OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 45. kapitola (Konec)

26.06.2014 (15:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1269×

JARED

Když jsem opustil tu tíživou atmosféru restaurace, mylně jsem se domníval, že se mi na čerstvým vzduchu aspoň trošku uleví. Nikoliv. Jakmile jsem spustil z očí Neriu, znamenalo to definitivní konec našeho příběhu. Sice mě přímo vraždila pohledem a současně mě žádala, ať už to milostivě ukončím, ale pořád tam byla nějaká šance, že se třeba ty předem napsaný řádky našeho společný osudu změní, ale potom, co jsem jí nakonec vyhověl a odešel, znamenalo to něco jako vzdát se. Uznat svoji vinu a dát jí za pravdu, i když je totálně vedle. Jenže ona byla natolik rozhozená, že to prostě jinak nemělo smysl. Nejspíš pochybovala naprosto o všem, co jsme spolu prožili, a hlavně, jak sama řekla, ztratila ve mě důvěru, která je pro ni alfou a omegou každýho intimnějšího vztahu. Především se do toho konfliktu vložil i brácha a to nevítaný publikum všude kolem, a to pak fakt nešlo. Ta psychopatická mrcha si vybrala vskutku geniální místo k tomu, aby zničila do posledních základů moje přátelství společně se vztahem a moje sourozenecký pouto. Kdyby mi teďka přišla pod ruce, neručil bych za sebe. Tím jsem si jistej…

Anahi se ale duchapřítomně včas vypařila a vsadím se, že po dnešních událostech už mi vědomě na oči jaktěživ nevstoupí. Taková pitomá zase není, aby riskovala svůj vlastní krk, kterým bych jí neskonale rád zakroutil. Všechno tohle je jen a jen její vina! Všechno rozvrátila! Všechno naprosto nechutným způsobem zničila! Mě, Neriu, Shannona. A za to ji budu do morku kostí nenávidět až do svojí nejdelší smrti. Co jsem za ty svoje léta provedl tak hroznýho, že jsem si zasloužil tohle?! Podle mě jsem si vytrpěl už dost na to, abych klesnul úplně na to nejhlubší dno lidskýho bytí. Znovu. Snažil jsem se ze všech sil vzdorovat zrádným spředeným sítím osudu, ale moje urputná snaha na to bohužel nestačila. Možná že i proto, že mi chyběla ryzí a nezdolná víra. Nejspíš jsem až v nejzazším koutě mysli skutečně nedoufal v to, že by to mohlo dopadnout jinak, než tak, jak to dopadlo. Totálně nejhůř jak mohlo… A já jsem naprosto v prdeli.

Dorazil jsem domů a moje první cesta vedla automaticky do pokoje pro kytaru, abych uvolnil svoje nervy, který po tom drama byly napnutý k prasknutí neboli k psychickýmu zhroucení. Něco takovýho si dovolit se svým povoláním nemůžu. Stihl jsem si zahrát několik mých oblíbených kousků na uklidnění, u kterých vím, že na mě fakt neprodleně působí, když jsem slyšel prásknout hlavní dveře. A kurva, Shannon je doma. Vůbec mi nedošlo, že tam v tý restauraci nevydrží o moc dýl než já, když byl hlavním svědkem odhalení tý špinavý pravdy. A to, že jsem měl s Neriou poměr již v tý době, kdy pořád byli ti dva spolu, ačkoliv v hádkách. Musí být nehorázně nasraný. A já si ten jeho heroický hněv vypiju do poslední kapky. Ne, že bych si nezasloužil nějakou formu odplaty, ale v bratrově podání to znamená, že jich schytám pár do zubů. Já vim, měl bych tomu statečně čelit a klidně si nechat na tu držku dát, protože mi to nesporně patří, ale přestože si uvědomuju svoje provinění, stejnak se mi do toho ani v nejmenším nechce. No komu by se chtělo dobrovolně nastavovat hubu, i když je to správná věc?! Můj brácha má totiž destruktivní pravý hák.

„Jarede Josephe Leto, kde kurva seš, ty jeden zasranej, sobeckej lháři?!“ volal na mě jeho hrubý, vzteklý hlas, který se doslova třásl na to, až mi stane tváří tvář a pohlédne mi do očí, aby mi do nich mohl vmést veškerý to nahromaděný ukřivdění, který jsme mu my dva s Neriou kdy uštědřili. Asi to bude docela drsný, s tím počítám. A proto se toho i oprávněně obávám.

Dřív než jsem nabral dostatek odvahy, abych se mu sám od sebe ozval, vtrhl jako hurikán do mýho pokoje, přičemž úplně rozrazil dveře, sotva je nevyrval z pantů. Ačkoliv jsem jeho bouřlivý příchod očekával, jakýhokoliv charakteru, beztak jsem úlekem nadskočil. Nato jsem pohotově odložil kytaru, protože to bych si asi neodpustil, kdyby přišla nějak k újmě. To radši nastavím fakt svůj pohledný ksicht, jenom ať se mojí dřevěný krásce nic nestane. Je to jedna z mála věcí, která mi ještě zbyla. Vyskočil jsem obezřetně na nohy a stanul jsem mu nebojácně čelem, ačkoliv se mi nohy trochu klepaly.

„Ty jeden falešnej parchante!!! To si řikáš můj brácha?! Moje krev?! Jakým právem, co?!! Heh?!! Hrál sis na bratříčka roku, zatímco si za mýma zádama chodil za Neriou a rozdával sis to s ní?! Bezpáteřní hovado seš! U Nerii jsem měl vždycky pochyby, protože jsem věděl, že má pro tebe slabost, ale u tebe jsem si byl v podstatě jistej, že bys takový podrazárny vůči mně nikdy nebyl schopnej, jenže tys byl a zjevně ne jednou! Seš ulhanej sráč, Jarede! Zasloužil bys ode mě pořádně do držky!!! Ale podle mě trpíš už takhle dost, takže já budu natolik ohleduplnej, že ti do tej ulhanej huby nedám! A doufám, že je jasný, že my dva jsme spolu skončili! Nebudu bydlet s takovým křivákem, jako seš ty, protože pokaždý, když bych tě tu potkal a musel se ti podívat do tvýho falešnýho ksichtu, tak bych se okamžitě nasral, protože ten tvůj nevinnej ksicht se mi přímo vysmívá a říká mi, že jsem naivní kokot, co spolíhal na poctivost svýho vlastního bráchy! Kurva drát, Jarede, ona byla jediná holka, se kterou jsem to kdy myslel vážně a kterou jsem skutečně poprvý ve svým posraným životě miloval! A tys to věděl! Tos, do prdele, nemohl udržet svýho ptáka jednou v kalhotách a odpustit si ojet každou babu v tvý blízkosti?!!“ křičel na mě celý naprosto nepříčetný a tím překypujícím hněvem v obličeji nebezpečně rudý. Celkově byl strhnulý a takový brunátný. Místo o svoje zdraví jsem se začal strachovat spíš o to jeho.

Na tu jeho řeč bych snad ani neměl co namítat, protože to byla jen samá pravda, akorát kdyby si odpustil těch posledních několik vět, ve kterých mi tvrdil něco naprosto odlišnýho od skutečný pravdy, u čehož jsem ho prostě nechat nemohl. Přestože to velice pravděpodobně bude mít důsledky v podobě ještě většího návalu hněvu z jeho strany přímo mým směrem. No dobře, jsem ochotný to risknout, hlavně když bude vědět, jak to skutečně je.

„Jenže já Neriu taky miluju! Kdyby ne, tak mi věř, že bych svýho ptáka v těch kalhotách udržel a nechal ho tam, co se Nerii týče. Ono by vám to stejně nevydrželo, protože s tebou Neria byla jen z jedoho důvodu, a to aby se rozptýlila! A já jsem to měl přesně takhle s Anahi, která mi to dala takhle pěkně sežrat. A ty víš zase tohle, takže je možná lepší, že jste se rozešli dřív, protože pak by to bylo o to těžší!“ neudržel jsem se a pustil jsem se do něj taky, když už se tu beztrestně upouštěla pára. Já jsem to potřeboval taky. Sice jsem nebyl tolik hlasitý, protože přece jenom nejsem úplně v tý pozici, kdy bych si to mohl dovolit vůči Shannonovi, ale abych zas nepůsobil jako bezbranný štěně, který si nechá všechno líbit, protože se bojí. Nějak si potřebuju vybít tu nekonečnou a palčivou frustraci z toho, co se stalo s Neriou a zařvat si pěkně od plic, což je docela obstojný způsob. Tenhle můj postřeh Shannona ale rozlítil natolik, že nejprve divoce zafuněl jako splašený býk a potom vyrazil vstříc mně s pěstí sbalenou v pěst a skálopevně napřaženou k tvrdýmu úderu. Stihl jsem udělat ani ne tři kroky, když mě popadl pod krkem za košili a přidržel si mě, aby při ráně neminul. Nebránil jsem se mu, ale přesto jsem se nevyvaroval reflexu mu omotat prsty kolem zápěstí u tý ruky, která mě svírala u krku a látku košile mi tahala výš a výš. Valil na mě oči jako nějaký psychopat a zuřivě dýchal, jak byl plný tý spalující zloby a adrenalinu, kterou dával volný průběh, ačkoliv se stále usilovně ovládal.

„Ty si vůbec nevidíš do huby, Jarede!! Běž fakt do prdele!! Anahi je ta poslední, kterou bys měl obviňovat!“ upozornil mě nekompromisně a hypnotizoval mě běsnýma očima, kterýma mi vypaloval přímo díru do hlavy. Měl jsem co dělat, abych tu intenzitu těch dvou šílených, temně a zastřeně zbarvených duhovek dovedl vstřebat a nepodívat se zbaběle jinam. Nějakou chvíli si ponechával pěst ve střehu, ale po nějaký době ji spustil dolů, poněvadž ho nejspíš stejně začínala bolet, protože ji měl křečovitě sevřenou a poměrně vysoko zdviženou, což je přece znát. Současně s tím mě i pustil košili takovým stylem, že do mě přitom nevybíravě strčil. Mírně jsem se zapotácel, ale nakonec jsem to šikovně ustál, aniž bych ucouvl nebo tak.

„Anahi je manipulativní sociopat, kterýho by měli zavřít do blázince! Nebýt jí, tak se nic z tohohle nestalo!“ nesouhlasil jsem s ním razantně a použil jsem ten samý tón, aby si nemyslel, že jsem se ho nějak kvůli tomu jeho výhružnýmu postoji zalekl.

„Nic by se nikdo nedozvěděl, myslíš, ne? Podělanej pokrytče. Kdyby nebylo tý, jak říkáš, manipulativní sociopatky, tak si dál vesele všem kolem sebe lžete, ubližujete a podvádíte je! Ona udělala správnou věc na rozdíl od vás!! Vy se k sobě vlastně dokonale hodíte! Oba dva jste nezaváhali a bodli jste kudlu do zad jak mně, tak Anahi, jen abyste si spolu mohli konečně užít! Zatraceně, já se ani nedivím, že vám to nechala Anahi dát takhle sežrat. Já bych jí s tím klidně pomohl, kdybych o tom věděl! Fakt bych si nikdy nemyslel, že se od tebe něčeho takovýho dočkám, bratříčku. To vopravdu ne. Obětoval si nás kvůli ní! A teď si přišel o bráchu i o Neriu, no, to ti pěkně gratuluju. Hezky si to dopracoval,“ vychutnával si mě naprosto maximálně a já jsem akorát tupě stál a naslouchal jsem mu, přičemž jsem si do srdce i duše nechával zasazovat další bolestivý rány. Na konci toho jeho hořkosladkýho monologu jsem přesně věděl, na co naráží a co moje emoce o to víc rozmíchalo.

„Je mi to líto, Shannone. Všechno. Něčeho lituju víc a něčeho míň, ale nikdy jsem nechtěl, aby se stalo něco takovýho,“ vzmohl jsem se na prostou omluvu, ve který jsem ani zdaleka nevystihl všechny svoje pocity či myšlenky. Ono na to jsou beztak pouhý slova dost krátký, a navíc se to ve mně naprosto bláznivě točí, všelijak střídá a míchá, že beztak kloudně nevím, která bije.

„Na omluvy je pozdě. To je jako bych,“ odmlčel se, jak nejspíš hledal nějaký správný příměr, anebo spíš rovnou okázalý příklad, poněvadž záhy zabrousil zrakem kolem sebe, a když mu padl na moji kytaru, doslova jsem se zhrozil. „Vzal tvoji kytaru do ruky a prostě s ní praštil o zem!“ A udělal to přesně tak, jak řekl. Nebyl jsem schopný ho zastavit, protože jsem byl úplně ochromeným tím očekáváním toho, že mi rovnou před nosem rozmlátí moji oblíbenou kytaru. Vlastně jsem ustrnul šokem předem, ještě než se to stalo.

„No, hm, je mi to líto, brácho. Vidíš, jak je ti ta omluva k ničemu?! Měl jsem na výběr stejně jako ty. Zvolil jsem si ale potěšení z toho, že si sám ulevím a ublížil jsem tím ostatním. Dost hnusnej pocit, co? A co potom ten, že si porušil snad všechny sliby, který si mi kdy dal?! To je teprve na hovno,“ připomněl mi jízlivě a nanejvýš trpce, když si dovedl stejně dobře jako já uvědomit, jaký všechny sliby to byly. Z toho mi na férovku uvízly slova v krku, ve kterým mi pojednou vyrostl obrovský knedlík. Ztěžka jsem polkl a v ten moment mi došlo, že v hrudníku, kde mi po rozchodu s Neriou zůstala zet prázdná díra, se díky Shannonovým bezohledným poznámkám ještě podstatě zvětšuje. Dokonce jsem vytěsnil z vědomí i to, že mám svoji nejmilejší kytaru na dvě půlky, protože tohle se mě dotklo stokrát silněji.

„A za to se omlouvám ze všeho nejvíc, Shannone,“ zopakoval jsem o něco naléhavěji, aby zřetelně slyšel to, že mě to vskutku hluboce mrzí, myslím to smrtelně vážně a budu za to pykat.

„Naser si,“ odsekl mi zatvrzele a bez špetky zájmu, přestože se mu oči leskly od lítostivých a raněných slz. Pár dalších sekund na mě takhle upřeně zíral s přimhouřenýma víčkama, aby mě rozhodil až nadoraz, načež se otočil a jak si razil cestu ke dveřím, připletla se mu pod nohy ta rozmlácená kytara od něj samotnýho, do který jako takový triumfální gesto naštvaně kopnul, až se posunula o několik desítek centimetrů po podlaze dál. Já jsem si po jeho odchodu akorát zdrchaně kecnul na okraj postele a zůstal jsem nepřítomně civět do holý zdi. Fakt libová tečka za tím vším.

A co budu dělat jako teď? Teda krom toho, že si seberu ze země kytaru a nejspíš ji nechám na třísky do krbu. Pak se sbalím a odstěhuju se do našeho dalšího domu, ve kterým jsme si s kluky postavili studio, když jsme měli tenkrát ty soudní oplétačky s nahrávacím studiem. Tam bych na nějaký přechodný čas vydržel. Vlastně asi i bez problému napořád. Třeba nebudu mít ani jinou možnost. Kdo ví, než se tyhle rozvířený vody a zejména zrazený lidský city zase upokojí. Zajistý se do normálu věci nevrátí, ale takovýhle to taky snad dlouho nebude. Nemůže být. Nesmí to tak být!

Dojídal jsem zrovna zbytky špaget se zeleninovou směsí, když se tichou místností rozneslo vyzvánění mýho mobilu, který byl několik předešlých dlouhých dní můj jediný věrný přítel, který mi dělal neustálou společnost. Nebyla to příliš zásadní změna od běžnýho řádu mýho denního programu. Popravdě, od toho skandálu v Chateau Marmont jsem neměl na nic a nikoho náladu, takže každýho návštěvníka, který přišel zkontrolovat můj bídný stav, jsem co nejnenápadněji vystrnadil z domu. Jediný tři osoby, který jsem strpěl ve svý blízkosti dýl, jak půl hodiny byl hlavně Tomo, potom Jamie a Terry. Nejvhodnějším parťákem mi byl především Tomo, protože ty jeho potrhlý nálady a šílený smích, to by rozveselilo i kus mramorovýho kamene.

Na displayi se na mě zubil Luca s tím jeho zářivým úsměvem, který dobře kontrastoval s tmavším odstínem jeho kůže. Chvíli jsem se pozastavil nad tím, proč mi asi tak volá. Plus mínus asi týden od toho příšernýho zásnubního večírku. Ani přesně nevím, protože čas je pro mě teďka momentálně docela vedlejší. Pak jsem mu to zvednul a čekal jsem, až se ozve Luca jako první, abych věděl, jak se mám adekvátně zachovat.

„Čau Jayi, doufám, že tě nějak nerušim, ale já už fakt nevim, co mám dělat. Nevíš něco náhodou o Nerii? Tři dny se s ní snažím spojit a vůbec nic. A když sem šel k ní domů, tak taky nic. Začínám o ní mít docela strach, však víš,“ spustil na mě horlivě, aby ze sebe bleskově vydrmolil svoje poznatky a otázky, aby se co nejdřív dočkal mojí odpovědi. Fest mě tím konsternoval.

„No, Luco, já jsem nejspíš úplně ten poslední člověk, který by věděl, co je s Neriou. Nerad tě zklamu, ale fakt to nevim. Co se děje?“ uvedl jsem na pravou míru moji absolutně nulovou interakci s jeho sestrou a pochopitelně jsem se i ihned zajímal, protože Luca zněl doopravdy vystrašeně. I mně se v žaludku po těhle jeho panickým oznámení usadil pořádně těžký balvan.

„Normálně jsem jí chtěl ve čtvrtek zavolat, jestli bych se nemohl stavit, abych se na ni podíval a tak, že jo, protože tři dny samoty mi na ni přišly až dost, jenže mi mobil vůbec nebrala, na zprávy v hlasovce nereagovala a doma u ní mi nikdo neotvíral. A dneska, když jsem jí zas zkoušel volat, mobil mi hlásil, že je číslo zrušený, takže začínám tak trochu propadat panice,“ svěřil se mi, co právě řeší za ošklivé dilema, který působí fakticky nemálo podezřele a varovně. Zvýšil se mi prudce tep, když mi myslí prolítly všelijaký myšlenky, co by se vše třeba mohlo odehrát, že se Neria neozývá. Máloco z toho mi ten tlak pomohlo srazit trochu níž.

„A… a nenaznačovala ti něco, když jste spolu mluvili naposled?“ vysoukal jsem ze sebe aspoň nějaký nápad, který by v Neriiným případě připadal celkem v úvahu. Ona je mistryně v náznacích, ačkoliv běžně dává mnohem raději přednost bezprostřední přímočarosti, která mě už nejednou dočista umlčela. A bezpochyby nejen mě. Tuhle vlastnost měli s Lucou společnou, ale on se uměl častokrát líp udržet než Neria. Neria je rozhodně spontánnější než její brácha.

„Jenom právě, že chce být chvíli sama, aby se mohla vzpamatovat. Až do středy jsem ji teda nechal a od tý doby se s ní snažím spojit, ale nic prostě. Já už fakticky nevím, co mám dělat, Jarede,“ zoufal si bezradně a ta beznadějnost se i po tom drátě postupně přelévala do mě, až k takovýmu štiplavýmu bodu obav a strachu.

„J-já něco zkusím a pak se ti ozvu, jo? Ale nic ti nezaručuju,“ přislíbil jsem mu ochotně, přestože jsem zatím netušil, co udělám proto, abych zjistil, kde je Nerii konec, když na veškerý obyčejný způsoby navázání kontaktu neodpovídá. Že bych si najal služby detektivů, ať se po ní poohlídnou? Kruci, tohle není žádná kriminálka Miami. Jenomže tohle celý nějak zavání a já se o ni skutečně bojím. Proč by se zapírala zrovna Lucovi? U sebe bych to ovšemže pochopil, ale u něj mi to nedává smysl.

Nejprve jsem zkusmo vytočil její číslo, avšak že jsem byl již srozuměný s tím, že je nedostupný. Když na mě začal mluvit automat, pořád to zjevně platí. Proto jsem bez zdlouhavýho dumání sebral klíčky od auta, od domu a mobil jsem si strčil do kapsy, načež jsem vyrazil na silnice LA směrem k jejímu bydlišti. Po cestě moje vnitřní napětí, který na chvíli vystřídalo to prázdno a pusto, úměrně rostlo s blížícím se cílem, a i když to pro mě je mnohem horší pocit, než když například poprvý vstoupím na podium při koncertě, furt mi to přijde příjemnější, než necítit nic, anebo když už něco, tak jenom negativního charakteru.

Před vchodem jsem si položil onu zásadní otázku, jestli Luca má aspoň ponětí o tom, kam si Neria dává rezervní klíč od dveří. Jestli tam stále je, jsem se přesvědčil následně, když jsem hrábnul do květináče po svý levý ruce a mezi kameny našel onen jeden, ve kterým se skrýval náhradní klíč ke dveřím. Na to, jak jsem nervní, se mi ho povedlo najít docela rychle a odemknout s ním dům.

Prolítl jsem každou místnost jak namydlený blesk, abych zjistil, že všechny prostory jsou vyklizený a neobyvatelný. Až když jsem si pěkně pomalu, otřeseně a zaskočeně, prošel znovu kuchyň, na kterou mám nespočet zábavných vzpomínek, všiml jsem si kousku papíru na bělostný desce stolu. Stál na něm stručný vzkaz psaný Neriiným rukopisem – Odjela jsem pryč ze Států a nevím jistě, kdy se vrátím. Jestli se vůbec vrátím. Potřebuju začít znova a to tady nezvládnu. Omlouvám se za to, ale jinak jsem to vyřešit nemohla. Ráda bych měla nějaký čas a prostor jenom pro sebe, tak se na chvíli úplně ztratím. Adiós, Neria. Te amo chicos y buena suerta.

Kulil jsem šokovaně oči na ten útržek z nějakýho jejího zápisníku a nemohl jsem tomu uvěřit. Sevřel jsem lehce ten kus papíru v prstech a pro svoji vlastní bezpečnost jsem se posadil na židli k tomu stolu, protože se mi udělalo nějak slabo a zatočila se mi dokonce i hlava. Ona odjela pryč?! Jako úplně pryč?! Jen tak, beze slova. Když teda opomenu tenhle neosobní a stručný vzkaz. Znovu jsem se podíval na těch několik řádků, na jejichž písmu bylo poznat, že byla poněkud rozrušená, když ten vzkaz psala. A očividně ji sem tam ukápla i nějaká ta lítostivá slza. No ona ukápla i mně, když si můj mozek naplno připustil, že je někde neznámo kde. Prostě pryč. Není ani v tomhle městě, ani v zemi, možná ani ne na kontinentě. Ona se prostě vypařila kdovíkam, aniž by dala vědět. Po tom všem. Asi právě že po tom všem. Ani za to rozloučení jsem jí nestál. I kdyby bylo plný výčitek a obvinění, pořád bych to uvítal s otevřenou náručí spíš než tohle. Toť vše k její spontánnosti. Takže tohle je teda definitivní konec. Moje životní kapitola s nadpisem Neria, láska mýho života, je tímto nadobro ukončená. Dopsaná a uzavřená. Tímhle mi dala jasně najevo, že pro ni je to taky uzavřená záležitost a že se s ní dál nehodlá zabývat. Uzavřel jsem dlaň, v níž jsem měl kousek toho papíru, který se s tím pohybem pomačkal. Potom jsem ho rozzlobeně zahodil kamsi do dáli a s dlouhým vydechnutím jsem si bezděčně podepřel čelo oběma rukama. Vlastní debilitou jsem se připravil o životní štěstí. A ze života jsem si tím pádem nechal udělat hotový peklo. Stejně tak, jako jsem ho udělal i Nerii a Shannonovi. Pravděpodobně už přesně vím, o čem budu psát texty pro nový album. To bude určitě největší trhák… 

Hooray! THE END! :D Moje debutová povídka ohledně 30 Seconds to Mars je úspěšně oficiálně dokončená a já osobně z toho mám velice dobrý pocit. x)) Omlouvám se, ale prostě se musím pochválit. :D Strávila jsem u toho tolik času a vložila jsem do toho tolik emocí, jako do žádné jiné povídky, kterou jsem kdy napsala, takže já jsem opravdu spokojená s tím, co jsem tu vytvořila, až tedy na pár výjimek, které bych zpětně změnila, opravila či připsala. Přesto jsem si velice oblíbila vytvořené postavy i tu dějovou linii v této povídce, a proto na tom budu pracovat i nadále. Můžete se těšit na druhou řadu, která bude nést téměř identický název - Lost of the Love, která tu bude nakonec taky zveřejněná, ačkoliv jsem o tom původně pochybovala, poněvadž jsem očekávala, že tahle FF bude mít trochu větší úspěch vzhledem k tomu, že se Mars-ff moc nepíšou. I tak jsem nadšená a nesmírně vděčná. Proto i rovnou zveřejním trailer k druhé řadě, který mám již nějaký čas hotový. 

Další várka mých keců, které si prostě po 45. kapitolách neodpustím. Pro zajímavost, přečetli jste víc než 200 stránek ve formátu A4, přičemž průměr byl v jedné kapitole 4,5 stránky. Přečetli jste také více než 185 tisíc slov čistě povídky, bez mých poznámek pod díly. :D A viděli jste přesně 70 mars gifek. :) To už je teda něco, takže všem těm, kteří to zdárně pokořili, srdečně gratuluji. x) Jste prostě skvělí!! :33 Ale stejně bych aspoň u poslední kapitoly uvítala nějaké vaše celkové zhodnocení ohledně povídky, ať prostě vím, jak jsem si u vás vedla. To bych skutečně ocenila, děkuju pěkně! :) x)) 

Poslední odstaveček věnuji děkování, které už nebudu tolik prodlužovat, protože jsem se u každé kapitoly naděkovala až až. Já vlastně ani pořádně nevím, co všechno bych napsala, protože je to to nejtěžší pro mě. Dočkala jsem se od Vás velice krásných reakcí po čas celé povídky. Některé mě potěšily, některé mě pobavily, některé mě poučily a některé mi i vehnaly slzy do očí, jak se mě v tom dobrém slova smyslu dotkly. Bez Vás bych si neuvědomila, že to co dělám, že píšu, má možná nějaký smysl a že to má i nějaký cíl. DĚKUJU VÁM VŠEM ZA VŠECHNO. Nechci tu zase vypisovat jména apod., mí nejvěrnější čtenáři ví, že si jejich neutuchající podpory vážím a jsem za ní strašně vděčná. Znovu Vám děkuji, protože jste všichni neuvěřitelně úžasní.

Ještě se s vámi podělím o tu informaci, že si přes léto dávám od zveřejňování pauzu a přidávat Lost of the Love začnu přidávat zas až do září. Možná povídku na jiné téma, ale pochybuju. A ještě mi zbývá všechny Mars fanoušky navnadit na koncerty, které jsou doslova za dveřmi, takže se třeba "potkáme" na Slovensku nebo v Praze! :33 Užijte si to dokonalé Mars šílenství, které nastartuje prázdniny a zanechá ty nejúžasnější zážitky.

COME JOIN THE MADNESS

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 45. kapitola (Konec):