OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 30. kapitola

14.03.2014 (16:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1170×

JARED

Neměl jsem moc času na rozmýšlení, když už Anahi stála u dveří a otevírala je, že odejde z místnosti pryč. A měl jsem navíc jenom dvě možnosti, jak reagovat. Mohl jsem se tý její hysterický výhružce srdečně vysmát, anebo usoudit, že je toho v tuhle chvíli, na pokraji příčetnosti, schopná. No, když jsem jí přibouchl dveře před nosem a natlačil ji na ně, aby se zastavila, tak bylo zřejmý, že můj rozhozený mozek se rozhodl sám podle svýho uvážení. S Anahi to urovnám mnohem snadněji, než kdybych ji nechal běžet za bráchou, kterýmu by navykládala nějaký hovadiny, neboli ryzí pravdu, který by nejprve nejspíš ani nevěřil, ale čím dýl by nad ní uvažoval, tím by mu přišla reálnější, až by jí nakonec uvěřil. Znám myšlení svýho bratra až příliš dobře…

Anahi se na mě krátce nato zpomaleně otočila čelem, když si plně uvědomila, co to teda znamená. Dosud zírala na zavřený dveře, ale jak se ke mně přetočila, tak mi naplno ukázala svoji silným překvapením vyjevenou tvář. Klesla jí o něco níž brada a oči měla vykulený, div jí nevypadly z důlků ven. Neuniklo jí ani tichý, ale zato dlouhý citoslovce překvapení, který postupně vycházelo s tím, jak ji otvírala do zděšenýho O. Vzápětí se na mě začala škodolibě culit, že jako měla pravdu v tom, co mi tu před chvíli hrubě vytknula. Na druhou stranu se jí oči přímo blýskaly hlubokým ponížením, které jsem jí tím způsobil. Ani na vteřinu jsem nezaváhal, že bych ji u tohohle přesvědčení ponechal.

„Takže mám pravdu!“ nařkla mě natvrdo z nevěry, přičemž její hlas přímo sršel šokujícím odhalením, nebezpečnou výhružkou a bezedným ublížením. Velice ošemetná kombinace emocí, v jejím poněkud nestabilním stavu ještě jednou tolik. Hlavně opatrně, Jayi…

„To proto jsi byl tak překvapenej, když jsem se tu objevila! Ty sis fakt myslel, že jsme spolu skončili, že jo? Abys mohl hned potom běžet a bez výčitek tu španělskou běhnu obtáhnout, protože ti v tom už nic nebránilo! Ty jeden vychytralej parchante!“ pokračovala v tý svý absurdně paranoidní úvaze, na kterou mý podvědomí vytrvale křičelo, že má zase naprostou pravdu. Dává to totiž víc než smysl. To její peprný přirovnání bylo proto zcela na místě. Jsem mazanější, než bych si kdy odvážil pomyslet. Jenomže to taky znamená, že jsem mnohem sobečtější, než jsem si kdy myslel. Vůči Nerie jsem se zachoval fakticky pořádně hnusně. Já jsem se těch největších výčitek zbavil, když jsem se zbavil, alespoň dočasně, Anahi, ale ji jsem v tom bezohledně a sprostě nechal. Na druhou stranu mám teďka o to horší pocit viny, protože jde o Neriu, a ta je pro mě mnohem důležitější než Anahi. Tak jo, jsem spíš o dost pitomější, než jsem si kdy vůbec pomyslel.

„Anahi, přestaň. Mohla by ses uklidnit laskavě? Tohle už docela dost přeháníš. Vykládáš mi tu totální nesmysly,“ hrál jsem šokovaný pohoršení s takovým odhodláním, aby mi to spolkla, takže jsem si dal fakt záležet a vložil jsem do toho i kus svýho hereckýho umu. Nestačil jsem od ní ani odstoupit, abych nám oběma dopřál nezbytný osobní prostor, když vtom mi přilítla pěkně štiplavá facka na pravou líci, až jsem překvapeně hlesnul a hlava mi padla k levý straně, jakou se do toho parádně opřela. To jsem měl ale čekat!  

„Neopovažuj se mi lhát přímo do očí, Jarede! Myslíš si, že jsem tak blbá?!“ zavrčela vztekle, když jsem se zachoval takovým způsobem, který mi přišel momentálně zcela adekvátní, který ale ona nesvedla v klidu skousnout. Ne že bych si tu facku nezasloužil, proto jsem jenom zaťal čelisti k sobě a hrdě jsem narovnal hlavu, přičemž jsem předstíral, že se nic neděje. Nechci Anahi dál provokovat, ale musím s ní nějak komunikovat, abych jí vymluvil to její umínění, který by zavařilo jak mně, tak i Nerie.

„Máš na to snad nějakej důkaz?!“ nevydržel jsem se nezeptat, když mi myslí proběhla tahle celkem odvážná myšlenka, ale která ve spojení s její jaksi nevyrovnanou povahou nezněla úplně tolik nereálně.  

„Já žádnej důkaz nepotřebuju! Stačí mi tyhle dvě oči,“ ukázala si dvěma nataženými prsty na svoje již ne překvapením, ale hlavně hněvem vyjevený oči, aby svoji řeč i názorně podložila a dodala jí o to větší důraz. „A tyhle dvě uši, abych věděla, o co mezi tebou a ní jde, a určitě nejsem jediná, kdo si všímá,“ dodala jízlivě v narážce na mýho bratra a stále s takovou vervou, se kterou by se nejraději za Shannonem rozeběhla a řekla by mu to, na co tady právě přišla, aby svoji bolest ne zmírnila tím, že by se s ní s někým podělila, ale aby ji rozsela jako semínka jedovatýho plevele někam dál.

„Takže tvoje oči a uši ti stačí k tomu, abys někoho mylně obvinila a ještě tím někomu ublížila?! To tě fakt nemůžu nechat udělat, Anahi, to snad chápeš, ne? A vůbec, nemotej se do něčeho, čemu absolutně nerozumíš,“ promlouval jsem k ní důkladně, aby mě brala naprosto vážně a aby se konečně trochu uklidnila. Stejně mi nešlo z hlavy, jak na tohle přišla. Teda, přemítal jsem především nad tím, jestli to mezi mnou a Neriou je vážně tolik zjevný, anebo jestli je Anahi skutečně takhle všímavá. Možná ona ano, ale můj brácha zaručeně ne. Zato je ale z Nerii tak v prdeli, že by Anahi skočil asi na všechno, co by Neriu nějak očerňovalo, jestliže by to mělo co dočinění se mnou, poněvadž, jak jsem postřehnul, potíže v jejich vztahu jsem zapříčinil zejména já. I když v podstatě bez mý účasti, ale stejně se kvůli tomu cítím blbě. Neria pro bráchu znamená fakt hodně, to mi došlo bleskově rychle, ačkoliv jsme my dva spolu o ní snad ještě ani jednou nemluvili. Nemohl jsem si toho nevšimnout, i když je brácha takovej přeborník v tom nedávat svoje pocity najevo. Jeho city k ní jsou po takový době, kdy nic s žádnou holkou nebral ani v nejmenším vážně, opravdu hluboký a silný, takže je kvůli tomu jaksi trochu emočně přecitlivělý. Hm, třeba to má Anahi podobně, což mi mimochodem přijde jako docela slušná teorie.

„Čemu jako nerozumím na tom, že bys raději šukal ji než mě?!“ opáčila nenávistně takovým samozřejmým tónem hlasu, který mi vyloženě naznačoval, že je to daleko víc než očividný. Začínala mě tím svým chováním neskutečně točit.

„A nemyslíš, že kdybych fakt chtěl, tak místo s tebou chodím s ní?!“ položil jsem jí dosti výmluvnou otázku, kterou jsem použil jako svůj další pádný argument, který ale v jejím případě beztak přijde vniveč, protože když ji ta zlost takhle ovládá, tak jí jsou ty její oči i uši k ničemu. To totiž potom nevidí ani neslyší.

„Ne, protože si myslím, že jsi se mnou, protože nemůžeš být s ní,“ odhadla opět trefně, až mi obočí vyjelo konsternovaně nahoru, poněvadž mi docvaklo, že v Anahi vězí asi o něco víc, než co se na první pohled zdá. Docela jsem ji předtím podceňoval. Horší je, že je teďka takhle neoblomně přesvědčená, že je její názor správný, což taky že je, takže jak ji mám, ksakru, přesvědčit, že není? To bude taky Mission impossible.

„Ještě řekni, že kvůli Shannonovi, a já fakt končím,“ poznamenal jsem ironicky a nezapomněl jsem se výsměšně ušklíbnout, abych to její přesvědčení nalomil a zároveň s tím taky zesměšnil, aby si nebyla zase až tak moc jistá. Nenuceně a nenápadně, něco na způsob podprahových vjemů, a třeba mi to vyjde.

„Ten jediný stojí v cestě vašemu štěstí, no ne?“ pronesla uštěpačně, aby týhle známý propíraný frázi vtiskla zlověstný význam a ve který znovu zmínila to, co jsme s Neriou provedli. Kdyby to její pobouření nepramenilo z pouhýho podezření, ale vycházelo ze skutečnosti, asi by tu hněvem vybuchla, protože už i v tuhle chvíli na ní bylo vidět, že se jí v těle vaří krev. V tomhle si jsou s Neriou taky víc než podobný. „No, i když vlastně spíš ne,“ dodala v tichým zasyčení, jak si to tím i mně zas a znova připomněla, čímž si tu ránu na egu o to víc rozedrala. Anebo možná na srdci, ale vzhledem k její povaze bych vsadil spíš na to ego.

„Ti dva se spolu dali dohromady až po nás dvou, jestli si dobře pamatuju,“ osvěžil jsem jí pohotově paměť, ale už jsem nezabránil tomu, aby mi s tím unikla i ta hutná dávka věcnosti, která ji tím nepochybně potupila. Jako by toho neměla už dost.

„Ale no tak, Jarede. Teďka si nejsem jistá, jestli to nalháváš jenom mně, anebo i sám sobě, ale já ti tohle každopádně fakt nežeru. Prostě mi řekni ten důvod, proč už ti nestačím, a já slibuju, že se sbalím a odejdu z tvého života jednou provždy, jestli to tak budeš chtít. Hlavně ke mně buď upřímný, to si snad po tom všem zasloužím, ne?“ usmyslela si pro změnu úplný opak toho, co chtěla ještě před chvílí. Šla z extrému do extrému a já jsem víc neváhal o jejím duševním zdraví. Ihned jsem si přiznal, že to vůbec není marná nabídka, ale přišla v hodně špatný čas. Pro teďka ji potřebuju zklidnit a ne ji totálně psychicky zdeptat.

„Baví tě hodně se takhle dobrovolně týrat?“ vyhnul jsem se šikovně odpovědi, když jsem jí chytře namítnul a odvedl její pozornost zpátky na ni, což nemohlo zklamat. Aspoň na to teda sázím.  

„A tebe baví ubližovat mně?!“ opáčila duchapřítomně a značně kousavě, když jsem ji upozornil na něco, co se jí přinejmenším nezamlouvalo. Naštěstí se můj záměr vydařil, přestože mě přinutila vymyslet další záludnou námitku, kterou bych se z tohohle nějak vyvlíkl. Nenapadalo mě ale zhola nic, jelikož jsem neměl ani ponětí, o čem to zas vykládá. Jenže se u toho tvářila nezvykle zkroušeně, oči ji úplně vyhasly a svěsila nešťastně ramena, že mi jí začalo být normálně líto. Sice jsem tomu jejímu ostrýmu dotazu nerozuměl, ale napadlo mě při tom akorát, že si nevzpomínám na jeden jediný příklad toho, že bych jí jakkoliv ubližoval, vědomě ovšemže. Ona ale nejspíš myslela nevědomě, proto ten její žalostný výraz, který tu moji náhlou averzi vůči ní doslova světelnou rychlostí nechal zmizet, a já si teprve plně uvědomil, že se k ní právě chovám hodně neslušně. Ať už je, jaká je, nikdy mi neudělala nic, za co by si ode mě vysloužila takovýhle neuctivý přístup.

„Jestli jsi někdy měla ten pocit, že ti nějak ubližuju, tak za to se ti fakt omlouvám, Anahi. Nemyslel jsem to tak, a ani teď ne. Akorát prostě… když jde o Neriu, tak jsem občas… nesvůj.“ Ta podivná spojitost se Shannonem a tím mým nedávným úsudkem mě enormně vyděsila. Neria má na nás oba takový šílený vliv, že díky ní nepoznávám mnohdy ani sám sebe, no, a ani svýho bráchu. Netuším, jestli je to správně, nebo ne. Nicméně s ní jsem ze všeho nejšťastnější, takže nejspíš jo.

„Celou tu dobu, co jsme byli spolu, jsem si nepřála nic jinýho, než abys byl se mnou taky takhle nesvůj, ale ani jednou jsem nepostřehla aspoň drobný náznak,“ posteskla si bezradně a rty se jí nečekaně zacukaly, když jí přemáhala ta citovější část její osobnosti v tom dobrým slova smyslu. Takhle jsem ji poznal a takhle ji mám celkem rád. Jako bláznivou hysterku už tolik ne…

„Byl jsem, ale to jsi ještě nevěděla, jakej jsem, když jsem nesvůj,“ odporoval jsem jí, ale v takový formě, kterou jsem jí mohl maximálně tak potěšit. Stalo se, poněvadž se jí přes tvář prohnal nepatrný úsměv, ale ten byl stejně natolik bolestný, že konkrétně mně nijak neulehčil. Bylo mi jí doopravdy hodně líto, protože ona se mnou dokázala bejt, přestože věděla, tušila, chápala, že nemá šanci oproti Nerie. To u mě logicky vyvolalo další z mnoha dnešních otázek točících se kolem Nerii, jestli i brácha byl a je takhle uvědomělý jako Anahi, že se kvůli Nerii chová celkem netypicky shannonovsky. Pro jeho vlastní dobro doufám, že ne.

„Proč jsi neřekla něco dřív?“ divil jsem se jí, že s tímhle vědomím se mnou vydržela poměrně dlouhou dobu. Asi dost stála o to, aby nám dvěma to vyšlo.

„Nechtěla jsem ti přidělávat starosti, když jsi jich měl s Neriou už tak dost,“ pronesla se samozřejmým tónem hlasu, ve kterým jí ven proklouzla i těžko postřehnutelná dávka trpkosti nad tím, že ona mi musela tolerovat ty moje všelijaký nálady, kterýma jsem si po těch všech našich vztahových vzletech a pádech prošel. No, v tuhle chvíli vůbec nevim, na čem s ní jsem, ale řekl bych, že na tom nejhlubším dně, na jakým jsem kdy byl, ačkoliv jsem se těsně předtím cítil, jako bych vyletěl do nevzdálenějšího bodu vesmíru. Rád bych se vrátil aspoň nohama na zem, to by mi naprosto stačilo a vyhovovalo.

„No, tak je raději přidělávej mně, než abys je dělala třeba bráchovi nebo Nerie,“ požádal jsem ji bez zaváhání, protože i když to od ní bylo podezřele ohleduplný, ode mě by to teda určitě nebylo, kdybych ji to byl nechal udělal.

„Stejně se jí musíš furt zastávat a obhajovat ji?! Jako proč? Za co? Vždyť tě celou dobu jenom ničí! Takže mi z toho jednoduše nevychází nic jinýho, než že ses jí nakonec přece dostal do kalhotek, a protože ti dala, tak je všechno smazáno a v pořádku! Ty seš takovej naivní idiot, Jarede!“ A jsme zase tam, kde jsme byli na začátku.

„Jestli ji chceš zas akorát urážet a obviňovat, i když nemáš sebemenší ponětí, o co mezi náma s Neriou jde, tak to potom tenhle rozhovor raději ukončím, než abych tyhle kecy poslouchal,“ vrátil jsem se vzápětí i já na počátek, abych nebyl pozadu a nenechal se od ní peskovat, zatímco ji budu litovat za to, že ze sebe dělala obětního beránka.

„Tak mi to už, do hajzlu, řekni!“ vzkřikla opět hněvivě a umanutě, když to ze mě chtěla vytáhnout během krátký chvíle již po několikátý, a já ani v tomhle případně nemínil vyhovět.

„Já bych ti to klidně řekl, jenomže sám, kurva, nevím!“ nechal jsem se unést, když jsem na ni zvýšil hlas stejně jako ona na mě, protože co už je na mě moc, to je prostě moc. Bez potíží bych si od ní vyslechl veškerý nadávky, který zná, k mý vlastní osobě, ale u Nerii to vážně nerozdejchám.

„A mezi náma jde jako o co?“ navázala bez zdlouhavýho dumání nad tím, co se jí totálně okatě nabízelo, ale nad čím já jsem naopak odmítal zbytečně přemítat vzhledem k tomu, že jsem to cosi mezi náma plánoval definitivně ukončit. Po tomhle šíleným rozhovoru stoprocentně.

„To mi spíš řekneš líp ty sama, ne?“ obrátil jsem ve svůj prospěch a ještě se mi povedlo se do ní zase celkem pěkně strefit, ačkoliv jsem byl ještě před malým momentem téměř rozhodnutý, že uberu.

„Nejsem si úplně jistá, co mezi náma je, ale rozhodně vim, že mezi náma není to, co bych chtěla, aby bylo. A jestli je to kvůli ní, tak… jsem ochotná ti jakkoliv pomoct, aby sis to teda konečně vyjasnil. Jakkoliv,“ slibovala mi zarputile, jako by se tím snažila přesvědčit ani ne přímo mě, jako hlavně sebe samotnou. 

„Promiň, Anahi, ale tohle ti nežeru pro změnu já,“ nevěřil jsem jejím přehnaně zatvrzelým slovům, při jejichž vyslovení mě doslova hypnotizovala uhrančivýma očima, kterýma se mi snad snažila vlézt do hlavy a vepsat mi do ní, že to myslí smrtelně vážně. Přesto jsem jí to ani v nejmenším nevěřil, a co se týče Nerii, to jí snad ani nic věřit nebudu, protože ten její značně zlověstný postoj vůči ní mi tu možnost nenávratně sebral.

„Tak já už pak ale fakt nevím, jak ti dokázat, že to s náma dvěma myslím vážně,“ povzdechla si pořád stejně afektovaně jako s tím vnucováním mi, že si zahraje na dobrou vílu.

„Co ode mě doopravdy chceš? Prachy, slávu? Vždyť to už máš, takže nechápu, proč se takhle snažíš?“ hledal jsem vysvětlení tohohle jejího absolutně netypickýho ženskýho chování a vzhledem k jejímu poněkud nabobtnalýmu egu to pro mě byla jednou taková velká záhada. Musí za tím bejt něco víc, nepochybně. Proč by tohle jinak dělala? Proč by se mě doprošovala a shazovala se přede mnou, když jsem jí předtím beztak, podle ní samotný, pouze ubližoval? To mi fakticky hlava nebere…

„Běž fakt do prdele, Jarede!“ poslala mě bez jakýhokoliv ohledu do háje, přičemž do mě ze všech sil strčila, aby mě od těch dveří dostala dozadu a mohla jimi zmizet někam pryč. Jelikož jsem to od ní nečekal, tudíž se jí povedlo mě od nich doopravdy odstrčit, ale byl jsem dost a rychlý na to, abych ji nenechal zmizet a udělat nějakou pitomost, kterou by zaručeně udělala kvůli tomu, co se tady všechno odehrálo a co všechno jsme si řekli.

„Nepustim tě dřív, než se neuklidníš, abys neudělala nějakou blbost,“ oznámil jsem jí nekompromisně a přetáhl jsem ji za loket ode dveří, který jsem za ní okamžitě zavřel a zastoupil jsem jí je svým vlastním tělem, na který se nejdřív zadívala značně nesouhlasně, ale ten pohled se brzy změnil na úplně odlišný. Zahlédl jsem u ní totiž hladovou chtivost. Je s ní něco ale šeredně v nepořádku!

„Nebo co?“ opáčila najednou vyzývavě, ale ne čistě v tom erotickým podtextu, nýbrž v tom soutěžně provokativním, který teda alespoň zlehka jistým lechtivým významem zazněl. „Co tu se mnou do tý doby budeš dělat?“ Tohle už zas nemělo skoro nic společnýho s tou provokací.

„Co budu muset, abych tě tu udržel,“ použil jsem jaksi razantnějšího tónu hlasu, který ji ale zjevně rozparádil o to víc, když jí obočí vylítlo zaujatě nahoru a skousla si vzrušeně spodní ret. Vůbec jsem si přitom opět nevybavil to naše číslo s Neriou. Ani nevim, co bych dal za to, abychom si to zopakovali, ale na druhou stranu bych to vzal okamžitě zpátky, jestli tenhle nejúžasnější úlet v mým životě bude na úkor mýho nejlepšího přátelství. Kdoví, proč mě záhy napadlo, že ani s Anahi to nebylo věru špatný. To jsem ale předtím nepoznal to, co umí Neria, takže…

„Jsem celá tvoje,“ zaradovala se úplně rozjařená, poněvadž si pod tím představovala zjevně to samý, co já, jenže já s někým jiným, než zrovna s ní. Následně se zvesela svěžím krokem roztančila směrem k posteli, na kterou se ladně položila v takovým koketním stylu pohybů, že jsem jí věnoval pohled o poznání delší, než kterým bych ji počastoval v jiným případě. No jo, nebudu si lhát do kapsy, anebo spíš do kalhot, protože jsem ještě pořád nadrženej a nechce mě to nějak přejít, ačkoliv si tu napínám nervy a vztekám se s ní. Tenhle náš zvláštně dynamický rozhovor mě jistým způsobem rajcoval, protože v něm moje podvědomí zajistý vidělo určitou šanci. Občas jsem dostával totiž takový drsnější chutě, se kterýma jsem se s Anahi nakonec nepodělil, jelikož mi přišlo, že by se na to nijak nadšeně netvářila. No, každopádně pro tentokrát na to není vůbec vhodná chvíle, ani na to nad tím přemýšlet.

„Na, vezmi si něco na sebe.“ Přispěchal jsem nato k posteli, na který měla položený sněhobílý župan, který patřil k tý celý soupravičce a který jsem jí kvapně podal, aby se přede mnou raději zahalila, než přejdu z pouhých představ k nějakým neomluvitelným činům.

„Neřikej mi, že bys mě raději nesvlíkal? Ale no, jestli jsi dneska vysvlíkl nějakou jinou, tak to už potom chápu,“ narážela znovu na to její nepodložený obvinění z mojí nevěry, která se stala a nestala zároveň.

„Říkej si, co chceš, Anahi,“ nenechal jsem se vyvést z rovnováhy, jenže to už jsem vlastně stejně, takže to je v podstatě jedno. No, ale určitě by se přede mnou nemusela povalovat na posteli polonahá v tom luxusním prádýlku, který bych ze všeho nejraději viděl na Nerie, a ještě raději bych ho z ní svlékal dolů po tom jejím výstavním těle s tou nejsametovější pokožkou, kterou jsem si kdy osahal.

„To ty taky, protože já vím, že jsi byl s ní,“ zasyčela prudce jedovatě s takovou mrazivou sebejistotou, že jsem nepoznal sebemenší náznaky pochyb o tom, že by si to právě vymyslela jako další mnohý věci.

„Jak?“ dožadoval jsem se po ní objasnění, skrz na skrz nesmlouvavě.

„Viděla jsem tě odcházet,“ odbyla mě chladně a k mojí smůle nekonkrétně, poněvadž to mohlo znamenat jeden ze dvou odchodů, u kterých Anahi mohla být. Modlil jsem se, aby to byl ten první, jenomže to tomu zhola nic nenasvědčovalo, když se tvářila doslova vražedně.

„Odkud?“ reagoval jsem stručně a krátce, když mě tím dokonale rozhodila a znervóznila. Ani jsem nechtěl pomyslet na to, co by byla schopná s těmahle informacema natropit. Možná bych i pro tuhle chvíli rád seděl zas vedle Nerii a nechal bych si rvát nitro na kusy při tom pohledu na ni, když se topila v zoufalství, pohrdání a v dalším tuctu otřesných emocí, který ji srazily na kolena. Vedle Anahi je to snad mnohem větší peklo.

„Nedělej ze mě tupou naivku, laskavě,“ vrčela jako divoký zvíře a oči jí znovu zahořely životem, až příliš, když jimi kolem sebe metala hromy a blesky, který ale všechny dopadaly rovnou na moji hlavu.

„To ale pořád nic neznamená,“ zachovával jsem podivný klid, protože jsem si nejspíš furt nepřiznal, že ona vskutku ví o tom, co se mezi mnou a Neriou stalo a jaký je to o to monstróznější průser než doposud. U Anahi se to mohlo stát přímo psychickou zbraní hromadního ničení.

„Znamená, neznamená, to je u jistých osob asi docela fuk, ne? Hele, Jarede, uděláme takovou dohodu, jo? Já budu držet jazyk za zuby, když to spolu ještě jednou zkusíme. To je docela férový, bych řekla,“ vyjednávala se mnou bez jakýchkoliv zábran a opravdu se s tím nepárala. Zůstal jsem na ni zírat s polootevřenou pusou a totálním vzduchoprázdnem pod lebkou. Páni, tak ta v tom ale umí chodit.

Nepočítal jsem s tím, že by mi svěřila skutečný fakta, jestli to teda ví nebo neví, ale nehodlal jsem nic riskovat. Raději se obětuju sám, jenom abych věci nějak nezhoršil, protože mi je víc než jasný, že bych tím Neriu zničil úplně. A Shannona taky. V neposlední řadě i sebe, kdyby to byla moje vina. Jako bych toho nepodělal už dost. Však se tímhle něco extra nezmění, když jí na to přikývnu. Akorát si již budu plně vědom toho, že Anahi je pro mě pouhým rozptýlením. A taky si na ni budu muset dávat zatracený pozor.

„Jestli věříš tomu, že to takhle bude nějak fungovat, tak se hodně pleteš,“ varoval jsem ji předem, aby si zase nemyslela, že to bude jako předtím, anebo že budu předstírat, že se nic z tohohle neodehrálo.

„Potřebuju akorát čas…“ zašeptala sotva slyšitelně, ale protože místnost byla jinak hrobově tichá, neměl jsem problém to zaslechnout. Neměl jsem na tohle co namítnout a tak jsem se pouze přemístil kousek vedle ni, posadil jsem se na postel a mlčky jsem tam seděl, aniž bych se na ni jedinkrát zakoukal. Ji to stejnak neodradilo, aby byla smělejší, a přisedla si ke mně, přičemž si opřela hlavu o moje rameno, aby se mnou měla aspoň nějaký důvěrnější kontakt. Ani to se mnou nepohnulo, ale nechal jsem ji při tom, protože se touhle svojí poslední poznámkou opětovně poddala svýmu utrpení, čímž se vrátila i ta moje lítost a jakási shovívavost vůči její bláznivý rozpolcenosti.

Dnešní večer je ale kurevsky šílenej. Ať už je mu, proboha, konec. Ať je tohle zasraný období pryč a je všecko jako dřív. To si přeju ze všeho nejvíc. Abych Anahi nikdy nepoznal, nezačal po Nerie toužit, jak jen může chlap ženu chtít, a my dva byli zase nejlepší kamarádi, no, a Shannon po ní naopak akorát maximálně toužil a nic dalšího. Jestli je tohle náš osud, tak na něj zvysoka seru! Já si svůj osud budu řídit sám, a takhle na hovno to teda rozhodně nenechám. 

Příště už se opět vrátíme k Nerii, kterou navštíví Shanny a bude se mluvit a řešit a mluvit a řešit a nakonec to skončí velkým šokem. Moje oblíbená část, jejíž psaní jsem si skutečně užívala, ačkoliv je to trochu psycho. Každopádně, máte se na co těšit. 

Všem děkuju za podporu, i toho počtu shlédnutí si vážím, když už se ničeho dalšího nedočkám. :D Tím si nechci stěžovat, ale už mi to přidávání nedělá takovou radost, což mě hrozně mrzí, protože předtím jsem se nemohla dočkat, až přidám další díl. No nic, přesto vám nesmírně děkuju, i tak jste pro mě jedničky! :33 Trošku líné, ale jste. :D x)) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 30. kapitola: