OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 24. kapitola

30.01.2014 (18:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1197×

JARED

Byl jsem tak neskutečně naštvanej. Přímo jsem vzteky běsnil. No jo, nebudu si lhát do kapsy, protože ta moje nesnesitelná zloba nepramenila z toho, co jsem se od Anahi dozvěděl, a to přesně co jí Neria řekla, i když mě hodně zajímalo, jaký k tomu měla důvod. Nejvíc ze všeho mě totiž štvalo to, že ti dva jsou zase spolu. Šťastný, spokojený a vysmátý, zato já jsem se zmítal někde mezi hněvem a palčivým dotčením. Fakticky jí nezapomenu, jak se mnou znovu parádně vyběhla s tím Shannonem. Ne, ona se mnou doslova vyjebala. Fajn, jenže ona neví, že… Hm, protože kdyby to tak nebylo, takhle bych si to rozhodně nebral. A hlavně by to takhle nemělo být. Ale aspoň můžu dělat, že jsem tolik nasranej kvůli tomu, že Neria lhala, když si vymyslela, že jsme spolu spali. Proč ale? Co ji k tomu jako vedlo?

Další hodně divná věc je ta, že to Anahi vzala v podstatě úplně v pohodě a ani mi nedala najevo jakýkoliv známky pochyb. Stála mi svorně po boku, usmívala se na všechny strany a ještě se ke mně docela měla. Kdybych nemusel přihlížet Nerii a Shannonovi, jak na sebe zamilovaně vrkají, asi by mi to bylo dokonce i příjemný. Prostě nejsem ve svý kůži a opravdu těžko se mi to zakrývá. Anahi jsem u sebe trpěl spíš jen kvůli tomu, abych nevypadal jako nějaký marný zoufalec, ačkoliv jsem si tak silně připadal. Zvlášť při pohledu na ně.

Ten nekontrolovatelný vztek mě postupně sžíral zevnitř, a měl jsem nesčetněkrát pocit, že asi hněvem doslova bouchnu. Obzvlášť, když jsem se podíval na Neriu, jak baví se Shannonem a on zase s ní, natož po tom, když se třeba vzájemně dotýkali anebo se snad něžně líbali.  

Poslední kapkou do mýho napěchovanýho poháru zloby bylo to, jak jsem si to za ní sebevědomě nakráčel, abych zjistil, co ji to popadlo, že vypustila z pusy to, co vypustila, přičemž mě celkem s přehledem usadila. Beztak jsem z ní hodlal to vysvětlení bezpodmínečně dostat. Potom jsem se šel raději uklidnit na bar, což už byla fakticky prekérka. To už musí bejt, abych se já napil. Anahi jsem měl samozřejmě v závěsu s kupou otravných keců s tím, co to jako vyvádím. Několikrát jsem měl příšernou chuť ji poslat do pryč, abych od ní měl konečně svatý klid. Neskutečným způsobem mě tou svojí hlučnou a okázalou přítomností iritovala. Jo, vypadala naprosto úchvatně v těch těsných sněhobílých šatech a dělala na ostatní vážně dobrý dojem, jenže to nebyla Neria. Žádná nikdy nebude jako Neria, to mi je jasný už teďka. Kruci, jak já ji chci…

Docela jsem byl i rád, když se ti dva rozešli. Jasně, oba dva to nenesli zrovna nejlíp a mně se tomu taky nějak zvlášť dobře nepřihlíželo, ale to vědomí, že je volná a že… mám v podstatě volný pole působnosti, to mě úžasně uklidňovalo. A tenhle nenadálý zvrat a opak mi přirozeně pořádně zdvihal mandle.

Kdybych to neměl už takhle těžký, tak tu navíc vězel ten jeden významný večer, jak se Neria připila. Na ten jaktěživ nezapomenu. Na ten drobný polibek, který mi sama od sebe věnovala, ten z paměti fakticky nedostanu. To ale něco snad znamenalo, ne? Obyčejná pusa to rozhodně nebyla, to ještě zas poznám. V tom letmém polibku se skrývalo něco víc a já bych rád věděl co. Však i tohle z ní dostanu…

Večer se neskutečně táhl a já jsem se bezmála modlil, aby bylo už po všem a mohl jsem co nejdřív vypadnout. Anahi mě odmítala pustit dřív, že by se beze mě prý nudila. Jediný, co mě zajímá, je si promluvit s Neriou, jenomže ta se pořád vytrvale drží u Shannona. Akorát se na mě sem tam plaše podívala, jestli se tvářím pořád tolik nakvašeně, jako když jsem od ní odcházel, a to je asi veškerá její pozornost, kterou mě pro dnešek zahrnovala. No, nakonec ať je uražená ona, že jsem si na ni dovolil spustit trochu víc zhurta. Nepřekvapilo by mě to, u ní doopravdy ne.

Krátce po půlnoci, to už byli všichni takový vláčný a povolnější, jsem zaregistroval, že se Neria kupodivu odtrhla od Shannona a vypařila se bočními dveřmi někam do vedlejší místnosti. Jestli záměrně nebo ne, stejně jsem využil pohotově situace, jelikož se mi ta šance přímo nabízela a byla by blbost ji dobrovolně promarnit. Narychlo jsem se zbavil Anahi a tiše jsem se vytratil nedočkavě za ní.

Vešel jsem mezi práh a uviděl jsem ji sedět na lenošce, jak se dívá z okna ven na noční Paříž. Vypadala jednoduše dokonale. Měla na sobě úžasný vínový šaty s krajkou, který na její snědý kůži krásně vynikaly a který rafinovaně poodhalovaly, co je pod tou tenkou látkou. Ne tak, aby to bylo laciný, ale přesto nedávaly mnoho prostoru pro fantazii. Nejvíc odvážný byly v oblasti jejího bujnýho dekoltu, který byl výzvou pro nejednoho muže včetně mě. Předem prohraný boj mezi vrozenými pudy a správnou morálkou.

Na malý moment jsem se zarazil v chůzi, abych si nejdřív mohl vychutnat ten skvostný výhled na ni. Mít tak u sebe foťák, byla by to překrásná fotka. Neria mě vzápětí zaregistrovala a pohlédla na mě s takovým bojácným očekáváním, že se ten můj vztek najednou kamsi vytratil. Nejraději bych si k ní přisedl a schoval si ji do náručí, abych ji ukonejšil, že je všechno v naprostým pořádku. Jenomže ono není… Nic není v pořádku. Nic není tak, jak bych si přál.

„No tak spusť,“ vyzval jsem ji naprosto vyrovnaným hlasem, ve kterým jsem sám zaslechl stopu smíření, že se to moje předešlý chování už nebude opakovat. Viditelně se jí ulevilo, ale na druhou stranu jí po té její andělské tváři přeběhl temný stín beznaděje. Několika váhavými kroky jsem se k ní přiblížil, ale držel jsem si odstup nějaký ten půlmetr, abych náhodou nepodlehl tomu příšernýmu nutkání.  

„Jarede, já sama nevim, proč jsem to řekla, ale… omlouvám se ti za to, jo. A jestli jsem ti kvůli tomu způsobila nějaký potíže, tak to jsem fakt nechtěla,“ vychrlila ze sebe neomylně, jelikož to měla pravděpodobně připravený dopředu. Akorát si pohrávala s výrazy ve tváři, který se jí střídaly jeden za druhým. Věřil jsem jí to, ovšemže, ale to mi skutečně v tuhle chvíli nestačilo.

„A co jsi teda chtěla?“ ptal jsem se obratem, když to takhle pěkně nakousla. Po tý mojí zvídavý otázce jí došlo, že tohle zrovna dobře nenačala, a akorát němě zalapala po dechu, jak jsem ji úspěšně zaskočil. Stočila hlavu opět směrem ven a důkladně přemítala nad svojí odpovědí, aby ji zvolila co nejvhodněji.

„Mrzí mě to, nebo vlastně nemrzí, já nevím, ale… ale já ji prostě nemám ráda… a jak jsme se dohadovaly, tak… chtěla jsem ji naštvat, což se mi taky povedlo a hlavně se mi to vymstilo, ale… ani na moment jsem nepomyslela, jaký malér tím můžu způsobit. Sice jsem nepočítala s tím, že by mi to sežrala, už z principu, když ona mi furt dokola cpe takový blbosti, jako že… že se od tebe mám držet dál, obviňuje mě, že po tobě jedu, a pak do mě zas naváží, že bys se mnou beztak nikdy nic neměl, a já už jsem toho měla vážně dost. Tvoje přítelkyně je tak trochu mimo a… já už s ní raději nechci mít nic společnýho,“ zařekla se se skálopevným přesvědčením, zatímco se stále nepřítomně dívala z okna. Alespoň jsem se na ni směl dívat, aniž bych se musel hlídat, kdy je to ještě v normě a kdy už je to příliš.

„Tohle že ti říká?“ podivil jsem se nad tím, co jsem se právě dozvěděl. Abych pravdu řekl, no, ono to zase tolik šokující není. Celkem to i na Anahi sedí. Sice se přede mnou zatím v takovýmhle světle nikdy neukázala, ale všiml jsem si na ní něčeho, no, podezřele podivnýho. Občas se na mě dívala tak… že to ani slovy popsat nedokážu, a z toho fakt nejde mít dobrý pocit.

„Noo… jo, ale neříkej jí, že jsem ti to řekla, nebo mi rozbije něco jinýho než jenom čelo,“ požádala mě s úpěnlivou prosbou, ale já jsem se především pozastavil nad tím obsahem. „Nic jsem neřekla! Nech to bejt, Jayi,“ brala svoje slova ihned zpátky, než jsem se stihl otázat, jestli jsem opravdu dobře slyšel. Vzápětí vyskočila prudce na nohy a otočila se čelem ke mně s proviněním vepsaným v každičkém kousku svý přenádherný tváře.

„Jak to můžu nechat bejt po tom, co jsi mi právě řekla?“ opáčil jsem nechápavě, stále ohromen tím, s čím se mi svěřila. Zavrtěla pouze odmítavě hlavou a slabě si povzdechla. Ona ji Anahi nějak ublížila?!

„Už jsem toho řekla až moc,“ uznala nespokojeně a s pobouřením ze sebe samé, když litovala toho, co mi nezodpovědně prozradila. Zničehonic se utrhla a rozpochodovala se vstříc mně s tím, že se odsud raději vypaří. Samozřejmě že jsem ji nemohl dovolit odejít.

„Počkej, Rio,“ zadržel jsem ji tím, že jsem jí vstoupil do cesty. Vyjela svým blyštivým a pronikavým zrakem od špiček mých bot až nahoru k očím. Najednou jsem úplně znejistěl a přišlo mi, že v hlavě mám ale totálně prázdno. Za to mohl její jeden jediný přímý pohled, kterým mě absolutně odzbrojila. Zastavila se kousek přede mnou a s lehce pozvednutým obočím na mě výmluvně hleděla.

„Co chceš ještě slyšet?“ tázala se značně netrpělivě a našpulila vzpurně rty, přičemž typicky nakrčila ten svůj roztomilý nosík, jako to vždycky dělávala. Byl to ten její typický výraz částečnýho rozhořčení a zároveň i nepochopení.

„Tak tohle mi rozhodně nestačí,“ uvedl jsem na pravou míru svoje zdání z toho naprosto nedostačujícího přísunu faktů, který pro mě byly v tenhle moment přinejmenším důležitý, nanejvýš směrodatný. „Shannon na mě už určitě čeká,“ vytáhla jediný argument, který by mě dokázal odradit, kdyby mě ovšem nejprve parádně nenamíchnul. To jediný, co jsem od ní nechtěl slyšet, a ona to samozřejmě udělá. Zřejmě to na mně poznala, že mě tahle její poznámka ani v nejmenším nepotěšila, když několikrát uvědoměle zamrkla.

„Shannon se tu chvíli bez tebe obejde,“ sykl jsem nepatrně uraženě, ačkoliv jsem si opravdu dával záležet na tom, aby to nebylo slyšet. Smůla. A ona to nepochybně zachytila, což mi dokázal i ten její zmatený výraz, když u mě hledala potvrzení svýho podezření, že jsem se na nií opět naštval. Sklopil jsem pro jistotu hlavu dolů, aby se tak nestalo, protože toho bych mohl i litovat. S Neriou se musí zacházet opatrně.

„On určitě jo, ale co Anahi?“ přisadila si navrch duchapřítomně, snad jako by mě chtěla vyprovokovat. Střelil jsem po ní hbitě pohledem, abych nešťastně zjistil, že se nepatrně škodolibě usmívá. No jo, ona mě fakt vyloženě provokuje, a já si jsem předem jistý, že tomu nemám šanci odolat.

„Já bych jí přednost nedal, na rozdíl od tebe,“ zabrblal jsem rozmrzele s nepřeslechnutelnou stopou výčitky, které jsem naštěstí zas takový prostor nedal, abych ji tím nějak významně namíchnout. Jenže u ní stačí docela málo… Posměšně se uchechtla, něco v tom smyslu, že zrovna tohle zmiňuju a že to vlastně není nic, co by ode mě nečekala. Ona přesně ví…

„Tak o tomhle to je?“ udeřila na mě dopáleně a provrtávala mě skrz na skrz soudně uhrančivýma očima. Jasně, že je to o tomhle, ale to jí za žádnou cenu nesmím přiznat, protože kdybych to udělal, byl bych ztracený dočista. Dál bych svým vnitřním pocitům a touhám nezvládl bránit.

„Sama moc dobře víš, že ne,“ namítl jsem jí na to příkře, když uhodila přesně hřebíček na hlavičku, a já jsem usilovně předstíral, že je absolutně vedle. Nezdála se mi být přesvědčená, ale ani ne utvrzená v tom, co ji zrovna napadlo. Pátrala mi v obličeji po odpovědích a založila si ostentativně ruce na prsou, která se jí v tom téměř odhaleném dekoltu přímo výstavně dmula a neustále mě nutila k nim zaměřit svůj lačný zrak, přičemž jsem si je ve své mysli živě představoval v celé své kráse. No, měl bych si od ní raději odstoupit…

„Že ne? Řekni mi pravdu, Jayi. Co tě víc štve? To, že jsem tě zas vyměnila za tvého bratra, nebo že jsem vypustila ven takovou nehoráznou pitomost, za kterou ti musí dělat Anahi pořádný dusno?“ zkoušela to na mě tím svým klasickým způsobem, přes emoce, tlak a nervy. Jak je, zatraceně, možný, že to na mě, kruci, pořád působí, když o tom vím dopředu?!

„Jenže mně kvůli tomu Anahi žádný dusno nedělá,“ vyvedl jsem ji záhy z omylu s takovým neskrývaným potěšením, což ji viditelně vyvedlo z rovnováhy. Ona si asi vážně byla jistá tím, že mi to Anahi potom spočítala. To mě ale přivádí k tomu, že… „Ty fakticky hodně stojíš o to, abysme se rozešli, co?“ neodpustil jsem si jeden mírně podlý a útočný komentář, když na mě vyrukovala s tím nejmíň vítaným argumentem, který mě velice účinně navodil zpátky ten otravný pocit sžíravého hněvu, který uvnitř mě opět hutně zažehnul, když sarkasticky zmínila, že se kvůli Shannonovi ke mně otočila zády, a to jako doslova.

„To už jsme probírali,“ připomněla mi mrzutě, když jsem v konverzaci pokračoval jinak, než jí bylo po vůli. Chytnul jsem se toho jako tonoucí stébla, abych to obrátil ve svůj prospěch. Nemluvě o tom, že už mě to ani v nejmenším nebavilo samotnýho to v sobě dusit.

„A co by to změnilo?!“ odvážil jsem se na poněkud ošemetnější dotaz, což jsem jednoznačně přikládal těm několika sklenkám osvěžujícího alkoholu, kterými jsem tišil pobouřené nervy a uvolňoval to vnitřní napětí spojené s tísní. Abych se úplně uklidnil, musel bych se pravděpodobně zpít až do bezvědomí. 

„Co by to mělo změnit?“ objasňovala si kvapem, když přesně nevěděla, co tím mám na mysli. Já jsem si to naopak vyobrazoval až přespříliš jasně. Kurva, fakt bych si měl odstoupit… Tak proč mě moje tělo vůbec neposlouchá?! Možná proto, že to její mě k sobě přímo magicky přitahuje a moje podvědomí postupně podvoluje a nechává se podmanit tou její nepřehlédnutelnou krásou. Mohl bych sám sobě namlouvat, že je to tím pitím, ale to mi beztak nijak nic neulehčí.

„Mezi náma,“ přiblížil jsem jí svoji záludně pídivou myšlenku do detailu a osmělil jsem se k dlouhýmu, přímýmu a hlubokýmu pohledu, který mi s naprosto stejnou intenzitou vracela, až jsem měl potíž to vydržet, aniž bych na moment neuhnul někam jinam. Jako by se mi úplně vpíjela pod kůži a šátrala mi v hlavě, co všechno v ní najde. Není toho moc, a všechno se to stejně točí kolem ní. Teprve v tuhle chvíli si plně uvědomuju, jak je u mě proklatě blízko a že kdybych se ještě kousek přiblížil, to už bych se doopravdy neudržel. Jak rád bych jí sundal ty úsporný šatičky a hned to, co má pod nimi…

„A co by se mělo měnit? Krom toho, že se nebudu muset bát o svůj život po tom, co s tebou domluvím, žádná změna nebude. Nebo si snad myslíš, že my se přestaneme dohadovat, když ji necháš?“ uvažovala nahlas, přičemž do věty neopomněla vsunout další jízlivost, aby mi náhodou nezůstala něco dlužná. Narážky na Anahi mi jsou ale, popravdě řečeno, naprosto ukradený. Nemám žádnou potřebu ji před Neriou nějak obhajovat. Už mi totiž ani jako náhrada nestačí…

„No, největší problém máš evidentně s Anahi,“ konstatoval jsem onen stručně neprůstřelný fakt, kterýmu se ironicky ušklíbla. Že bych se pletl? Těžko…

„I kdybys ji nechal… Mezi náma to už není jako dřív a nejspíš ani nebude. Já se snažím, fakt že jo, ale čím víc se snažím a záleží mi na tom, na tobě, tak je to akorát horší… Netuším, kdy k tomu došlo, ale… tohle všechno… hrozně mě to unavuje,“ podělila se se mnou o svoje tíživý pocity, který ji trápily a kvůli kterým jí na čele vyskočilo několik nevzhledných vrásek. Tohle její přiznání určitě způsobilo několik starostlivých vrásek i na mým čele. Ona to řekla tak nesnesitelně zkroušeně, že na mě rázem padla taková ponurá nálada, která mě konečně zbavila všech nepřístupných představ. A hele, aspoň něco zabírá… To ale raději budu v hlavě zápasit s nemravnýma myšlenkama, než abych ji viděl smutnou, o tom žádná. „Všiml sis toho taky, že jo?“ ujišťovala se poplašeně, jestli to nevnímá pouze ona sama a není tedy chyba někde na její straně. Kéž by, kéž by!

„Jo, všimnul, a taky vím, kdy se to stalo a proč se to stalo,“ nezabránil jsem svýmu podvědomí, aby se projevilo a pěkně mi to zavařilo. Zatěžovalo mě to neúnosně dlouho na to, abych to v sobě nadále držel, když se mi naskytla taková jedinečná šance vyjít s pravdou ven. Teď anebo nikdy. Třeba toho budu zítra litovat, ale zrovna teďka mi to připadá jako ta nejsprávnější věc vůbec. Shannona řešit nehodlám, tohle je pouze mezi mnou a Neriou.

„Hlavně mi neříkej, že je to kvůli Shannonovi!“ vyhrkla varovně a v očích se jí zlověstně zablýskalo.

„Teďka o něj fakticky nejde,“ ucedil jsem bezbarvě, protože tohle mě skutečně nezajímalo.

„No, já jen, že… když nevycházím s Anahi a… ty taky zrovna nejsi pro… no, prostě bych to slyšela nerada,“ vykládala značně rozpačitě a stejně tak i posmutněle. Na malý moment jsem zaváhal, jestli jí to tedy mám přiznat nebo ne, když už takhle vypadá dost sklíčeně. A když si zkroušeně povzdechla, téměř jsem se rozhodl, že ne, ale jakmile jsem pohledem sjel z jejího obličeje o trochu níž, zase jsem si to obratem rozmyslel. Ona to každopádně musí vědět, já už to víc skrývat nedokážu.

„Není to ani o Shannonovi, ani o Anahi,“ prokousával jsem se postupně k jádru toho mýho menšího problému. Čím jsem byl ale blíž, tím nervóznější jsem byl. Nijak zvlášť mi nepřidávalo, že na mě zpříma upírala zrak a vyloženě mě spalovala svým sladce čokoládovým pohledem, ze kterýho ale vycházelo cosi, co mě vybízelo mluvit dál, a přitom mě to nutilo k tomu si ji představovat v opravdu delikátních situacích. Jenže když to provalím, možná už těm příšerným touhám nebudu moct vůbec odolávat, a tím spíš tomu všemu akorát přihorším. Ne, já to prostě risknu…

„Je to kvůli mně?“ zděsila se, když se jí nabízela jediná tahle možnost, která jí z toho logicky vycházela. Mylně, ovšemže.

„Ne, je to mnou,“ konstatoval jsem bez zaváhání s nepřeslechnutelnou stopou štiplavé hořkosti v hlase, možná až zbytečně hodně, protože to zavánělo jistou dramatičností, která sem úplně zase tak nepatřila. I když… na druhou stranu to je hodně velký drama. Pro mě zaručeně.

„Tebou?“ opakovala po mně nechápavě a natočila hlavu na stranu, přičemž se tvářila vážně neskutečně roztomile, samozřejmě nezapomněla nakrčit ten svůj drobný nosík, a já jsem měl najednou v hlavě úplně vymeteno. Následně jsem si ale uvědomil, že tím, co se ve mně děje, jsem to pěkně pokašlal. O nic z toho, co mezi náma je, nechci přijít, ale děsivě hodně se bojím toho, že se to stane, když to vynesu na světlo. Jenomže já víc fakticky nemůžu…

„Jo, jenže když ti to teďka řeknu, tak tím všechno totálně poseru. Já o tebe ale nemůžu přijít, rozumíš mi? O nic z toho, co mezi sebou máme, protože bez toho už bejt neumím. Ale dál to v sobě už taky držet nedokážu, protože mě to zevnitř úplně užírá, chápeš? Vopravdu nevim, co mám dělat,“ zoufal jsem si naprosto neskrývaně, takže mě bedlivě hypnotizovala s lehce zachmuřeným výrazem a pozorně mi naslouchala, jak budu pokračovat dál. Já jsem ale netušil, jak pokračovat, dokud nezjistím, jak na to zareaguje.

„Jarede, ty mě docela děsíš. Co se děje?“ ujala se tedy slova sama, když jsem se k ničemu neměl, ale to jenom proto, že jsem si v hlavě urputně sumíroval slova tak, abych ji jimi šokoval co nejmíň. Bohužel, cokoliv mě napadlo, nepřipadalo v úvahu. Jenomže už jsem se do toho uvrtal, takže… Smůla. U ní mi to neprojde, že bych načatý téma, zvlášť takovýhle, nechal otevřený.

„Sám sebe děsím, protože jsem… nikdy nechtěl, aby se něco takovýho stalo. Myslel jsem to vždycky všechno nanejvýš dobře. Nebylo za tím nikdy nic, to mi musíš věřit, Nerio. Akorát už to v sobě prostě dál dusit nevydržím. Musíš to vědět, Nerio. Pochopím, když… to nevezmeš, ale já si prostě nemůžu pomoct. Je to… je to…“ Zastavila mě, když ke mně bez váhání přistoupila a chytila mě za ramena v takovým gestu, který mě mělo na malý moment umlčet, když jsem takhle horečně plácal jedno přes druhý. Taky mě mělo upokojit. Za normálních okolností by to na mě mělo kýžený vliv, ale v týhle chvíli jsem byl schopný akorát tupě zírat do tý hořký čokolády a aspoň zčásti ignorovat ten spalující chtíč po ní. Nijak valně mi to nešlo, protože jak se pohnula a ustala u mě takhle proklatě blízko, bezprostředně jsem ucítil ten její podmanivý parfém. Slaďoučký, svěží, ale přitom nepředstavitelně dráždivý, čímž ve mně akorát tu nezkrotnou touhu nezvratně podněcoval.

„Jarede, prostě to vyklop, jo?“ vybídla mě mírně netrpělivě a nejistě, když jsem ji tím svým nejasným mumláním musel zajisté značně rozhodit. To jsem i já, když ji mám doslova nadosah a navíc, když se mě dotýká. Jsem skoro u vytržení.

„J-já… Nerio…“ koktal jsem pomateně a musel jsem v jejích očích vypadat jako naprostý idiot. Ale tohle byl velký krok, obrovský risk, a já si to hodně dobře uvědomoval, takže jsem se jistým komplikacím vyhnout nemohl, i kdybych sebevíc chtěl. Takový být teda ale zas nemusely, protože jsem se nejvíc znemožnil v takový okamžik, který se k tomu hodil nejmíň. Já jí chystám říct, že ji chci a… že ji, no, prostě chci.

„Jayi, no tak, klid. Ať už mi řekneš cokoliv, tak se zlobit nebudu, protože budu konečně vědět, co se to mezi náma, do háje, děje. Vždyť toho máme za sebou už docela dost, ne? A ty víš, co ode mě můžeš čekat a co dokážu ocenit, takže… jen klid,“ uklidňovala mě něžně a na závěr mi přejela svojí hebkou, teplou dlaní po tváři. Nevědomky jsem se do ní zlehka opřel, abych si ten výjimečný moment co nejvíc vychutnal a tím i vryl do paměti. Naneštěstí si toho povšimla, tudíž ji trošku s cuknutím stáhla dolů, ale než se tak stalo, prsty mi na bradě krátce poklepala. Skoro jsem se za těmi prsty sám nenasytně natáhl, jak jsem chtěl víc. Tohohle bych totiž neměl nikdy dost, což se taky okamžitě projevilo. Neudržel jsem se a chytil jsem ji kolem pasu, abych si ji k sobě asi až moc prudce přitáhl. Jednoznačně jsem ji tím naprosto zaskočil, že absolutně netušila, co má dělat. To mě ale absolutně nezajímalo, protože já jsem chtěl mnohem a mnohem víc, a tím jsem se teďka řídil především.

„Já tě chci, Nerio. Šíleně moc tě chci a už to v sobě dál dusit nedokážu,“ zašeptal jsem vzrušeně a zadýchaně, když jsem celým svým já vnímal její dokonalost pod svýma rukama a nezvládal jsem to nedat najevo. Ona stála jako kus ledového kamene a pouze zrychleně, avšak mělce dýchala, jak u toho zadržovala dech. Já jsem stíhal svými pojednou nezvykle zbystřenými smysly sledovat mnoho podnětů, který ke mně nevědomky vysílala a který mi k uklidnění určitě nepomáhaly. Naopak. Ruce mi po jejích bezchybných křivkách sjížděly sem a tam a naléhavě jsem si ji tiskl k tělu, který po ní vyloženě prahlo. Moje hlava se k ní svévolně čím dál víc přibližovala, až jsem se pojednou čelem opíral o její pravý spánek a nosem jsem vdechoval tu božskou levandulovou, vůni jejích kaštanových vlasů. Rty jsem se jimi přitom probíral a mučivě dlouho jsem se jimi blížil tam, kam jsem nejvíc toužil. Ona se za celou dobu snad nepohnula ani o píď a jako by přestala dýchat úplně. Ruce jí bezvládně visely dolů a oči jí zastřeně směřovaly kamsi do prázdna. Ani její nespolupráce mi v ničem nebránila. Ta touha je prostě příliš silná a nezkrotná.

Když jsem se dostal nebezpečně a troufale do vytoužené pozice, opatrně jsem se otřel o její nos tím svým. Zkoušel jsem, co si můžu dovolit, protože bych ji nerad do něčeho tlačil. Nicméně jsem si na rovinu připustil, že momentálně se od ní odtrhnout by pro mě byl nadlidský výkon. Vyloučený.

Tlačil jsem si ji k sobě tak silně a nedočkavě, jako bych se ji snad snažil do sebe nějak pohltit. Hltal jsem tedy alespoň to horko, které z té křehoučké bytůstky úplně plálo, a odolával jsem jí, co nejdéle to šlo. Drobným pohybem hlavy jsem jí naznačil svoje následující úmysly, načež se chabě zachvěla a ostře vydechla z roztřesených úst. Na nic dalšího jsem vyčkávat nepotřeboval.

Přiložil jsem ústa k těm jejím a obezřetně jsem je sevřel. Jakmile jsem ochutnal ty její lahodné rty, zažil jsem uvnitř doslova explozi. Neuvěřitelně sametové a bezmála žhavé. Nejvíc se ale ukázalo to, co se i dalo nejvíc očekávat. Ten nezvladatelný chtíč. Jednou dlaní jsem si ji přidržel za krkem a vložil jsem se víc do toho polibku. Dělal jsem všechno pro to, aby se vzpamatovala a začala mi to oplácet. Po chvilce jsem vzal její andělskou tvář do obou dlaní a tak jemňoučce, jako bych bral do rukou ten nejvzácnější porcelán na světě. Nějak takhle jsem ji stejně vnímal. Teprve tohle ji popostrčilo k tomu nějak spolupracovat. Pootevřela bázlivě ústa, ale krátce na to mi přejela jazykem po spodním rtu, jak se začínala pomaličku osmělovat. Neudržel jsem se a stihl jsem ji zlehounka do špičky jazyka kousnout, než ho zase stáhla zpátky. Jako by ji to vyburcovalo a sama vyrazila rty vůči těm mým. Okamžitě jsem se ji dychtivě chytil, čímž začal nekonečný maratón žádostivých polibků. Vzájemně jsme si spolu jenom tak hráli, ale zároveň v tom bylo takový neskutečný jiskření a intimita, že jsem fakt myslel, že to nedám. Jakmile to začínalo být na hraně, skoro nastejno jsme se od sebe odtáhli jako bychom přesně věděli, na co ten druhý myslí. Nějakou dobu jsme se nerozlučně drželi těsně u sebe, rty se stále nepatrně laskali, těla pořád těsně natlačená na sebe. Zhluboka jsme se oba dva vydýchávali, protože tím nekonečným líbáním jsme se o něj navzájem připravili. Až když jsem postupně přicházel k opět k sobě, začal jsem se spokojeně usmívat. Musel jsem se přemoct a odstoupit od ní, abych se na ní nevrhnul znova, protože jsem chtěl zřetelně vidět, jak se tváří, což dosud přirozeně z tý bezprostřední blízkosti nešlo. Měla neustále zavřený oči a ústa pevně semknutý do úzký linky, jako by se na nich zoufale pokoušela zachytit nějakou stopu po těch mých. V jejích překrásných rysech se dalo snadno vyčíst maximální uspokojení a bezbřehou rozkoš. Tak tohle byl pro mě naprostý vrchol…

Jakmile ale otevřela oči, celý její výraz se změnil, a to děsivě razantně. Opojná záplava jejích očí neprostupně ztvrdla a z nich se to jako ničivý temný stín táhlo po celý její postavě až po konečky prstů a vlasů. Nestihl jsem ani ze svýho obličeje smáznout ten potěšeně přiblblý úsměv, když mi na levou tvář přiletěla štiplavá facka. Sedla jako ulitá a ten zvuk dopadu se rozlehl po celý rozlehlý místnosti. Zůstal jsem na ni vyjeveně zírat se zděšeným úžasem i údivem naznačeným povolenou čelistí.  

„Qué demonios estás haciendo? Vždyť jsem s tvým bratrem, Jarede!!“ vyčetla mi divoce, zmítaná zlobou a znechucením. Věnovala mi několik drsných pohledů, které mě totálně dostaly a odrovnaly, než se sebrala a svižným, rázným krokem rozrázovala pryč. Jako omráčený jsem tam zůstal zírat do míst, kde před malou chvilkou postávala a tetelila se štěstím. Nepochopil jsem vůbec nic. Jak to?? 

S 23. kapitolou jste se konečně dočkali! První oficiální polibek, tak snad za to téměř nekonečné čekání stál! :) Jen se nebojte, příště bude část opět Jared versus Neria... Včera jsem dopsala 35. kapitolu, kterou končí tahle část v Paříži a všichni se vrací do Los Angeles, kde se odehraje poslední část povídky. Pomalu už mířím do konce, který mám do detailu promyšlený, tak snad to půjde dobře, abych zachovala alespoň tyhle týdenní prodlevy a vy jste nemuseli na nic čekat. Držte mi palce a těšte se! :))

Hrozně moc všem děkuju! :3 Vaše podpora pro mě znamená skutečně hodně. Děkuju! x)) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 24. kapitola: