OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 25. kapitola

10.02.2014 (14:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1402×

JARED

Dobrých pět minut mi trvalo, než jsem se z tý absurdně šílený scény tady vzpamatoval, protože mi nic z toho nedávalo absolutně smysl. Předem mi bylo jasný, že není v mých silách na to sám přijít, takže jsem se dalších pět minut odhodlával se sebrat a jít za ní připravený čelit hněvu samotný bohyně Alléktó. Ani trochu se mi do toho nechtělo, ale zvědavost a touha po tom zjistit, jak se věci doopravdy mají, byly mnohem silnější než strach či obavy. Ještě jsem si několikrát promnul fackou postiženou půlku obličeje, než jsem vykročil zpátky do společnosti. Za tu dobu mojí nepřítomnosti se celkem vůbec nic nezměnilo, až na to, že jsem našel skvěle se bavícího Shannona v hloučku mnoha lidí, ale Neria mezi nimi kupodivu chyběla.

Jakmile jsem se tam mezi ostatníma ukázal, za malý moment jsem měl Anahi za zadkem a s takovým lehce nakvašeným výrazem, protože jsem si dovolil ji tam nechat trčet samotnou takovou dobu. Snažila se, jak se dalo, aby to na ní nebylo poznat, ale ani to jí nebylo nic platný. Očima doslova pouštěla hrůzu všema směry a ruce se jí nepatrně třásly, když je měla volně u těla a neměla je čím zabavit. Asi si to uvědomila, když viděla, že jsem si toho všiml, a tak si je založila ostentativně na prsou, ale prsty si stejně nervózně poklepávala do paže.

„Můžu vědět, kde si byl?“ tázala se mě nuceně klidně, aby nepůsobila jako nějaká žárlivá hysterka, ale já jsem to jasně slyšel i viděl. Pod povrchem úplně vřela. Bral jsem to vesměs pozitivně, aspoň budu mít takový menší trénink před Neriou. I když, u ní jeden nikdy stejně neví, jak neustále opakuju dokola. Ne že by mi to ale znamenalo, že mi to je nějak příjemný, protože já skutečně nemám rád stereotyp. Neměl jsem sebemenší chuť s Anahi nějak komunikovat, navíc s takovýma nepřívětivými vyhlídkami. Hlavně jsem pochopil, obzvlášť po tom zážitku s Neriou, že už s ní už nechci být ani o vteřinu dýl.

„Můžeš, ale nevím, k čemu by ti to bylo,“ odpověděl jsem jí asi víc nevrle, než jsem se původně plánoval, takže se s překvapením narovnala a několikrát na mě zaskočeně zamrkala. Přestřelil jsem, ale brát zpátky jsem to taky nemínil. Já vím, nic zas tak hroznýho mi neudělala, jenže já jsem teďka docela hodně vedle z toho, co se stalo ve vedlejší místnosti, a bylo by naivní očekávat, že se to na mně nijak nepromítne. A že si to někdo neodskáče.

„Byl jsi někde s ní?!“ osočila se na mě podezřívavě a pozorně mě sledovala bedlivýma očima plnýma narůstajícího vzteku. Nijak zvlášť jsem si nehlídal svoje myšlenky, natož potom, co řeknu nahlas. I tohle mi je, popravdě, v tenhle moment totálně fuk. Mám plnou hlavu pouze a jen Rii.

„Co mám říct, abych tě tím nenaštval?“ vyslovil jsem svoji otázku, která mi krátce proběhla myslí, když jsem usoudil, že o nějaký další komplikace nestojím. Ačkoliv jsem se na rovinu zeptal, odpověď jsem tušil dopředu a byl jsem si jí celkem i jistý. Ji totiž naštve naprosto cokoliv, co se týká Nerii. Do teď aspoň neměla nějaký pádný důvod, ale ten se taky za žádnou cenu nesmí dozvědět, jinak sežere mě i Neriu zaživa. Podle všeho. Asi bude vážně lepší to skončit dřív, než se stane něco nechtěnýho. Nechci radši domýšlet co…

„Tak byl?!“ nereagovala na můj zčásti smířlivý a zčásti omluvený dotaz, který jsem doplnil o drobný úsměv, kterým jsem si to mínil vyžehlit. Zjevně mi to nevyšlo. „A předtím?! To jsi mi lhal? V noci jsi byl taky s ní?!“ zahrnovala mě otázkama, který všechny vyznívaly štiplavě ostře, jak byly protkaný nenávistí a zlobou.

„Anahi, přestaň s tím. Proč to děláš? Mně i sobě… Mohla bys už konečně pochopit, že Neria do mýho života prostě patří, já ji v něm chci a jen tak se ji nevzdám. Buďto se s tím smiř, nebo…“ naběhl jsem si sám, když jsem hodně nešikovně zvolil pár slov, který daly dohromady hodně nebezpečnou větu. Její obočí užasle vylétlo nahoru a oči konsternovaně vyvalila ven. To není dobrý…

„Nebo co?“ prskala na mě jako divoká kočka schylující se k útoku.

„To asi fungovat nebude,“ dokončil jsem svůj proslov bez jedinýho zaváhání, jelikož mi na tom nějak významně nezáleželo, a navíc si to vyloženě vyžádala. Akorát jsem si tím chtěl projít co nejhladčeji, což už se asi nestane, když jsem si to takhle pokašlal. Zírala na mě s očima navrch hlavy a pomaličku jí povolovala spodní čelist. Tenhle můj nezvyklý přístup ji nemálo šokoval.

„Rozcházíš se se mnou?“ přeptala se kontrolně, jestli slyšela dobře a přebrala si to dobře. Trochu mě to vyvedlo z míry, ale pořád ne tolik jako Neriino nepředvídatelný a nepochopitelný chování. To už beztak asi nikdy nic nepřekoná.

„Jenom říkám, že ten problém, co máš s Neriou, si vyřeš s ní, a mezi nás ho netahej, nic víc,“ konstatoval jsem nekompromisně, protože tohle mě řešit doopravdy nebaví. Potřebuju jít nutně za Neriou a ne tu postávat a probírat takový nesmysly. Jestli mým slovům nevěří, tak tu stát přece nemusí. Na druhou stranu se mi to docela hodí, abych ještě trochu vychladl, utříbil si myšlenky a vypadal nenápadně. Okem jsem házel po bráchovi, jestli po Nerie nebystří, ale živě debatoval s pár známýma a očividně se velice dobře bavil. Další skvělá příležitost…

„Jak ji nemám tahat mezi nás?! Vždyť to ty jsi se mnou, ale pořád dáváš přednost jí! To si to mám jako nechat líbit? Já nechci bejt ta druhá, rozumíš? Buďto stojíš o vztah se mnou, nebo ne, tak to je. Já se tě nebudu doprošovat o trochu tvojí pozornosti, Jarede,“ rozčílila se a dala tomu volný průběh, což spoustě lidí kolem samozřejmě neušlo. Díky jejím slovům jsem si uvědomil, že se to všechno motá v nějakým debilním kolotoči a očividně úplně naopak, než bych o to stál. Měla naprostou pravdu, a to prozřivý uvědomění mě nijak nepotěšilo.

„Posloucháš se vůbec, Anahi?! Trochu přeháníš, ne?“ zvýšil jsem mírně hlas, abych tomu tak dodal vážnosti a důraznosti a aby to vzala především na vědomí. Ukřivděně na mě pohlédla a vysílala ke mně takový zlověstný signály, že mě chuť mluvit s ní honem rychle opouštěla čím dál silněji.

„Bráníš sebe nebo ji?!“ útočila na mě i na Neriu a já jsem si nebyl jistý, co mi vadí víc.

„Tohle nemá smysl, Anahi,“ rozhodl jsem se pro jistotu tenhle rozhovor ukončit, než se zvrhne do něčeho horšího, než je tohle. Z týhle pozice se to dá ještě zachránit. Anahi se na mě jen posměšně, ale s notnou dávkou hořkosti a výčitky zašklebila, a s tímhle mě nechala poklidně odejít, přičemž mi propalovala skrz na skrz moje záda. Jenže i tohle mi je stejně jedno. Hlavní prioritou pro mě je najít Neriu. Odhaduju, že už bude u sebe na pokoji a že o tom brácha pravděpodobně ani neví, tudíž jsem si to zamířil nejdřív za ním.

„Hele, Shanne, já to tu dneska balím. Jsem hotovej,“ oznámil jsem mu zběžně, když jsem se k němu nachomýtnul s lehkým drcnutím pěstí do jeho ramene, abych ho na sebe upozornil.

„Joo, jasně, takže zítra,“ rozloučil se se mnou spěšně, aby se mohl ihned zase vrátit do původní konverzace s tím hloučkem lidí.

„Jo, zítra,“ odsouhlasil jsem mu to s mírnou známkou nadšení, když mi tím osvěžil paměť, protože zítra jsme měli v centru Paříže takový menší focení a potom rozhovor od jednoho rádia.

„Hele, brácho, neviděls Neriu?“ napadlo ho najednou, když jsem se už od nich pomalu vzdaloval. Nečekaně mě tak podivně píchlo na hrudníku, když vyslovil její jméno a mně se okamžitě vybavil ten dokonalý moment tam vedle, než se tak dokonale podělal. Cítil jsem nepochybně vinu, a ta mě teprve před jeho nevědomýma očima začala zevnitř pořádně ohlodávat. Zavrtěl jsem akorát poněkud hekticky a rozpačitě hlavou a udělal jsem několik zmatených pohybů, když jsem nevěděl, jestli se zastavit a mluvit s ním dál, anebo raději vzít nohy na ramena. No, spíš jsem se přikláněl k tý druhý možnosti. „Kdybys ji potkal někde náhodou, tak jí, prosim tě, vyřiď, že se tu trochu zdržím a dorazím dýl, jestli teda vůbec, okay?“ nechával po mně vzkazovat něco, v čem jsem bezprostředně spatřil zajímavou možnost. Doufal jsem, že to na mně nebylo poznat, ale Shann mi připadal natolik zaujatý těma ostatníma lidma, že mně dostatečně nevěnoval pozornost, aby si na mně něčeho všimnul. Počítám totiž s tím, že s Neriou to bude buďto hnedka vyřízený, nebo naopak to bude nekonečně dlouhý. Poslušně jsem mu to opět odkýval a mířil jsem pryč.

Cestou k jejímu apartmá jsem usilovně dumal nad tím, co jí řeknu, až ji uvidím. Ale tak nějak předpokládám, že budu stejně naprosto mimo, až jí zase stanu tváří v tvář, takže jsem se na to totálně vykašlal. Budu se jednoduše chovat podle toho, co mi půjde od srdce a ne z hlavy. Těsně před jejím pokojem jsem beztak bojácně zaváhal. Nakonec jsem se zhluboka nadechl a hlasitě zaťukal, přičemž jsem se sebejistě zapřel o futra dveří, abych nepůsobil jako nějaký vystrašený chudák, i když jsem si tak fakticky připadal. Trvalo to neskutečně dlouhou a trýznivou dobu, než se jedno křídlo dveří otevřelo a z kterého na mě vykoukla Neriina kamenná tvář. Jakmile zjistila, že jsem to já, zarazila se v pohybu a nechápavě na mě zírala. V rychlosti jsem ji sjel očima od hlavy až k patám, abych zjistil, že se již stihla převléknout do svýho oblíbenýho trička s kapelou, krátkých semišových kraťásků a vyšších teplých barevných ponožek. I v tomhle vypadala zatraceně sexy.

„Co tu děláš?“ žasla absolutně vyvedená z míry, že mám ještě tolik kuráže za ní jít a pohlédnout jí zpříma do očí. Mně ale zrovna tahle její reakce právě tu kuráž dodala. Anebo se spíš naplno projevila ta moje nedávno probuzená dychtivost po tom zjistit, co se zvrtlo a jaký to má důsledky. Mimo to jsem zatím ani nepocítil žádný negativní náznaky z toho, co jsem udělal, takže asi i proto. Nepovažuju se za nějakýho viníka, protože ona po tom toužila stejně tak jako já. Za to bych dal ruku do ohně. Proto mě tenhle její tón i výraz mírně popudil.

„Jen chci vědět, co se stalo,“ odvětil jsem jí bez sebemenšího zaváhání, abych dobrovolně nedal prostor druhý stránce svýho nynějšího psychického rozpoložení, která vyplývala ze stávající situace. Ne, ne, na tu provinilost a nejistotu vážně čas nebyl. Značně mě ale znervózňovaly ty její čokoládový kukadla, který mě v tuhle chvíli bedlivě pozorovaly a zabodávaly se mi jedovatě pod kůži, jak se v nich nenápadně skrývaly řezavé hroty obvinění a výčitky. Mě to akorát burcovalo k tomu, abych si stál sám za sebou, protože ona se tvářila, jako by to byla jenom moje vina. Vždyť měla nespočet příležitostí mě zadržet a dát mi košem, ale to ona neudělala, což logicky zavádělo k tomu, že to sama nechala dojít takhle daleko. Že o to dost pravděpodobně stála a až pozdě jí došlo, že svévolně dovolila něco takovýho a ještě se na tom iniciativně podílela. Anebo ji taky celkem přeceňuju, protože ona sama kolikrát neví, co to vlastně vyvádí. Každopádně, myšlenka to je nesmírně zajímavá a svým způsobem uklidňující a povzbuzující zároveň.

„Copak není něco jasnýho na tom, co se stalo?!“ pronesla podrážděně se štiplavým nádechem posměchu, když se bavila nad tím mým bezradným tápáním z toho, co se před chvíli odehrálo a kvůli čemuž mi unikal celý smysl toho všeho. Tentokrát to je zcela nad moje chápání.

„A ty se tomu divíš?“ opáčil jsem obratem docela rázným tónem, když ze mě dělala idiota a ještě ji to pohoršovalo. Tohle se mi teda ani v nejmenším nezamlouvá.

„Neměl bys tu bejt, to ti snad jasný je,“ odbyla mě velice nevybíravým způsobem a zlostně se na mě mračila, jak ji moje přítomnost pobuřovala. Pro mě to je ale téměř jistý náznak toho, že se v ní něco významnýho odehrává a sama se s tím ještě dostatečně nevyrovnala. Kopala kolem sebe, protože si to zatím sama v sobě nevyřešila. To já mám naštěstí úplně jasno. A především i v tom, co chci provést následovně.

„Jako jediný, ale stejně tu jsem, protože… pro mě neexistuje žádný místo, kde bych chtěl bejt zrovna v tenhle moment víc, i když vím, že tím dost riskuju. Stejně jsem se tomu neubránil a stojím tady… a chci vědět, co to mělo znamenat tam předtím,“ vsadil jsem na divokou kartu a změnil jsem přístup tak, abych ji víc nepobouřil, ale naopak, rozvázal jí jazyk. Kvůli týhle mojí upřímný a lehce bezradný řeči se jí tou její dokonalou tváří probleskl výjev rezignace, poté zoufalosti a nakonec i přístupnosti. Dobrý znamení…

„To bys mi měl vysvětlit spíš ty,“ usoudila stroze a dál mě doslova skenovala přísným pohledem, který jako by na něco čekal. Jestli udělám nějakou chybu nejspíš. Jestli se špatně zatvářím nebo něco třeba blbě neřeknu. Ale já jsem jí to potěšení nemínil dopřát. Vím, proč jsem tu a čeho hodlám dosáhnout.

„Mezi dveřma?“ poukázal jsem na její nezdvořilý způsoby, který jí nebyly zrovna dvakrát podobný. Musí být teda hodně mimo sebe. Za tenhle svůj udivený dotaz jsem si vysloužil jenom další pochybnosti a odcizení. Přesto si s ní nebudu povídat mezi futry, i kdybych se dovnitř měl procpat proti její vůli. Cosi mi ale neodbytně našeptává, že ona ve skutečnosti chce, abych vešel, akorát se toho bojí. Nebo si to akorát milosrdně nalhávám, abych si nemusel připustit, že tohle jsem kolosálně podělal. Nicméně tu stojím a komunikuju s ní, takže to zas takový průšvih nemůže být. Chvilku se nad tím zamyslela a vrhla na mě jeden z dalších svým unikátních pohledů, do teďka varovný, než mi ustoupila z cesty. Zatímco jsem já vcházel dovnitř, ona přede mnou couvala jako bezbranný štěně, který se snaží vyhnout nebezpečí. Začínal jsem se utvrzovat ve svým prvotním úsudku.

„Já ti nechci nijak ublížit,“ zabrblal jsem nepatrně dotčeně, když dávala takhle najevo svoje pocity. Navrch jsem se ironicky ušklíbl, abych zas nepůsobil příliš frustrovaně, ačkoliv mě ten její přístup doopravdy v hloubi duše zraňoval.

„Tady nejde o mě,“ odsekla nevraživě, když jsem ťal do živýho a jí se to zjevně nelíbilo, proto se okamžitě bránila tím nejprostším způsobem – hrubým odmítnutím.

„Tak o koho teda?“ opáčil jsem pohotově, aby neměla moc času na přemýšlení a já ji tak dostal tam, kam jsem chtěl. Nemohlo mi ujít, že jak jsem vešel dovnitř, absolutně celá zrozpačitěla a znejistěla.

„O tvýho bratra a přítelkyni především,“ vynutila ze sebe po krátký odmlce zaplněný usilovným přemítáním nad tím, jak nejvhodněji odpovědět na moji záludnou otázku. Trefila to ale hodně dobře. Připomněla mi tím něco, o co jsem momentálně ani za mák nestál. Ten doposud skrytý cejch odporného podrazáka pod mohutnější žádostivostí vyplul nevratně opět na povrch. Na nějakou dobu jsem byl vyloženě paralyzovaný tou myšlenkou na to, co jsem to vlastně provedl a jaký by to mohlo mít důsledky.

„S Anahi jsem to vyřešil,“ informoval jsem ji věcně se ztišeným hlasem, čímž jsem tomu mínil dodat větší vážnosti. Zmateně na mě vzhlédla od země, kterou střídavě pozorovala společně s mým obličejem, přičemž se mi zdálo, že ta země je pro ni zajímavější a milejší než já.

„Rozešel ses s ní?!“ vypadlo z ní naprosto konsternovaně a dlouze, vyjukaně na mě civěla. Nepochybně jsem si touhle svou odvážnou poznámkou naběhl. S Anahi jsem se oficiálně nerozešel, ale… přitom to tomu nasvědčuje, protože to tak vyznělo z tý konverzace. Aspoň jsem to takhle nějak pochopil. Silně totiž pochybuju, že mi na tu moji podmínku přistoupí, neboli že Neriu rozdejchá. Sice mi to nedává smysl, protože já jsem s ní trávil hodně času na rozdíl od Nerii, takže fakt netuším, co víc ode mě ještě žádá. Každopádně za aktuálních okolností se nikterak přemáhat nebudu. Moje priority jsou jednoznačný…

„Dala mi na výběr a já jsem si vybral,“ vyhnul jsem se přímýmu zodpovězení velmi příhodnou narážkou, do který jsem zakomponoval i jeden z našich hlavních problémů. Spíš jeden z mých hlavních problémů. Donedávna jsem nechápal, proč to pořád nemůžu překousnout, ale teďka mi je to docela jasný a rád bych s tím něco udělal. Rád bych toho udělal o poznání víc.

„Na výběr?“ pátrala po vysvětlení tak, že se na rovinu zeptala, než aby mlčela a dumala nad tím.

„Tak jako ty jsi dostala několikrát na výběr, a vždycky to byl můj bratr,“ neodpustil jsem si kousavý a neskrývaně hořký popíchnutí, kterým nechtěně na povrch proniklo i to moje bezedný dotčení.

„Přestaň s tím, Jarede,“ pokárala mě s nepřeslechnutelným nádechem sklíčenosti a přísnýho napomenutí, který zaručeně vychází z toho, že má uvnitř sebe zmatek v tom, který z těch všelijakých pocitů je správný a který ne, a který by měla potlačit a který zase nechat vyniknout. Já to mám totiž úplně stejně, akorát až na to, že já vím, co chci. Chci ji, bezpodmínečně, hned tady a teď.

„Až ty přiznáš, co doopravdy chceš, a řekneš mi to do očí,“ vyzval jsem ji neoblomně, abych ji v tom jejím dilematu trochu pomohl a něco jednoznačnýho z ní konečně dostal.

„Copak to furt nechápeš? Vždyť jsi to sám před chvílí řekl. A navíc jsme se Shannonem zase spolu.“ Poslední větu mi předhodila s takovým zarputilým přesvědčením, že mi tím akorát stvrdila tu moji domněnku o tom, že se momentálně sama v sobě nevyzná, protože mě zrovna odmítá a ještě před chvílí by mě zlíbala k smrti.

„No, nechápu po tom, co se před chvíli odehrálo,“ upozornil jsem ji důrazně s hutnými pochybnostmi o jejím skálopevném tvrzení, když její chování tomu v podstatě ani v nejmenším neodpovídalo.

„Přestaň,“ zopakovala zas o něco bezradněji a zdrceněji, přičemž po mně letmo přelétla kradmým pohledem plným rozporuplnosti. Oči jí přímo žhnuly, ale zbytek jí byl naprosto netečný. Pere se to v ní, což pro mě znamená jednoznačnou pobídku.

„A s čím konkrétně?“ Dlouhým, kvapným krokem jsem k ní přistoupil a zadíval jsem se jí hluboko do očí, aby neměla šanci na nějaké ústupky či kličky. Počínám si být čím dál víc jistý tím, že se snaží samu sebe přesvědčit o tom, že si vybrala dobře, ačkoliv doopravdy to cítí evidentně jinak. Vnímal jsem z její strany, že ke mně vysílá jakýsi podvědomý signály, kterými mě k sobě přitahuje mnohem magnetičtěji než normálně.

„Prostě přestaň,“ zašeptala roztřeseným hlasem, přičemž poslední část druhýho slova spíš zahučela, protože se přitom zajíkla a spolkla ho. Celičká ztuhla a jako zmámená upírala svůj zamžený zrak kamsi vpřed, stejně jako těsně před naším prvním oficiálním polibkem. Jenomže pro teď mi to nestačilo. „Přestaň s tím,“ opakovala žadonivě a ztěžka polkla, jako by měla vyprahlo v krku. Těkala neustále pohledem mezi mnou a protější stěnou, přičemž mi pokaždý nechtěně sklouzla očima k ústům, načež se okamžitě zaměřila rozpačitě někam jinam, jako by ji to snad děsilo. A taky možná že i jo, protože jsem přesně svedl odhadnout, co se jí honí hlavou. Já jsem pouze požadoval, aby se rozhodla sama od sebe.

„Předtím to ale nevypadalo, že by ti to vadilo,“ osvěžil jsem jí duchapřítomně paměť jednak potěšeně a taktéž přehnaně udiveně, abych jí tím naznačil, že nevěřím tomu, že opravdu myslí vážně to, co říká. Já to prostě vím. Poznám to na ní. Cítím to hlavně…

„To sis asi špatně vyložil,“ ohradila se rázně, když jsem stále kroužil kolem a ohrožoval jsem tím její vůli a sebekontrolu. Ovšemže ji plánuju pokořit, protože jsem si jistej, že po tom doopravdy prahne. Akorát se musí přenýst přes to, co já si zatím nepřipouštím.

„Co jsem si špatně vyložil? Že když se k tobě přiblížím, že celá ztuhneš?“ udal jsem nesporný příklad, který jsem doplnil krátkým přešlápnutím na místě, aby si uvědomila moji blízkost a aby konečně přestala s tím vykrucováním se a děláním ze mě blbce, protože já ji celou svou podstatou bezprostředně vnímám. Úplně to s ní cuklo, když jsem jí nepřímo naznačil, že na mě nic hrát dál nemusí. „Že když se tě dotknu, naskočí ti husina?“ pokračoval jsem polohlasem, kterým jsem si ji dál k sobě podmaňoval. Přidal jsem k tomu ten zmiňovaný dotek, abych jenom prázdně nežvanil. Hřbetem ruky jsem se decentně otřel o ten její, ale pak jsem se jemně palcem zachytil za dlaň a zlehounka jsem ji stiskl. Ruka jí hned při prvním kontaktu svévolně zacukala, ale nadále s ní ani nehnula. Doslova okouzleně mi naslouchala a jako zhypnotizovaná na mě bez ustání upírala svá velká kukadla, u kterých měla momentálně rozšířené zorničky. Další nepopiratelný důkaz.

„Krátí se ti dech a váznou slova?... Co jsem na tom jako nepochopil?“ dovyčetl jsem veškerý projevy jejího podvědomí, který potlačovala svým vědomím, a korunoval jsem to řečnickou otázkou, která ji dorazila.

„To ne.“ Jako takový poslední vzdor prudce škubla hlavou směrem pryč ode mě a vytrhla se mý dlani, která svírala tu její a prsty ji opatrně laskala. To jsem nečekal. Tím překvapením jsem se narovnal a stáhl ruce k tělu, abych ani milimetrem svýho těla nezavadil o to její. Fakticky jsem to chtěl nechat vyloženě na ní. Než jsem se stihl stáhnout do ústraní, stihl jsem pouze zaregistrovat, jak se na mě zaměřily opět ty dvě čokoládový fontány a vzápětí jsem ji měl natisknutou sobě. Divoce mě líbala a projížděla mi prsty ve vlasech. Jen co jsem se z toho šoku vzpamatoval, zapojil jsem se a začal jí ty vášnivý polibky vracet, i když tý intenzitě a náruživosti jsem ještě nějakou chvíli nestíhal. Bylo to jako výbuch sopky, která dosud pouze doutnala. Divoké, strhující a ničivé…

Tak už asi víte, co vás příště čeká. Zmiňovat to nemusím. :) S další kapitolou nabere děj zase další spád. Tu časovou prodlevu mi promiňte, ale nebyl nějak čas ani nálada přidávat. Děkuju všem!! :3 <3

Jo a ještě, moc se omlouvám v půlce příběhu za toho Jensena tam, ale ta písnička mi přišla úplně dokonalá k tomu ději, že ho krásně doplňuje a podbarvuje. :) Bohužel se mi nepodařilo najít žádné bez jeho sexy fotek nebo videí, což je opravdu překvapivé, když tu písničku nazpíval, no, takže tam trochu rozptyluje. :D 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 25. kapitola: