OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 44. kapitola

19.06.2014 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1370×

NERIA

A je po všem. Uvědomuju si to stejně jednoznačně, jako těch několik desítek pátravých, zvědavých párů očí, které mě se zájmem provrtávají skrz na skrz a nedočkavě čekají, jak se dál zachovám. Uvědomuju si to stejně jasně, jako že se mi celé tělo nezadržitelně chvěje a moje slzné kanálky roní další slzy po proudech, což je zřejmý důkaz toho, jak mě to nepředstavitelně vzalo. Posledním, a nejspíš i tím největším uvědoměním pro mě je to, že vedle mě stále stojí Shannon a zlostným pohledem drtí ty kousky mě, které ze mě ještě zbyly díky Jaredově zradě, na úplný prach. Jako by mi v mojí situaci nestačilo, že mě ničí jen svojí bezprostřední blízkostí.

Hutnější vlnu ponížení a drsného zadostiučinění skousnout nedokážu. Sklopila jsem rezignovaně hlavu i ramena a jako spráskaný pes jsem vzala do zaječích. Všudypřítomné napětí, které mě kolem dokola obklopovalo a tíživě na mě dopadalo, jsem nemohla vstřebávat ani o minutu navíc. Potřebovala jsem být o samotě a nechat svoje těžce zkoušené emoce a city nechat vyplavat na povrch, abych se co nejdřív mohla statečně vrátit do společnosti a nenechat tenhle zásnubní večírek skončit v koncích, na rozdíl od mého krátkého románku, který přesto znamenal celý můj svět. Mierda, co si to namlouvám. Každého z těch lidí nebudu moct vidět pořádně dlouhou dobu, protože jim nezvládnu ani pohlédnout zpříma do očí. A co rozhodně nezvládnu v nedohledné době je cokoliv spojené s tím odporným zrádcem. Jemu nebudu moct přijít na jméno ještě proklatě dlouhou dobu. To, co mi provedl… To je neomluvitelné. Neprominutelné. Totálně zničil každičký kousek dobrého, co ve mně bylo. Zlomil mě v tom nejhorším slova smyslu. Tohle mu nikdy neodpustím. Ani nemůžu… Něco takového mě nepřebolí, ani kdybych se snažila sebevíc.

Dveře se za mnou nestihly zavřít a už byly zase dokořán, protože se do nich vyřítil Shannon. Svoji pozici zády k němu jsem nehodlala v žádném případě měnit. Takhle mi to maximálně vyhovuje. Další oční kontakt s někým nedám kvůli té nehorázné potupě, natož potom se samotným Shannonem. Pouze jsem se pozorně napřímila, jelikož jeho opětovná přítomnost na mě měla tentokrát velice nepříjemné účinky. Ne že by mě ten jeho rázný vpád nějak vyděsil, ale přes to jsem se zprudka nadechla rozechvělými ústy od toho lítostivého pláče, který by brzy svévolně přešel v hysterický, poněvadž jsem v sobě neustále pociťovala takový tísnivý přetlak, který chtěl konečně vypustit ven. Ráda bych tomu povolila, ale kvůli Shannonovi to nešlo. Musela jsem se držet rádoby pohromadě, ačkoliv jsem si připadala rozervaná tak nejmíň na milion částiček, přičemž jsem ale zřetelně, doslova palčivě, cítila úplně každičkou z nich. Tolik to všechno mučivě bolí…

„Qué más quieres de mí? Ya he tenido suficiente. Tengo hoy en día no puede. Por favor, dejar. Yo simplemente no puede,“ spustila jsem na něj ve své mateřštině, poněvadž jsem se tak nějak začala vzpamatovávat z toho šoku tam vedle, kdy jsem se zmítala v takovém obřím šoku, že jsem se chovala úplně jinak, než bych sama od sebe očekávala. Teďka jsem si přišla o dost rozrušenější než sotva před malinkou chvílí. Možná i proto, že to na mě teprve všechno dolehlo. A pod tou tíhou mojí nejfatálnější životní katastrofy se brzy začnu nejspíš dusit. Celý hrudník mi bezmála hoří, jak mi z něj ten parchant vyrval srdce a ve svých rukou a přímo před mýma očima z něj vymačkal všechno to, co ze mě dělalo osobu, kterou jsem si oblíbila a měla ji svým způsobem moc ráda. Teďka vlastně ani pořádně nevím, kdo jsem.

„Nerozuměl jsem ti jedno jediný slovo, ale stejnak jsem ti sem přišel jen něco říct a od tebe nic slyšet nepotřebuju,“ srozuměl mě dobromyslně s tím, co mě tu od něj čeká, ale na tom jeho odměřeném a věcném hlase nic přívětivého nebylo. Zůstal stát půl metru ode dveří, což pro mě měl znamenat pouze další náznak toho, že se tady nemíní příliš zdržet. Na jednu stranu mě to uklidňovalo, ale zároveň i děsilo.

„Entiendo. Přišel sis do mě ještě kopnout… No fajn, jen si posluž. Víc na dno mě srazit už nic dalšího nemůže, takže se toho neboj… Jenom do mě. I tohle chápu. Zasloužím si to a vyslechnu si cokoliv, co mi chceš říct. A jestli to zmenší tvou nenávist ke mně, tak to budu vážně vděčná. Nejsem si jistá, jestli zvládnu takový silný pocit provinění a pocit ponížení najednou, ale budiž. Tak spusť,“ povzbuzovala jsem ho ještě naprosto nepochopitelně, aby mi uštědřil poslední ránu z milosti, ať mám skutečně důvod k tomu se totálně psychicky zhroutit. Především jsem toužila přejít rovnou k věci, ať mám pokoj a můžu se zaobírat sama sebou a nenechat se ničím rušit a rozptylovat.

„Nedělej ze sebe chudinku, Nerio. To je i na tebe dost ubohý, a to ses teda pěkně vytáhla. Seš nejspíš úplně ten poslední člověk, kterej ze sebe může dělat obětního beránka, takže si tu komedii laskavě odpusť,“ uzemnil mě úsečně, když jsem si nedala pozor na jazyk a dovolila si vypustit ven takové nesmysly. Podle něj. Jenže musím uznat, že v tomhle má pravdu, nicméně mě to beztak nevítaně zasáhlo. Další řez do čerstvě rozervané rány.

„Omlouvám se ti, Shannone. Vážně mě to všechno hrozně moc mrzí. Tohle jsem rozhodně nechtěla,“ věnovala jsem mu upřímnou a srdceryvnou omluvu, kterou on ale přešel s pobaveným výsměchem. Au…

„Věřim ti možná akorát to, že si nechtěla, aby se na to přišlo. Jinak fakt pochybuju o tom, že lituješ toho, že se to stalo. A na nějaký omluvy je hodně pozdě, takže i to si klidně odpusť,“ nemazlil se se mnou dál a dával mi pořádnou čočku. Tenhle jeho styl chování mě ale regulérně frustroval. Částečně mě i pobuřoval. My dva jsme totiž v podstatě v té samé situaci. Jsme oba podvedení a oba dva oklamaní. Máme toho momentálně celkem dost společného.

„Ty si myslíš, že toho nelituju?! Mierda, to si teda piš, že jo! Vždyť my dva jsme na tom úplně stejně! On mi udělal to samý, co já tobě, takže podle mě přesně vím, jak se zrovna cítíš. To je docela dostatečný trest, takže bys možná měl přestat dělat, jako že to ty jsi ta největší chudinka!“ neudržela jsem se a v jakémsi zatmění soudného rozumu jsem mu ostře vyčetla, že se ke mně nechová férově. Jsem fakticky naprosto rozhozená a ještě ke všemu pomatená. Zaraženě na mě valil oči a rty se mu zkroutily do kyselého úšklebku, jak se mu to moje obvinění absolutně nezamlouvalo. Nato jsem se na něj odhodlaně otočila, čímž jsem mu bezesporu napověděla, že mně tenhle můj monolog poněkud ujel a že jsem to tak přímo nemyslela. On mi ale samozřejmě nevěřil ani jedno jediné slovo a hlavně vše určitě vypouštěl okamžitě z mysli ven, aby se ještě víc nerozrušoval.

„Patří ti to, Nerio! Můžeš si za to sama!! Aspoň víš, jaký to je! Kdybys nebyla taková nespokojená a nenasytná a zkusila bys to se mnou, nic z tohohle by se zaručeně nestalo! Já bych ti nikdy něco takovýho neudělal! Ale tobě moje láska nestačila. Nechtěla si ji. No tak tady to máš! Osud je svině, já to řikám pořád,“ vychutnával si mě do poslední kapky, který na mě nepříznivě působily. Domnívala jsem se, že jsem v koncích, ale on mě těmihle prozřivými, přesto jedovatými, řečmi úplně srazil na kolena. Klesla jsem skutečně na úplné dno. A s tím jak jsem postupně klesala, vytrácelo se ze mě moje já. Všechno to, co mě dělalo mnou. Zažívala jsem ty nejhorší pocity, které vůbec existují, všechny najednou. Strašlivé lidské peklo. 

„Takže pro tebe by bylo lepší, kdybych to na tebe hrála, neboli bych ti tvoje city opětovala, zatímco bych nemohla přestat myslet na tvýho bráchu? To by ti vyhovovalo? Takovýhle vztah?“ pojala jsem ten jeho monolog po svém, a tak vychytrale, že jsem ho vlastně použila proti němu. Ovšemže se mu to nelíbilo, což mi obratem dokázal svraštělým čelem a obočím, které se mu sešlo mezi očima a utvořilo mu tím zlověstnou šipku.

„Určitě bych to uvítal spíš, než to, že si mě nejenže doslova mučila, ale taky si mě přitom i podváděla! S mým vlastním bráchou, kurva! Ale to bylo furt keců, že né, že se to Jareda netýká, že to s ním nemá nic společnýho! Leda hovno! Všechno to bylo hlavně kvůli němu. Ty si taková pokrytecká a prolhaná mrcha, Nerio! Ty tu Jaredovi nadáváš, opovrhuješ jím a nazýváš ho sama lhářem, ale copak ty seš jiná?! Co ty cítíš k němu, já momentálně cítím k tobě! A upřímně lituju toho, že já sám jsem nezůstal u toho na tebe jenom myslet,“ uštědřoval mi necitelně další podpásovky, které mu zajisté dokonale vykompenzovaly ty jeho utržené bolístky za tu dobu, co jsme byli my dva spolu. A že jich bylo. To si asi ještě hodně vyslechnu. Vypadat a cítit se hůř už stejnak nemůžu, takže proč ne. Ať mám ve všem jasno a my dva máme náš zpropadený vztah uzavřený.

„Neopovažuj se mi říkat, že jsem jako on! Jo, dobře, ujela jsem, ale to se stává. Lidi prostě dělají chyby, to je normální! Ani já nejsem neomylná, ale fakt mě to mrzí! Nám dvěma to každopádně nefungovalo a nejspíš by to skončilo tak či onak. To, že jsem podlehla jemu, to akorát uspíšilo,“ ospravedlňovala jsem se před ním, zatímco on na mě vytahoval tu největší špínu, což jsem mu nezazlívala, nýbrž naopak jsem to respektovala. Každopádně mě to uvnitř ubíjelo a přidávalo mi to na tom sžíravém pocitu ponížení.

„Nerio, co to zase meleš?! Uvědomuješ si vůbec, že ty nejspíš nevíš, co vlastně vykládáš?! Jednou je náš vztah bez budoucnosti a pak ji najednou zase má?! Ty prostě nevíš, co chceš!“ osočil se na mě prudce, když ho moje rozporuplnost natolik rozčílila, že se neudržel a poněkud hrubě mě na ni upozornil. Budiž, i v tomhle má pravdu, ale ode mě to slyšet zrovna nemusí, aby ještě navíc získal dojem, že má o to víc nade mnou na vrch.

„Chci, aby už bylo po všem. Takže jestli máš něco dalšího, co mi musíš říct, tak do toho,“ vyzvala jsem ho nebojácně, avšak totálně třesoucím se tónem hlasu, poněvadž jsem se urputně snažila se hystericky nerozbrečet, abych mu neukázala, že ze mě zbyla pouhá troska potom, co se tu stalo.

„Je po všem. Je konec. Přišla si svojí hloupostí o všechny svoje iluze, o víru, o sny, o lásku i o přátele. Jenomže já taky a navíc ještě o rodinu. Kvůli tobě! Tohle já zas nikdy neodpustím tobě. Vždycky jsem si myslel, že seš pro mě to největší dobro, jaký můžu získat, a proto jsem se o tebe tak urputně snažil. Měl jsem to ale přímo před očima! Došlo mi až kurevsky pozdě, že ty si pro mě přesný opak. Fakticky mě mrzí, že jsem tě kdy potkal. Že jsem se do tebe kdy zamiloval a že jsem byl tak debilně bláhovej a myslel jsem si, že by nám to fakt mohlo vyjít. Ale ty pravděpodobně lituješ stokrát víc, žes potkala Jareda, a to mě celkem utěšuje. Já jsem aspoň konečně volnej. A nadobro vyléčenej. A ty táhni k čertu. Sbohem, Nerio,“ nechal si svůj nejdrsnější proslov na úplný konec našeho rozhovoru, díky němuž jsem na něj zůstala zaskočeně a nevěřícně doslova zírat se slzavou hradbou před očima a vypáleným cejchem zrádkyně na čele. S kamenným výrazem ve svém unaveném obličeji se pomalu otočil ke dveřím a zmučeným tempem vyšel z místnosti. I přes ty otravné slzy jsem zaregistrovala, že i pod tím vším hněvem a soudem, jsem u něj zahlédla stopu lítosti. Jen, co se za ním zaklaply dveře, poddala jsem se tomu všemu. Normálně jsem se svezla na ta avizovaná kolena, což bylo zřetelně výmluvné gesto pro můj stav. Propukla jsem přesně v ten moment v manický pláč, kdy mi z očí přímo tryskaly slzy a kvůli těm nezvladatelným vzlykům jsem se sotva mohla pořádně nadechnout. Potřebovala jsem se nutně dostatečně vybrečet a vyplavit ze sebe tak všechny ty palčivé pocity, které se mě plně zmocnily po těch tolika otřesných událostech.

Nestihla jsem se od těch hrůz očistit, poněvadž zanedlouho vtrhl do místnosti jako uragán můj zbožňovaný brácha. Když mě uviděl klečet na zemi, zlomenou a zdrcenou, zasekl se v pohybu a zaskočeně se na mě pár vteřin pouze díval, než si ke mně přiklekl taky.

„Mi querida hermana. Lo siento mucho. Esto no debería haber ocurrido. Estoy contigo,“ šeptal mi opatrně do ucha, zatímco mě útěšně svíral ve svém teplém náručí a konejšil mě. Doslova jsem se na něj zhroutila a opřela jsem se o něj celou vahou, až si kecnul na zem taky. Museli jsme oba vypadat komicky a tragicky zároveň. Ono to totiž je svým způsobem tragické a komické vjednom. Shakespeare by měl z mého života nejspíš kopec srandy.

„Je konec. P-prostě konec. J-je napros-sto po všem. O-on mě… Jak? Pro-proč? Já jsem ho mi-milovala,“ skučela jsem zrazeně a ublíženě, přičemž mě moje vlastní nitro týralo ukrutnou bolestí, která se mi šířila každým milimetrem těla a sžírala ho zaživa. Jaktěživ jsem větší bolest nezažila. Fyzickou ani tu psychickou.

„To bude dobrý, zlatíčko. Uvidíš. Všechno to bude dobrý. Jen se teďka vybreč, Neri,“ chlácholil mě svým podmanivým, klidným a zvučným hlasem, což na mě mělo prostě blahodárné účinky. Jediný člověk, který mě svede ještě lépe uchlácholit, je moje milovaná maminka. Tak hrozně mi chybí. V téhle chvíli nesnesitelně hodně. Kvůli tomuhle připomenutí se mi do očí vedral další nával slz, které okamžitě vypluly ven.

„Ten ve-večírek je u-úplný pro-padááák,“ kňourala jsem zmučeně dál a Lucova košile pod mojí nezvladatelnou bolestí zkřivenou tváří bleskově vlhla. Tiskla jsem se k němu tolik naléhavě a silně, až jsem postupně přestávala cítit konečky prstů, které jsem mu křečovitě svírala oblečení. Vlastně jsem od hlavy až po paty v ukrutné křeči, poněvadž jsem nebývale otřesená proběhnutými zážitky.

„Já si naopak myslím, že na něj jen tak někdo nezapomene. To si přece chtěla, ne?“ rozptyloval mě, což na mě bylo přeci jenom brzy, ale nevyvarovala jsem se drobnému zasmátí, které během toho horečného lkaní vyznělo spíš, jako kdyby mi v hrdle jaksi zachroptělo. Celkem jistě jsem odhadovala, že až umlknu, tak že umlknu se vším všudy, protože z takovéhohle únavného pláče většinou přicházím o hlas.

„Ta-takhle teda n-ne,“ odporovala jsem mu zejména proto, aby se už nepokoušel mě rozveselit, protože v tuhle chvíli by mě to pravděpodobně víc rozbrečelo, anebo možná i rozhořčilo.

„Nějakej večírek je to poslední, co mě momentálně zajímá, sestřičko. Jediný, co si přeju, abys byla co nejdřív v pohodě. A to ty budeš,“ volil svoje slova takovým způsobem, které moje roznícené nitro obstojně zacelovalo. Nato ale bude potřeba daleko víc než akorát pouhá slova. Vzmohla jsem se pouze na nevěřícné vrtění hlavou, poněvadž z tohohle se tak snadno nedostanu, jako například z prvního dramatického rozchodu s mojí úplně první láskou. Popravdě, ani po těch několika letech to ze mě zcela nevyprchalo, takže co potom tohle?! Ne, ne, z tohohle se dočista nevzpamatuju nejpravděpodobněji nikdy. Zůstane to ve mně až nadosmrti, protože když někoho sprostě využije a ohavně zradí jeho osudová láska, u které nepochyboval o tom, že je ta opravdová, to z člověka prostě úplně nevyprchá. Já jsem navíc nadmíru citlivá a temperamentní, což má svoje velké mínusy v tomhle ohledu. Nejsem schopná to bezohledně hodit za hlavu a žít dál jako by se nic nestalo. A nedokážu ani dělat, že jsem ho jaktěživ nepotkala, protože mě natolik změnil a ovlivnil, že bez něj už se v podstatě neznám. A proto ho teďka tak nenávidím. Vzal mi mně samotnou.

„Ale jo, mi amor, přísahám ti, že bude všechno zase dobrý,“ přesvědčoval mě neoblomně, abych si to řádně zapamatovala, jenomže já mám právě hlavu přeplněnou tím vším, co jsem během posledních několik měsíců zažila a především jak žalostně to skončilo.

„N-nemůžu. To a-ani neeejde,“ odporovala jsem mu zatvrzele, čímž jsem si akorát přihoršovala, protože jsem si aktivně vtloukala, že z tohohle bezútěšného stavu nevzpamatuju, takže jsem panicky naříkala i nadále.

„Věř mi, že bude, Neri. Já to vím jistě, i když to tak nevypadá. Všechno to dopadne dobře,“ nevzdával to se mnou a jeho hlas mi nedával na vybranou s ním o tom jakkoliv diskutovat, poněvadž mu tuhle jeho pravdu nesvedlo absolutně nic vymluvit. Přece něco na tom bylo něco příjemného, ale zejména cosi k zamyšlení.

„A to ja-jak?“ zajímala jsem se, když už to jakože nenápadně naťuknul a schválně to nedokončil, aby upoutal moji pozornost někam jinam a možná pak proto přestala i natahovat.

„Vy s Jaredem k sobě patříte. Jste si prostě souzený. Nakonec stejně skončíte spolu, uvidíš. I přes tohle všechno k sobě najdete cestu, o tom nepochybuju,“ povzbuzoval mě tím naprosto nejnevhodnějším stylem, ačkoliv se mu opravdu povedlo to, že jsem na chvíli přestala ronit obrovské slzy, jelikož jsem se musela bráchovi zpříma a nerušeně podívat do obličeje, jestli to myslí doopravdy vážně a nedělá si ze mě třeba opravdu pouze hloupé a nemístné vtípky. Jenže Luca se tvářil dokonce smrtelně vážně, což byl zjevný důkaz stvrzení svého neomylného mínění. Te hace una broma, verdad?

„Jenže já už ho nechci nikdy vidět. Vždyť mě zradil! Využil mě a podvedl. To mu nedokážu odpustit, i kdybych se snažila sebevíc,“ připomněla jsem mu, jestli snad neopomněl na tato důležitá fakta, která mě doslova převálcovala a smetla na samotné dno lidského bytí. Tak jakýpak souzení si?!

„Zeptej se sama sebe, jestli jsi takhle v koncích z toho, že tě podvedl, nebo kvůli tomu, že si o něj zase přišla, což zjevně vůbec nezvládáš,“ analyzoval mě a moji prabídnou situaci, která je vystřižená jako z nějakého romantického dramatu. Tohle divadlo už se ale chýlí k definitivnímu konci. Závěrečných titulků s nadějným sloganem ,žili šťastně až do konce svých dní‘ se vskutku nedočkám, takže můžu oponu stáhnout rovnou bez nějakých bezděčných průtahů.

„Nepomáháš mi, Luco,“ upozornila jsem ho příkře, jelikož jsem si fakt nemyslela, že od něj něco takového uslyším. Čekala jsem spíš to jeho spolehlivé utěšování a ne že mě tu bude rozebírat ještě víc. Rozpoznala jsem v tom drobném cukání ve své pravé dlani, že by ho nejraději profackovala, aby se probral.

„Jen chci, aby sis to uvědomila co nejdřív, aby ses toho trápení ušetřila, víš. To je všechno,“ obhájil se přede mnou v celkem dobrém argumentu, ale ten momentálně fakt neobstál.

„Víš, co bych zas chtěla já? Abys místo těhle psychologických rozborů řekl něco v tom smyslu, že jestli si budu přát, tak že půjdeš a rozbiješ tomu parchantovi hubu, jak by to každý normální bratr udělal, když by viděl svoji jedinou sestru takhle,“ vyčetla jsem mu zlobně a jakmile moje poslední uštěpačná slova dozněla, z očí se mi znovu spustily lítostivé slzy.

„Ty snad fakt chceš, abych za ním šel a rozbil mu hubu?“ přeptal se mě kontrolně, ani ne z toho důvodu, že by opět nejapně zažertoval, ale proto, aby se ujistil, anebo aby ze mě vymámil tu jedinou možnou odpověď.

Pozastavila jsem se nad tím a obratem jsem si ji přiznala: „Neee,“ zavyla jsem rezignujícím hlasem a znovu jsem mu padla do náruče, i když mě před malou chvilkou celkem nehezky přitížil. No jo, o to víc bude mít mokrou košili. Patří mu to.

„Radši kdybych za ním zašel a řekl mu, ať to u tebe ještě nevzdává,“

„Ať tě to ani nenapadne! Nebo jednu schytáš ty! Tohle je jen mezi náma dvěma. Od tebe mi stačí akorát morální podpora, a ne rady o tom, jak mám se svým životem nakládat dál. Já to zvládnu sama!“ brblala jsem na něj, poněvadž jsem postupně přecházela z té lítostivé fáze šupem do té uvztekané, kdy brzy dostanu neodolatelnou chuť něco zdemolovat a zničit. Opravdu nerada bych byla, kdyby se tím cílem likvidace stal zrovna můj roztomilý bratříček, který se mi pouze snaží pomoci, avšak že na to jde celkem prapodivnou cestou. Nejspíš kalkuloval s tím, že normálně by mě nijak významně neutišil.

„Přesně to jsem ti přece říkal,“ osvěžil mi paměť, abych si vybavila ta jeho nedávná slova, které mě neochvějně přidávala na pozbyté sebedůvěře.

„Jsi hroznej pitomec, Luco, víš to?“ ztratila jsem dramatickou tvář, protože jsem se musela začít znovu úlevně smát. Jediný Luca mě dovede rozesmát i v takových momentech, kdy se to vůbec nehodí a kdy to působí nanejvýš nepatřičně. Trocha uvolněných endorfinů mi ale rozhodně nikterak neuškodí.

„Taky tě mám rád, sestřičko,“ rozveselil se bráška, když jsem i já poněkud pookřála. Vlípla jsem mu pusu na tvář, až to tak vtipně mlasklo, což byl další důvod k uvolňujícímu smíchu.

„A co si… Co si o tom vůbec myslíš ty?“ nedalo mi to a otázala jsem se už jen z ryzí zvědavosti a též možná i z té sobecké nutnosti si vyslechnout další vlídné věty ke zklidnění. Od mého brášky by to mohlo zabrat, ačkoliv jsem teďka plně pohlcená tou mojí životní tragédií, které mě zmátly a znejistěly v tom, čemu jsem doposud bezmezně a oddaně věřila. Absolutně nevím, jak s tím vším naložit. Jak to mám přijmout a vypořádat se s tím. Poradila jsem si již s lecčím, ale v tomhle jsem naprosto bezradná.

„A řekni mi pravdu, Luco! Neohlížej se na mě. Chci prostě vědět, jaký je tvůj upřímný názor,“ nařídila jsem mu nekompromisně a hodlala jsem si na tom taktéž trvat, i když kousek mě doufal, že uslyším opravdu jen ulehčující úsudky.

„Ale no tak, Nerio. Vždyť ty sama nevěříš tomu, že by ti něco takovýho udělal. Takovou dobu to trvalo, než si tě získal, přičemž riskoval v podstatě všechno, že by to pak dal všanc tak snadno, aby to na druhý straně táhnul s ní? To se mi nezdá. Spíš bych řekl, že je chyba někde jinde. Možná fakt u Anahi, vždyť každej z nás ví, že je na ní něco divnýho. Ať už ti hlavou běží cokoliv, až vychladneš, taky si to samý taky uvědomíš,“ vyhověl mým tichým prosbám, kterými ale jinak řečeno podporoval jeho. A teprve s tím, jak to vyslovil nahlas, jsem si uvědomila to, že ať je to jakkoliv, už je vážně stejnak po všem. Cosi uvnitř mě se při pomyšlení na to, že s ním budu mluvit znovu o tomhle, nepředstavitelně vzpíralo. No ne cosi, to ta prázdná zející díra, ve které donedávna pumpovalo horoucí láskou moje srdce, které mi on bezcitně vyrval z hrudi, rozcupoval ho na tisíce kousků, které pak ještě zadupal pod povrch zemský. A ta zející díra má stále přespříliš živé, pulsující okraje, které pořád silně krvácí. Tím jsem si znova upomněla na to, že jsem podvedená, zrazená a ponížená, jako by do mě uhodilo, a opět jsem propadla té ponuré a uslzené náladě.

Připadala jsem si přitom, jako by na mě dopadala celá tíha světa, anebo aspoň ta trapná atmosféra tady, i přes ty uzavřené dveře. Dál tu nemůžu zůstat. Nevydržím to. Musím odsud okamžitě pryč. A nejen z téhle špičkové restaurace, ale i odsud z tohohle města. A nejlíp i ze Států. Nejlepší pro mě bude, když se vrátím do svého pravého domova. Ke své nejmilovanější rodině. Tam mi bude líp, než kdybych zůstala v L.A. a sama si lízala nezhojitelné rány. Doma se mi možná podaří i částečně zapomenout, protože tam budu mít spoustu jiné práce na starosti, než se rýpat ve svých pocitech a užírat se jimi.

„Bu-budeš s-se moc zlo-bit, k-když ods-ud odjedu?“ vysoukala jsem ze sebe ztěžka uprostřed dalšího záchvatu pláče, který mnou prostupoval od kořínků vlasů až po špičky prstů u nohou. Moje tělo se nezvladatelně třáslo, jako by mi byla ohromná zima a ramena mi neplánovaně škubala pokaždé, když jsem se odhodlala ten tklivý nářek nějak zregulovat. K tomu všemu mi teklo z nosu a slintala jsem jako hladový pes. Takhle to teda ve filmech není! Tam všichni, kteří takhle usilovně brečí, vypadají spíš roztomile a srdceryvně než odpudivě jako já. Opuchlá, uslintaná a politováníhodná. Jsem fakt ukázková troska…

„Ale co tě nemá, mi hermana! Vlastně jsem ti to chtěl sám navrhnout. Bude to pro tebe mnohem lepší. Mám jet s tebou? Potřebuješ nějakou podporu, takže stačí říct. Na mě se můžeš spolehnout, Neri. A přinejhorším si tenhle večírek zopakujeme v kruhu rodinným, abys o nic nepřišla. Takže se tentokrát neohlížej ty na mě,“ podporoval mě bez úlevy a dokonce byl ochotný upřednostnit mě před sebou, a tudíž i před Anou, což jsem nemohla dopustit, protože by mi to svědomí nedovolilo ani neodpustilo. Ať už je mi sebehůř, ostatním tenhle fajnový den víc kazit nemíním. Což pravděpodobně znamená, že bráchovi říkat o mém odjezdu pro jistotu nebudu. Raději vůbec. Bude to snazší… Já totiž další zatěžující dramata podstupovat nemůžu.

„Néé, Luco. T-teďka potře-buju být s-spíš o-o samotě. A ty-y se v-vrať za A-Anou. Ať ten ve-večírek do-dotáh-nete do-do kon-ce,“ odmítla jsem co nezdvořileji a nejpřesvědčivěji, načež jsem se na něj zaměřila domlouvavým pohledem, aby mi neodporoval a poslechl mě.

„Seš si fakt jistá?“ přeptal se mě, aby ode mě získal plné vyjádření, čemuž jsem pouze rázně přikývla, abych se víc nezdržovala s verbálními projevy, které mi aktuálně činily značné potíže. Abych mu ukázala, že už si se sebou poradím sama, vzápětí jsem se ho pustila. Potom jsem si otřela zmáčené tváře, popotáhla jsem a hlubokých nádechem jsem si dodala odvahy. Vzápětí jsem vstala z chladné země, avšak u toho mi už asistoval bráška, poněvadž mi neustále bylo trošku slabo. Pár sekund jsem se ho přidržela, abych překonala bez obtíží tu krátkou závrať, a pak jsem se nadobro přinutila přestat se chovat jako zničená chudinka. To si nechám až na doma, kde se nejprve totálně vybrečím, vyřvu a vybiju, abych se později mohla v klidu sbalit a odletět do Evropy. A tady mě dlouho nikdo neuvidí. Jestli ještě někdy vůbec… S těmi mými mučivými vzpomínkami mi Los Angeles snad ani chybět nebude. Stejně jako už nemám chuť se kdy vrátit do Paříže. Pro mě dvě navždy proklatá města, ve kterých budu už navěky vidět pouze smůlu, bolest a neštěstí. Ironické, protože L.A. jsem si vysnila a Paříž je prostě… Paříž.

„Jen běž, Luco, a užij si to tam, jako by se nic nestalo,“ poradila jsem mu dobromyslně a nadějně, protože jinak si budu vyčítat i to, že jsem pokazila tenhle jejich výjimečný večer. Anebo to svedu na něj!

„A děkuju, Luco, vážně moc. Netuším, co bych si bez tebe počala. A fakt mě mrzí, že to dneska takhle dopadlo. Mělo to být perfektní. Chtěla jsem, aby bylo všechno dokonalý, a ono se to na místo toho všechno dokonale podělalo. Maldito vida! Perdóname, por favor,“ loučila jsem se s ním ve své čestné omluvě, což mi přišlo jako správná tečka za tímhle vším. Odprošení, ano, ta je určitě na místě.

„Za tohle se mi neomlouvej. Není to tvoje vina. Hlavně se dej zas do pořádku, to je nejdůležitější. Pojď ke mně ještě,“ rozmazloval mě svojí shovívavostí a starostlivostí, přičemž si ode mě vyžádal další sourozenecké objetí, u kterého mi přece jen ukáplo několik rozesmutnělých slz, když tohle mohlo být naše poslední objetí po kdovíjak dlouhou dobu. Proto jsem si ho užila na maximum a doopravdy nesnadno se mi od něj odtahovalo.

„Děkuju. Jsi nejlepší brácha pod sluncem,“ vychválila jsem ho, jak jen to šlo, čímž jsem si od něj vysloužila jeden vděčný oslňující, ale svojí mírou vskutku skromný úsměv. Nedopatřením mi u toho unikla další velká slza, kterou mi obratem s tím samým úsměvem zachytil palcem, než spadla na zem.

„Jsem tu pro tebe, kdykoliv budeš potřebovat,“ zopakoval mi, aby se mi to náhodou nevykouřilo hlavy a ve chvíli nejvyšší nouze se na něho spolehla.

„Děkuju a ještě jednou mi to promiň,“ zrekapitulovala jsem z jakéhosi panovačného popudu, abych nejenže zakončila tenhle rozhovor, ale taky abych zvýraznila to pro mě nehlavnější, o čemž on má naprosté vědomí, ale přesto jsem to musela opětovně zmínit, jakožto moje poslední slova jemu. Věnoval mi za to optimistické mrknutí a následné vmlasknutí sladké pusy na čelo. Záhy se naše konverzace uzavřela, protože bráška opustil místnost. S jeho odchodem jsem i já naprosto uzavřela tuto kapitolu. Takže vzhůru do bytu a potom úprkem do své rodné dědiny. Sbohem Los Angeles. Sbohem tenhle zatracený živote! 

Já vím, ta animka se jako že moc nehodí, ale když ji vezmete jako ironii, tak potom jo. :D Příště nás čeká úplně poslední kapitola, je kratší a celá z pohledu Jareda. Stejně jako se blíží konec mé povídky, tak se blíží i evropské turné 30STM, takže komu bude moje povídka chybět, může si to vynahradit na jejich koncertě! :D x)

Děkuju Všem strašně moc. :) Jste skvělí čtenáři a já si všech Vašich názorů nesmírně cením. Obvzlášť těch nedávných od Šafi a Týnky, takže pro Vás holky tu mám spešl animku, která patří pouze a jenom Vám. Moc a moc Vám děkuju! :-* x))

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 44. kapitola :