OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 5. kapitola

21.10.2013 (19:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1301×

S Erin jsme si společně užívaly vodu, která byla mimochodem naprosto skvělá. Asi by to bylo lepší, kdyby měla o pár stupňů míň, abych se účinně zchladila, ale i tohle mi vyhovovalo. Potřebovala jsem vypnout mozek a na nic nemyslet. No, ne jenom tak na nic, ale na Jareda a tu jeho dnešní nesnesitelnou náladu. Pořádně mi tím nadzdvihl mandle, protože k tomu neměl především absolutně žádný důvod. Prostě byl hnusnej, a to protože chtěl být hnusnej. Co jsem jako udělala špatně? O ničem nevím, vždyť jsme byli do té chvíle v pohodě. Že by se stalo něco na tom mém focení? Těžko, vždyť tam akorát stál a koukal. Jenomže jak se tvářil a pak rychle zmizel, to bylo poněkud zvláštní. Ono zmiňované sluníčko byla pravděpodobně akorát nějaká výmluva. Něco se s ním dělo, ale co? Kdyby mi to chtěl říct, udělá to. Navíc k tomu měl dost šancí, ale on je využil k tomu, aby mě takhle vydeptal. Fakticky jsem počítala s tím, že už tamten nerudný a protivný Jared zmizel, když mi to i on sám tvrdil, ale tohle mluvilo za vše. Tenhle Jared mě ale vskutku parádně vytáčel… Už ho bylo moc na to, abych to jednoduše spolkla a nechala být. Až se ještě víc zklidním a nechám si to projít hlavou, promluvím si s ním. Tohle už mě jakože nebaví…

Opravdu nemám pocit, že bych udělala nějakou chybu, za kterou bych si tohle zasloužila. A že mi vyčítal to, s čím byl již dávno smířený a bez čeho naše přátelství fungovalo bez problémů hodně dlouho, to mi taktéž nedávalo žádný smysl. Jo, já vím, že jsem paličatá jak mezek, a on to ví taky, tak proč to teďka řeší? Hm, nebudu se v tom pitvat, protože tohle byl jen nějaký důsledek nějakého pohnutí v tom jeho složitém mozku. Zaručeně. Sama nad tím dumat nebudu, když se ho můžu prostě zeptat. S tím nemám sebemenší potíž…

Je mi jasný, že se něco děje, a já chci vědět co.

Zrovna jsem házela barevný nafukovací míč své kamarádce, když jsem periferně zahlédla velice známou postavu. Míč už jsem nedohodila, protože jsem tak trošku zamrzla. Pozorně jsem sledovala Jareda, jak se prodírá bosýma nohama pískem a někoho v davu lidí usilovně hledá. Samozřejmě, koho jiného než mě? Nechala jsem ho záměrně tápat, abych ho mohla mezitím v klidu pozorovat. Postupoval sice pomalu, ale z jeho zatvrzelého obličeje jsem vyčetla, že je plně odhodlaný k tomu, co si usmyslel. Automaticky jsem si domyslela, že jde za mnou, aby se omluvil nebo něco na ten způsob. Tak to jsem vážně zvědavá…

Dřív než mě zpozoroval, stihla jsem si ho celého prohlédnout. Navlékl si na sebe to typické tílko s velice praktickým větráním přes celou délku jeho trupu a na hlavě mu seděl onen klobouk, na který se prvně vymlouval. Jakmile mě ve vodě našel, lehkým mávnutím ruky mě pozdravil a s takovým nejistým a podlomeným, titěrným úsměvem šel po pobřeží směrem ke mně. Vyšla jsem mu naproti, nejen ze slušnosti, ale hlavně ze zvídavosti. Schválně, s čím na mě přijde…

JARED

Sám sobě jsem byl totálně protivný, když jsem se z jakéhosi obranného popudu snažil Riu donutit odejít na co nejdelší dobu, protože se stalo přesně to, o co jsem ani za mák nestál. Pod studenou sprchou jsem se těch neřestných myšlenek nakrátko zbavil, než jsem byl donucen se zbavit něčeho jinýho. Hnedka se mi znatelně ulevilo, jenže pak se zase objevila Ria a bylo to rázem zpátky včetně toho, že jsem se za sebe příšerně styděl. Nejen že jsem si něco takovýho dovolil, ale že mě něco takovýho vůbec napadlo. Moje nejlepší kamarádka se v mé hlavě stala sexuálním objektem. To, sakra, nebylo dobrý…

Ale můj nezdvořilý záměr se naštěstí vydařil, takže jsem myšlenky zaměřil na to, jak se za tohle omluvím. Viděl jsem na ní, že jí došlo, že se něco zvrtlo, a ona bude zaručeně chtít vědět co a proč. Taková ona prostě je. Mám ji hodně rád i s těmi jejími méně milými vlastnostmi, které jsem nikdy neřešil, takže tutově musela postřehnout, když jsem na to zničehonic takhle upozornil.

Neděsilo mě ani tak, že jí dlužím nějaký smysluplný vysvětlení toho svýho nevysvětlitelnýho chování, ale spíš to, co bude, až se omluvím. Nikdy jsem o ní takhle totiž nepřemýšlel, takže jsem vážně doufal, že mě to zase honem rychle přejde, protože s těmi svými myšlenkami bych s ní normálně vycházet asi nedovedl. Doopravdy nestojím o to, aby mi pokaždý, když ji spatřím, naskočila před oči představa nás dvou v akci. Nejprve mě ale čekala ta omluva. Přemítal jsem nad těmi nejlepšími možnostmi, které se mi nabízely, ale všechno to byly beztak sprosté lži. Zatím jsem jí ani jednou nezalhal, takže mě nepředstavitelně štvalo, že si ten zcela nezištný vztah vůči ní tolik pokazím. Každopádně jsem za ní nemohl přijít a říct jí: ,Hele, promiň, že jsem se choval jako debil, ale potřeboval jsem bejt sám, protože když tě vidím, představuju si, jak tě klátim, a to, jak určitě chápeš, by náš kamarádský vztah celkem komplikovalo‘. Na pár sekund mě napadlo, že bych jí to přece jenom asi měl přiznat, ale ty nesnesitelné obavy z následků mě ihned vrátily zase pevně nohama na zem. Vymluvím se a přestanu to řešit, třeba to zabere.

A tak jsem se vydal na pláž za Neriou. Hledal jsem ji mezi těmi davy lidí a zatím jsem si v tichosti připravoval nějakou rozumnou omluvnou řeč. Vsadil jsem na ten dokument, co jsem sledoval předtím focením, protože na to by mi mohla skočit, když budu dostatečně přesvědčivý. Znala mě velmi dobře, takže jsem to musel podat co nejvíc věrohodně, aby něco nezbystřila. Ani herecký dovednosti mi v tomhle nijak dvakrát nepomohly, protože ona na mně dokázala poznat téměř cokoliv, což jsem do teď nepochopil. Hlavně jsem si plánoval dávat bacha na řeč těla, protože z té uměla taky až obdivuhodně dobře číst.

Jakmile jsem ji mezi těmi lidmi našel, opět mě to zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Povedlo se mi ty představy naštěstí zastavit včas, možná i proto, že jsem ji měl před sebou opět v celé své kráse, takže jsem se nerušeně kochal. Jaksi zpomaleně jsem na ni mávl a vydal jsem se blíž k ní. Nemohl jsem se ovládnout a netvářit se nijak. Byla to pro mě taková výzva, i když mě její pokoření zaručeně těšit nebude. Po očku jsem koukal, jak mi jde vstříc a má co dělat, aby se na mě neusmívala. Pravděpodobně jsem ji tím potěšil, což byl zajisté dobrý náznak. Dávalo mi fest zabrat, abych se jí díval pouze do tváře, když se její tělo svůdně vlnilo, zatímco se brodila vodou ke mně. Raději jsem se podíval do ostrého sluníčka, aby mě to nepokoušelo. Zanedlouho jsme stáli naproti sobě a vyměňovali si nejisté zmatené pohledy. Čekal jsem, jestli třeba nezačne první, protože na to docela i vypadala.

„Jestli si to nejdeš vyžehlit, tak na mě vůbec nemluv,“ spustila na mě varovně a tvářila se naprosto nekompromisně. Než promluvila, zdála se mi být docela vstřícná. Spletl jsem se…

„Mělas pravdu,“ vybalil jsem na ni bez nějakých dalších průtahů, abychom to měli co nejdřív za sebou. Povytáhla jedno obočí, když očekávala, že budu nějak dál pokračovat. Tohle jí samozřejmě nestačilo. Byla poněkud náročná, abych pravdu řekl. V některých aspektech možná až moc. „Neměl jsem se koukat na ten dokument,“ přiznal jsem se decentně z donucení, protože tak by to určitě bylo, kdybych nekecal. Na to jí vyjelo nahoru i to druhé obočí. Zjevně jsem ji tím nepřesvědčil. Jenže se nesmím moc snažit, jinak jí to bude tuplem podezřelý. Že já jsem k tomu focení vůbec lezl…

„A seš si jistej, že to bylo jenom tím dokumentem?“ přeptala se nedůvěřivě a přimhouřila pídivě oči, jestli náhodou v mé tváři nespatří nějakou nápovědu, která by mě usvědčila.

„To sluníčko mi taky zrovna neprospělo. Ale můžem to probrat až pak? Chtěl jsem se ti jen omluvit a hlavně jsem ti chtěl říct, že to vůbec není tak, jak jsi říkala, a že beru zpátky to, co jsem řekl,“ vmáčkl jsem vše podstatné do pár vět, abych se co nejdřív odebral zpátky dovnitř. Nehodlal jsem se příliš dlouho pokoušet, aby se něco nezvrtlo. Absolutně jsem se necejtil.

„Já to nechci probírat potom. Jediný, co chci, je to, aby se vrátil ten starej Jared, protože takhle já to dlouho nevydržím. Vyčerpává mě to a kazí mi to náladu, nebo-li ty mě vyčerpáváš a kazíš mi náladu, a fakticky se s tebou nechci dohadovat. S tebou ne, Jayi. Co myslíš, půjde to?“ vyrukovala na mě s něčím, co jsem doopravdy nečekal. Žádné přehnané probírání se tím, ale přímé stanovení. No jo, já jsem od ní vážně dostal natvrdo ultimátum.

„A když to nepůjde?“ vyslovil jsem svoji otázku, která mi na mysl ihned vytanula, když zakončila ten svůj nesmlouvavý proslov. Ne že bych hnedka házel flintu do žita, ale je to docela těžký jít proti přirozeným pudům. Jenomže co když to doopravdy nepůjde?! Poznal jsem na Nerie, že jí ta moje lehce nešťastná otázka decentně šokovala, když se jí vyvalily oči a skousla si zevnitř zaskočeně ret. Poté následovalo místo odpovědi pouze zaskočené polknutí, což u ní bylo něco naprosto unikátního. Určitě ji napadlo to samé, co mě, a určitě jí to vyrazilo dech, stejně jako mně.

„Uvidíme se potom,“ ukončil jsem to v dobré víře, abychom se nedostali do nějakého bodu, který by to zase nějak zhoršil. Dočkal jsem se od ní pouze slabého úsměvu, když se ji stále nepodařilo vzpamatovat se z toho mého dotazu, se kterým mě taky nechala zmizet ze svého dohledu. Tak to by bylo…

Když jsem zpětně promítal nad tím naším posledním rozhovorem, ani za mák se mi nezdál. Přesněji řečeno, to Neriino chování se mi nezdálo. Jako by to nebyla ona, což znamenalo jediný – pochopila, že se něco skutečně děje. Nebo že by mi na to skočila? Anebo toho má vážně po krk, což se jí ani nedivím. Kdybych ale neviděl to, co jsem vidět neměl, tohle by se ani nestalo. Jenže ona neví, co se mi děje v hlavě, takže to pro ni může být poměrně lehce matoucí. To je fuk, horší je, že nemůžu zaručit, aby se něco podobnýho neopakovalo. Akorát se bráním těm svým představám, toť vše. Nicméně nesmím dopustit, aby to nějak ovlivnilo naše přátelství, z čehož ale akorát vyplývají další lži a přetvářky. V tom pokračovat teda nechci, tak co mám, kruci, dělat? S pravdou ven jít nemůžu, to je vyloučený. Můžu snad akorát doufat, že mě to přejde.

Kámen úrazu nastal, když jsem přišel do apartmánu a namířil jsem si to do naší společné ložnice. Jakmile jsem se zadíval na postel, okamžitě jsem se tam s ní viděl. Krátce nato mi docvaklo, že tady s ní dneska v jedné posteli prostě spát nemůžu. Musím ji z hlavy dostat co nejrychleji, a když budu mít to její božské teplé tělo hned vedle, tak se to bude poněkud míjet účinkem. A jak to, že jsem si nikdy předtím neuvědomil, jak hříšně atraktivní ženskou mám v posteli? Jako nejlepší kamarádi jsme spolu spali v jedné posteli poměrně často a nikdy mi to nepřišlo ani trochu divný. Tipnul bych si, že odteďka to bude už úplně pokaždý divný. Ne. Ne. Ne. Tohle musí přestat a co nejdřív!

Zakotvil jsem raději před televizí, abych svoje myšlenky nasměroval někam jinam. Nutně jsem potřeboval nějak zaměstnat a nic jinýho tu k zahnání přílišného času nebylo. Mít u sebe kytaru nebo piano, tak to by bylo hned o něčem jiným. Bohužel. Nakonec jsem se zakoukal do tentokrát méně frustrujícího dokumentu, jelikož jsem sledoval pravěká monstra z dob druhohor. Ke konci pořadu vlítla dovnitř Neria jako hurikán a připadla mi velice dobře naladěná. Nejprve ve mně hrklo, když se přede mnou zjevila žena mých sexuálních fantazií, ale s tou její dobrou náladou jsem se hodně rychle zas zklidnil. Musel jsem působit uvolněně a nenápadně jako vždycky, aby na mně něco náhodou nepoznala. Ona v tom je prostě dobrá… A vsadím se, že nejen v tomhle. Sakra, ne! Tohle musí přestat!

„Nahoď oblek a jdeme se bavit, mi amor,“ zavelela Neria zapáleně a vyzařovala z ní taková neskutečná dávka energie, kterou nabrala na pláži bez mé přítomnosti. To se mě opravdu nepatrně dotklo, protože jsme si většinou elán dodávali navzájem. K mému uklidnění jí stačilo vážně málo a v týhle situaci konkrétně další pozvánka na nějakou párty. No, co jí na to mám jako říct?

„Kam?“ zjišťoval jsem terén, který by mi mohl hodně pomoct. Ačkoliv jsem neměl extra chuť na jakýkoliv způsob bavení se, pořád lepší, než s ní bejt sám. Netuším, jestli bych to dal, protože já ji fakt chtěl. Trestuhodně moc jsem ji chtěl.

„Párty H&M v Miami Beach, na to nemůžeš říct ne!“

„Nesmím říct ne,“ opravil jsem ji duchapřítomně, když jsem přihlížel tomu jejímu nezkrotnému nadšení, které se by se jindy a za jiných okolností přeneslo i na mě. Výjimečná situace.

„Chceš říct ne?“ přidala otázku, která pro ni byla zjevně důležitá. Otázka, na které mě chtěla nachytat.

„Nechci ti kazit tu tvoji dobrou náladu,“ odvětil jsem v podstatě pravdivě. Hlavně ji nerozladit, aby se nezačala v něčem nechtěným rýpat.

„Já tě nechci nutit,“ vycházela mi kupodivu vstříc, což mě jaksi znervózňovalo. Všechno mi totiž nasvědčovalo, že si povšimla nějaké změny. Tak proč se mě prostě nezeptá, jako vždy? Změnilo se snad u ní taky něco? Áááh, tohle nestojí za nic!

„Kolik času potřebuješ?“ přeskočil jsem rovnou k tomu, co by úspěšně mohlo odlákat její pozornost.

„Nedělej to jen proto, žes na mě byl hnusnej,“ nazývala věci pravými jmény, nic nezvyklého, ale slyšet to od ní mě pouze přesvědčilo o tom, že se jedná o docela slušný průser.  

„Nemůžeš se jít prostě připravit, ať přijdeme včas?“ poukázal jsem na jistou potíž, kterou netrpěla jako osoba něžného pohlaví jediná. Darovala mi ještě jeden zkoumavý pohled, jestli si to nehodlám rozmyslet, proto jsem se přinutil do bezstarostného úsměvu, aby jí to obratem přešlo. Radostně vypískla, poté si vítězně zatleskala a rozcupitala se do ložnice, kde zahájila své přípravné procesy. Já jsem mezitím stihl další díl pravěkých monster…

Omlouvám se, že kapitola je o trochu dýl, ale nějak jsem nestíhala. Navíc je taková o ničem, takže jste čekali celkem pro nic, takže ještě jednou - pardon. :) Zkusím přidat tenhle týden tři, abych vám to vynahradila, ale nebudu nic slibovat. Však uvidíte sami. :)

Děkuju, děkuju, děkuju!! Jste fantastičtí čtenáři! Joo, kdyby byli všichni takoví... :D :) Fakt mě hrozně moc těšíte! <3

Příště to bude už zajímavější, to slíbit můžu. :) Trošku se nám to zase zkomplikuje, když se na obzoru objeví nová postava - ženská postava, viz. trailer. :) 

A tuhle kapitolku bych moc ráda věnovala své sestřičce Pavlínce, protože prostě ONA.

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 5. kapitola: