemám, co bych řekl. Teď tě však ale bezpochyby ojedu,“ pronesu ta silná slova, která jí samosebou úplně vyrazí dech. Není však šokovaná, tak jak bych chtěl. Možná to bude chtít něco ostřejšího. Ona mě však ale předběhne. Svými dlaněmi mi začne přejíždět po mé hrudi. Její dotyky mě propalují i skrze mé tričko. Mám pocit, že asi vzplanu. Víc nadržený být už ani nemůžu, tak jak jsem teď. Její plápolající ruce se přesunou na mé ruce. Cítím, jak se ke mně tiskne a pořád a stále mi přejíždí po pažích, až se celý napnu. Ona je ve svádění dokonalá… Narovná se a stoupne si na špičky, aby mi dosáhla až k mému obličeji. Teď jsme tváří v tvář. Nakloní se ke mně a přiblíží se k mým rtům.

„Ty jsi tak…“ nedokončí větu a přejede mi jazykem přes mé suché rty. „Chutnáš úžasně,“ vydechne slastně. To už nevydržím a okamžitě si ji beru do náruče, zatímco jí drtím rty. Proboha, že mě ty předehry nikdy nebraly, ale tohle? Ona to vážně umí, a moc dobře. A já to taky umím moc dobře, chválím si svoje netrpělivé ego. Mezi polibky, které začaly být horlivější a vášnivější, se začnu ale smát. A fakt nahlas. Claire se ode mě odtáhne a překvapeně na mě zírá…

___________________________________

Bože, musím se omluvit mé korektorce. Nahrála jsem tady špatný díl. Tudíž

už ten minulý, a neuvědomila jsem si to. Doufám, že mě nezabije :( :D

Jinak, nahrála jsem ten úplně nový, tak snad mi to odpustíte. :/

Jinak, dnešní dílek je víceméně okořeněný troškou "romantiky", trošku

víc, no, takže v dalším asi čekejte to další :D :D 

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lessons of French 15. kapitola: