OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lessons of French 3. kapitola

01.11.2013 (17:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 783×

On

Ona je tak jiná. Trošku mě zneklidňuje to, že mě zná z plakátů a televize, ale baví se se mnou, jako by mě znala celou věčnost, a pořád se při tom tak krásně culí a usmívá. Má sladká Claire. Právě jsem pochopil, proč brácha tak bláznivě miluje Paříž. Ne že bych to nevěděl, ale vím teď, že Francouzky jsou zatraceně sexy! Tahle opravdu je… Tolik slov, tolik úsměvů, tolik emocí. Snad se nezačnu zamilovávat, to bych opravdu nebyl já, a navíc to slovo je pro mě naprosto cizí. Ale ona tu jen tak sedí a flirtuje se mnou, nebo já s ní? Zakřením se a zatnu dlaně. Když postřehnu její pohled, tak se pousměju. Co se jí na mužích líbí? Jaké je její oblíbené jídlo? Knížka nebo oblíbená písnička? Chtěl bych to všechno znát, jenže když se to dozvím, tak budu chtít víc. Vždyť víš, že má starší sestru a její sestřenice je tvoje fanynka…

„Taky si myslím. Musí to být neskutečný, když se na váš koncert sejdou tisíce nadšených lidí. Pak tam jde vidět ta pozitivní energie,“ řekne zasněně. Takže jí tenhle pocit není až tak vůbec cizí. Chci tě, ještě víc a víc… A ona pokračuje. „Přiznám se, že jsem na vašem koncertě byla. Bylo to před pár lety v Paříži. Agnes tehdy k narozeninám dostala ode mne lístky a koho vzít, než milovanou sestřenici?“ Pobavený úšklebek. Hmm… „Naprosto šílela. Užila si to. Dělala všechno, co se na koncertě dá čekat. Opakuju znovu, že si to moc užila, a já nakonec taky, i když jsem byla trošku nahluchlá.“ Tak tohle mě nahlas rozesměje. Nikdy mě totiž nenapadlo, jak se fanoušci musí cítit po dvouhodinovém zápřahu hudby pro jejich uši.

„Tak to jsem moc rád. A co na ni říkáte? Na naši tvorbu? A troška kritiky by neuškodila,“ rýpnu si, ale co, je to pravda. Vždyť ani vlastně nevím, jestli nás vůbec poslouchá. Kouká na mě a já na ni. Přemýšlí, co by mi odpověděla.

„Já ani nevím, z jedné strany to byl mimořádný zážitek a na druhou si nejsem jistá, co si o tom mám myslet.“ Pozvednu obočí, tak toto jsem vážně nečekal.

„Cože? Nějak jsem to nepochopil,“ zeptám se hloupě a ona se zasměje.

„Dobře, vysvětlím to jinak. Byla jsem na koncertě, kde jste hráli vaše písničky. Texty jsou krásné a upřímné. Líbily se mi, akorát nechápu vaše poslání.“ Zvláštní. Tak takovou reakci jsem ještě nedostal. Tahle žena mě překvapuje víc a víc.

„Naše poslání?“ Přikývne a kouše si spodní ret. Ne, tohle, prosím, nedělej… Raději se zaměřím na kámen za ní. „Myslím, že naše poslání je změnit hudbu, vnímat ji, prožívat, užívat si to. Aspoň já to tak chci.“ Věnuje mi jeden ze svých kouzelných úsměvů.

„Oh dieu, vážně jsem překvapená. Vy jste vážně srdcem věrný hudebník,“ chválí moje ego. A ty jednou budeš moje… Trošku se nad tou myšlenkou zamyslím. Mohl bys ji pozvat na rande… Možná by to šlo.

„Takže vaše sestra žije taky v Paříži?“ otočím konverzaci jiným směrem, i když nechápu, proč jsem se zrovna zaměřil na rodinu. Rozpačitě se usměje a odpoví:

„Non, Natalie žije tady v Los Angeles. Žije tu už desátým rokem a před časem se zasnoubila. Očekáváme obrovské svatební přípravy, ale zatím se nic neděje,“ zachichotá se. Vážně se teď zachichotala? Co to bylo? Tak mě napadá, že kdybych tady o sobě tak blbě nekecal, tak jsem zjistil, že mi už půl minuty vibruje mobil a já to ani na vteřinu nezaznamenal. Vyskočím na nohy, až Claire vyděsím.

„Promiň, to je jen můj telefon,“ oznamuju jí a ona chápavě přikývne. Na velkém displeji velkými písmeny stojí Jared. „Ehm, tohle musím vzít. Nikam mi neuteč,“ mrknu na ni a ona překvapeně zalapá po dechu. Potěšeně odkráčím někam dál a přijmu hovor.

„No konečně!“ ozve se mi do telefonu podrážděně. Zvednu oči v sloup.

„Taky tě rád slyším, bráško,“ odpovím nedůtklivě a zavrtím hlavou. Zároveň si protáhnu záda, která mě začala bolet od toho sezení na tvrdém kameni.

„Můžeš mi říct, kde jsi, Shannone? Už deset minut se ti snažím dovolat. Nezapomněl jsi snad, že za hodinu máme být na večeři u mámy?“ sjíždí mě přísně. Sakra, ta večeře! Sakra, máminy narozeniny! Já na to úplně zapomněl. No, vlastně ne, jenom jsem se přišel podívat a něco si nafotit, než se tu objevila Claire. A ty jsi díky ní úplně ztratil hlavu… škádlí mě svědomí.

„Brácho? Jsi tam ještě?“ promluví na mě Jared v telefonu a tím mě probudí z mých myšlenek. Otočím se na Claire. Stojí a prohlíží si fotky ve fotoaparátu. Nasadila si na oči sluneční brýle. Moje sluneční brýle! Dobrý bože… „Brácha!“ zvýší na mě hlas Jared a zase mě vyruší v zatoulaných myšlenkách.

„Jo, jsem tady. Už jsem na cestě, jen si ještě něco vyřídím.“ Slyším tiché povzdechnutí v telefonu. Můj brácha prostě nesnáší čekání na mě. Jsem děsně zpomalený.

„Fajn, ale pospěš si,“ říká ještě a já spěšně zavěšuju. Musím popadnout dech, než se odhodlám k věci. Když dojdu k ní, tak ke mně zvedne pohled a usměje se.

„Tak, kde jsme to skončili?“ zeptám se, ale ona se na mě vrhá a kácí mě k zemi svými drtivými polibky. Ach bože…

„Tam, kde jsme měli začít už dávno,“ zašeptá a kousne mě do spodního rtu.

Jen pro takovou informaci se ke mně dostavily mé perverzní představy. Claire se nepřestává usmívat. A že jí ty moje brýle strašně sluší.

„Ehm, je mi to nepříjemné. Už musím jít, mám jistou neodkladnou záležitost, kterou musím vyřídit.“ Klesnul jí úsměv o dva body. Taky se mi odtud nechce. Nechce se ti od ní…

„Aha, dobře, já už taky budu muset jít.“ Sehne se pro velkou kabelu a svoji Marnie schová dovnitř, do bezpečí. Taky si seberu svoje věci. V podstatě jsem s sebou nic neměl.

„Když dovolíš,“ šeptnu a přistoupím k ní blíž, abych si od ní vzal své brýle. Jemně jí z očí sundám a dávám si velký pozor, abych náhodou nezavadil o něco na její dokonalé tváři. Krásně voní po růžích a neuhýbá pohledem. Když se vzpamatuju a ustoupím o krok, tak zamrká. Mám pocit, že se moje srdce na pěkně dlouhou chvíli zastavilo. Jako třeba teď. Když se mi tak dostává pod kůži…

Ona

Oh, mon dieu! Oh, mon dieu! Já se mu vážně líbím! Jinak by tu nestál a nezíral by na mě, tak… jinak. Srdce mi bije jak splašené a už očekávám, že mě políbí, ale on to neudělá! Ustupuje o krok ode mě. Ne, vrať se… Doufám, že to není to zatracené pravidlo „nechodím s nikým, kdo není slavnější než jsem já“, takové lidi nemám ráda. Zaženu tu myšlenku a hodím si kabelu přes rameno.

„Ráda jsem tě poznala,“ začnu a natáhnu ruku. Je zklamaný a tváří se značně rozpolceně, ale nakonec mi tu ruku stiskne. Má silný, ale pevný stisk a nemíní mi tu ruku pustit a ani já ji nechci pustit. Už má zase ten pohled. Snažím se mu silně vsugerovat, aby mě políbil, ale sama si to nedovolím, nevím, co by se mohlo stát. Nebo jak by to případně dopadlo. Merde…

„Taky jsem tě rád poznal, Claire,“ zašeptá. S mým jménem si pohraje, až to ve mně vyvolá ochranné sirény. Oh, mon dieu… Tak už mě, sakra, polib! Tentokrát uhnu s pohledem já, protože jsem absolutní husa! Nevím, proč jsem to udělala. Usměju se a kroky se od něj oddaluju. Už zase slyším svoje srdce, jak mi hlasitě bije na poplach, a všechny moje smysly jsou silně zbystřené. Jsem od něj dva metry, na čtyři metry, na dvanáct metrů, když uslyším, jak na mě volá.

„Claire!“ zavolá znovu a já se otočím zrovna ve chvíli, kdy ke mně dobíhá. Pukám štěstím. A to doslova!

„Já jen... Nechtěla by sis někam vyjít? Třeba na večeři?“ Páni, to je tak... Jo! Chci! Rozhodně půjdu! Pane jo. Znovu se mi natlačí všechna krev do mozku. Nechám ho čekat, ať si to náležitě vychutnám, než mu odpovím ano.

„Půjdu ráda, ale mám ráda pikniky, tak...“ Dojde mu to a rozzáří se jako stromeček. Věnuje mi ten svůj, pro mě šokující úsměv, po kterém se mi podlamují kolena. Sotva se držím na nohou.

„Takže zítra v sedm? Vyzvednu tě.“ Zavrtím hlavou. Nechci, aby sestra něco věděla, nebo kdokoliv jiný.

„Sejdeme se teda tady, ano?“ A jsem pevně rozhodnutá. Natáhnu se, abych ho políbila na tvář, ale on se chopí příležitosti a přilepí své rty na mé. To je polibek, který mě okamžitě paralyzuje a trvá asi jen deset vteřin, ale mě to absolutně vytlačuje z rovnováhy. Bože, on mi dal pusu… Pane jo. Když se ode mě odtáhne, tak má zrychlený dech a rozostřené zorničky. Najednou změní pohled a spokojeně se ušklíbne. Při odchodu na mě mrkne. Co to? On jen, tak odejde? Ne, ne! A najednou je pryč. Já jsem tu sama naprosto v šoku, ale na druhou stranu jsem ráda, že to udělal. Mám pocit, že se ve mně něco změnilo…

_________________________________________________________________________________________________

Děkuju i za další komentáře k druhé kapitole, moc mě potěšily! Jinak, tenhle dílek je trošku kratší, ale příští bude určitě delší :) Ale zatím jsem ráda, že je o povídku zájem, takže čekejte další dílky a budu se zase těšit na vaše komentáře ;)

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lessons of French 3. kapitola: