OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 16. kapitola

04.12.2013 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1171×

NERIA

Další den se mi kazilo všechno, na co jsem sáhla, respektive na co jsem šlápla jakožto profesionální modelka. Jednou jsem špatně došlápla na podpatek, až se mi vyvrátila noha a podpatek se zlomil. Potom jsem se špatně ohnula, že mi praskl šev od velice těsných šatů, no, a pak jsem si zase přišlápla šaty, když jsem se otáčela, což jsem ustála jen tak tak. A pak další nemilé drobnosti během focení a přehlídky.

Měla jsem prostě hodně zlý den a bezesporu kvůli Shannovi. Ta večerní hádka, naše oficiálně první hádka, se mnou pořádně zamávala. Nebo možná spíš to, že jsem ho od té doby ani jednou neviděla. Když večer odešel, už se do pokoje během mé přítomnost nevrátil. Nervy jsem měla proto napnuté až k prasknutí a nemohla jsem myslet na nic jiného. Chtěla jsem se mu omluvit a nějak mu vysvětlit, že si to nepřebral zrovna dobře, i když si to v podstatě vysvětlil naprosto správně. Jak to ale jinak napravit? Jenomže přes den jsem byla v jednom kole, takže jsem neměla šanci to vzít do vlastních rukou, tudíž jsem při volných chvilkách vyhlížela, jestli ho náhodou někde nezahlédnu. Všimla jsem si tam snad všech, jenom ne Shanna. Luca morálně podporoval Anu, Jay zase Anahi, která mě, mimochodem, neuvěřitelně iritovala naprosto vším, co dělala. Vadilo mi vlastně i to, že dýchá, takže jsem se pokaždé raději zaměřila na něco dalšího, abych svoje nervy nepokoušela ještě víc. Většinou jsem pomyslela na Shanna, což účinně zabíralo, akorát to nebylo o nic moc lepší. No, a Tomo s Vicki si užívali Paříže, takže jsem pochybovala, že by jim u toho Shann dobrovolně křenil, proto jsem fakticky netušila, kde může být.

Během polední pauzy jsem si odchytila Jaye, který si zrovna vychutnával ovocný salát, který tu byl volně dostupný pro kohokoli z týmu. Trochu se mě zděsil, když uviděl ten můj obličej, ve kterém se dost pravděpodobně odrážely veškeré moje nynější emoce.

„Prosim tě, řekni mi, že víš, kde je Shannon,“ vybafla jsem na něj vynervovaně, když jsem dala volný průchod svým rozbouřeným pocitům. Jeho obočí vyjelo trochu nahoru, jak jsem ho tím zaskočila, a v rychlosti dokousal sousto v ústech, aby mi mohl obratem odpovědět. Sice jsem se cítila poměrně bídně, ale jedna pozitivní věc na tom přece jenom byla, a to ta, že jsem aspoň přestala myslet na něj.

„Myslim, že o žádnou společnost nestojí,“ zahuhlal ke mně, zatímco dožvýkával poslední kousky salátu. Nijak zvlášť mě zjištění, že ho kryje, nepřekvapilo, ale při tom, jak jsem příšerně vystresovaná, by mohl udělat výjimku. To tak bývá, že sourozenci stojí při sobě, ale vždyť i my dva jsme si blízko, takže by mi mohl trochu pomoct, ne? Soudě jeho zatvrzelého výrazu asi těžko…

„Já se tě neptám na to, jestli se mnou chce mluvit nebo ne, já bych akorát ráda věděla, kde je, nic víc,“ upozornila jsem ho poněkud nevrle, když na mě vyrukoval s něčím takovým. Já se potřebuju jen ujistit, že je dle možností a vzhledem k stávající situaci v pořádku. Jay se mírně narovnal, když dostal spršku mojí nevlídné nálady, která se mu zjevně nezamlouvala. Anebo možná to, že si ji vybíjím na něm.

„No jo, jasně. Říkal, že se podívá po městě, to je všechno,“ shrnul mi stručně, o co se s ním Shann podělil, a pokrčil bezradně rameny, že víc o něm neví. Tak aspoň něco. „Hele, já sice nevim, co se mezi váma stalo, ale jestli potřebuje čas sám pro sebe, tak mu ho radši nech. Když se totiž zasekne, musíš mu dát prostor, protože jinak s ním nehneš. Tohle se bráchovi často nestává, takže na něj moc netlač,“ radil mi dobromyslně, přičemž mě pozoroval takovým chápavým a soucitným pohledem, čímž mi akorát tak parádně pocucal nervy. Nejenže jsem o žádnou jeho radu nestála, ale už vůbec jsem to s ním nemínila probírat. Vždyť to v podstatě byla tak trošku i jeho vina.

„Když teda nevíš, co se stalo, tak do toho laskavě nestrkej nos. Za to bych ti byla fakticky vděčná. Tohle je mezi náma, takže ty si s tím vůbec starosti dělat nemusíš. Díky ti,“ vysvětlila jsem mu nevraživě, poněvadž mě jednoduše doslova vyděsilo to, co mi řekl, a jedinou mou viditelnou reakcí byl vztek, navzdory mému vnitřnímu bytí, ve kterém se momentálně odehrávala přímo emocionální smršť. Ten můj strach se snadno změnil ve zlobu, která už šla na povrch úplně hladce. Jared nestačil koukat, jak se to totálně nemožně chovám. Jo, vím to, ale zamezit tomu mi v tuhle chvíli jaksi nijak úspěšně nešlo.

„Uklidni se, Rio. Já za to nemůžu, tak si na mně nevybíjej vztek!“ napomenul mě příkře, když ho přestalo bavit nechat ze sebe dělat fackovacího panáka. Decentně se na mě podmračil a vysílal ke mně dosti negativní vlny, které jsem mu ale pohotově vracela jednou tolik zpátky. Na nic z tohohle jsem neměla sebemenší chuť, a už vůbec ne na další výměny názorů s ním, jenomže když takhle suverénně poznamenal, že to jeho chyba není, strhla se ve mně ukázková lavina emocí. Nejvýznamnější z nich byl již nezvladatelný hněv a nezkrotné nutkání se na něj bez zábran utrhnout a obvinit ho za tenhle naprosto nevyhovující stav věcí. Neboli jednoduše řečeno, seřvat ho za to, že to přece jenom je jeho vina.  

„Dovol mi, abych ti odporovala, protože to přesně je tvoje vina!... Aspoň z části,… takže si na tobě vztek můžu vybíjet oprávněně!“ prskala jsem nabroušeně, aby ho nenapadlo mě pokoušet. Jak se říkává, že se had nemá dráždit bosou nohou, no, tak dráždit Španělku nevhodnými řečmi se nevyplácí stokrát víc. Jared na mě vykulil vyplašeně oči - o čem že to, sakra, melu a pootevřel nepatrně ústa, když jsem ho tím absolutně konsternovala.

„Je to moje vina? A jak to?“ tázal se s jasně rozpoznatelným výsměchem, že ho bezdůvodně obviňuju, když je jakože nepravděpodobné, aby za to mohl, když si poslední dobou hledí relativně svého.

„Protože seš můj nejlepší kamarád a znáš mě až moc dobře!“ přiznala jsem neochotně s notnou dávkou zoufalství a taktéž výčitky. Zdál se být čím dál víc zmatený a znepokojený. Pozorně si mě prohlížel, aby si zas něco v mojí tváři vyčetl, když jsem mu to odmítala sdělit verbálně, ale to jsem mu dovolit nemohla. Tenhle rozhovor jsem hodlala ihned ukončit, než se, jako již ostatně tradičně, zvrtne v něco nemile nechtěného.

„A to je jako špatně?“ snažil se tomu porozumět, když jsem ho touhle poslední větou dokonale zmátla.

„Pokud chci být s tvým bráchou, tak nejspíš ano,“ zaskučela jsem nešťastně, když mě počínal přecházet ten vztek a postupně se měnil na bezbřehou lítost. Viděla jsem na něm, že tomu rozuměl míň a míň, což byla jasná nápověda, abych tuhle konverzaci ukončila.

„Co mi tím chceš říct?“ tápal Jared tentokrát s jistým podezřením ve znatelně rozpačitém hlase, ve kterém se dokonce odrážely i jeho obavy. Vzápětí mi došlo, jak to mohl nejspíš pochopit, proto tenhle výraz. Nejprve i mně to připadalo nanejvýš nemožný, ale když jsem se nad tím zamyslela hlouběji, musela jsem uznat, že se za tou mojí původně bezduchou větou skrývalo něco víc.

„Že to takhle dál nepůjde,“ konstatovala jsem zachmuřeně, když jsem opravdu uvažovala nad tím, že bych to měla zkusit. A co? Abych Shannonovi dokázala, že to s ním myslím doopravdy vážně, tak že bych dala přednost jemu před Jayem. Na čas, samozřejmě… Tenhle nápad, to gesto, připadalo mi, že je dostatečně výmluvné, aby ho veškeré pochyby, které jsem zavinila já, honem rychle přešly. Co víc bych pro něj v tuhle chvíli mohla udělat? Podle mě nic…

„A to znamená?“ vyptával se Jared do úplných detailů, aby se ujistil, jestli je to vskutku tak, jak se domnívá. Já jsem to ale nahlas říct nedokázala. Nebyla jsem na to ještě připravená. Ani nevím, jestli bych to vůbec zvládla. Na druhou stranu jsme se poslední dobou stejně skoro nevídali, takže by to zas taková drastická změna nebyla. A když už jsme se viděli, akorát jsme se dohadovali, takže by nám to dost možná i prospělo.

„Netuším, co to znamená,“ hlesla jsem tiše a zavrtěla jsem na něj bezradně hlavou, abych tomu dodala větší důvěryhodnosti. Já jsem samozřejmě tušila, co to znamená, akorát jsem prozatím nevěděla, jestli je to ta správná cesta. V tuhle chvíli jsem řešila spíš mě a Shanna, a chtěla jsem pro nás dva udělat maximum. Hlavně proto, že jsem se vůči němu cítila příšerně provinile, tudíž mě to takhle zásadně nutilo to nějak napravit, až mě napadaly takovéhle extrémní možnosti. Nicméně bych byla ochotná to na nějaký čas zkusit, i na úkor mého přátelství s Jayem. Vždyť se tohle kvůli němu dělo, takže i on musí být logicky řešením. A aspoň ho na nějakou dobu vyženu z hlavy.

„Ty mě dost mateš, Rio,“ přiznal Jay na rovinu a zadíval se na mě značně nechápavě. Naklonil hlavu na stranu, přimhouřil ty své kouzelné, nebesky modravé oči a lehce našpulil vzdorovitě rty, když si tenhle rozhovor přebíral z rubu i líce a nedával mu sebemenší smysl.

„Sama jsem zmatená, ale… Víš, Shannon je teď pro mě hodně důležitý na to, abych o něj přišla, takže… nedovolím, aby se to stalo,… ať už to bude obnášet cokoliv,“ naznačila jsem mu přesvědčeně, ale přesto s jistou stopou zaváhání, protože slovo cokoliv je poměrně ošemetné a může zadělat na pořádné potíže. Nicméně jsem tu mluvila ryzí pravdu. Něco takového nás přece nerozdělí… „P-promiň, musím zpátky, a tebe navíc hledá Anahi,“ upozornila jsem ho, když jsem ji v dálce zahlédla, jak si skoro vykrucuje krk, aby ho našla. Proto jsem si neodpustila ten nepochybně sarkastický tón, kterým jsem náš rozhovor ukončila, a kvapně jsem se vytratila pryč, než bych přišla do kontaktu s ní.

Seděla jsem před televizí a netrpělivě jsem čekala, až se konečně Shannon objeví v pokoji. Nervozita a stres mě v průběhu dne opouštěly a ujímal se mě opět nefalšovaný vztek. Od včerejšího večera je totálně mimo a ani mi nedal vědět. I kdyby mi měl napsat jen pitomou textovku, která mu zabere sotva minutu! Divím se, že jsem se udržela a neterorizovala ho hovory, i když se tímhle směrem točily mnohé moje myšlenky. Ale bylo by to ponižující, nejen pro mě, takže jsem se naštěstí pokaždé účinně ovládla. Nechám to až z očí do očí. Každopádně si tohle u mě teda za rámeček nedá! Dobře, je na mě naštvaný a kdoví co ještě, já to beru, ale tak, sakra, jednou spolu jsme, takže ať se podle toho chová, ne?! Celý den jsem jako na trní, napadají mě všelijaké prapodivné věci, a do toho navíc ten Jared. Pořád mi v mysli vířil ten úmysl s tím, že bych na nějakou dobu prostě stopla naše blízké přátelství, aby Shannon viděl, že teďka je pro mě důležitější on. A jak jinak mu to dokázat, než mu dát přednost před nejvýznamnější osobou v mém životě? Když přirozeně nepočítám rodinu. Na tu u mě nikdo nemá.

Z mého dumání mě probralo rytmické ťukání na dřevěné dveře našeho apartmá. Vylítla jsem jak namydlený blesk, aniž bych nejprve upřednostnila mozek před pocity. Za dveřmi na mě vykoukl vyjevený Jared, když ty dveře skoro vylítly z pantů, jak prudce jsem je otevřela, abych se co nejrychleji dozvěděla, kdo za nimi je. Shann by určitě neklepal, takže fakt nevím, co vyvádím.

„Nejseš moc nadšená, že mě vidíš,“ postřehnul Jared moje nezkrotitelné emoce, ve kterých se obratně vyznal. Tón, který použil, nesl lehce postřehnutelný stín nepěkného zjištění. Ovšemže to takhle není, jenže já ze všeho nejvíc potřebuju vidět jeho bráchu.

„Ale ne, jen jsem čekala někoho jinýho,“ namítla jsem mu na to bez zaváhání a pokusila jsem se o mírný úsměv. Když se jeho oči zablýskly jakýmsi uvědoměním, asi jsem tu bezstarostnost hrála víc mizerně, než jsem odhadovala. Před ním beztak nemá žádný smysl si na něco hrát. Většinou mě bez potíží prokoukne.

„Jinak řečeno nejseš nadšená, že mě vidíš,“ zopakoval znovu podle svého prvotního vyslovení, ale tentokrát o něco veseleji, čímž chtěl nejspíš odlehčit tu tíživou atmosféru, která se se mnou táhla již od rána. Podařilo se mu to celkem obstojně, protože se mi koutky úst roztáhly o poznání víc. Ustoupila jsem mu ze dveří, aby mohl projít dovnitř. „Shannon by určitě neklepal,“ poznamenal věcně za mými zády, což mi nedalo, abych se ho na něj ihned neoptala. Ty naše společné myšlenky jsem už dávno neřešila.

„Nevíš o něm něco?“ ptala jsem se značně zkroušeně a díkybohu jsem si odpustila ten hystericky rozzlobený podtón, který by ale skvěle vystihl moji náladu.

„Dej mu čas,“ poradil mi nezúčastněně a poněkud suše, ale záhy na mě pozitivně mrknul, což mě automaticky uklidnilo, jenže ne natolik, abych přestala myslet na to, že až se tu objeví, tak že mu to nedaruju.

„A proč seš vůbec tady?“ zajímala jsem se o jeho nečekanou přítomnost, jejíž důvod mi zcela unikal.

„To nemůžu jen tak přijít a popovídat si se svojí nejlepší kamarádkou? Morálně ji podpořit? Utěšit ji a uklidnit? Vždyť to nedávno bylo ještě normální, a teď se tomu divíš. To je docela mrzutý,“ pronesl usměvavě, ale já v tom jasně zaslechla jakousi nešťastnou ironii a úzkost. Celkově z něj vycházelo něco podivného, co na mě působilo jaksi podlomeně, což mi rozhodně k lepšímu nepřidávalo. Bezpochyby sem nepřišel si pouze popovídat, to jsem na něm poznala hned. Něco ho zjevně trápilo, a na to se mi fakticky nekoukalo pěkně.

„Jasně že můžeš, akorát…“ nechala jsem větu vyšumět do ztracena, ale její význam se nikam nevytratil. Pouze jsem tím potvrdila to, co právě pronesl.

„Víš, furt mi vrtá hlavou to, co si mi řekla odpoledne,“ načal ono téma, které jsem měla očekávat, ale stejně jsem se patrnému překvapení nevyvarovala. Ne že by se mi to chtělo zrovna probírat. Mám uvnitř takový zmatek, že bych do něj raději pro dnešek dál nezasahovala. Na Shanna jsem byla nachystaná, ale jeho bratr už byl příliš. Obzvlášť s tímhle.

„Jayi, já už na tohle dneska nemám,“ zahučela jsem otráveně, že začíná zrovna s tímhle tolik nadmíru náročným tématem. Alespoň pro mě ano. Prožívala jsem to, takže si to vyžadovalo spoustu mého psychického nasazení a celkově energie. Dnešní den byl ale náročný sám o sobě, natož potom s mými problémy s bratry Letovými. Namto, že jsem vždycky byla hrdá, že jsem jejich blízká, tak teď mi to přišlo víceméně na škodu.

„Já potřebuju vědět, jak jsi to myslela,“ ignoroval moji předchozí skorožádost, jelikož jeho zvědavost přemohla tu naši vzájemnou toleranci, kterou jsme si ve většině případů do sytosti projevovali.

„Tenhle den nestojí za nic, tak mi ho ještě víc nezhoršuj, prosím tě,“ napomenula jsem ho káravě, aby akceptoval moje mínění, jenže to by nebyl Jared, kdyby to neignoroval. Ostatně, já bych to udělala úplně stejně. V tomhle se ani trošku nelišíme.

„Dobře, fajn, ale… aspoň mě nech se ujistit,“ smlouval se mnou, aby ze mě aspoň něco málo dostal, co by mu mohlo odpovědět na jeho otázky, které by na mě byly už moc. Pouze jsem přikývla a letmo jsem na něj pohlédla, abych zjistila, jak se tváří. Jeho výrazné, mužné rysy se momentálně potýkaly s rozpaky a pochybami. Z jeho očí vyzařovalo cosi hektického, což se přenášelo zčásti i na mě, takže jsem ho pohozením hlavy pobídla, ať to ze sebe vysype, abychom to měli za sebou, ačkoliv jsem z toho neměla vůbec dobrý dojem.

„Dala bys přednost Shannovi přede mnou?“ vyřkl sebejistě a hlasitě, čímž tomu dodal potřebný význam, abych neváhala, že na téhle otázce, respektive odpovědi, mu nadmíru záleží. Jako by mi to nebylo jasné i bez toho. Díky tomuhle dotazu jsem na nepřiměřeně dlouhou dobu oněměla. Měla jsem v makovici absolutně vymeteno. Když to vyslovil totiž nahlas, znělo to opravdu děsivě, až mě to takhle silně paralyzovalo. Jenomže jsem stále neviděla jiné východisko, jak z téhle prekérní situace jinak ven. Musím to urovnat se Shannem, za jakoukoliv cenu.

„Rio?“ oslovil mě opatrně, když jsem pořád neodpovídala. Tímhle mě vytrhl z mých myšlenkových pochodů, takže jsem se na něj opět zaměřila s tím, že mu popravdě odpovím. Lhát mu do očí? To vážně ne… Jenomže když jsem se na něj zahleděla pohledem a v těch dvou azurových pokladech jsem spatřila nezlomnou naději, spolkla jsem veškerá slova, a tím to u mě zhaslo. Nemohla jsem mu to říct. Něco takového ne. V tuhle chvíli jsem se dokonce přikláněla k tomu, že bych ani nesvedla naše přátelství obětovat, ačkoliv krátkodobě, kvůli svému vlastnímu štěstí. Tak děsivě moc pro mě byl důležitý.

On si ale v mé tváři vypozoroval sám to, co potřeboval. Se šokovaným úlekem se napřímil a zklamaně sklopil oči dolů, aby se na mě nemusel dál dívat. V hrudníku se mi přitom cosi bolestivě stáhlo. Věděla jsem, že jsem ho tím zranila, a to mě prostě bolelo.

„A kdyby to byl někdo jinej než Shann?“ rozvedl svůj předešlý dotaz, který na mě působil téměř stejně. Bála jsem se, že ať odpovím jakkoliv, že mu moje odpověď ublíží ještě víc, proto jsem pokračovala v tom zarytém mlčení, při kterém jsem si ponechávala omluvný výraz, který byl to nejmenší, co jsem v tuhle chvilku mohla udělat.

„Do hajzlu s tím, Rio! I kdyby to byl nebo nebyl brácha, tohle je od tebe pěkně hnusný! Ty bys prostě jenom takhle snadno zahodila naše přátelství?! Myslel jsem si, že… To už je teď vlastně jedno,“ žasnul nade mnou šokovaně a ublíženě, když si vše potřebné vyvodil z mé nevýřečnosti a dostal tak něco, co ho nanejvýš vyvedlo z míry. Mezitímco jsem poslouchala jeho hlasitější proslov, se mi pomyslný ostnatý drát kolem hrudníku stahoval silněji a palčivěji. Z toho tónu hlasu to dotčení přímo sršelo a já dostala doslova vyhubováno.

„To není pravda! Něco takovýho bych nikdy neudělala!“ odmítla jsem rázně, když mě obvinil z něčeho takovéhohle, co by v mém případě absolutně nepřipadalo v úvahu. Ihned jsem vzpurně vrtěla hlavou, že se nesporně mýlí, a ostentativně jsem si na to založila ruce v bok. Předtím jsem na to pomýšlela pouze dočasně!

„Nezapírej to,“ zasyčel dopáleně, když se mylně domníval, že mu lžu do očí.

„Já za to nemůžu, že si zatím nenašel nikoho, komu bys dal přednost přede mnou!“ vypadlo ze mě zničehonic a až po doznění posledního písmenka mi došlo, že jsem tomu teďka nasadila ukázkovou korunu. Dlaň mi vylítla do vzduchu a s halasným plesknutím mi zakryla má nevymáchaná ústa. Úplně celý ochabl a doslova zhasnul. Zničeně si povzdechnul s hořkým úšklebkem, svěsil hlavu mezi ramena a hodil zpátečku. Ani vteřinu jsem nezaváhala, že ho nechám odejít. S tímhle šíleným proviněním bych dneska vážně neusnula. Vlastně bych se sebou snad ani nevydržela.

„Ne, ne, ne, stůj,“ chytla jsem ho křečovitě za triko a skočila jsem efektně před něj, až jsem se o něj musela opřít, abych nespadla, když jsem mu takhle hbitě vběhla přímo pod nohy. Instinktivně mě zachytil za pas, ale jakmile jsem opět získala rovnováhu, pustil mě, skoro až odtažitě, a o pár kroků ode mě ustoupil.

„Omlouvám se, Jayi… to jsem neměla říkat, ale...“

„Raději mlč, Nerio. Řekla jsi toho už dost. Já už od tebe nechci nic slyšet… tohle mi úplně stačilo,“ skočil mi do řeči sklesle a hlavně lhostejně, což mě zcela odradilo chtít to nějak dál rozebírat. Ten mrtvý výjev v jeho pohaslých očích jsem vydržela vstřebávat sotva pár vteřin, než jsem zrak zaměřila pro jistotu jinam, abych byla vůbec schopná nějak dál pokračovat v rozhovoru. Pro něj to ale byla ideální příležitost to ukončit, což také zakrátko udělal. Svižně kolem mě proklouzl a zabouchl za sebou dveře, až se sklo vitríny na stěně podél stejné stěny, kde byly dveře, zachvělo.

No, tak tohle jsem solidně pokašlala. Skutečně si budu muset začít dávat, sakra, bacha na to, co vypouštím z pusy. Ubližuju ostatním, aniž bych si to vlastně uvědomovala. Někdy to není od věci, ale svoje nejbližší bych teda zraňovat nemusela. Zatraceně, jak tohle všeho spravím? Jak to mám dát zas do pořádku?! Nejprve popořadě, začnu u Shannyho… Jared se uklidní a třeba si uvědomí, jak jsem to myslela, a pochopí mě.

Těsně předtím, než jsem se rozhodla se jít zahrabat pod peřiny, mi někdo opět klepal na dveře. Sice mě jako první napadl Jared, ale ten by se těžko vracel, ledaže by k tomu měl ještě něco neodkladného a asi peprného k dodání. Beztak jsem ho zamítla, a Shanna rovnou taky. Dál jsem nad tím nedumala a raději jsem se přesvědčila na vlastní oči. Stál tam můj bráška a vypadal značně rozhozeně.

„Co je, brácha?“ odpustila jsem si veškeré úvodní řečičky a přešla jsem rovnou k tomu, proč tu je.

„Vřelejší uvítání by nebylo?“ nelíbilo se mému nejdražšímu bratříčkovi, který se na mě schválně pohoršeně mračil a kroutil obdivuhodně rty. Vypadalo to trochu komicky, takže jsem z tváře smazala ten nevlídný výraz, který by mi jinak zůstal pěkně dlouho. On si to umí vážně dobře načasovat.

„Dneska ne, hele. Tak co se děje?“ nezatěžovala jsem naši konverzaci plytkými zbytečnými frázemi i a dožadovala jsem se od něj neprodleného vysvětlení.

„No… říkal jsem si, že tu sedíš sama, tak jestli by ses nechtěla náhodou přidat k nám. Určitě by ti společnost prospěla, když celej den pěníš kvůli Shannonovi,“ navrhl mi dobromyslně a hýbal lákavě obočím nahoru a dolů, až mě to lehce rozesmálo. Komik, tohleto…

„Radši budu tady, Luco, ale díky,“ rozhodla jsem se nakonec proti jeho očekávání, protože jeho spodní čelist se viditelně zacukala, když ode mě uslyšel něco, s čím úplně tak nepočítal.

„Ale no ták, přece tu nebudeš sedět jako hromádka neštěstí a smutně koukat do zdi,“ přemlouval mě neoblomně a dělal na mě ty svoje psí oči, abych povolila. Jindy by to na mě zabralo, ale protentokrát ne. Netoužila jsem po ničem jiném, než po samotě. Do té doby, než se vrátí Shann, což bude zajisté brzy, a u toho já teda zaručeně nesmím chybět. Chci mu to dát pořádně sežrat. Než si ho začnu udobřovat.

„Pro jednou jo,“ odmítla jsem i jeho druhý pokus, což ho nepotěšilo o trochu silněji než napoprvé. Taky jsem na něm zaznamenala jakési nedobrovolné nucení, které ve mně vzbudilo podezřívavý zájem. Něco mi na něm nesedělo, ale to mohl zapříčinit ten můj současný stav, kterému se taky zrovna dvakrát věřit nedalo.

„Aspoň na chvíli se mnou pojď, sestři. Uvidíš, že se ti uleví,“ zkoušel to na mě i nadále a o to snaživěji.

„A seš si tím jistej?“ přeptala jsem se ho zadumaně, jestli to na mě fakt něco zkouší nebo ne.

„Jasně, proto jsem tady. Takže… jdem?“ tlačil na mě takovým ledabylým stylem, aby působil nenápadně a především nenuceně, ale konkrétně u mě nijak platný. Nenašla jsem v sobě ale sílu to dál zkoumat anebo mu jakkoliv odporovat. Akorát jsem škubla hlavou, že mu tedy vyjdu vstříc, a opustila jsem pokoj. Luca si mě přátelsky vzal kolem ramen a vedl si mě tam, kde s ostatními pobývali. Zrovna když jsme procházeli přes velkou halu, která spojovala dvě křídla hotelu, povšimla jsem si tam nějakého hloučku lidí. Automaticky jsem zpomalila, abych zjistila, co se to tam děje. Moje zvědavost nezná hranic ani výjimek. Navíc jsem byla pro dnešek kvůli Shannonovi mimořádně vnímavá.

„Nezdržuuuj,“ protáhl netrpělivě Luca a táhnul se i se mnou dál, přičemž jsem ho viditelně zpomalovala, jak jsem sondovala to dění v hlavní hale u recepce. Tak to už mi bylo u Lucy hodně podezřelý. Přibrzdila jsem a vyvlíkla jsem se mu, abych se ho přímo optala.

„Mira, yo no soy estupidó, Luco. Já poznám, že tu něco nehraje. Hnedka mi řekni, co se to tu, santa mierda, děje,“ vyzvala jsem ho již nabroušeně, protože jsem toho všeho počínala mít fakticky po krk. Dří, než se pustil do objasnění, mě znovu zaujali ti lidi v hale. Až po důkladnějším prozkoumání jsem zjistila, že tam stojí Shannon mezi několika pohlednými slečnami, mezi nimiž se mu dvě drží hodně blízko u těla, a jeho rozpoložení vypovídá samo za sebe. Aha, takže proto tohle Lucovo divadlo! Přiběhl, abych neviděla Shannona, že si svoji frustraci léčí tímhle ubohým a nechutným způsobem, který by mě mohl těžce zamrzet. No, taky že jo… Ale líbit si to v žádným případě nenechám!

Musím uznat, že když si to takhle zpětně čtu, tak i mně samotné je teda Jareda pěkně líto. :o) Ta animka úplně neodpovídá, taková sranda to zase není. :D Ale mně se hrozně líbí, tak proto. :3 Příště už bude zas Shannon a samozřejmě se dořeší, co jsem tady nakousla. :)

Kapitolku bych chtěla speciálně věnovat Peťulince, protože mi udělala velkou radost, jak mě nedočkavě "otravovala" s tím, kdy bude další kapitola. Jsi moje zlatíčko, fakt že jo! Děkuju ti mockrát! :) :3 A velký dík patří i Pavlušce a Suzince, které mě drží a krásně podporují! DĚKUJU vám, holky moje, bez vás by to taky nešlo!! :3

Jste naprosto skvělé! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 16. kapitola: