Lezou mi na mozek a to doslova - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Vždy jsem stačila jen já na regulaci počtu a rozmáchnosti podsvětí, ale teď budu potřebovat informace a... Američana. Živly jsou ty nejsilnější síly a když se spojí, tak možná i zvítězí. Ale nevím...

29.05.2012 (18:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 937×

Dlouhán se svalil k zemi. Pro jistotu jsem na něj poslala pár tornád navíc a proměnila se. Američan pár proudy vody smyl nepořádek, který jsme natropili (puntičkář, Klatovy jsou dávno vyklizené) a poté vodu vsákl do země. To už jsem seděla u velké knihy a pročítala její obsah. Byla plná kleteb a vyvolávacích rituálů. Bylo to napsáno v nekromantském písmu, které není úplně stejné jako naše. Je tam pár odlišení.

„Co to je?" zeptal se Američan.

„Kniha, postřech."

„Co to bylo?"

„Nekromant. Ach jo... Je jich osm. Tohle byl první, ten nejslabší. Ale pozitivum je, že už je mrtvý." Vytáhla jsem z kapsy Zoomie.

„Jsme o stupeň dole, na čtyřce, ovšem za tři hodiny bychom se měli vrátit na pětku. Nepochybuji o tom, že přijdou další nekromanti. V pátém stupni bychom měli zabít všechny, protože v šestém přijdou další potvory a silnější. Podsvětí má hodně zbraní."

„Musím tě neco naučit. Už mě nebaví ti všehcno vysvětlovat," řekla jsem a vstala od knihy. Američan jen přehodil pár stránek, potom si zastrčil AK-47 ležící na chodníku na pás, pověšený přes rameno a vstal.

„Tu knihu musíme vzít s sebou. Ne, že by jich v podsvětí nebylo hodně, ale na zemi jsou pouze dvě, teď tři. Jedna v Japonsku, druhá v Anglii a teď jedna tady. Kdyby jsme potřebovali odvolat nekromantické zombie, budeme to potřebovat. A taky jsou v ní informace o nekromantech," řekla jsem a vydala se zpět k autu.

„Ty to umíš číst?!?" ozvalo se za mými zády.

„Jo, vem ji!"

„Myslíš, že unesu padesát kilo?"

„Myslím, že jo. Buď rád, že do tebe nyní vkládam větší naděje! A pospěš si! Snad si nemyslíš, že svaly jsou jen na balení holek! Šup! Šup! Nechápu, jak tě v tý Americe mohli vytáhnout na takovou hodnost! Když někoho umíš udržet na místě kořeny, to neznamená, že jsi dobrej. Až budeš lepší, než já a nebudeš si ze všeho dělat srandu, budu tě respektovat!" vykřikla jsem a pokračovala. Za mými zády byly slyšet jen tupé rány a hekání vysíleného Mathewa. Došla jsem k černé audině. Mathew se plahočil tři sta metrů za mnou, tak jsem se odzbrojila a v kufru udělala místo pro mega knihu. Byla jsem celá morká a ohořelá. No jo, zahrávat si se živly není dobré. Pro to to také nedělám. Sundala jsem si oblečení až na spodní prádlo, pověsila na větev stromu a teplým vzduchem vysušila. Znovu jsem se oblékla a to už jsem mezi stromy zaregistrovala Američana s obří knihou na zádech. Nasedla jsem na místo řidiče a byla ráda, že jedem mým autem. Američan řídil desně. No... spíše riskantně. Hodil knihu do kufru a chvíli to vzadu rozdýchával. Potom se urážil posadit se vedle mě a já mohla nastartovat.

„Ty mě zabiješ..." poznamenal tiše, ale já nereagovala. Radši jsem se soustředila na nekromantické zombie. Chtěla jsem jich co nejvíce srazit a potom je doma, pěkně v teple co nejvíce odvolat do podsvětí. Dokonce jsem našla i kletbu, která jim znemožnila budoucí návrat do našeho světa.

„Vytáhni AK-47 a střílej. Musíme jich omráčit co nejvíce. Doma je odvolám!" rozkázala jsem a on neodporoval. Sice sestřelil jen pět (musela jsem to počítat, abych jich neodvolala méně), ale chápu to. Vlastně nechápu. Nechápu, jak někdo může říkat, že má výcvik, když neunese padesát kilo! Já musela nést šedesát kilo třicet kilometrů! Zaparkovala jsem auto do garáže a dotáhla knihu do obýváku. Mathew se šel převléknout a potom se jen znaveně svalil na pohovku. Nejen mě používání živlů (a nosení padesátikillových knih) vyčerpávalo, ale já musela odvolat zombie a připravit se na další výlet do Klatov. Teoreticky by se daly celé Klatovy ohradit a prostě to tam jen tak nechat, ale oblast výskytu zombie se nenápadně, krůček po krůčku rozšiřovala a já věděla, že pokud nezabiju, nedomluvím se, nebo nezneškodním pána podsvětí bude se rozšiřovat do nekonečna. Stejně jako v ostatních zemích. Jediná země, která není ohrožená je Polsko. Jinak má každá menší, či větší zónu podsvětí. Podsvětí chce evidentně ovládnout svět a my, já tomu musím zabránit. Ostatní země sotva uržují paniku snesitelnou. Mám štěstí, že jsem Češka a že Češi si dělají své a na ostatní kašlou. Nikdo se mi do práce nebude plést a já budu moct vymýšlet proč, jak, kdy, kde a s kým. Už i Viola a Leoš se zalekli. Bořek také váhá, jestli bojovat v Klatovech nebo se jednoduše stáhnout. Vždy jsem stačila jen já na regulaci počtu a rozmáchnosti podsvětí, ale teď budu potřebovat informace a... Američana. Živly jsou ty nejsilnější síly a když se spojí, tak možná i zvítězí. Ale nevím...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování