OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lessons of French 8. kapitola

27.11.2013 (11:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 655×

Ona

Odtrhnu se od těch vášnivých a horkých rtů, abych zvedla telefon, který nepřestává zvonit. Protočím oči. Shannon se lehce zamračí a poškrábe se na hlavě. Zamumlá něco ve smyslu „zákon schválnosti“ a taky „telefony jsou zlo“. Nahlas se zasměju a přijímám hovor na mobilu, který jsem mezitím vytáhla z kabelky. Je to Agnes. Trošku si povzdechnu. Myslela jsem, že bude spát.

„Oui?“ ozvu se a začnu brebentit svojí mateřštinou. Zvednu se z gauče a začnu chodit sem tam po místnosti. Zachytím jeho afektovaný výraz, jak strašně ho musí štvát, že mi nerozumí ani slovo. Stejně jako Billy, když máme s Natalie svoji „francouzskou“ chvilku. Je to pro mě trošku výhra.

„Nevíš, kde schovává Nat ty dobré sušenky?“ zeptá se mě najednou Agnes a slyším, jak na druhém konci telefonu něčím bouchá. Tipuju, že prohrabává všechny skříňky v kuchyni.

„Sušenky?“ Jsem trošku zaujatá těmi nedočkavými pohledy, co ke mně vysílá, a tak si raději stoupnu zády a prsty lehce přejíždím po hladké desce klavíru.

„Jo, sušenky,“ pronese suše. „Ty se skořicí. Vždyť víš. Mám hlad,“ odpoví prostě. Zvednu oči v sloup. Hlavně že lednice je narvaná až k prasknutí a přístupná všem od půlnoci do půlnoci.

„A to mi voláš jen kvůli takové hlouposti?“ štěknu po ní. Na pár vteřin je na druhém konci ticho.

„Můj hlad je vždycky důležitější,“ nadbíhá s argumentem. Ahá… Říká to, jako by na to byla pyšná. Nahlas si povzdechnu. Oh, mon dieu, Agnes…

„Jsou vzadu ve skříňce za krabicemi s Billyho svátečními cornflaky,“ poradím jí. Sváteční cornflaky? Na tom nezáleží, taky to nechápu. Ach, ti muži…. Uslyším nějaké šramocení a hlasité zavýsknutí, když konečně najde to, co hledala. Ušklíbnu se.

„A co rande?“ ptá se s plnými ústy sušenek. Jak to, krucinál, poznala? Asi intuice… Ne, Agnes není hloupá a má mě snadno přečtenou. Snažím se nedávat nic najevo, ale já tak nesnáším lhaní!

„Rande? Etes-vous fou,“ směju se. Asi se začínám zdokonalovat. Ve lhaní, ale moc pyšná na to teda nejsem.

„Ne, to opravdu nejsem. Tak kdopak je ten šťastný? A jakou s ním vidíš budoucnost?“ Cože?! Chrlí na mě takovéhle otázky, to je celá Agnes. Mnu si spánkový lalok a snažím se přijít na to, na co se mám vymluvit, ale přemýšlím až moc dlouho.

„Takže máš rande, a je to vážně rande?“ zasměje se do telefonu. Vztekle jí to típnu, aniž bych přemýšlela nad tím, že tímhle jsem si to jenom zhoršila. Takže až přijedu domů, tak mě čeká několika denní výslech, než to ze mě dostane. Raději si vypnu zvonění a vracím se zpátky ke gauči. K mému překvapení tam nesedí, ale právě skládá deku, kterou jsme předtím nepatřením shodili z gauče.

„Hotovo?“ zeptá se, když mě spatří. Přikývnu a svalím se na gauč. Zakloním hlavu dozadu a hlasitě si odfrknu. Shannon se rozesměje. To je mu jako vtipné? Skvělé.

„Moje sestřenice je odborník na lhaní. Pokaždé mě odhalí. Mohla by se živit jako detektiv,.“ postěžuju si hlasitě. On jen chápavě přikývne.

„Takže jsi jí řekla, že něco spolu máme?“ Něco spolu máme? Cože? Vlastně má pravdu. Známe se pár dní a za těch pár dní se nedá říct, že bychom spolu chodili nebo spolu tvořili nějaký vztah. Jakýkoliv vztah… Přitom si nějak nepřítomně ke mně sedne a hraje si s mými vlasy. Chvilku mi trvá, než mu odpovím. A co mu vlastně řeknu.

„Kdybych jí řekla, že mám něco s tebou, tak by měla záchvat. A potom by mi plánovala život na dalších dvacet let.“ Ppři té představě se otřesu. Dívám se do stropu, abych zaměstnala svoje oči. Nechci vidět, jak se tváří. A kdoví, jak se tváří. Je to jen jedna stupidní a hloupá myšlenka, a já ji nechci probírat. Pozdě…

„A tobě by to snad vadilo? Kdybys těch dvacet let trávila, no… se mnou?“ ptá se opatrně, ale mě to okamžitě šokuje. COŽE?! COŽE?! O čem to mluví? Okamžitě se narovnám a musím se v obličeji tvářit vyděšeně, což rozhodně jsem. No sakra, tak tohle je otázka za všechny prachy. Po očku se na něj podívám. Je absolutně klidný a vyrovnaný. To jsem jediná, koho ta otázka vyvedla z míry? Ví vůbec, co to tady řekl? A nahlas?!

„Já... Já...“ koktám. „Nevím, co ti na to mám říct.“ Snažím si to nějak v hlavě přeformulovat, ale právě v tuhle chvíli nevím, co mu na to mám říct. Vůbec cokoliv. Předbíhá mě.

„Claire, prosím tě, dýchej. To byla jenom taková zkušební otázka. Nic to neznamená.“ Aha, já dýchám zrychleně a nahlas, že jsem si toho ani nevšimla. Stejně na něj vyletím.

„Zkušební? Zkušební?! Tohle mi už nikdy nedělej. Rozumíš?!“ varuju ho, zatímco jemu cukají koutky úst. Dobrý, tak teď je mu to ještě navíc vtipný? Vyrukuje na mě s takovou otázkou a co si jako nemyslí? Tím ode mě schytá polštářem, který mi přišel pod ruku. Jenom tak zacloumá a chytá pod volnou ruku další polštář, aby mi to oplatil. Jenže já jsem mrštná a mířící ráně se vyhýbám. Zachechtám se a schovávám se za křeslo, které je mým štítem.

„Já si tě najdu, Claire. A pak si to schytáš,“ řekne a ušklíbne se. Očima mě hledá a v ruce pevně svírá polštář, který ladí s gaučem. Uchichtnu se. Co si o sobě myslí? Pan Leto. Já nejsem žádné ořezávátko. Já jsem puma! Vyrazím z úkrytu, zrovna když je ke mně zády, a schytá to přímo do hlavy, jenže polštář se roztrhne a po celém obýváku se rozletí bílá peříčka. Bohužel, já zakopnu, a než se vyškrábu zase na nohy, tak mě chytá zezadu do náruče. Bráním se mu a nahlas se chechtám.

„Nejsi zase tak rychlá, jak si myslíš,“ směje se taky, a i když se urputně bráním, tak mě nepouští dolů. Fajn, tak jsem zase prohrála. Přestávám se bránit, ale musím si přiznat, že se mi líbí, jak mě takhle drží. Kolem nás létají tisíce peříček a já vím, že to zabere hodně času, než se to uklidí. A že jsem jim zničila polštář. Povoluje stisk, ale nepouští mě.

„Ty jsi blázen,“ směju se nahlas a pozoruju padající peříčka dolů na zem.

„Jo, jsem,“ šeptne, a než se ke mně skloní, aby mě zase políbil, tak se mu vysmeknu a vypláznu na něj jazyk.

„Nic takového. První úklid, a potom zábava,“ pronesu přísně a myslím to smrtelně vážně. Ale on se smát nepřestane.

„Vážně mi s tím nemusíš pomáhat,“ říká mi tuhle větu už asi po stopadesátépáté. Než jsme to všechno uklidili, tak nám to trvalo zhruba hodinu a půl. A každých deset minut mi Shannon připomínal, že tohle fakt nemusím dělat. Ah, ces hommes…

„Už jsem ti říkala, že jsem ten polštář roztrhla já, tak konec diskusí a drž tu lopatku pořádně,“ poučuju ho a on jako poslušný pejsek mě poslechne

„Dobře, slečno,“ broukne a já se musím zasmát tomu, jak trucuje. Je vidět, že není rád, když je v jeho pozici žena. Tak na to bych se podívala.

„Něco ti o sobě povím. Jsem strašně tvrdohlavá, co se týče uklízení. V tomhle se mě nesnaž vytočit. Možná se to nezdá, ale od malička se snažím uklízet si co nejvíce.“ Nechápavě se na mě podívá. Clairement… Já mu neřekla o své rodině. Můj maraton. Jednou mu to budeš muset říct… No jo, budu muset. Jednou.

„Claire?“ houkne na mě, když delší dobu nevnímám. Zvednu k němu obličej. „Jsi v pořádku?“ znejistí v obličeji a natáhne ke mně ruku. Usměju se a přikývnu hlavou.

„Víš, něco bys o mně měl vědět, jenže já… Nechci si dnes kazit večer. Můžu ti to říct někdy jindy?“ Ve tváři má zkoumatelný výraz, aby rozpoznal, co si můžu tak myslet, jenže se nedočká odpovědi. Rysy se mu napnou, ale usměje se na mě.

„Jasně.“ Jsem ráda, že na mě netlačí. Alespoň v tomhle ne. V jiných věcech ať si klidně poslouží. Velice ráda… Ani mě nenapadne, že se v téhle chvíli culím.

„Co se culíš?“ směje se a bere mi smetáček a odkládá to daleko pryč ode mě. „Tak mě napadlo. Jsi tu už nějakou chvíli. Nemáš hlad?“ mrkne po mně a vezme mě za ruku. Vede mě přes obývák a chodbu až do kuchyně. Obrovské prostorné kuchyně. Úplně se mi rozzáří oči. Miluju vaření.

„C'est Magnifice, Shannon!“ vyjeknu a hledím naprosto omámeně.

„Ehm, co jsi to říkala?“ zeptá se. No jo, tvoje francouzština, Claire… napomíná mě svědomí.

„Promiň. Říkala jsem, že je to krása,“ odpovím a on se na mě zase tak krásně usměje. Jééé… Mají tu všechno. I tu velkou lednici nadvakrát. Tam se musí vejít jídla pro dvanáctipočetnou rodinku. Obrovské prosklené dveře, které vedou nejspíše na zahradu, jsou momentálně zatáhnuté roletami, aby sem neproudilo zapadající slunce. Nechybí tu ani nejnutnější spotřebiče a všechno je po ruce. Tak to se mi líbí. No rozhodně…

„Vaříš?“ ptám se ho jako očarovaná a on jen mávne rameny.

„Snažím se, ale zatím, jak vidíš, se umím o sebe postarat.“ Opře se o jednu ze skříněk a culí se na mě. Natáhne se a z mísy vytáhne jedno rudé jablko a začne si s ním přehazovat z dlaně do dlaně.

„A co Jared?“ ptám se zvědavě a on jablko upustí. Začne se bláznivě smát. „Co jsem řekla?“ nechám ho, až se dosměje.

„Řekněme, že brácha je talentovaný na vaření, stejně jako já na zpěv,“ odpoví a chechtá se dál. Nějak to nechápu.

„Neumí vařit?“ zeptám se ho. Vždyť ho neznám tak dobře jako Agnes. Přikývne mi. Bože, to je trouba… Ale myslím si to jen v dobrém!

„Slovo vařit v jeho slovníku nenajdeš. Jednou dokonce i připálil utěrku.“ Další záchvaty smíchu. Vážně je to trouba! Ale tvůj trouba… Trošku mě ta myšlenka šokuje. Já ani nevím, že bych k němu něco cítila, nebo snad jo? A jestli to něco je, tak s tím budu mít trošku problém.

„Ty jsi trouba, víš to? Ještě před tím, než ses mě chtěl zmocnit na vašem gauči, jsi o bráchovi tak krásně mluvil, a teď si z něho utahuješ?“ Jen ho musím vyprovokovat, abych to zjistila. Zasměje se, ale narovná se a zpozorní. Jeho rysy v obličeji se napnou a chlípně se usměje. Zvednu oči v sloup. Muži…

„Já jsem trouba, jo?“ baví se a pomalým krokem si to ke mně kráčí.

„Jo, to jsi,“ odpovídám razantně a zním trošku povýšenecky. Krok po krůčku obcházím barový stůl kolem dokola. Abych zjistila jednu věc.

„Víš, to se mi ale ani trošku nelíbí, když mě někdo uráží a dokonce v mém vlastním domě.“ Řekne to takovým pyšným hlasem, že mu to málem sežeru. Jestli to chci vědět.

„Teď si jako hraješ na pana uraženého, jo? Troubo,“ uchechtnu se a vyhýbám se mu zrovna, když po mně sáhne rukou, tak se mu vyhnu a zatím vedu. Jedna nula! Bravo, Claire…

„Já si tě chytím,“ sykne. Jak moc ho musí štvát, že nade mnou nemá kontrolu? Jak moc? Myslím, že ho mám omotaného kolem prstu. Stačí jen použít to správné slovo.

„Ublížíš mi někdy?“ Byl rozhodnutý vyrazit vpřed, ale zůstane stát na místě. Zarazí se a neví, co by mi na to odpověděl. Proč jsem to, já husa hloupá, říkala? Teď se bude vyptávat, a vzpomínky na svoji minulost nechci teď a tady vytahovat. Rozhodně ne před ním. Vlastně teď jsem k němu otočená zády, takže ani nemůže tušit, jak se tvářím.

„Claire, jak tě to, proboha, napadlo?“ zazní mi kousek za uchem. Neodpovídám. Snažím se hrát mrtvého brouka, ale má minulost je přednější. Jemně mě vezme za loket a já se automaticky otočím. Vezme moji hlavu do dlaní a podívá se do nich. „Teď chci, abys tohle slyšela. Nikdy bych ti nijak fyzicky nebo i psychicky neublížil. Nikdy! Ne, když jsem potkal zrovna takový poklad, jako jsi ty.“ No páni! Tak tímhle možná trošku přeskočil laťku výš, než jsem předpokládala, ale vysluhuje si ode mě polibek. Protože byl vážně upřímný.

„Neruším?“ ozve se za zády. No, on je to zase Jared a šklebí se. Zatímco ho Shannon nedobrovolně propichuje očima. 

„Abys věděl, tak rušíš,“ zvýší hlas, ale já do něj strčím bokem, aby se uklidnil. Ha ha, a je po romantice. A taky po otázkách. Stejně ty otázky jednou přijdou…

„Omlouvám se, ale nějak mi vyschlo v krku. Co já můžu za to, že vy dva si vždycky osvojíte místnost, když ložnice je přímo nahoře?“ Tohle mě vážně rozesměje. Jared zamíří k lednici, ze které vytáhne jednu z balených vod v láhvi.

„Chceš něco k pití? Nebo k jídlu? Nabídnul jsi jí vůbec něco?“ setře zamračeným pohledem bratra. Shannon chce k tomu něco říct, ale já ho předbíhám.

„Zrovna jsme si říkali, že bych něco uvařila. Přidáš se?“ navrhnu mu, ač vím, že druhá strana bude nesouhlasit. Jared chvíli přemítá a snaží se nedívat po bratrovi, který, ať to vidím, nebo ne, zaručeně zamítá. Ce sont des comédiens… Musím se jim smát. To je dvojka.

„Ne, díky. Já vám nechci kazit večer. Navíc mám rozepsanou písničku,“ prozradí mi. Usměju se do široka a nejsem sama.

„Začal jsi znovu psát?“ Je překvapený, že Jared zase píše? A já myslela, že pro něho je to docela jednoduchá práce. No jasně…

„No jo. Myslím, že by to mohlo být dobrý.“ Shannon na něj vykulí oči. Co? Nějak nechápu.

„Promiňte, hoši. Nějak nechápu vaše myšlení.“ Jared se zasměje a vezme si slovo. Pan ukecaný, co hodně mluví. Tak mi ho aspoň ukazovala Agnes, a já se smála. „Jo, jen mluv. Vždycky mě zajímalo, jak to ti textaři dělají. Jak do toho vylijí své srdce. Jak to děláš?“ zeptám se a opřu se o pult. Už mlčím. Jared se doširoka usměje. Je vidět, že zrovna na tohle se ho moc lidí neptá. Mrkne po očku po bráchovi a promluví.

„Pocity, doteky, prostě všechno to inspirativní, co vidím na své rodině a přátelích. Píšu z vlastních zkušeností a hlavně od srdce. Je to pro mě a pro moji rodinu. Hudba je klíč od mého srdce. Je to vážně krásný pocit,“ uculí se a poškrábe se na hlavě. Kdyby tady teď byla Agnes, tak by asi umřela na srdeční infarkt. On je fakt sladký… Otočím se na Shannona a okamžitě se mi rozskočí srdíčko, když se na mě usměje. I slzička mi ukápne. Otřu si ji palcem a narovnám se.

„Páni. Tak to bylo krásné,“ řeknu. Jsem docela citlivý člověk, takže mě nepřekvapí, když zničehonic začnu brečet.

„Ty brečíš?“ zeptá se mě Jared. Připadám si hloupě, když tu brečím jen tak. Rozesměju se a mávnu nad tím rukou.

„To je dobrý. Jen jsem si to vzala trošku víc k srdci.“ Přijmu nabízený kapesníček a cítím, jak se mi kolem pasu omotává „jeho“ ruka. Trošku mě to uklidní. Přece tady nebudu tak hloupě brečet.

„To je v pořádku. Vážně. Jsem v pohodě.“ Přeskakuju pohledem z jednoho na druhého. „Kluci, jste oba dva skvělí. A to, co jsi řekl. To přesně řekni, až ti někdo položí stejnou otázku jako já,“ řeknu Jaredovi a on přikývne. „Mohla bych si odskočit?“ zeptám se.

„Koupelna je v prvním patře. První dveře vpravo,“ poradí mi Shannon a já mu při odchodu přejedu po paži. Vím na sto procent, že se za mnou dívá, když mu mizím z dohledu…

____________________________________________________________________

Lidi, já vás miluju! Děkuju moc za vaše krásné a inspirativní komentáře!

Možná se opakuju, ale prostě fakt vám moc děkuju. Můj sen je stát

se spisovatelkou. Sice nejsem tak dokonalá, ale s trouškou podpory hned jde lépe

psát, takže díky moc :3 :) :) :)

Animačku bych ráda věnovala Sabince a Peti a dalším, co tuhle povídkou

čtou a krásně komentují. Fakt díky, rodinko, jste nejlepší! ;) ♥ ♥ ♥

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lessons of French 8. kapitola: