OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 39. kapitola

16.05.2014 (15:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1037×

NERIA

Dodělávala jsem poslední várku Jaredových milovaných veganských palačinek, než jsem se mohla zas vrátit k němu do své milované a krásně vyhřáté postele. Radši jsem si na sebe navlékla zástěru, ani ne tak kvůli tomu, abych se nezašpinila, protože nejsem Jared, ale nosila jsem ji u vaření spíš jako takový talisman, aby mi to šlo líp od ruky. Navíc jsem tu zástěru dostala právě od Jaye z toho jejich speciálního projektu, takže to bylo tak trochu něco v tom smyslu, jako že ho mám pořád u sebe. Nejraději ji nosím, právě když dělám ty palačinky, protože na té zástěře stojí moudré motto, které se k nim úzce váže, a to: Veganské palčinky nebo smrt. Paradoxně jsou ty palačinky natolik vynikající, že bych pro ně klidně umřela. A kombinace sladkých palačinek a polonahého Jareda v měkkých peřinách, to mě vážně pomalu ale jistě zabíjí.

„Tak co je s těma palačinkama?“ objevil se v kuchyni samotný Jared, celičký nedočkavý na tu mňamku a na sobě pouze tmavé tepláky s nízkým sedem, které poslední dobou nosí nějak podezřele často. Asi Jay junior po těch našich zážitcích taky potřebuje víc prostoru pro regeneraci. Ale co mám říkat já? Než jsem si na tu jeho úctyhodnou velikost přivykla, a že už jsem něco zažila za tu dobu v mojí branži, tak jsem měla klín v jednom ohni. To jsem si ani nemohla normálně dojít na malou. Pro sex s ním bych ale prošla čímkoliv. Přes očistec až po zkoušku sedmi ctností. Cokoliv, protože on je to totální sexuální ďábel. Dokud jsem se s ním nevyspala, nevěděla jsem ani pořádně, co to sex znamená. A docela bych si i vsadila, že teďka už by mě nikdo jiný než Jared ani nedokázal pořádně uspokojit.

„Kdybys přiložil ruce k dílu, možná by byly dřív,“ otočila jsem se na něj od pánvičky, abych se na něj kysele zašklebila a abych se přesvědčila, že se na mě roztomile culí. Jestli jen kvůli těm palačinkám, tak mu je normálně omlátím o hlavu! Já se s nimi pracně dělám, celý srdce plný lásky do nich dávám, a on je pak určitě bez mrknutí oka a patřičného uznání a poděkování zhltne. Znám tu jeho nenažranost, kdy se mu jen od pusy práší. Vyvedl mě z omylu, když se mi jeho teplé dlaně obmotaly kolem pasu a tělem se ke mně natěsno přitiskl, že úplně kopíroval linie mého těla. Krásně nezahřívaly pouze ty jeho ruce…

„Kam že přesně je mám přiložit?“ zašeptal mi něžně do ucha, i když s notnou dávkou náruživosti, aby mi dal najevo, že by si víc než ty palačinky dal spíš mě. Nakrátko jsem se přestala zabývat smažící se plackou a regulérně jsem se o něj opřela svojí váhou a hřbety dlaní jsem mu překryla těmi svými. Strašně příjemná chvilka.

„Takhle je to ideální,“ zavrněla jsem spokojeně a na pár vteřinek jsem zavřela oči, abych si tenhle příjemný okamžik užila i jinými vjemy, které je zachytí stejně věrně jako zrak, ba možná i líp. Vnímala jsem to horko, které vychází z jeho obnaženého těla a přelévá se rychle do mě, když se ke mně tak láskyplně tulí. Tu jeho omamnou vůni mé oblíbené voňavky, kterou má vždy nasáklé oblečení ke kterému s oblibou čichám a která mě úžasně oblbuje. Nejvíc si ale libuju v tom, jak mi dýchá na kousek kůže na krku a o kterou se i sem tam otřel svou hladce oholenou tváří. On ví, že spíš upřednostňuju mladický vzhled jeho výrazně řezané tváře, před zarostlou image na Ježíše, ale posledních několik týdnů tak chodí celkem často a v podstatě i oprávněně.

„Ty jsi tak obdivuhodně nenáročná,“ pochvaloval si jednak uznaně, ale stejně tak i pobaveně. No jo, zase si ze mě dělá dobrý den. Vtipálek jeden. Toho teďka ten humor vůbec neopouští. Na druhou stranu má někdy takové prazvláštní momenty, kdy se úplně zarazí a je jakoby mimo sebe, přičemž má v obličeji takový ustaraný až zkroušený výraz. Zatím se mi nesvěřil, co ho to takhle přepadne a potrápí. Tahat to z něj nehodlám, protože kdyby chtěl, tak mi to sám řekne a já si zbytečně tohle naše romantické vrkání nechci kazit.

„Za to ty jo,“ uvedla jsem na pravou míru pohotově a nepodařilo se mi zadržet rozpustilý smích, který vyvolalo to moje stále živé infantilní já, které zase oživila tahle moje prostá poznámka. Je mi prostě neskutečně fajn, a proto je to na mně dost znát. Potom jsou znatelné všechny stránky mojí osobnosti, i ty sebepatetičtější.

„Jsem holt zvyklej na nějaký standardy,“ utahoval si ze mě naprosto nepokrytě, přičemž se snažil nerozesmát se, jak bedlivě vyčkával na nějakou reakci z mojí strany. Pozorně jsem se opět narovnala, i kvůli té palačince, která by se asi brzo připekla, kdybych ji neobrátila. Sfoukla jsem to zároveň s tím, že si s tímhle mým pohybem nejspíš myslel, že mě tím svým vtípkem kapku namíchnul, což ano, ale myšleno v žertovném duchu.

„Já ti do tý pusy asi brzo nacpu tu palačinku, abys takhle hloupě nekecal, zlato moje,“ vyhrožovala jsem mu s příslibem odplaty, přestože jahodovo-krémové, kterou si zaručeně náležitě vychutná se vším všudy. Nato se začal o něco hlasitěji pochechtávat, poněvadž mu to moje drsné varování přišlo zjevně k popukání. Při té představě, jak mu láduju ozdobenou palačinku do té jeho drzé pusy, musela jsem se k tomu jeho řehotu přidat. Do toho jsem do něj pozadím značně zatlačila, čímž jsem ho od sebe opravdu jen na drobné centimetry odstrčila, protože se mě držel jako klíště.

„Větší radost by mi udělalo, kdybys mi tam nacpala svůj sladký a šikovný jazýček,“ netajil se mi se svými dalšími choutkami, které moc s palačinkami nesouvisely. On zkrátka nikdy nemá dost… Mně už ale trochu vyhládlo. Anebo tím možná podvědomě míním zahnat ten hlad po něm, abych si taky chvíli odpočala, respektive ta moje chuděra malá.

Nato se nedalo jinak, než se k němu otočit čelem, načež jsem mu zpříma zírala do očí na takovou nezbytnou vzdálenost, abych ho dobře viděla a on hlavně intenzitu mých očí vstřebal na maximum. Založila jsem si mu ruce na jeho šíji, za kterou jsem si je spojila, a prsty jsem se mu se zálibou probírala ve vlasech. On si mě naopak sklouznul rukama až na půlky, přes které mě radostně hladil. Jak stačí málo k jeho spokojenosti.

„A mně by udělalo radost, kdybys mě přestal rozptylovat, abych dodělala ty palačinky, který sis poručil, a nepodpálila si přitom kuchyň jako ty tu svoji onehdy,“ zchladila jsem ho nekompromisně s pobavenou připomínkou jeho kulinářského selhání při dohledu kamer. On se tomu usmíval, jako bych mu řekla něco ve stylu ,nejdřív se předveď ty a já ti pak ukážu, co dovedu‘ . Ne ne, Jared není vůbec zvrhlý sexuální deviant.

„Kdy mi to přestaneš při každý příležitosti připomínat a smát se mi za to? A navíc se to stalo jen málem,“ stěžoval si naoko ublíženě, že mu neustále ničím sebevědomí touhle nehezkou zkušeností, která se naštěstí dosud neopakovala. A jestli, nedej bože ano, jenom ať to není v mojí kuchyni.

„No já ti nevím, dejme tomu, že pravděpodobně… nikdy,“ vracela jsem mu to za ty jeho nestydatý řeči i s úroky, a náramně jsem se bavila jeho otráveně podmračeným pohledem, který podivně kontrastoval s potutelným úsměvem na těch jeho hříšných rtech. Najednou jsem zatoužila okusit zase je namísto čerstvých palačinek s jahodami. Je netrumfne ani ta nejlepší dobrota na světě.

„Jsi zákeřná potvora,“ syknul dotčeně a drtil mě opravdu nebezpečně přimhouřenýma očima, skrze niž ke mně vysílal takové negativní náznaky jeho poraněného ega. Je nepopiratelné, že ho to kulinářské selhání jaksi poznamenalo a že si kvůli tomu dodnes nese jisté následky. Stejně ty jeho mimické kreace totálně miluju. Co on dokáže z těch svalů všechno vytvořit, kolikrát mám dojem, že na něj nemá ani král všech grimas, samotný Johnny Depp. Ti dva by se měli někdy setkat v nějakém battlu, kde si budou vyměňovat svoje nejlepší ksichty.

„Zákeřná potvora, která se přemohla vylézt od tebe z vyhřátý postele, aby ti splnila, co ti na očích vidí. Kde je nějaký vděk a uznání?!“ stěžovala jsem si pro změnu já, když ze sebe dělal mučedníka, kterému je ubližováno. Nato na mě rozpačitě zamrkal, když jsem mu předhodila tenhle neprůstřelný fakt, který asi těžko přebije nějakým svým chabým argumentem z trucu. Beztak ho totálně miluju…

„A který se tu taky něco pálí!“ výskl Jared jako nějaký požární hlásič, až na to, že z toho měl škodolibou radost, že už konečně není jediný, komu se při vaření palačinek vzněcuje kuchyňská linka. Než jsem se rozhoupala k nějakému opatření, převzal nad tím kontrolu Pan Uražený. Jemně, ale prudce mě odšoupl stranou, aby se pustil do boje s doutnající palačinkou, kterou co nevidět začnou olizovat zrádné plameny. Popadl rukojeť pánvičky a mrsknul s ní do dřezu, až z ní ta palačinka vylítla ven společně s rozpáleným olivovým olejem, který úspěšně zasvinil všechno kolem dokola. Já z něj jednou fakt nebudu…

Když jsem ho překvapeně sledovala, jak naprosto konsternovaně zírá na tu spoušť, kterou způsobil tou svojí absolutně nezřízenou reakcí vyvolanou podvědomým nutkáním zabránit tragédii v podobě podpálené kuchyně a chodící pochodně se vzdálenou podobou jeho tajné přítelkyně. Jakmile střelil zmateně provinilým pohledem ke mně, neudržela jsem se a začala jsem se smát na celé kolo jako vyšinutá, až jsem se ohnula v páteři a musela jsem se přidržet linky, protože jsem z toho šla bez přehánění na kolena.

„Ty se tomu směješ?“ nepobíral naprosto moje chování, které by se zjevně podle jeho očekávání mělo blížit spíš ke vzteku, výčitkám, nadávkám, ale rozhodě ne takovému monstróznímu pobavení. Chechtala jsem se s takovou vervou, až mi z toho slzely oči. Jared po několika mnou prosmátých vteřinách usoudil, že se mnou v nedohlednu nebude žádná kloudná konverzace, dokud se neuklidním, takže přistoupil k likvidaci veškerých škod, které jsou stejně na jeho seznamu. Každopádně bych si ho přinutila to uklidit, když byl takový neuváženě aktivní až vlastně panicky horečný. Zato já než bych se rozhýbala, tak by mi nejspíš chytla prdel. Z těch jeho nebesky modravých očí jsem vždycky tolik vedle, že jde realita decentně kolem mě. Z tohohle zjištění vychází jeden podstatný postřeh. Když budu něco kuchtit, Jareda nesmím mít v blízkosti, jinak se to rovná nevyhnutelné katastrofě. Aspoň tohle dopadlo dobře…

„Nechtěla by ses mi přestat smát a spíš mi pomoct? Je to tvoje kuchyně,“ navrhnul mi Jared poněkud pobouřeně, když ho poněkud rozladilo to, co se tu právě odehrálo, a že já si z toho ani trošku nedělám těžkou hlavu. Na materiálních věcech jsem nikdy příliš nelpěla.

„Neeee,“ zaskučela jsem v záchvatu smíchu, který jsem se pokoušela usilovně zkrotit, protože mi ho začínalo být docela líto, jak tu tak nejistě přešlapoval kolem toho dřezu a utíral, co se utřít dalo. Setřela jsem si zmáčené tváře, narovnala jsem se a za doznívajícího smíchu jsem k němu přistoupila. Cítila jsem v obličeji a na okrajích uší nehorázné pálení, jak jsem byla zajisté od toho smíchu červená jako rajče, jelikož se mi kvůli němu zoufale nedostávalo kyslíku. Zastavila jsem jeho pracovité ruce tím, že jsem jim sevřela obě zápěstí prsty, čímž jsem ho donutila přestat plašit a podívat se na mě. Ještě jsem měla výhled zamlžený od slz smíchu, ale ten bezradný výraz mi nemohl ujít. Přistoupila jsem k němu, abych ho vděčně objala, protože si jedno dlouhé, vlídné objetí bezesporu zaslouží. Nejprve pouze nečinně stál, než kolem mě omotal svoje svalnaté paže a přimkl si mě jimi k sobě až nadoraz.

„Ty jsi můj hrdina,“ složila jsem mu nefalšovaný kompliment užasle a vlípla jsem mu takovou symbolickou pusu na tvář, která ten můj obdiv dokonale dovršila.

„Už se mi to stalo zas! Málem jsem ti zničil kuchyni,“ obviňoval se nesmyslně, jenomže to myslel bohužel smrtelně vážně, protože ten jeho nešťastný tón v hlase mluvil za vše. Soucitně jsem se od něj nepatrně odtáhla, abychom si viděli vzájemně do obličeje.

„Tak zaprvé, ty za to nemůžeš, ale já. Zadruhé, je to jen pitomá kuchyně, nic víc, Jayi. Hlavní je, že se nic nestalo. Akorát se prostě drž v povzdálí, když se někde budou dělat palačinky, jo? Na to, že je máš tolik rád, ti nosí nějakou smůlu, řekla bych,“ vysvětlila jsem mu věcně a zejména vstřícně, aby to hodil za hlavu a neřešil to jako já. Do budoucna se budu usilovně snažit mu to nijak nepřipomínat, ačkoliv na to moc nesázím. Copak se tohle dá zapomenout? Z toho budu brečet smíchy ještě předlouho… Jak je možný, že takovýhle nadaný člověk v mnohem náročnějších oborech jako je umění, pak totálně vyhoří na takových běžných činnostech, jako je vaření? Zatraceně, a to doslova!

Tyhle myšlenky mě znovu nezvladatelně rozesmály. Kdybych tušila, co se po tom opuštění mé postele všechno odehraje, vykašlu se na ty Jaredovy hladové oči a sliny v koutcích a radši si s ním ještě zasouložím.

„Jsem fakticky rád, že to bereš tak pozitivně, lásko. Anebo seš pořád v šoku?“ přeptal se mě kontrolně, když jsem se mu opět svíjela v náručí a vrtěla jsem bezděčně hlavou nad tou jeho jednostranností. Ale ne, v těch hlavních odvětvích své práce podává výjimečné výkony a v některých činnostech z těch, za které nebere peníze, taky, což by ale klidně mohl. Sakra ne, nebudu z něj dělat žádného ,hodinového manžela‘. Akorát v tom vaření má decentní nedostatky, no. S tím ale snadno smířím, když je jinak po všech ohledech jednoduše dokonalý.

Vzmohla jsem se pouze na vehementní vrtění hlavy ze strany na stranu, které mu mělo zodpovědět na jeho zbytečnou otázku. Nikdy jsem nedávala přednost materiálním věcem před city a vztahy, což on moc dobře ví, takže netuším, proč se mě takhle přiblble ptá. S těmi všemi trably, kterými jsme si prošli, jsem se v tom jedině utvrdila. Jen jestli není v šoku spíš on…

„A ty seš v pohodě?“ vydolovala jsem ze sebe, zatímco jsem mírnila svůj smích, který začínal deptat už i mě. Občas se totiž prostě směju a nemůžu to zastavit, přestože mám na vědomí, že už to není patřičné.

„Kromě pár menších spálenin jo,“ sdělil mi jako by nic, jenže s tím mě rázem smích přešel. Ani mě nenapadlo, že jak se vrhnul do toho lítého boje s pánvičkou a prskající palačince v ní, ho mohly zasáhnout nějaké kapky žhavého oleje. Okamžitě jsem od něj ustoupila, abych ho sjela pídivým pohledem, jestli neuvidím nějaké patrné pozůstatky po tom maléru. K mému úleku jsem našla několik drobných zarudlých flíčků na jeho holém hrudníku a o něco větších na jeho hebkých rukou.

„Jayi,“ vydechla jsem zkroušeně nad jeho válečnými zraněnými, protože si živě umím představit, jak takový popáleniny od vařícího oleje nehorázně pálí. Statečně se na mě usmál, že tentokrát mám vypustit já tohle. Tak to ani omylem!

„To se musí zchladit,“ navrhla jsem mu bez možnosti na vyjednávání, protože až se osype puchýřky a bude vypadat jako ropucha, tak nejenže bude fňukat, že je to nepříjemný, ale taky že je sexuálně frustrovaný, protože v takovém stavu se ho pro jeho vlastní dobro dotýkat nebudu.

„Já jsem vychladl v ten moment, kdy chytla ta pánvička,“ zabrblal podrážděně a asi si vůbec nejprve neuvědomil, jak to doopravdy vyznělo. Nějakou dobu jsem na něj zpříma civěla a měla jsem co dělat, abych se bláznivě nerozesmála, jenže když se mi nafoukly tváře a zkřivila se mi pusa, jak to chtělo ven, nepřemáhala jsem se. Mě ty jeho neplánované dvojsmysly jednou fakt odrovnají. Zakrátko mu to ale docvaklo a rozchechtal se taky. Tímhle jeho nevědomým vtípkem nastala chvíle pro náš společný smích, který se vzájemně prolínal a naplňoval prostor místnosti i několik vedlejších.

„Ještě že sis vzal aspoň ty tepláky,“ neodpustila jsem si jeden lehce škodolibý detail, i když v závěru jsem za něj skutečně ráda, že se protentokrát nenechal strhnout jednou ze svých exhibicionistických nálad. Při téhle narážce se mu rozšířily oči, jak si to představil a možná i něco horšího.

„Původně jsem chtěl jít naostro,“ připustil se značnou úlevou, že to nakonec neudělal.

„Ale, miláčku, ty nejsi žádný Walden Schmidt, aby ses mi ty producíroval po kvartýru hanbatý,“ vyjasnila jsem mu záhy se způsobem řeči okatě nápadným s tím k domácím mazlíčkům, do kterého tedy neměl příliš daleko, poněvadž jsem ho tu měla naveženého pomalu od rána do večera. Samozřejmě kvůli tomu plánování! A vnější svět šel totálně mimo nás.

„Kdo že?“ přeptal se mě zmateně, když jsem narazila na něco, o čem nemá ani ponětí. Že se vůbec namáhám, vždyť sama nejlíp vím, jak jsou mu tyhle věci vzdálené. Nicméně je na tom něco podivně kouzelného.

„Zapomeň na to, zlato. Jen si pamatuj, že až se bude někde něco smažit, odeber se na úplně druhou stranu místnosti, nebo možná pro jistotu na druhou stranu baráku. Já budu mít klid a ty se nezmrzačíš,“ kladla jsem mu pečlivě na srdce a on se na mě slabě mračil, jelikož se mu to moje hořkosladké doporučení nezamlouvalo. Zejména proto, že je to dobrý nápad a mám pravdu.

„Nejenže seš zákeřná, ale seš i krutá,“ navázal na svoje předešlé obvinění k mé méně milé části osoby.

„Jestli mám být krutá, abych zabránila tomu, že si ublížíš, tak se klidně stanu Sauronovou ženou.“ Nemůžu si pomoct, ale mně se fakticky líbí ten jeho nejapně vyjevený pohled, který mi pokaždé ochotně daruje, když nemá nejmenší ponětí o tom, o čem to zrovna mluvím. „Neptej se,“ rozesmála jsem se, čemuž se taky nešlo přirozeně vyhnout.

„Spíš mám na mysli, že to budu mít na talíři pořád teďka,“ vyjasnil mi svoje původní myšlenkové pochody, který ale po mém doznání musel chtě nechtě přehodnotit, když jsem mu ukázkově dokázala, jakou starost o něho mám.

„Rozhodně pravděpodobněji než ty palačinky,“ smála jsem se jak praštěná, načež se ke mně přidal, poněvadž další moje povedená narážka ho nenechala klidným.

Vtom se domem rozezvučil domovní zvonek, který snadno přehlušil dvojitou nálož euforického smíchu. Jsem neskutečně ráda, že po těch všech dohadech a hádkách opět nastaly takové nádherně opojné chvíle pohody a bezstarostnosti, které se nám nějaký neohlášený host rozhodl narušit. Na prsou mi v tu ránu dopadl tunový stín výčitek a provinění, protože mě nečekaně automaticky napadl Shannon.

Zaskočeně jsme po sobě střelili pohledem a ten náš nekontrolovatelný smích taky jak na povel ztichnul. „Ty někoho čekáš?“ zajímal se o toho vetřelce, čímž jsem aspoň přišla k sobě. Přesto jsem se vzmohla na pouhé gesto za pomoci hlavy, kterou jsem ztuhle zavrtěla.

„Právě že ne,“ sdělila jsem mu v hlubokém zamyšlení, jestli jsem třeba na někoho nezapomněla, když jsem tou neustálou Jaredovou přítomností taková jakási zblbnutá. Nijak by mě to totiž nepřekvapilo.

„Půjdu otevřít a ty se zatím, prosím tě, někam ztrať, ať o tobě nikdo neví,“ nakázala jsem mu horečně ve strachu, že se to tu nějak zvrtne. Od jisté doby mám takové smutné sklony k negativismu. Jared se mnou ale bezmezně souhlasil, takže mi vzápětí vyhověl, když se sebral a pospíchal z kuchyně. Nato jsem já zas vydala otevřít tomu návštěvníkovi. Málem jsem se s Jaredem srazila mezi futry, když se kdo ví proč, vracel zpátky do kuchyně. „Ty palačinky,“ osvětlil mi omluvně a tvářil se u toho tolik rozkošně a nevinně, že jsem mu musela rozněžněle vlípnout hudlana a ustoupit mu z cesty, zatímco jsem si kvapem došla do ložnice pro župan, ve které jsem se s Jayem znovu střetnula, poněvadž si tam našel svoje útočiště po tu dobu, kdy budu toho narušitele nenuceně vyhánět pryč.

Měla jsem dostatek důvtipu, paranoie a příčetnosti, že jsem všude zakryla po Jaredovi stopy, aby na něj nikdo nepřišel. Tak jo, sice by to nebylo nic zvláštního, že tu Jared je, ale někomu by to mohlo připadat přinejmenším podezřelé.

Před prahem nestál nikdo jiný než můj vyvedený bratříček. Zubil se na mě s těmi dvěma řadami bělostných zoubků krásně kontrastujícími s jeho snědou pokožkou. Jakmile zaregistroval stav mého vzezření jedním letmým zrentgenováním pohledem celé mé postavy, úsměv ho přešel.

„Jdu zas nevhod, co?“ pochopil okamžitě s takovým nabručeným tónem, který mě pochopitelně pobavil. Je opravdu úžasné, jak je všímavý a empatický. Když chce. Ostatně, tohle máme v rodině.

„Jak jinak, brácha. Pojď ale klidně dál. Co potřebuješ?“ vynechala jsem veškeré konverzační obraty na přivítanou, jelikož mám hlad a palačinky rychle chladnou, no a především na mě Jared čeká v peřinách a zahřívá je beze mě a to se mi vůbec nelíbí.

„Proč si hnedka myslíš, že od tebe něco potřebuju?“ čertil se takový zhrzený, že hned počítám s tímhle.

„A pročpak bys tu jinak byl?“ nepochybovala jsem o svém prvotním úsudku obzvlášť poté, co ho tak horlivě smetl pod stůl. Jistěže vše v sourozeneckém škádlivém nádechu. Zavedla jsem ho do obýváku, protože kdybych ho vzala do kuchyně, dozajista bych měla po dobrotě. On je totiž úplně hříčný po mých vegan palačinkách navzdory tomu, že je to zapálený masožravec.

„Náhodou jsem se na tebe přišel podívat, jak se ti daří a tak,“ uvedl na pravou míru vesele, že se mu povedlo mě trumfnout. Kdyby nekecal, tak by mě to vážně potěšilo.

„A?“ nenechala jsem se napálit, protože mi fakt nejde do hlavy, že během toho jejich předsvatebního šílenství si našel kouska času pro mě jen tak pro nic za nic. Vyloučeno… „Přiznej barvu,“ uhodila jsem na něj, aby se přestal nakrucovat a odtajil mi skutečnou podstatu jeho návštěvy. Škodolibě se na mě zařepil, když jsem se s ním nikterak nemazala, aby bezdůvodně nezdržoval.

„No jo, tak fajn!... Ana mě sem poslala,“ vyhověl mému nátlaku bez jakéhokoliv vzdoru, jako by to sám chtěl mít už za sebou. No jejej, co já se tu nakonec nedozvím… Vlastně celkem přesně tuším, co se tu dozvím.

„Kvůli tomu večírku?“ mířila jsem cílenými dotazy, jestli se potvrdí moje nejpravděpodobnější teorie.

„Jak jinak,“ přitakal pokorně a tak jakože hořkosladce se šklebil.

„Zkontrolovat jak to jde a jak to vůbec vypadá,“ odhadovala jsem podle zřejmých indicií a podala jsem to jako pouhé konstatování. Člověk nemusí být Sherlock Holmes ani Benjamin Gates, aby mu to docvaklo.

„Přesně,“ odsouhlasil mi to znova, což už značilo definitivně jediné. To jsou fakt takoví kuplíři! Respektive pouze Anastasie, protože něco takového by Lucu asi jaktěživ nenapadlo. Jemu jsou tyhle manévry ale Super drbna na hony vzdálené.

„Vždyť říkala, že mi nechává volný pole působení,“ parafrázovala jsem Anina slova, která mi uvízla v paměti, protože jsem je z ní vyloudila sama. A pak z ní vylezlo, že si k tomu třeba můžu přizvat Jareda, jestli o jeho výpomoc budu stát. Cožpak o výpomoc, já o něj stojím hlavně naprosto o celého.

„To nechává, akorát chce mít přehled.“

„Chce to mít pod kontrolou,“ zopakovala jsem po něm s přesnějším výrazem, protože ženské mozky fungují v zásadě identicky, takže najisto vím, co mi tím Luca vzkazuje, přestože on tomu příliš nerozumí. Muži a ženy, naprosté protipóly, které se k sobě přitahují jako magnety, a když se konečně spojí, tak už je od sebe nikdo nedostane. Já jsem si svůj protiklad snad již našla. Celkem bych si na to i vsadila, protože takovou strastiplnou cestou ke vztahu jsem jaktěživ neprošla. No dobře, za svých dvacet čtyři let jsem toho zatím moc nestihla, ale stejně.

„A spárovat nás s Jaredem,“ dodala jsem jako by nic, protože jsem si chtěla oťuknout bráchu, jestli v tom má prsty taky. Nepřekvapilo by mě, kdyby se jí s tím akorát svěřil a tahle dohazovací akce je pouze v režii Anastasie. 

„Cože?“ otázal se mě Luca vyjeveně a ne kvůli tomu, že by snad přeslechl, ale zejména proto, že ho to doopravdy konsternovalo.

„Jo, takže díky, bráško, ale stalo se i bez vašeho zásahu,“ obeznámila jsem ho se stávajícími se fakty ohledně mě a Jareda a aby na mě dál nezíral jako na Boží zjevení, odvážila jsem se mu to i názorně ukázat. Doběhla jsem pro Jaye do ložnice, který se tam zvesela nacpával palačinkami a hodně se na to soustředil, ale já jsem měla jednoznačnou přednost před tou dobrotou, protože jakmile jsem vstoupila do místnosti, ihned jsem si získala jeho rozzářenou pozornost. Najednou jsem totálně zapomněla, co že mu to vlastně chci.

„Kdo to je?“ vyzvídal okamžitě Jared ještě s poloplnou pusou jídla. U normálních lidí bych si řekla, že je to nechutné, jenže u Jareda to bylo strašně roztomilé.

„Brácha. Vyslala ho sem Ana, aby zkontroloval naši práci, jestli je teda vůbec naše a ne jen moje,“ shrnula jsem Lucovu návštěvu do jedné výstižné věty, která ho viditelně zmátla. „To plánování večírku je totiž Anina zástěrka proto, aby nás dva dala dohromady, protože si zjevně myslí, že my dva patříme k sobě,“ referovala jsem mu polichoceně a pobaveně zároveň. Loupl po mně jiskřivým pohledem s letmým úsměvem. Hnedka bych se vrhla do té postele za ním. Palačinky nepalačinky.

„Ne že bych si nemyslela to samý,“ pronesla jsem jako zamilovaná náctiletá, ale kdybych to tak necítila, nevyslovila bych to. Obdaroval mě za to nebývale něžným výrazem, ze kterého jsem málem skapala. „Nemusíš se tu už schovávat. Luca o nás ví,“ svěřila jsem se mu bez obav, že by to mezi námi způsobilo nějaké komplikace, protože za Lucu bych dala i ruku do ohně, že moje jakékoliv tajemství u něj zůstane v bezpečí. A naopak jeho zase u mě.

„Jo?“ Zaskočila jsem ho tím zcela pochopitelně. „Pak ti to vysvětlím, teď pojď se mnou,“ vyzvala jsem ho s rukou nataženou k němu a dlaní roztaženou, aby se mě za ni chytil. Narval si ten zbytek palačinky do pusy, olízl si po ní bříška prstů a pořád polonahý se vydal ruku v ruce se mnou do obýváku za Lucou. Už abychom takhle mohli vyjít kamkoliv jinam. 

Po těch několika předešlých oddechových kapitolách plných sladkých chvilek přijde trošku něco z opačného šálku. Objeví se totiž opět Anahi a její psychopatické sklony. Kdyby toho nebylo dost, ukáže se na scéně taky Shannon. x)) 

Všem hrozně moc děkuju za podporu! Neskutečně si toho vážím. :33 Jste prostě zlatíčka.

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 39. kapitola: