OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 4. kapitola

17.10.2013 (15:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1337×

Ležel jsem rozvalený na neuvěřitelně příjemným sofa a sledoval jsem dokument o zemích třetího světa. Čím dýl jsem se na to díval, tím víc mi bylo hůř. Jenže jsem se od toho nějak nemohl odtrhnout. Doslova jsem to hltal, ale tiché krůčky drobných bosých nohou, které se ke mně pomalu blížily, mi beztak neušly. Předstíral jsem, že jsem si plížící se Rii nevšiml, ale kdybych věděl, co mě čeká, tu radost bych jí neudělal. Vzápětí na mě totiž skočila a vlisovala mě skoro do toho gauče. Ne že by byla sama o sobě s tou její muší modelčí váhou těžká, ale když se proletěla vzduchem a dopadla na mě, tak to už jsem její váhu jako že pocítil.

Smála se mi vesele do ucha, když se jí povedlo mě takhle přepadnout, a lokty si položila na moje ramena, aby se na mně pohodlně uložila. Nespokojeně jsem pod ní mručel, když se rozhodla si ze mě udělat matraci. Svoji pozici ještě umocnila tím, když se bradou opřela o temeno mé hlavy. Z jedné strany mě chladil povrch velké sněhové pohovky a z druhé strany mě hřálo Riiono vyloženě úsporně oděné tělo. Na to, jaké bylo venku úmorné teplo, byla nějaká moc aktivní. Proto jsem já ležel u televize, abych omezil veškerý pohyb, který by mě zahříval. Ale tak co bych od ní jinýho čekal…

„Na co to, proboha, koukáš? Akorát budeš mít špatnou náladu. Pojď se mnou raději na pláž,“ přemlouvala mě, jakmile zbystřila můj depresivní a frustrující televizní program. Za zlé jsem jí to opravdu neměl, protože mi každou další minutou klesala ta nálada níž a níž, a tenhle náš výlet do Miami měl být zábavný, ale neřešit to a nevnímat to, to skutečně nešlo. Nakonec jsem se přemohl a obrovskou plazmu jsem vypnul, abych se věnoval jí. Pozvala mě sem a já jsem to s nadšením přijal, takže jsem to teďka nechtěl jakkoliv kazit.

„Neříkalas, že máš focení?“ zatápal jsem úspěšně v paměti, protože ona toho vždycky napovídala tolik, že mi to mnohdy hlava ani všechno nebrala. Typická ženská. Beru zpět, typická španělská ženská.

„Taky že jo, ale tentokrát je to speciální focení. Mezi lidma, takže divákům přístupno. Potřebuju nějakou morální podporu, když mě tam budou všichni očumovat,“ sdělila mi lehce rozmrzele, když se viděla tam venku před desítkami zvědavých, pátravých očí.

„Seš modelka, měla bys bejt zvyklá na to, že tě někdo očumuje, ne?“ nedávalo mi smysl, že si zrovna na tohle stěžuje. To je, jako kdybych já nerad zpíval před lidmi nebo hrál před kamerou. Jo, Ria je prostě tak trošku jiná. Ovšemže v dobrém slova smyslu.

„Většinou mě ale očumují profesionálové, který akorát zajímá to, co mám na sobě, a ne já samotná. Tady budou tucty nenasytných uslintaných chlapů, co na mě budou zírat jak na kus masa,“ vysvětlovala mi svoje obavy, které byly bezesporu oprávněné a nanejvýš pravděpodobné. Když mi to takhle podala, tak jsem to pochopil a svým způsobem si to i představil. Hned nato jsem si vybavil některé pohledy svých fanynek a přesně jsem věděl, co má na mysli. Je to o zvyku.

„Na výstavní kus masa,“ podotkl jsem v legraci, abych tím uvolnil atmosféru, anebo spíš přímo ji. Nejdřív vydala jakýsi zvuk v údivu, že jsem si dovolil něco takového vůbec vyslovit, a pak mě nepatrně pleskla přes hlavu, že by mi zaručeně klimbla, kdybych ji neměl položenou na dlaních.

„Jaau… Hele, jen mi hlavně neřikej, že by ses nepodívala, kdybys byla chlap,“ upozornil jsem ji, že se na to musí podívat i z jiného úhlu, a to z toho našeho. Když máme tu možnost, tak se prostě podíváme. Navíc je prokázaný, že takový pohled na pěknou ženskou prodlužuje život, takže by byl hřích to ignorovat. Já se sám rád podívám, o tom žádná, ale u Rii jsem si dával vždycky bacha. Vlastně jsem se ani nikdy takhle nedíval. Anebo aspoň většinou ne.

„Hmmm,“ mručela mi do ucha a v zápalu zamyšlení se ošila, což mě nemile zabolelo, když mě ta její kostnatá figura třela nepříjemně o tělo. „Nejspíš jo, ale rozhodně nenápadně. Vždyť je to hrozně neslušný na někoho nadrženě zírat a skoro nad ním slintat,“ uvažovala nahlas a s její změnou polohy už se mi neleželo zrovna nejlíp. Všude mě tlačily její kosti, a navíc příšerně hřála. Za jiných okolností by mi to vyhovovalo, ale při pětatřiceti stupních to na mě bylo poněkud moc, zvlášť při takovým tématu a myšlenkách, které se na to vázaly. Beztak jsem se přistihl, že se culim jak idiot, mezitím co s ní konverzuju.

„Nejseš chlap, takže to nemůžeš pochopit,“ zakončil jsem tenhle rozhovor, který v podstatě neměl žádný význam, ale který nás donutil se zamyslet nad tím, jak to vidí naše protějšky. Akorát se mi dvakrát nezdálo, že by se jim nezamlouvalo, když by je někdo tímhle způsobem obdivoval. Nemělo by jim to náhodou lichotit? Zřejmě to bude individuální.

„Nejseš ženská, abys to mohl pochopit,“ vrátila mi obratem ve své variantě a vjela mi prsty do vlasů, aby mě mohla pořádně rozcuchat. Bránil jsem se tomu akorát vrtěním hlavy, ale samozřejmě bez efektu. Hned jak mě docuchala, vyskočila na nohy a postavila se nade mě tak, že jsem měl velice dobrý výhled na její dlouhé snědé nohy. Vyjel jsem po nich až nahoru k jejímu rozzářenému obličeji, ve kterém stálo jisté očekávání.

„Takže s tebou mám jít, nebo ne?“ vyčetl jsem z jejího výrazu rozhodnutí, které ode mě čekala. Raději jsem se zeptal, než abych přišel s konečnou. Po tomhle rozhovoru by mi to pravděpodobně omlátila o hlavu, a to doslova.

„Jenom jestli mě nebudeš očumovat jako ostatní,“ nadiktovala si podmínku, kterou by mě, popravdě, ani nenapadlo porušit. Sice to myslela v žertu, ale stejnak. Jenomže po tomhle hovoru už to půjde o dost obtížněji. Bude mě to zaručeně hodně pokoušet, i takhle mi to čas od času dělalo problém, a to na sobě zatím neměla plavky. Měla venku fotit plavky podle toho, co mi říkala.

„Ale no tak, seš jako moje ségra, Rio. To by bylo docela zvrhlý, ne? Já budu sledovat ostatní, jak sledují tebe, a jestli to bude moc, tak si to s nima vyřídim,“ zařekl jsem se čestně a větší důraz jsem přitom vkladl na první část věty. Dost možná jsem si tím chtěl něco vsugerovat. No, ne jen tak něco. Ona se ale zrovna při té první části věty poněkud zarazila a její úsměv velice nepatrně ochabl. Dumal jsem nad tím, jestli ji to zarazilo v tom dobrém slova smyslu, anebo v tom špatném, což by ale bylo zvláštní. Proč by taky, že jo? 

„Ty víš, jak mě uklidnit,“ okomentovala můj hrdinský proslov silně protknutý hereckým umem a šibalsky na mě mrkla, tudíž jsem se přiklonil k té první možnosti. „Ale teď už pojď. Mám být za dvacet minut přichystaná,“ popohnala mě a gestem ruky mě vyzvala, abych se zvednul. Nějakou dobu mi to trvalo se sesbírat z gauče hned z několika důvodů. Vmáčkla mě do něj, nějakou dobu jsem tam nehybně ležel a taky už nejsem zrovna nejmladší.

Naprosto neočekávaně se dělo přesně to, o co jsem absolutně nestál. Namísto abych hlídal ostatní diváky té modelingové show, jak jsem Rie slíbil, hlídal jsem hlavně sám sebe. Nikdy předtím jsem ji tahkhle v práci neviděl a měl jsem u toho pro jistotu zůstat. Přihlížet tomu, jak se předvádí ve všelijakých titěrných plavečkách a objektiv foťáku přímo svléká očima, to bylo hodně těžký, abych se u toho netvářil jako ti, který znechuceně zmiňovala. Takových tu ostatně bylo nespočet, takže jsem se k nim fakt nemínil přidat. Nejhorší chvilky byly, když se na mě zadívala jedním z těch svých hříšných pohledů, aniž by přepnula do běžného kamarádského módu, a já musel předstírat, že z ní nejsem ani trochu vedle. Joo, kdyby jenom vedle.

Zíral jsem na ni snad na oko netečně, jelikož pod povrchem jsem doslova vřel, protože jsem si s ní představoval nepředstavitelné. Jako nikdy dřív jsem si právě v tenhle moment uvědomoval, že moje nejlepší kamarádka je až ďábelsky sexy, přičemž jsem úplně opomíjel, že je to moje nejlepší kamarádka, když jsem ve své rozvířené a pomatené mysli podléhal její nepřehlédnutelné kráse. Kdybych tak zůstal u toho, že jsem si ji představoval nahou, to bych ještě skousnul a zatlačil někam dozadu do hlavy do koutku určeného pro cenzuru a tabu, ale jakmile jsem si s ní začal procházet všechny polohy, který jsem kdy zkusil, to už jsem fakticky nedával.

Sám se sebou jsem se s tím takhle na místě neuměl poprat, takže jsem v rychlosti urputně vymýšlel, co mám dělat, abych svoji pořádně rozjetou fantazii ukočíroval. Určitě by jí bylo divný, kdybych se najednou sebral a odešel, což by nejspíš nevzala zrovna nejlíp. Proto jsem vyhledal její výrazně tvarovanou tvář, abych s ní navázal oční kontakt a neverbálně jí sdělil, že se brzy odporoučím. Než se stane něco, co ani pro jednoho z nás nebude příjemný. Jenže ona byla zrovna tolik zaujatá objektivem, který těma hlubokýma, čokoládovýma očima přímo svlékala, aby prodala, to, co měla na sobě, což mě znovu přivedlo k její výstavní postavě. Všechny ženský kolem zrovna musely parádně šílet. Všem totiž muselo být jasné, proč se právě její hlavní parketou stalo spodní prádlo a plavky. Šílel jsem, a zaručeně nejen já, z těch božských tvarů a linií. Brněly mě prsty pod tou nezkrotnou touhou se toho dokonalého těla dotknout a bříšky prstů sjet veškeré ladné záhyby, jimiž nepopiratelně oplývala. S těmihle myšlenkami a nutkáními jsem pociťoval, že moje tělo na to všechno nekontrolovatelně reaguje. Začalo to mírným pnutím celého mého já, jenže to pnutí se postupně stěhovalo do nižších poloh. Tohle teda ne! TADY rozhodně ne!

Netrpělivě jsem čekal, až se na mě zas pro jednou podívá, abych jí naznačil, že musím okamžitě vypadnout. Než se tak stalo, soustředil jsem se na ten svůj menší, no, menší určitě ne, ale prostě na něj, aby zůstal v klidu. Jenomže… ona…

Nakonec se přece povedlo a podívala se na mě. Úplně ve mně hrklo, jako kdyby mě nachytala při něčem usvědčujícím či nestydatým, ale kvapem jsem se zaměřil na to důležitější. Za ta léta, co jsme se znali, naše neverbální komunikace fungovala vážně dobře, takže jsem jí skrze gesta a výrazy v obličeji vypověděl, že mi z toho slunka není nejlíp a že se vrátím do pokoje.  Nejdřív jsem ale vtáhl slinu z koutku, aby se nedostala ven. Ne, sranda, obešlo se to bez toho, ale bylo chvílemi namále.

Vlítl jsem do pokoje z terasy, která vedla rovnou na tu pláž, a potom jsem se apartmánem prohnal, až ke sprše, pod kterou jsem se šel suverénně zchladit. No, tak tohle je v hajzlu…

RIA

Jakmile jsem dofotila poslední kolekci plavek od H&M, vrátila jsem se za Jaredem do našeho luxusního apartmánu. Během toho mého focení jsem si všimla, že se s ním něco děje. Toho si v podstatě ani nešlo nevšimnout. Doufala jsem, že je v pořádku, protože než se spakoval, tvářil se opravdu dost… rozhozeně. A vůbec si mě celou dobu celkem zvláštně prohlížel. Jinak, než kdy před tím, a to mě teda na klidu moc nepřidávalo, když tam na mě civělo dalších nespočet zvědavců, kteří si mě prohlíželi. To naopak jejich drahé polovičky si mě prohlížely značně skepticky a někdy i posměšně. Aspoň jsem se ale díky němu příliš nezaobírala právě těmi dalšími kolem, protože to by jinak z focení asi fakt nic nebylo. Já vím, měla bych být zvyklá, však to už dělám nějaký ten pátek, ale zatím jsem nezažila moc focení na veřejnosti, a ještě se přitom zrovna dvakrát necítím.

„Jayi?! Seš v pohodě?“ houkla jsem do prázdného prostoru rozlehlého pokoje, který se přede mnou rozprostíral. Vedle byla akorát ložnice a veliká koupelna. Dřív než jsem se vydala prozkoumat zbylé dvě místnosti, vykoukla mezi dveřmi Jaredova mokrá hlava s velkýma modrýma očima, ze kterých vycházel takový neklid, spíš až chaos. Co to s ním je?

„Jo, no, v pohodě… Nějak mě přemohlo to sluníčko, tak jsem se vrátil pro klobouk, ale nemůžu ho najít,“ rozpovídal se značně rozpačitě, což to jeho tvrzení jednoznačně popíralo, naopak moje podezření potvrzovalo.

„Ten máš tady na lince, dával sis ho tam už předtím,“ připomněla jsem mu věcně a palcem jsem několikrát ukázala za sebe, že tam ten jeho slamák leží v celé své kráse. Musel jít kolem něho, tudíž ho nemohl přehlédnout, takže co to tu jako nacvičuje? „Ale tys ho očividně hledal ve sprše, co?“ utahovala jsem si z něj a z té jeho pomatenosti, která z něho všemi směry úplně prozařovala. Za tuhle svoji vtipnou poznámku jsem si vysloužila ten jeho široký úsměv, který ale rušila jakási křeč, kvůli které mu levý koutek viditelně cukal. Nato se Jared rozhoupal a vyšel přede mě jen v riflových potrhaných kraťasech. Nespočítala bych, kolikrát jsem ho viděla do půl těla, protože takhle chodil docela často a rád, ale absolutně poprvé se mi stalo, že mě to uvedlo do rozpaků. Podařilo se mi to neobvyklé rozčarování navenek neprojevit, až na uši, které mě začaly pálit, což se mi stávalo jedině, když jsem se styděla. Ale proč bych se, sakra, styděla? Tenhle den je celý nějaký prapodivný…

„Potřeboval jsem se zchladit,“ přiznal se zcela vážným tónem, abych si přestala utahovat z té jeho nevolnosti. Vyslala jsem k němu lítostivý signál, že to beru na vědomí, ale stejnak jsem pro nás vymýšlela nový plán na zbytek dnešního dne.

„Už máme hotovo, takže co kdyby ses šel dál chladit se mnou na pláž do vody?“ ponoukala jsem ho nanejvýš snaživě, abych se tu moc nezdržovala, jelikož mě to úžasný moře děsně lákalo. Předbíhala jsem totiž události a už jsem se viděla ve vodě, kde jsme my dva a dovádíme jako malá děcka. Tentokrát jsem se nad tím ale trošku pozastavila, protože… něco bylo prostě v nepořádku.

„Hele, já bych asi…“

„Neodmlouvej a šoupej nohama! Seš v Miami, a ani bys nevlezl do vody?!“ nenechala jsem ho domluvit, když jsem poslouchala jeho začínající výmluvy. Dala jsem přednost činům před planými řečmi, které akorát zdržovaly, a navíc by se mu možná povedlo mě výjimečně ukecat. Vypadal prostě tak nesvůj. Přihnala jsem se k němu, chytla jsem ho za ruku a táhla jsem ho ven. Zasekl se na místě a odmítal se hnout jako nějaký umanutý spratek. Otočila jsem se na něj se svraštělým čelem a zkroucenou pusou, jako že se mi tenhle jeho razantní zákrok nelíbí. A on se naopak tvářil ještě o něco vyjeveněji, než před malou chvilkou.

„Ty se mnou taky nepojedeš do Everglades,“ demonstroval přímo na příkladu, že já mu taky ve všem nevyhovím, a měl zatracenou pravdu. Mezi ty pravěký monstra s vražedně silnými čelistmi mě nikdo nedostane.

„Jenže tady tě nemá co stáhnout pod vodu a rozcupovat na malý kousky,“ zmínila jsem ten těžko nepostřehnutelný fakt, že tyhle vody jsou, na rozdíl od tamtěch, zbavené veškerých rušivých elementů v podobě přerostlých zabijáckých ještěrek.

„Víš, jak je nízká pravděpodobnost, že b...“

„Mně je jedno, jaká je pravděpodobnost, ale já to riskovat nebudu.“ Znova jsem ho nenechala domluvit, protože to bezesporu bylo něco, co by můj názor nikterak nezměnilo. Jeho to ale zjevně pobouřilo, a když se zhluboka nadechl, že mi něco kurážně odpoví, raději jsem se stáhla a pustila jsem ho.

„No, a já nebudu riskovat, že se někde složim,“ stál si zarytě za svým, že mě logicky napadlo, že to říká jenom proto, aby mi to vrátil. Vůbec se mi tohle to nelíbilo.

„To mi říkáš naschvál, nebo ti fakt není dobře?“ odhadovala jsem nahlas, když jsem pozorovala jeho čím dál podivnější chování. Přirozeně mě to nutilo se v tom vrtat a přijít tomu na kloub. Naštěstí je tohle taková moje specializace. Aspoň v jeho případě.

„Proč bych to měl říkat naschvál? Aby sis neprosadila zase svou? Heh, možná,“ reagoval poněkud popudlivě pouze na první část mé otázky, což mi napovědělo, že mu celkem nic není, akorát si postavil hlavu. Stačilo mi se dozvědět proč. Nejprve jsem se ale musela vypořádat s tou jasně mířenou jízlivostí, jejíž původ jsem absolutně nechápala.

„Co blbneš? Tobě to sluníčko asi vlezlo na mozek, že?!“ nezalekla jsem se a přešla jsem taktéž do ráznější nálady, protože to nikdy nebyl můj styl, nechat se sebou takhle nesmyslně vorat.

„Já vůbec nechápu, proč v tomhle bezpředmětným rozhovoru pokračujeme dál, když jsme oba dva rozhodnutý,“ zahučel netrpělivě, jako by ho to snad obtěžovalo se mnou mluvit. To už mě ale začínalo docela vytáčet. Neměl jediný důvod ke mně být takhle hrubý…

„Takže se mnou na pláž nejdeš,“ konstatovala jsem nepatrně zklamaně, protože z mého skvěle vyhlížejícího plánu kvůli jeho zabedněnosti sešlo. Takhle už to nebude ono. A proč vlastně kazí tenhle náš společný výlet, který jsme si mohli bezvadně užít?! To mu to teda moc dlouho nevydrželo…

„Jestli to potřebuješ ještě jednou zopakovat, tak ne, nikam nejdu,“ neodpustil si ten komentář nabitý samozřejmostí a povzneseností, skrz což mi vlastně opět naznačil, že to já jsem mladá pitomá holka a že on má něco za sebou se spousty zkušeností. On si to ani asi neuvědomoval, ale já jsem uměla číst mezi řádky.

„Tak fajn, seď tady a pokračuj ve svým předešlým programu, což jsi mohl ostatně dělat i v L.A.,“ neudržela jsem se a vpálila jsem mu to přímo do tváře, na níž jsem zaznamenala jenom minimální překvapení. Udivoval mě stále víc a víc. Co to má jako být? Tohle od něj není fér…

„To máš pravdu, moje chyba,“ pokračoval v tom svém rýpání dál, přičemž s každou další jeho větou ve mně rostl hněv závratně vzhůru. Doslova jsem uvnitř bouřila.

„Moje chyba byla, že jsem ti skočila na ty řeči, že už takovejhle nebudeš! Nechápu, čím jsem si to jako zasloužila. Že jsem chtěla bejt milá a něco pro tebe udělat? Tak promiň, že jsem tě obtěžovala a že jsem si to tady s tebou chtěla užít!“ zakončila jsem tuhle podělanou konverzaci se značně zvýšeným hlasem, jak jsem se nesvedla udržet. Fakticky mě to naštvalo a hlavně mě to mrzelo. Neuvěřitelně mě to na něj mrzelo.

„Ale tak to není, Rio,“ vyvracel mi moje krátce nabyté mínění s takovým omluvným tónem v hlase. Nesouhlasně se při tom na mě mračil a vrtěl si do toho nesouhlasně hlavou.

„Kašli na to, jo? V pohodě… Jdu na tu pláž,“ odmítla jsem to s ním dál rozebírat, takže jsem se otočila a vypálila jsem bleskově ven, abych se tam konečně uklidnila. A aby mě ten jeho výmluvný pohled neobměkčil.

Příběh se nám tímhle dostal do té méně zábavné části, i když to ještě stále nebude tak hrozné, jako později. Ale čeká nás mezi tím ještě spousta a spousta komplikací. Můžu prozradit, že v tuhle chvíli pracuju na 26. kapitole, která by měla být něco jako zlom, střed povídky, který měl původně nastat někdy už v první polovině u druhé desítce kapitol. :D Takže si z toho můžete odvodit, že tohle bude asi docela dlouhá povídka. :D 

Příště bude kratší kapitolka, trochu nudnější kapitolka, opět z pohledu Jareda, který se bude vrtat ve svých pocitech a hledat řešení toho svého problému. :D 

A nesmím zapomenout na další děkovačku vám, čtenářům. Jste naprosto úžasní! <3

A co říkáte na nápad s animkami? Taková odměna pro vás i takový menší dodatek k dílu, hm? :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 4. kapitola: