OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 43. kapitola

12.06.2014 (19:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1555×

NERIA

„Oni jsou zase spolu?“ vydechla jsem zaskočeně, když jsem se snažila přijít na to, jak to, že se tu ti dva objevili takhle pospolu. Navíc těsně bok po boku. Něco mi snad ušlo?! Tázavě jsem se zadívala na Shannona, který pátravým pohledem střídavě těkal ze mě na ten rozporuplný páreček a pořád sem tam. Já jsem většinu času vyjeveně zírala na ty dva, jako by si moje oči odmítaly připustit, že skutečně vidí to, co vidí. Jako bych měla nějakou vidinu či co, a čekala jsem jen na to, až se konečně rozplyne a to strnutí a napětí uvnitř mne s obrovskou úlevou povolí. Doufám co nejdřív, protože jinak tím napětím asi prasknu.

„Zase? Pokud vím, tak se ani nerozešli, ale… Víš, můj svět se netočí jenom kolem bráchy, obzvlášť poslední dobou ne, takže tohle bys měla vědět spíš ty,“ odpověděl mi Shannon poněkud obšírně, ale zato úsečně a notně rozmrzele. Beztak je to to poslední, co mě momentálně trápí. Tenhle jeho naštvaný tón hlasu, který přímo křičí po pozornosti, mě z mého zamyšlení nikterak nevytrhnul. Já jsem tu pozornost prostě nedokázala upřít někam jinam, než na tu podezřelou dvojici. Anahi jednoduše celá zářila, když si to pyšně nakračovala vedle toho nejúžasnějšího muže, jakého jsem kdy potkala a jakého jsem si připustila hodně blízko k tělu. Vlastně úplně nejvíc, jako ještě nikoho před ním. Proto zanedlouho ten můj prudký údiv, při kterém mi vyletěl tlak na nejzazší hranici těsně před fatálním kolapsem, přešel rovnou do palčivého hněvu, protože jsem tohle nemilé překvapení začala vnímat jako nechutný podraz. Stále jsem tomu ale nerozuměla a v jeho případě bych se nerada nějak unáhlila, když toho máme už tolik za sebou. Ale… Proč je tu, kurva, s ní?!!

„Nerozešli? Vždyť… Už od Paříže přece…“ blekotala jsem rozpačitě, poněvadž jsem měla právě v hlavě takový nehorázný zmatek, který na mně musel být znát i navenek, poněvadž na mě Shannon vrhal takové podezřívavé obličeje nepatrně říznuté o čiré znepokojení. Nezájem…

„Cože v Paříži?“ nechápal mě Shannon a zjevně se mu tahle nejasná komunikace se mnou vůbec nezamlouvala, protože jeho celkový postoj reflektoval okázalý nesouhlas. Moje vnímání šlo ale teďka totálně mimo mě a nějak jsem netušila, co si se sebou samotnou počít, natož potom řešit nevrlého Shannona. Hlavně nemám ponětí co s Jaredem a Anahi. Akorát jsem v sobě potlačovala ten nepodmíněný vztek, abych ho náhodou nepovolila a nestala se nějaká nehoda. Anahi. Třeba. Nepřipadám si nějak ve své kůži…

„V Paříži se přece rozešli,“ dostala jsem ze sebe kloudnou větu, která mi ale v podstatě nedávala žádný smysl, když tu zničehonic spolu jsou a docela se k sobě mají. Především Anahi k němu, ale tak to bylo vždycky. Co když to přesně takhle je, jako vždycky?!!

„Hlavně jsme se tam rozešli my dva, ale pro tebe je očividně důležitější, s kým je a není Jared, takže… sbohem, Nerio,“ rozloučil se se mnou Shannon kvapně, plný dotčení a ublížení. Nebyla jsem s to, abych ho zastavila a nějak se s ním rozešla v rámci možností v dobrém. To by bylo daleko nad rámec mých současných schopností. Odrázoval nakvašeně zpátky ke stolu, kde předtím seděl a nechal mě tam stát jako kůl v plotě. Stejnak jsem nemohla odtrhnout pohled od těch dvou, kteří se zastavili hned kousek od vchodu, jelikož si je tam odchytil nějaký Jaredův známý. Anahi se od něj ani na centimetr nevzdálila a neustále k němu vysílala roztomilé pohledy a zářivě se na něj smála, jak v reklamě na zubní pastu. Jared byl docela zdrženlivější a zdálo se mi, že ho ten rozhovor s kamarádem zajímá daleko víc, než jeho vyzývavá společnost. Anahi si na sebe totiž nasoukala nepřehlédnutelné rudé, upnuté šaty s hlubokým výstřihem a celkovou délkou do půli stehen. Jako zběhlá žena moc dobře vím, že takhle napresované oblečení se velice rádo vyhrnuje nahoru, takže jsem ji ze vší své škodolibosti přála, aby nám tu ukázala svojí zadnici. Zatím dávala na odiv ten svůj bezedný výstřih a kilometrové nohy na vysokých podpatcích. Jestli si spletla návštěvu v pánském strip baru se zásnubním večírkem, ani by mě to nepřekvapilo. Její mozková kapacita by tomu i odpovídala…

Dokonce přinutila Jareda, aby si na sebe vzal červené sako, aby spolu dokonale ladili. Co to má jako být?! Pod tím sakem měl černou, průsvitnou rozhalenku, která mě na první dojem dráždila. Ano, v tom správném slovy smyslu. S tím krvavě rudým sakem, které mu proklatě sluší, to je příšerně hříšná kombinace. Doladil to smokingovými černými kalhoty a lakovanými mokasíny. Neskutečně sexy… Veškeré moje chutě mě ale zhurta přešly, jakmile jsem se zadívala nalevo od jeho podmanivě přitažlivé osoby. Tomuhle já nevěřím, to prostě není možné… Co tu s ní jako dělá?!

Napadlo mě ale jen jediné rozumné vysvětlení, které by souviselo s jeho tvrzením a které by z Jareda nedělalo sprostého lháře a citového podvodníka, a to, že ji sem přivedl proto, jelikož ji sem nejspíš pozvala Anastasie. Myslím tím, jako že ze slušnosti, od Jareda i Any, když byla po nějaké údobí součástí naší party, přičemž Ana asi dvakrát nepočítala s tím, že by opravdu přišla, protože pokud vím, ani Ana si ji příliš neoblíbila. Anahi je bohužel tolik bezpáteřní člověk, tudíž se sem takhle nevítaně vetřela a ještě ke všemu si vydupala Jaredův doprovod, poněvadž se zajisté nenašel nikdo jiný, kdo by byl alespoň minimálně ochotný s ní jít. To je vcelku racionální teorie. A já z hloubi svojí duše a z nekonečnosti své lásky k němu doufám, že to je také pravda.

Tohle vysvětlení ale monstrózně rozdrtil na prach ten neprůstřelný fakt, když si ji Jared k sobě přivinul dlaní ovinutou kolem jejího vosího pasu a ona se k němu natáhla pro láskyplný polibek, který jí nakonec vtisknul. A bylo po všech mých pokusech si nějak vysvětlit tohle prapodivné duo, které podle mých informací přestalo fungovat již v Paříži. Bylo i po mých nejfantasknějších iluzích. Uvnitř sebe jsem dosud měla takovou horečnou paniku z toho, co se to tu děje, ale pro tuto chvíli se mě plně ujala pouze ona horlivá zloba. Spadla jsem přímo z růžového obláčku v nebeských výšinách rovnou do nejhlubší černé díry překypující odporným žalem, krutým ponížením a tou nejodpornější zradou, jakou bych nenechala zažít ani svému nejhoršímu nepříteli. Přesně tak, ani jí ne…

Moje tělo se tím bolestným uvědoměním napjalo až do ztuhnutí, kdy jsem zůstala v takové ustrnulé pozici se sevřenými pěstmi a hrubě zaťatou čelistí. Pod kamenným povrchem jsem ale doslova vřela. Šlo pouze o vteřiny, kdy se ten masivní vztek dostane nezastavitelně ven a moje jižanská horkokrevnost se ukáže ve své plné síle. Nemohla jsem se ovládnout, v téhle situaci skutečně ne. Na to byla ta dýka v mých zádech dostatečně daleko vražená, že se dostala až k mému srdečnímu svalu, které nezadržitelně krvácelo, a zatímco se z něj kvapem vylévaly veškeré pozitivní city v čele s mojí bezbřehou láskou k němu, ta nezvladatelná zloba do něj tlačila samé temné emoce, že jsem dokonce cítila, jak se úplně cvrkává a chřadne až na černý uhel nicoty a prázdnoty. To tak kurevsky bolí…

JARED

Do těch dveří od mojí nejoblíbenější restaurace, do který od dnešního dne zaručeně už nikdy nevstoupím, protože na ni budu mít vůbec ty nejhorší vzpomínky, mě musela Anahi vyloženě natlačit a procpat dovnitř. Měl jsem přitom srdce až v krku a bezmála naděláno v kalhotách. Až tam vejdu, budu muset čelit tomu nejtěžšímu rozhodnutí od tý doby, co jsme si s bráchou prošli tím jeho nejnáročnějším obdobím. Tohle bude vlastně ještě jednou tak obtížný, protože tam jdu s tím, že tím nejzvrácenějším způsobem zradím svoje dva nejbližší a nejdůležitější lidi, který nejvíc miluju a bez kterých můj život pozbude opravdovýho významu. Já vím, já vím, omílám to furt dokola, jenomže ono vědomí toho, co mě tam čeká, mě naprosto užírá zaživa. Jako nějaká masožravá bakterie, která mě kousek po kousku stravuje až do takovýho bodu, kdy propadnu absolutní apatii a vzdám to. To můžu možná ale rovnou, protože tohle nijak snadno neurovnám. Ani u bráchy, a už vůbec ne u Nerii. No kurva drát, fakt jsem si s Anahi šeredně naběhl. Teďka za tu nerozvážnou známost budu draze platit a pykat ještě neúměrně dlouho vzhledem k tomu, že ten vztah s Anahi neměl žádnýho závratnýho trvání.

Jakmile mě vystrčila dovnitř, dotěrně se mi zahákla na rámě a nasadila tu falešnou tvář spokojený přítelkyně, která rozdává šťastný úsměvy na všechny strany. Pro jistotu jsem se ovládl, byť se vší nechutí a záští, a věnoval jsem se převážně jí, na místo toho zcela očekávanýho a přirozenýho instinktu v tom davu lidí hledat svoji milovanou dívku. Stejně jsem to lehkomyslně nedodržel, přestože jsem okusil jistý obavy kvůli tý Anahininý labilnosti, a zrakem jsem zabředl mezi hosty, jestli mezi nima nenajdu aspoň bráchu. Vzápětí se nás kousek od vchodu ujal Carter, jeden můj známý, takže jsem se trochu rozptýlil, ale pořád jsem byl jako na trní, nemluvě o tom nesnesitelným přepětí uvnitř mě. Po chvíli debaty s Carterem jsem si všiml, že si Shannon přisedl ke stolu, kde byli již usazení Tomo s Vicki a Jamiem. Brácha se netvářil kdovíjak nadšeně z toho, že tu je. Naopak, vypadal naštvaně a raněně zároveň. Za ty léta na bráchovi poznám snad cokoliv, když mi teda dá tu příležitost, protože většinou si udržuje ten svůj typický pokerface. Přesně jako on by na mně bez potíží poznal, že tu s Anahi nejsem dobrovolně, takže se musím překonat, aby zatím nepoznal, že tu něco drsně skřípe. Předpokládám, že se takhle nevlídně tváří kvůli Nerii. Prozatím se mu ještě úspěšně nepovedlo se přes to přenést, ačkoliv dělá, co může, aby to přesně tak vypadalo. Dokud se nepohne on dál, já s tím taky nikam nepohnu. Musí to být oboustranný.  

Anahi mě svírala pevně kolem pasu, jako by mi tím chtěla naznačit, že mě ostražitě sleduje a ať si dávám maximálně bacha. Pod tím jejím utiskujícím obležením jsem se téměř dusil. A když si ode mě doslova vynutila polibek na ústa, skoro jsem se z toho zakuckal. A jo, z části i určitým znechucením, zapříčiněný tím citovým odporem k ní, za což jsem si od ní vysloužil o to tísnivější sevření. Po pár minutách pojednou znatelně povolilo. Zmateně jsem se na ni podíval, abych s obavama zjistil, že se jízlivě šklebí kamsi napravo ode mě. Tím monstrózním úlekem mi srdeční tep vypověděl službu. Neria.

Zpomaleně jsem se na ni natočil, abych ji s oprávněným děsem vepsaným v každým milimetru všech mých obličejových svalů ustal přímo tváří v tvář. Očekával jsem, že bude vzteky bez sebe, avšak ona nasadila ukázkový nečitelný výraz, mnohem neprostupnější než ten bráchův, takže jsem vskutku neměl tušení, jak se tohle bude nadále vyvíjet. Diametrální rozdíl byl v těch jejích jindy sladkých očích, který se právě vyloženě zmítaly nekončícími muky. Při tomhle útrpným výhledu jsem rázem zkoprněl. Nasucho jsem polkl a mlčky jsem na ni zíral, přičemž jsem k ní usilovně vysílal neverbální podněty k tomu, aby pochopila, že tohle fakticky takhle není. V tom jejím hrůzným rozčarování si toho ale nemohla všimnout. Tak tady to máš, frajere…

„Můžeš mi nějak vysvětlit, Jarede, co má tohle znamenat?“ ujala se slova jako první Neria a docela mě konsternovala svým ledově věcným tónem, který ale do detailu korespondoval s jejím odtažitým chováním. Ticho před bouří, jinak bych to nedefinoval. Tohle není Nerii vůbec podobný. Nedělá jí zatěžko vylítnout jak čert z krabičky i třebaže kvůli tomu, že nemůže najít svoje oblíbený tričko, protože leckdy zapomene, kam si ho posledně dala. Ovšem pro teď si aspoň neodpustila jeden zlostně zaměřený pohled směrem k Anahi, která se ke mně schválně mačkala jako nějaká vlezlá toulavá kočka, aby nám všem bylo jasný na co, neboli koho, naráží. Neobtěžovala se rovnou zeptat na ni, protože tím by Anahi prokázala přílišný zájem, za který jí po těch všech nepříjemnostech nestála. Tímhle stylem na ni šetrně poukázala a taky se vytáhla svojí povzneseností nad tímhle vším a hlavně nad Anahi. Tu to pochopitelně vyprovokovalo, takže se ke mně měla o to neodbytněji, čímž Neriiny oči nabíraly čím dál děsivějšího nástinu. Tohle bude hodně ošklivý…

„Neunáhluj se, prosím tě, Nerio. Není to tak, jak to vypadá,“ vyhrkl jsem prosebně, aby si nenechala špatně vemluvit tenhle klamný dojem toho, že jsem opět, anebo pořád, s Anahi. Napadlo mě, že to není úplně zbytečný, protože Neria se zdá příčetnější, než s čímž jsem původně počítal, což je mi pouze k dobru. Anahi mi duchapřítomně svoji úlohu v týhle zpropadený frašce připomněla necitelným štípnutím přes ty dvě vrstvy oblečení, aby to na mě mělo ten kýžený účinek. Netrpělivě jsem vydechl přebytečný vzduch nosem, což byl i takový náznak toho, že si mi skutečně nelíbí, jak mě pořád kočíruje, společně s tím, že jsem po ní střelil záštiplným výrazem s výmluvně přimhouřenými víčky. Mám sto chutí tuhle její šarádu okamžitě utnout, jenže já si jaksi nerisknu pokoušet to nebezpečenství, že Anahi provede nějakou spontánní nepodloženost a uchýlí se k jednomu ze svých šílených plánů. Absolutně nevím, čeho je Anahi schopná.

„Je to složitější, než to vypadá,“ opravil jsem se záhy, přičemž jsem na Anahi vůbec nedbal, protože hlavní pro mě zrovna je, aby Neria rozpoznala, že tady hraju nějakou nesmyslnou hru. Neria je neskutečně intuitivní a už máme přece něco za sebou tak třeba… Ona mě ale akorát vyčítavě sjížděla pohledem a mrkala přitom jako zběsilá. Nervy měla zjevně napnutý jak na skřipci a nejspíš jí i každou chvíli rupnou. Její obdivuhodný sebeovládání jakbysmet. Neměl bych být stupidní a ponechávat si i tu nejnepatrnější naději, že by to skončilo jinak, než k jakým důsledkům je tahle situace od začátku odsouzená. Jenže já jaksi nejsem připravený se vzdát i toho sebemenšího záchvěvu šance.

„Složitější?! Tak mi, laskavě, vysvětli, co jsem jako blbě pochopila na tom, že si to rozdáváš se dvěma ženskýma najednou? Podle mě je to úplně jasný! Seš zasranej lhář, Jarede!“ A je to tady, divoká Neria, jakou dobře znám. Očividně jsem tu její rezervovanost podcenil. V takovýmhle stavu jsem ji doposud ale nezažil, takže jsem mohl leda matně tipovat, no a šlápl jsem jednoduše vedle. Neria je totiž totálně vzteky bez sebe, ale pořád se urputně drží, aby nevybuchla jako nespoutaná sopka a její příčetnost zmizí do neznáma.

„Nejspíš tě v tom nechtěl nechat. No, víš, aby zjistil, jaký to je, když si užíváš s někým, zatímco tomu druhýmu lžeš přímo do očí. Jako ty tenkrát Shannonovi. Teď jste si svým způsobem kvit,“ vložila se do toho nečestně Anahi, čímž zasadila hřebíček do rakvičky Neriiny soudný klidnosti. Horlivě jsem se pustil do vrtění hlavy ze strany na stranu, ale to mi bylo zcela k ničemu. Neria se do ní regulérně zabodla pohledem ostrým jako břitva a rty se jí nebezpečně chvěly, poněvadž se ze všech sil ovládala, aby se nerozkřičela z plných plic, což jí je nepochybně tolik blízký. Držela se jenom kvůli ostatním lidem, aby tu nebylo takový pozdvižení, jenže to už se víceméně stejně stalo.

„Ty zavři hubu, Anahi. Garantuju ti, že jestli se ještě jednou ozveš, že ti tu tvoji sprostou držku zavřu sama! El una perra sucia!!“ zasyčela nenávistně a těma zlověstnýma očima ji zaručeně ve svých živých představách zabíjela nejmíň na milion způsobů. Celkem tím naháněla běs i mně, natož potom Anahi, když patřil zejména jí. Anahi se pouze pobaveně zasmála, což byla taková nehorázná provokace, že jsem sám okusil hutný nutkání Anahinu pusu nějak zpacifikovat sám. Ale co, jen ať si koleduje.

„No tak podle mě je lepší mít sprostou držku než povolný kolena,“ dorazila to Anahi touhle podpásovou nadávkou, která prorazila tu Neriinu vrchovatou hráz hněvu, což se okamžitě projevilo tím, že se na ni Neria divoce vrhla jako hladová lvice na netušící kořist. Nejprve jí vrazila takovou silnou facku, že Anahi hlava padla na stranu. Pak se do sebe s jekotem pustily, přičemž Neria měla jasně navrch, protože ten adrenalin, který ji přitom ataku zajistý zaplavil, jí pořádně přidal na síle. Tohle nemohlo nikomu uniknout, takže dočista celá místnost zpozorněla a zaměřila se na tuhle bizarní podívanou. Nevítání diváci jsou to poslední, co mě tíží a ty dvě taktéž. Krátce nato jsem se vzpamatoval a rázně jsem zakročil pro jejich vlastní dobro. Nebojácně jsem se vmísil do jejich bouřlivý roztržky, která by nejspíš skončila v ten moment, dokud by jedna z nich opravdu nepřišla k úrazu. Chytl jsem se bez důkladnějšího zamyšlení Nerii, kterou jsem vzal pevně kolem pasu, abych ji od Anahi  odtrhl, protože ta se jí pomalu ale jistě poddávala, poněvadž neměla jak se jí ubránit, protože Neria do všech svých ran a výpadů vkládala naprosto všechno, aby jí to vrátila i s veškerými úroky. Jakmile si Neria uvědomila, že ji doslova trhám od Anahi a přitom se jí normálně dotýkám, přestala do Anahi mlátit sama od sebe a vyčítavě se na mě podívala. Ona má snad větší odpor ke mně než k Anahi. 

„Okamžitě mě pusť, Jarede!“ zasyčela varovně a hutným zatlačením na moje zápěstí mi strhla ruce dolů, aby ode mě odskočila co nejdál. „Ty už na mě nikdy nesahej! Rozumíš?! Už nikdy!!“ zavřeštěla v takovým panickým záchvatu, který se jí zmocnil skrz na skrz a ukazoval všem její jižanskou náturu. Anahi si mezitím s naříkáním hladila největší utržený bolístky a ublíženě pofňukávala, aby pro zraky ostatních byla ona tou nevinnou obětí. Vypočítavá mrcha. Stála mi asi čtvrt metru za zády a jinak řečeno se za mě zbaběle schovávala. A já jsem tím pádem naplno stanul Neriině zuřivosti. Zároveň jsem se tím postavil i tázavýmu, podezíravýmu a vyděšenýmu pohledu mýho bráchy, poněvadž Shannon na mě vykukoval kousek za těmi Neriinými zády, aby případně zasáhl a hlavně aby víc pronikl do týhle zmatený situace, která ho logicky upoutala blížeji než ostatní přihlížející, jelikož jeho se opravdu týkala.

„Nerio, prosím, poslouchej mě! Já ti to všechno vysvětlím,“ žádal jsem ji úpěnlivě, protože jsem se v tom úleku na něco výmluvnějšího nezmohl. Nezajímalo ji ale zhola nic z toho, co jsem jí říkal, protože byla natolik rozrušená tím, co se jí to vyrojilo v mysli, že se nedokázala soustředit na to, co po ní chci. Vtom mi na pravý líci přistála taková štiplavá facka, až mi z toho zalehlo levý ucho. Ještě ke všemu naprosto přesně sedla, takže se ten plochý zvuk dopadu dlaně roznesl docela hlasitě i mezi ostatní. Davem lidí se rozneslo hlasité překvapení, které skvěle doplnilo to moje, přestože jsem nějaký takový trest předem čekat mohl.

„Ne, Jarede! To právo něco ode mě žádat a něco po mně chtít si ztratil v ten moment, kdy ses rozhodl mi lhát přímo do očí! Ty si mě nechutně využil!! Zradil si mě! Já jsem ti věřila jako nikomu jinýmu a celá jsem se ti odevzdala, jenže tobě ani to nestačilo! Co víc bys ode mě teda ještě chtěl?! Tohle ti nikdy neodpustím,“ slíbila mi s hlasem prosyceným sklíčeným žalem, který se jí znatelně třásl, protože se jí zrovna začínal ujímat lítostivý pláč. Čokoládový duhovky se jí zazrcadlily pod náporem slaných slz, který při poslední části jejího proslovu proklouzly ven a zmáčely jí tu její sametovou pokožku, kterou jsem vždycky strašně rád hladil. Přitom na mě stejně výhružně mířila ukazovákem a metala očima hromy a blesky, i přes ten pláč, jehož bezmocnost a bolest jsem naplno otevřeně schytával. Vidět ji takhle zlomenou, to mě totálně připravilo o řeč. Nevěděl jsem, co si mám nadále počít, poněvadž tohle mě zcela ochromilo. Současně mě s tím přepadla taková bezbřehá beznaděj, až jsem došel k onomu závěru, že jsem se možná již propracoval k tý apatičnosti.

„Nic z tohohle není pravda!“ trval jsem si zatvrzele na svým, že tenhle stav věcí není pravý, přičemž jsem gestem ruky naznačil ten údajný vztah mezi mnou a Anahi, ačkoliv jsem si tím ošklivě zahrával. Anahiny prozíravý oči mě pálily v zádech a z druhý strany mě očima propaloval společně s Neriou taky brácha. Mlčky postával a ostražitě naslouchal našemu hovoru s Neriou. Připomínal kus mramorový sochy, kterou sochař zachytil v nějakým hloubavým okamžiku, kdy rozmýšlel nad něčím smrtelně závažným. Podstatně horší obrázek jeho neštěstí než před chvilkou, když se chlubil tou svojí pověstnou nečitelností.

„Souhlasím! Nic z toho… Absolutně nic! A já jsem pro tohle nic byla ochotná zahodit to něco s tvým bráchou, co se mohlo klidně stát něčím! A to ti taky nikdy neodpustím,“ navázala na ten můj důrazný komentář, který si pochopitelně přetlumočila po svým a ještě ke všemu ho trefně obrátila proti mně. Viditelně si nevšimla toho, že za ní Shannon stojí. Tímhle mě na několik předlouhých sekund umlčela, protože jsem se nad tím, chtě, nechtě, musel zamyslet. Tak to mě fakticky upoutalo, a jo, především tím, že mě to zabolelo… Ranilo to jednak moji náklonnost k ní, ale taktéž i moje zdravě sebevědomý ego.

„To mezi náma je opravdový, Nerio! Já tě vážně miluju a vím, že ty mě taky, tak mi, prosím, věř!! Tohle s Anahi rozhodně není skutečný, tak jako my dva,“ naznačoval jsem a vysvětloval jsem, jak jsem nejlíp za stávajících okolností uměl, ale Neria ani neviděla, ani neslyšela, což bohužel neplatilo o Anahi. Padla zmínka o ní, a na mě padla její úderná dlaň. Proč mě teďka krotí, když přesně tohle ode mě vyžadovala?! Je to venku, jsou u toho všichni, tak co je špatně?! Proboha, ona je doopravdy psychopatka.

„Neopovažuj se mi tohle ještě někdy říct! Já už od tebe nechci vůbec nic slyšet. Nechci přemýšlet nad tím, jestli je to pravda, nebo lež,“ prskala dopáleně a zkroušeně, za doprovodu neustávajícího proudu slz a intenzivního očního kontaktu, kterým mi vypalovala díru do hrudi. Tohle jsem si kolosálně posral…

„Nerio, Nerio, lásko, poslouchej mě,“ naléhal jsem na ni, když jsem k ní bezprostředně přistoupil, jelikož se mi myšlenkama mihnul další plán s jednou nabízenou alternativou. Instinktivně přede mnou ucouvla, ale ne dostatečně daleko, abych ji nedostihl. Vrtěla nepřetržitě odmítavě hlavou a celičký její drobný tělo se sebou trhalo v nepravidelných otřesech, který přicházely zároveň s tichými vzlyky. Položil jsem jí dlaně na ty její kostnatý ramena a palcem jsem přes ně jemně přejížděl. S tou mojí blízkostí bez prodlení ztuhla, ačkoliv měla takový nepodmíněný nutkání se mi vyvlíknout a nejspíš přede mnou i pláchnout. Ale něco ji u mě drželo, což mi vemlouvavě napovídalo, že to třeba opravdu není úplně ztracený. Cosi ji u mě neustále drželo, přestože jí rozum od první chvíle, kdy mě tu uviděla, vnutil, že jsem ji podváděl a lhal jí. Třeba tu nějaká nepatrná šance je.

„Jak si mi to mohl udělat? Po tom všem, čím jsme si spolu prošli a kam jsme až zašli… Jak?“ zašeptala nechápavě a zdrceně zároveň, s tím nejlítostnějším výrazem v její uslzený tváři, jaký jsem u ní kdy uzřel. Z tohohle mám na krajíčku i já, což mi ale bohužel nepřidává na důvěře, nýbrž na provinilosti. Jenomže já se ji nevydržím dívat bezelstně do očí, když v nich jsou nenávratně vepsána takový obrovský utrpení.

„Právě proto. A kvůli tomu mi musíš věřit. Prosím, Nerio. Přísahám ti, že říkám pravdu. S Anahi jsem skončil už v Paříži!“ vnucoval jsem jí naléhavě, aby mi konečně naslouchala v tom, co jí tu neustále neoblomně opakuju. Bezvýsledně. Nečekaně.

„Jo, a proto si sem s ní přišel! Proto se k ní lísáš a líbáš ji?!“ vřískla posměšně, když se nesvedla překousnout přesně tenhle zádrhel. Žárlivost má v tomhle jejím urputným ignorováním samozřejmě taky svůj podíl. Nato se mi vysmekla zpod dlaní a opět přede mnou ustoupila. Nezaváhal jsem a opět jsem vykročil vpřed, abych ji nenechal nikam utéct. Stáhla obočí značně níž, že se na mě zamračila takovým odpudivým způsobem, až se jí oči pod ním skoro ztratily. Znovu roztržitě ucouvla, čímž nechtěně vrazila do Shannona, který pravděpodobně zakotvil na onom místě naschvál, aby Neria objevila jeho účast při týhle konverzaci s takovým obrovským šokem. Vyděšeně se zakoukala na mě, jestli nemá náhodou halucinace, potom znovu na Shannona, který se chmuřil podobně jako Neria předtím, než se takhle polekala.

„Slibuju, že ti to naprosto všechno vysvětlím, potom až se to tady trochu uklidní. Ty až se uklidníš. Jen mi teďka důvěřuj,“ přesvědčoval jsem ji o svý skálopevný pravdomluvnosti, který dost možná umiňuju sám tím, že tohle drnčím furt dokola, ale co mám jako dělat? S Neriou to určitě nepohne tak či onak.

„Žádný potom nebude, Jarede. Skončili jsme. J-já… už ti totiž nedokážu věřit. Nemůžu ti věřit a ani nechci. Myslela jsem si, že seš jinej, ale nejsi. Ty si na to jen hraješ, ale přitom seš stejnej jako všichni ostatní. Je po všem,“ ukončila náš jednostranný rozhovor nekompromisně, který byl popravdě od začátku nesmyslný, protože jsem stejnak věděl, že takhle skončí. Po tomhle jejím rozhodnutí se jí zpod víček vyvalil další nezastavitelný potok slaný záplavy, který ihned likvidovala tím, že si jej začala křečovitě utírat hřbetem rozklepaný ruky. Make-up se jí dávno rozmazal, což jí pouze přidalo na zuboženosti. Tuhle její bolestí, křivdou a uvědoměním zbrázděnou tvář z paměti jaktěživ nevyženu. Bude mě to mučit do konce mých dní. Ublížil jsem jí, jak jsem jenom nejvíc mohl. Sice s účastí a zapříčiněním někoho třetího, ale to je vesměs vedlejší a především Nerii je to úplně fuk. Jestli mi to někdy odpustí, bude to hotový zázrak.

„Ne, ne, ne, ne, ne, ne. Takhle ne. Nenech ji, aby nás dva zničila! O to jí přesně jde a daří se jí to!“ dovolil jsem si odhalovat jádro věci, protože ta jedovatá zmije za mnou o sobě zcela přestala dávat vědět. Asi se bála Nerii, když po ní tolik rozlíceně vyjela a určitě věděla, že se jí tu z nás nikdo nezastane.

Zničehonic jako by se ale probrala, když jsem na ni opět slovy narazil: „Jak říkáš, zlato. Vyhrála jsem. Přesně, jak jsem ti říkala já, ty naivní mrcho. Neměla ses se mnou vůbec pouštět do křížku, když nevíš, s čím si zahráváš. No, a tady to aspoň máš. Za to, že ses mi snažila zasáhnout do života, já jsem ti ho rovnou vzala. A s tou největší radostí.“ Plácla mě přitom po zadku, když hodlala konečně zmizet ze scény. Muselo to probíhat alespoň trochu v tom jejím teatrálním stylu, aby si zachovala aspoň nějakou hrdost. Před náma teda sotva, protože všichni zasvěcení přesně známe její podivnou povahu. „Mějte se krásně. Aspoň z poloviny tak dobře, jako já. Bylo mi potěšením,“ rozloučila se nedočkavě a vzala kramle dřív, než by se do ní Neria opětovně pustila, jelikož tomu její rozzuřený výjev v obličeji nanejvýš nasvědčoval. Ten její odchod nikdo příliš neřešil, ale naprosto každýmu se viditelně ulevilo, v čele se mnou.

„Běž alespoň za ní. U ní asi budeš mít nějakou šanci to napravit. Ona je tak pitomá, že se těma tvýma kecama nechá oblbnout. Já se na tebe stejně nemůžu dál dívat,“ dodala sarkasticky, přesto absolutně zdrceně, jako takovou finální tečku a mínila se ke mně otočit zády, aby mohla taky nakonec vítězně odejít. Pohotově jsem jí v tom zabránil, když jsem ji popadl opatrně za zápěstí. Střelila ke mně zrakem překypujícím ohnivým opovržením a nenadálou nevraživostí. Pohnulo to se mnou sice zevnitř, ale nestačilo to na to, abych jí vyhověl.

„Ona mi je totálně ukradená, Nerio. Ty víš, že dám vždycky přednost tobě. Vždycky. Tohle je nedorozumění. Já vim, naprosto jsem to posral. Měl jsem ti říct, co Anahi chystá a co si vymyslela, ale měl jsem strach, že by něco provedla. Nevíš o ní všechno to, co já. Tím se nechci nijak omlouvat, ale prostě to není tak jednoduchý, jak si právě myslíš! Já ti nelžu, Nerio,“ kladl jsem důraz na každý slovo, každou slabiku i hlásku, jenomže mluvit na ni bylo jako mluvit do zdi. Moje zoufalost už nemohla zajít dál. Kdybych nabyl dostatek vůle, sebral bych se a odešel sám, poněvadž tohle je boj s větrnými mlýny. Drží mě u ní ale ten jedinečný cit k ní, který se pořád odmítá smířit s tím, že na tenhle malér nestačí, a prostě to po tom všem jen tak zahodit.

„I kdyby to bylo tak, jak mi tvrdíš… Tak si mi to měl, zatraceně, říct! Ale ty si mi to místo toho raději zbaběle zatajoval! To ti pořád nemůžu prominout, protože tím si mi v podstatě dokázal, že mi nevěříš, takže jak já ti po tomhle můžu ještě něco uvěřit?!“ jela si pořád tu svou a taky z ní nebyla ochotná slevit, protože byla přesvědčená o tom, že jsem prolhanej podvodník. Nemá cenu jí to vymlouvat, ale já to fakt nezvládnu skoncovat. Nezvládnu…

„Takže uvěříš spíš tý manipulativní potvoře než mně?“ vymáčkl jsem ze sebe jeden z posledních pokusů o argument, který by na ni mohl patřičně zapůsobit.

„Tohle na mě nezkoušej, Jarede! To už stačí. Já tě víc poslouchat nemůžu! Hnusí se mi každý tvoje slovo! Hnusím se sama sobě, protože jsem byla tak pitomá, že jsem kvůli tobě zradila hlavně sebe, abych se pak dočkala toho, jak mi bez mrknutí oka zlomíš srdce a navíc mě ponížíš před všema ostatníma! Seš vážně bezpáteřní parchant!“ podělila se se mnou trpce o svoje dojmy, čímž mě dokonale odrovnala. Těma narážkama o tom, že jsem ji změnil a zničil. To je těžká rána i pro mě. Další…

„N-Nerio, prosím,“ vzmohl jsem se pouze na bezduchý škemrání, který ji nikterak neobměkčilo. Cukla rukou, jejíž zápěstí jsem bez ustání svíral úzkostně prsty. Nepovolil jsem, akorát jsem na ni upíral omluvný a posmutnělý výraz, který na ni taky nijak nezabíral. Znovu ucukla, jednou tak rázně, až ji to zabolelo, když jsem ten stisk nepovolil, protože tiše sykla.

„Ihned pusť moji ruku! Copak si mi neublížil už dost?!“ ohnala se po mně v takový podlý řečnický otázce, že jsem se kvůli tomu úplně zarazil. Dřív než jsem ji stihl uvolnit, se do toho ale nezvaně vložil samotný Shannon. Čapnul mě na tom samým místě, jak jsem držel Neriu a pořádně stiskl. Odrhl jsem se od Nerii a očima jsem ukotvil na něm. Skenoval mě detailně takovým pohledem, jaký jsem u něj jaktěživ nespatřil. V jeho očích jsem shledal něco neznámýho, novýho. Týkalo se to Nerii. Jeho láska k ní se naplno ukázala a zvládla dokonce překonat to čerstvý zjištění, že nejenže její láska nebyla opětována, ale byla obrácena na mě. I to překousl a neochvějně jí pomohl. Můj obdiv k němu masivně vzrostl. On Neriiu doopravdy bezmezně miluje a je ochotný pro ni pořád tolik udělat. Tohle mě smetlo definitivně.

„Neslyšel si ji, Jarede?! Už by to stačilo,“ houknul na mě hrdelním, zvířecím hlasem, který nepřipouštěl nějaký jiný východiska než to jeho. Jenom, co jsem zeslabil stisk, Shannon udělal to samý u mě. Vrátil jsem se pohledem k Nerii, která se zrovna zkoumavě dívala na Shannona. Zírala na něj jako na nějakýho spasitele a přistoupila blíž k němu, jako by u něj hledala nějakou pomoc či ochranu. Tohle její neuvědomělý gesto mě taktéž ranilo. Moje ego utržilo dneska značný rány, a to jsem sem přišel s tím, že je zasadím nejvíc těm dvěma. Jasně jsem poznal, že její vztah k němu není dočista uzavřený. Natolik mě to zrozpačitělo, že jsem se díky tomu donutil se otočit a vypadnout odsud, abych si všechny tyhle otřesný emoce někde vybil. Na tomhle místě bych nevydržel již ani jednu minutu. Zásnuby nezásnuby. Takže je po všem… Nadobro po všem. A co si teďka počnu? Co? Co mám dělat?... Do prdele se vším!! Potřebuju svoji kytaru a piano. Poslední důležitý věci, který mi zbyly… 

Narovinu napíšu, že s touhle kapitolou absolutně spokojená nejsem, protože jsem ji napsala absolutně odlišně oproti mým představám a navíc mi to vůbec nešlo. :D Po tom všem, co už jsem s nimi zažila, bylo to vážně hrozné.. :D Já sama to dost prožívám, takže se vám tímto velice omlouvám, ale vývoj děje si to prostě žádal... :D 

Příště se ještě objeví na scéně Shannon, aby Neriu dorazil, a pak to všechno bude zachraňovat Luca. Předposlední kapitola to bude, pak už vás jen čeká kapitola z pohledu Jareda. :) 

Všem věrným čtenářům strašně moc děkuju, jste prostě zlatí!! 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 43. kapitola: