OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lessons of French 6. kapitola

18.11.2013 (16:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 680×

Ona

Když se zase vracím domů omámená a strašně unavená, tak nemůžu zapomenout na ten sex. Bože, to bylo něco! A že on ví, co dělá. Uchechtnu se při téhle myšlence. Znám ho dva dny a přitom jako by to byla věčnost, co jsme se seznámili. V zrcátku si upravuju trošku vlasy. Jsou tak „zvrhle“ rozchuchané. Ušklíbnu se. Vzali jsme si na sebe kontakt, abychom se mohli domluvit na příštím „špásování“, jak řekl Shanon. To mě absolutně rozesmálo. Vlastně ani nevím, jestli to myslel ve srandě nebo doopravdy. Měli jsme mezi sebou „nějaký“ vztah, ale nemůžu říct konkrétně jaký, protože nevím, co to znamená. A pak ta podivná věta. „Co to se mnou provádíš, Claire.“ Trošku mě tím zaskočil. No, nebylo to, jak kdyby mi řekl to slovo na „m“, což by bylo hodně bláznivý, když mě zná sotva dva dny. Ale šílený bylo už to, že jsem se s ním vyspala. Měla bych toho litovat, ale já to tak necítím. Vím, že jsem udělala správnou věc. Je mi sotva dvacet pět a takhle jsem se do nikoho takhle nezbláznila. Je sexy, je vtipný a chytrý. Naprostý ideál chlapa, ale co když se mýlím? Co když jsem naivní, že přehlížím možnost, že je jen skvělý herec a tohle je jen reality show? Jsem tak zamyšlená, že si ani nevšimnu, že už jsem skoro doma. Je něco po půlnoci, takže jakmile se zjevím v předsíni, tak na mě Natálie vybafne a začne mi vysvětlovat, že takhle pozdě domů se rozhodně nechodí. Je jako naše matka a to se vždycky snažila jít být co nejmíň.

Zaparkuju a tiše si to mířím k domu. V domě se už nesvítí. Buď nejsou doma, nebo spí. V tvém lepším případě to první… Tiše se vyplížím jako myška nahoru do svého pokoje, aniž bych tím někoho probudila. Ale házím kyselé obličeje, když náhodou šláplu na něco, co trošku zavrže. Musím si projít e-maily. Včera jsem na ně neměla absolutně čas. Nakupování se ségrou, pak jsem hledala nějaký speciální dárek pro Agnes, která mě denně zasypává textovkami, co se děje doma. Ale jako první si dám sprchu. Jsem celá ztuhlá a trošku promrzlá, ten déšť nebyl moc dobrý nápad. Pod proudem horké sprchy se však zavzpomínám a vidím přímo nad sebou dnešní večer, kdy mě líbal, kdy mě držel v náručí, v tom hustém dešti jsem se lepila na jeho silné tělo, a pak, když jsme se vrhli na sebe v tom autě. Oh, mon dieu… Ale teď už vážně, musím se vrhnout na ty maily. Přece jen tu nejsem pouze za zábavou, ale mám tu i nějaké pracovní vyřizování. Jak jsem čekala, když se přihlásím k sobě do stránky, tak tam na mě zírá spousta e-mailů. Většina je od mého šéfa. Včera jsem mu poslala ty fotky a zdá se, že ho to docela zaujalo. Konečně něco pozitivního, co se z hlediska pracovního týče. Je půl jedné v noci, když mi na skype začne volat Agnes.

„Teď ne. Fakt ne,“ postěžuju si nahlas, ale videohovor přijmu. Agnes, moje sestřenice, se prostě nedá odbýt. Vždycky si najde způsob, jak mě přinutit vzít hovor. Když ji odmítnu na skype, tak mi zavolá na mobil. Když ne na mobilu, tak mi zaspamuje celou stránku e-maily, a když ne maily, tak zavolá sestře. To bych nerada riskovala. Nesnáší, když ji někdo budí.

„Salut, Agnes,“ pozdravím ji s širokým úsměvem na tváři, když na mě zamává z webkamery. Usídlila se před velké francouzské okno, takže čistě vidím Eiffelovku. Zakření se na mě a zamává mi. Je opálená a má nový účes. A v Paříži je nádherný den.

„Salut, Claire. I tobě přeju,“ usmívá se od ucha k uchu. Copak zase tropila? Na svůj věk byla hodně čilá. Doma je jako velké dítě, ale ve společnosti se z ní stane dočista někdo jiný. Obleče si své oblíbené karmínové šaty, uhladí si vlasy a najednou je z ní překrásná mladá žena, v které by jen někdo těžko hledal tu malou nenápadnou Agnes, kterou já znám.

„Tak jak je v Los Angeles? Slyšela jsem, že prý tam dneska byla pořádná bouřka.“ Ztuhnu a vyvalím oči. Sakra, ona to ví… Počkat, to je nesmysl, jak by se to mohla dozvědět?

„Je tu moc horko, ale jinak v pohodě,“ odpovím jí nejistě. Merde, ona mě prokoukne, zná mě jako své lodičky od Jimmy Choo. Nahodí ten svůj polozamračený výraz a kouká se na mě tím zaujatým výrazem Sherlocka Holmese, jako bych snad něco skrývala, a já vážně neumím moc lhát. Neumím vůbec lhát…

„Děje se něco, Claire? Vypadáš jinak,“ řekne a pozvedne obočí. Prokoukává mě, ať se mi to líbí nebo ne. Jak to jenom dělá?

„A co by se mělo dít? Jsem jenom unavená. Měla jsem dlouhý den,“ snažím se být neutrální a ne dát na sobě něco znát, ale to jde těžko, když jste prožili tak vášnivé rande. To je slabé slovo… K mému překvapení to spolkne. To snad není možné!

„Aha, tak to promiň. Vzbudila jsem tě?“ Zasměju se. Přece ví, že dlouho do noci pracuju, někdy se to protáhne i do tří hodin ráno.

„Ne, nevzbudila. Jsem vzhůru, pokud vidíš,“ rýpnu si. „A taky pracuju, a jak je doma? Jak se daří tátovi a co naše matka?“ Tolik otázek najednou, že ji nechám mluvit. Už se takhle bavíme a smějeme asi dost dlouho, protože zjistím, že je půl třetí ráno a že bych měla zalehnout.

„Měla bych už jít spát,“ směju se a utírám si slzy od vtipné historky, kterou mi přes skype Agnes povykládala. Občas má chvilky, kdy ji napadne nějaký bláznivý žertík a ona ho vážně uskuteční.

„Dobře, tak běž. Hele, a nepotkala jsi tam někde Mars?“ Tak tahle otázka mě ihned zasahuje. Oh, merde… A Sherlock je zpět. Když vidí, jak se tvářím, tak se jí zablýskne v očích a začne se šklebit. Musím vytáhnout svoji nejsilnější zbraň. Musím to nějak ukecat.

„No, potkala i nepotkala. Na druhé straně ulice. V den, kdy jsem přijela,“ odpovídám a byla to pravda, všichni tři šli spolu na kamarádský oběd do jedné z těch nových restaurací zrovna, když jsem si šla do Starbucks dát ledovou kávu. Tehdy mě nenapadlo, že zrovna „on“ mě bude chtít. Že mě bude chtít vidět a cítit. Že mě bude chtít hladit a laskat po tváři. Že „možná“ budu jeho. Jeho láskou…

Agnes se culí a zasněně se kouká někam mimo za obrazovku. Tipuju, že na ten její obrovský plakát, co jí visí v pokoji na stěně. Uchichtnu se nad tou představou.

„Bonne Nuit, Claire,“ popřeje mi dobrou noc a konečně vypnu hovor a zaklapnu laptop. Dneska se přihodilo tolik věcí. Věcí, nad kterými mladičká Agnes by jen nechápavě kroutila hlavou. Měla jsem jí to říct, jí říkám všechno. Ale mám strach, že to dopadne špatně. Nedívej se do budoucnosti a mysli na přítomnost, říkám si v duchu. Přesně tak… odpovídá mi moje svědomí, když upadám do hlubokého spánku…

On

Jsem příliš zahlcen prací, než abych tady přemýšlel nad hloupostmi, a přitom je sám dělám. Rozčiluju se hned po ránu. A proč se rozčiluju? Protože jsem pitomec. Instinktivně hrábnu do složky papírů, až se rozletí po celé místnosti. Proč já se vlastně právě teď rozčiluju? Ten spor, který jsme vedli s tou „úžasnou“ nahrávací společností, se táhne pořád dál a my se smažíme s klukama v dluzích. Mám toho po krk. Kleknu si a začnu sbírat papíry po zemi. Dovnitř vletí Jared a má na sobě svoji oblíbenou kuchyňskou zástěru s oblíbeným nápisem Vegan pancakes or death. Rozesměje mě to, už ze dvou důvodů. Jared je vtipálek a zadruhé vařit se nenaučí nikdy. Jeho kulinářské umění nemá žádné obdoby.

„Co se děje?“ zeptá se mě zmateně, v ruce pořád svírá vařečku. Paní Jaredová. Naše domácí. Nad tou myšlenkou se musím bláznivě rozesmát, na to mi dává brácha dvě minuty na uklidněnou, než mu odpovím.

„Já. To nic. Je to jen hloupost.“ Neujde mu ten můj jízlivý pohled, i když jsem se tu svíjel v křečích smíchu, mi zůstal ve tváři. Já jsem jak otevřená kniha. Jak překvapivě nepřekvapivé.

„A copak, za to může malá francouzská dušička?“ mrkne na mě záludně. Raději začnu sesbírávat znovu papíry. „Včera jsi přijel pozdě domů. Teda, chci říct dneska,“ rýpe si dál a opře se o konferenční stolek. V ruce pořád svírá tu vařečku a zamyšleně se na mě šklebí. Evidentně ho baví mě vyslýchat. Vstanu i s papíry a hodím je na stůl. 

„Víš, brácho, něco ti řeknu.“ Popadnu ho kolem ramen a popostrkuju ho ven z kanceláře. „Něco se ti pálí,“ připomenu mu a on semkne rty a rychlým krokem se vrací do kuchyně. Pobaveně se zasměju a z kapsy vytáhnu mobil. Je čas jí zavolat. Doufám, že načasování je správné. Chci ji vidět. Ovšemže ji chceš vidět… Vytáčím číslo, ale nebere mi to. Možná má nějakou práci nebo tak. Když už hovor chci típnout, tak se v telefonu ozve její hlas.

„Bonne Journée, Monsieur,“ zdraví mě svojí obvyklou francouzštinou. Trošku mě to vyvede z míry. Myslel jsem, že si uložila moje číslo.

„Ehm, Claire?“ řeknu nevypočítavě, co když to není ona? Když se mi začne smát do telefonu, tak si oddechnu. „Jsi to ty,“ ujistím se. Jsem neuvěřitelný trouba… Mnu si jemně spánek. Mně z toho jednou fakt hrábne.

„Oh, oui. Kdo sis myslel, že jsem, Shannone?“ směje se a její zvonkový smích mě rozptyluje. Pak zvážní. „Promiň. Jen dneska mám trošku den na draka,“ vysvětlí mi situaci. Usměju se. Mluví mi z duše. Přesně takový je i můj den, což se zdá po včerejšku zvláštní, přitom to byla jedna z nejlepších nocí v mém životě. A kdy jí to přiznáš nahlas?… Umlčím ten hlas v mé hlavě. Někdy mluví až moc.

„Já taky, po včerejšku jsem si myslel, že se dočkám příjemného rána.“ Slyším, jak lapá po dechu. No teda, to si tak nevěří? Vždyť je skvělá. Raději si sednu na židli a hodím nohy na stůl. Kdyby mě teď viděla máma.

„Oh, wow. Trošku jsi mě překvapil, ale cítila jsem se stejně. Dneska je v L.A. trochu nepříjemně. Zvláště to počasí. Vstala jsem jako vždycky, abych se podívala…“

„… na východ slunce,“ doplním za ni a ona se v telefonu znovu dlouze nadechne.

„Oui. Jak jsi to věděl?“ ptá se překvapeně.

„Taky to dělám. Každé ráno. Miluju to. Měla bys to někdy vidět z mého pokoje. Stojí to za to.“ Zasměje se. Jsem od ní ani ne moc daleko a chybí mi. Vážně mi moc chybí. Začínám se, snad… Chtěl jsi říct zamilovávat?… ozve se znovu mé svědomí a těžce polknu. To není možné. Ne teď a ne sní. Ale kdybys k ní nic necítil, tak si tady nekladeš tyhle otázky… Když dlouho nic neříkám, tak se ozve sama.

„Jsi v pořádku?“ ptá se trošku poplašeně. Chudinka, zřejmě si myslí, že řekla něco špatně. A co jako? O západu slunce? Hloupost.

„Nechtěla bys pro dnešek přijet ke mně domů? Uvařil bych ti oběd, ukážu ti svoji sbírku motýlů,“ lákám ji a ona se rozesměje. Jak já miluju ten její smích. „A když myslím uvařím, tak tím myslím, že objednám pizzu nebo thajské jídlo,“ ohradím se a další příval smíchu. Chci ji při každém mém jenom pouhém pomyšlení…

_____________________________________________________________________

Další díl za námi a jako obvykle jste skvělí! A ty vaše krásné komentáře. Moc moc moc

děkuju! Ale vážně! Budu pokračovat dál, dokud vás to bude bavit, takže fakt 

díky, a dnešní díl je o trošku delší, ale zmatené myšlenkové pochody u obou pořád stejné :D

Jinak, u toho rozhovoru s Jaredem jsem se pobavila, tak snad to pobaví i vás :)

Tento dílek bych věnovala všem mým čtenářům. Jste skvělí, díky :-*

Tahle animce je pro moji sis Sabinku, při tom, jak asi Jared doopravdy 

vaří. Jo, mě to rozhodně pobavilo :D :D :D

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lessons of French 6. kapitola: