OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lessons of French 4. kapitola

07.11.2013 (14:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 609×

Ona

O pár hodin později sedím na terase domu a se zavřenýma očima si užívám teplý letní večer. Po příjezdu domů jsem si musela dát studenou sprchu, abych se alespoň částečně probrala, protože ještě pořád jsem byla v šoku. Každičkou chvilku i sekundu, co jsem dnes strávila „s ním“, jsem si dokola přehrávala ve své hlavě. Ukazováčkem jsem si lehce přejížděla po spodním rtu, tam, kde se jeho horké rty dotkly mých. Oh, mon dieu… Při oné vzpomínce na tu neskutečnou chvilku, kdy ve mně všechno málem explodovalo, mi z úst vyzněl tichý sten. Zítra bude dlouhý den a pak večer, až ho uvidím. Bude to pro mě jako věčnost. Jak je možné, abych tak bláznila? Jako bych se vrátila do bouřlivých šestnácti a všechny emoce prožívala naplno. A on mě nutí něco cítit. Znovu cítím… Při daleké vzpomínce, kdy jsem trávila všechen čas pro mého „bývalého“ Timothyho, se mi chce vrhnout. To on se postaral o to, abych na několik let uzavřela své srdce. Trvalo mi sakra dlouho, než jsem znovu začala mužům důvěřovat. Putain de salaud...

V ruce svírám svůj laptop a projíždím si fotografie, které jsem dnes pořídila. Ještě před tím, než jsem se vydala tam, kde se naše cesty setkaly. A udělala jsi dobře…

U jedné fotky se pozastavuju. Západ slunce nad Hollywoodem. No páni, tak ta je absolutně magnifique! Zasním se a zase moje myšlenky končí u něho, tvářím se při tom jako pitomec.

„To je moc pěkná fotka, Claire,“ houkne mi někdo do ucha, až sebou poplašeně cuknu. Billy, sestřin snoubenec, se nahlas začne smát. Někdy se fakt chová jako malý. Žijí spolu v tomto nádherném, Bohem vytvořeném domě už pět let. Natálie je láskou jeho života a já jejich příběh milovala, už jako poblázněná středoškolačka jsem byla pyšná na svoji starší sestru.

„Vyděsil jsi mě!“ bručím podrážděně. Opřu se o sloup, abych na něj viděla, když si ke mně přisedá. Má na sobě jeden z těch nechutně drahých obleků od Huga Bosse. Povoluje si nebesky modrou kravatu a až teprve teď začíná konečně dýchat nahlas. Neunikne mi pobavený úšklebek.

„Dlouhý den v práci, co?“ rýpnu si a on se jen na mě zakření. Rozhlédne se po rozsvícené terase, jako by snad někoho hledal. Touhle dobou tu na něj totiž čeká jeho drahá polovička, ale dnes tu není.

„Kde je Nat?“ zeptá se mě konečně, abych mu mohla vyřídit její velice, no, řekněme, že když Natálie zuří, tak použije hodně francouzských nadávek, co zná. Přemýšlím, jak mu to říct, abych nepoužila žádnou její nadávku, ale to jde těžko. Musí to dávat smysl. Probere mě z mého přemýšlení, když mi sebere můj laptop. Okamžitě se po něm natáhnu, ale přece on je silnější a větší. To není fér…

Okamžitě se vzdávám. Fajn, tak mu to nechám vyžrat.

„Fajn, tak Natálie si šla lehnout. Večeři máš v lednici a ustláno na gauči. Řekla, cituji: ´Nebudu na toho espèce de crétin čekat.´ Takže trable v ráji, co?“ zachechtám se, když splním seznam požadavků, který mi přidělila sestra. Ta nadávka ve francoužštině, které on nerozumí, a to je vlastně dobře. Mávne nad tím rukou. Ne že by byl nějak nadšený z toho, že stráví „znovu“ noc na gauči, ale to se nestalo napoprvé.

„Není to nic, nad čím by ses měla znepokojovat,“ ujistí mě a já se zašklebím. Opřu si bradu o své koleno a dívám se na hvězdy, zatímco on projíždí stále moje fotky. Trošku mě to štve. Nechtěla jsem je nikomu ukazovat. Ani jemu, ani sestře. Je to jenom pro mě. Možná „jemu“ bych je ukázala…

„Jsou vážně úžasné, Claire. Měla by ses vykašlat na noviny a začít žít život nezávazné fotografky. Tvoje fotky mají osobité kouzlo.“ Totálně ho ignoruju, myšlenky se mi zase zatoulaly k muži, jehož jméno mi přejíždí v mozku sem a tam a nemůžu se ho zbavit. K muži, který mě dokázal dostat na kolena hned na poprvé. Už to tak bude…

On

Konečně se mi rozdrnčel budík na mobilu. Nemusím předstírat, že spím, což jsem rozhodně dělal celou noc. Zacvaknu ho, abych nemusel dát poslouchat, jak mě to nutí vstát znovu. Spal jsem sotva tři hodiny a pokaždé se mi zdálo o Claire. Ta holka se mi vážně dostává pod kůži víc a víc. To ani nejsem já, co to se mnou, do háje, udělala? Při pomyšlení, že se s ní večer znovu uvidím, ve mně vytváří takový podivný pocit, jako bych měl snad strach. Nebuď idiot, kámo… radí mi moje podvědomí. Super! Zamračím se a neohrabaně lezu ven z postele. Mám celý den, celý den na to, abych se donutil tam jít. Roztáhnu černé závěsy a časné ranní slunce mě uhodí do tváře nečekaně a rychle. Nevadí mi to, je to nádhera, obzvláště z mého pokoje. Kvůli tomuhle vstávám takhle brzy. Claire by se to rozhodně taky líbilo… Zamračím se ještě víc. Po tom polibku, nebo ať to bylo cokoliv, tak ona byla v šoku. A to se mi ještě nestalo. Pokaždé, když jsem měl nějakou ženskou, tak její výraz byl stejný, ten chtivý, ale ne. Claire byla prostě jiná než ostatní. Byla krásná a chytrá. Její vášeň k focení byla stejná jako ta moje. Až na ten velký věkový rozdíl, který byl mezi námi, jsem ji i přes všechny předsudky sakra moc chtěl. A pořád ji budeš chtít…

Zamířil jsem do koupelny, abych si propláchnul obličej. Když jsem se spatřil v zrcadle, tak jsem uviděl muže, který včera potkal někoho a dneska to chce tak zbaběle vzdát. Neoholený s unavenýma očima učaroval jedné dívce a ona učarovala jemu. Sakra, nutně potřebuju sprchu. Dnešek rozhodně nesmím nechat náhodě. Pozval jsem ji na večeři a ona přijala. Ale co když nebude chtít přijít? Zapínám sprchu a spěšně ze sebe shazuju spodek kalhot na spaní. Vlezu si dovnitř pod studenou sprchu, která mé horké tělo okamžitě zchlazuje. Očisťují se tím i moje vlezlé myšlenky. Dnes budu takový, jaký jsem byl včera, a hlavně nesmím vzpomenout ten polibek. Bylo to takové omylem, ale vím jistě, že ona to chtěla stejně jako já. A že já to sakra chtěl! Takže její zmatený pohled mě úplně popletl. Nevěděl jsem, co si po mém odchodu mám od toho představovat. Její rty byly tak chutné a jemné. Musel jsem se dost držet, abych se na ni vášnivě nevrhnul hned na poprvé. Čím to je, že na ni musím pořád tak myslet? Čím je to, že na mě tak zčistajasna zapůsobila? Vždyť to není normální! Není normální, abych se do ní… Otevřu poplašeně oči pod vodou. Cože?! Trošku přeháním, ne? To si myslíš ty… Sáhnu po šamponu a umyju si vlasy. Zkrátka, dnešek musí být perfektní.

Když se později řítím do kuchyně, tak Jared už sedí u stolu a klasicky si čte noviny. Na něj je to podivuhodně vtipné. Tlačí do sebe jeden z těch jeho veganských sajrajtů, zatímco já se natáhnu pro džbán s čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou a párky v těstíčku, který mi máma přibalila po včerejší oslavě. Zřejmě jí nedochází, že ve čtyřiceti se umím o sebe postarat sám.

„Přeji dobré ráno,“ pozdravím bratra a i se svou snídaní se posadím naproti němu ke stolu. Jared se na mě podívá s tázavým výrazem a pokládá noviny na stůl. Zrovna si přikládám k ústům další sousto, když si všimnu jeho napůl tázavého pohledu a napůl pobaveného.

„Co je?“ zeptám se nechápavě a strčím jeden z párečků do pusy. Bože, to je výborný! Jared si odkašle, abych mu věnoval pozornost, a já s plnými ústy párečků přestanu žvýkat.

„Co je? Jsi snad sjetý? Dobré ráno přeji? Kdo jsi a co jsi, sakra, udělal s mým bratrem?“ řekne vážným hlasem, až mě to donutí se zachechtat. Nacpu si pusy další párečky. Máma je vážně úžasná.

„Shannone!“ zavrčí na mě bratr a já ho konečně začnu brát na vědomí. Musím mu připomínat, že při každém jídle by se mělo dbát na to, že jídlo se má jíst „v klidu“. Jared zaměří pohled na moji porci jídla, ale znechuceně odvrátí pohled. Zvednu oči v sloup. Už jsem si na ty jeho veganské návyky zvykl a tímhle ho jen tak škádlím. Když dojím, tak odsunu talířek a polknu sousto.

„Co se to s tebou děje? Ty máš buď ženskou, nebo jinak si to nedokážu vysvětlit to tvoje podivné chování,“ povzdechne si. Zašklebím se a vypiju až do dna sklenici ledového džusu, který mě okamžitě osvěží a nakopne. Pořád čeká na nějakou moji smysl plnou odpověď, ale já nic neříkám a vstávám od stolu i s nádobím.

„No počkej, ty vážně někoho máš? Proto ses včera choval po tom telefonu tak divně?“ Následuje mě až do obývacího pokoje a jeho otázky se na mě sesypávají jako sůl. „Tak řekni něco. Chci to vědět! Jak se jmenuje?“ doráží na mě, až nakonec svoluju. Přece je to jen můj bratr. A taky je to chlap. Otáčím se a opírám se o schodiště. Přemýšlím o tom, co mu říct a co ne.

„Fajn,“ syknu. „Jmenuje se Claire a je z Francie,“ odpovídám spěšně. Bráchův zvědavý výraz se mění na pobavený. Ty jsi vážně idiot…

„Francouzka? Jsem vážně ohromený,“ začne se smát a já se podrážděně vydám k sobě nahoru do pokoje. To je takový trouba…

Ona

Odpočítám minuty. Začínám odpočítávat i vteřiny. Bože, co to vůbec dělám? Musím se soustředit na řízení, nebo to napálím do potoka, a to se mi teď vážně nehodí. Než vyjedu nahoru na kopec a absolutně nebudu vědět, co dělat, co říkat. Jedu tam nejistá a nervózní, jako nikdy před tím. Začínám litovat, že jsem se na to raději nevykašlala, jak stoupá můj stres. Co když tam nebude? Co když... Claire au secours… Možná když se pořádně nadechnu, tak budu ráda, že se nepozvracím. Já jsem vážně zoufalec. Když vjedu na místo, které je mi na pohled povědomé, tak se zachvěju. Nikde ho nevidím, je možné, že ještě nedorazil. Nebo jsi dostala košem… varuje mě mé podvědomí. Odmítám tomuhle věřit a spěšně vystupuju z černého BMW. Není tady… zjišťuju, když dobíhám k „našemu“ místu, a najednou je to jenom obyčejné místo. Slunce mě pálí do očí, a tak spěšně lovím z tašky sluneční brýle. Opřu se o dřevěné zábradlí a zahledím se do dáli. Počkám si. Snad vážně přijede. Doufám v to…

On

Postavil jsem auto dál od vyhlídky, abych viděl, jestli přijela nebo ne. Uslyším auto a bouchnutí dveří. Bože, ona je tady… Vážně je tady a vypadá absolutně nádherně. Má na sobě černé džíny a bílý top, který obepíná její sexy křivky. Bože, včera jsem ani nevšimnul, jak krásná má prsa! Už ses rozhodl… Polknu, když si protáhne postavu, a já zběsile mačkám listy. No počkat, tady je strom?… Nemůžu ji nechat čekat, nebo odejde a já nedostanu šanci předvést, jaký umím být jiný. Vyplížím se z mého úkrytu a schválně dupu, aby mě zaregistrovala. Cukne sebou a ve značně smutné tváří se rojí známky spokojenosti, když mě spatří. Rty se jí roztáhnou do dokonalého zářivého úsměvu a upravuje si vlasy, které jí díky poryvu větříku padají do obličeje. Dva metry od ní cítím vůni jejího šamponu. Magnoliová vůně se uchytí na všech mých smyslech. Přistoupím k ní blíž, abych se s ní náležitě přivítal. Na tohle se těším celý den…

„Ahoj,“ vydechnu a úplně vidím, jak se jí rozklepou rty. Ona tě chce… ponoukne mě mé podvědomí. Škádlivě se na ni usměju, když mi také odpoví.

„Ahoj. Už zase jsi to udělal,“ směje se, a když nechápavě pozvednu obočí, tak ukáže na místo, kde jsem se skrýval. Myslí to tím, že jsem se tady zase tak nenápadně zjevil. Já umím překvapit.

„Přinesl jsem nějaké jídlo, jestli máš hlad. Doufám, že máš ráda čínu.“ Claire se rozzáří a pak hned sklopí pohled. Ona je tak sladká, když se tak nevinně culí.

„Miluju čínu,“ špitne a převezme ode mě piknikový koš. Když se lehce otřu o její kůži, tak je to pro mě i pro ni, jako by do nás uhodil blesk. Okamžitě mi naskočí husí kůže a oči mi vyletí k těm jejím. Je to pro nás jakoby znamení. Znamení, že sny se možná přeceňují, ale máme tu i škálu možností. Já tě chci Claire, teď a tady…

______________________________________________________________

Zase děkuju vám moc všem za inspirativní komentáře, které mě velice moc potěšily!!! Těším se

 na vás i příště, kde už fakt půjde do tuhého! Vážně děkuju moc :) :) :)

Tento díl bych ráda věnovala své mladší "sestřičce" Kristýnce, protože ona je snad

víc netrpělivější než já sama :D :-*

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lessons of French 4. kapitola: