OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 8. kapitola

31.10.2013 (14:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1324×

NERIA

Nestihla jsem dostatečně vychladnout, když si mě Shannon mezi všemi těmi lidmi, mezi kterými jsem se nenápadně a šikovně ukrývala, našel. Ve tváři měl neochvějně vepsané odhodlání tuhle situaci nenechat jenom tak a nějak ji dořešit. Na mě ale bylo ještě příliš brzy. Vážně mě tím neskutečně naštval, protože si to mohl klidně odpustit, kdyby sám chtěl. No, ale to on samozřejmě ne. Moje hloupost, že jsem něco takového neočekávala předem. Vždyť je přece řeč o Shannonovi. Prevít jeden…

Nicméně jsem se tomu postavila statečně čelem, a to i k němu samotnému, a založila jsem si ruce na hrudi v okázalém gestu, že jsem stále v ráži, takže ať si na mě dává dobrý pozor. Shannon to beztak nejspíš ani nevezme v potaz, jelikož se zdál být nezdolně rozhodnutý v tom, co si usmyslel. Teďka šlo o to, co si usmyslel. To já si to od něj skutečně mileráda poslechnu, akorát zatím nevím, jak s tím dál naložím. Popravdě, vůbec se mi to nechce rozebírat, a podle toho to asi taky bude vypadat.

„Fajn, máš pravdu. Využil jsem situace, ale nemrzí mě to a udělal bych to klidně znovu, protože bych byl fakt idiot, kdybych takovou příležitosti nevyužil, když vím, že by žádná taková už bejt nemusela. Nebo… jo?“ vysvětlil mi svoje myšlenkové pochody, které jsem v podstatě chápala, přesto mi nepřišly ani trochu správné. Na tu poslední větu, potažmo otázku, jsem mírně vyvalila oči. Jeho přímočarost mě častokrát, jako právě teď, uváděla do rozpaků. Ne že bych na to snad nebyla nijak zvyklá, však jsem tohle heslo razila sama, ale u něj to byla jakási výjimka. Netušila jsem proč, ale rozčilovalo mě to. Hoši Letovi byli prostě svoji a šli mimo moje veškeré chápání.

„O tom jsme přece mluvili a odpověď už taky znáš,“ neodpověděla jsem konkrétně, abych nezacházela úplně do detailů, což by mi bylo o to nepříjemnější. Ale to bych beztak neudělala, protože jsem na to neměla dost kuráže mu říct na plnou pusu, když jsem sledovala v jeho očích náhlý záchvěv naděje, kterou nejspíš získal z toho spontánního divadélka na mého bývalého. Anebo si špatně vyložil to moje přehnané běsnění, které ale u mě nebylo nic neobvyklého, jenže on zatím neměl moc příležitostí se s ním setkat. Nebo jsem byla totálně vedle já, protože když si vzpomenu… Ne! Dost.

„Nikdy jsi mi ale neřekla proč,“ nenechal se odbýt, ani když jsem s ním mluvila s docela citlivým způsobem, který jsem používala k lidem, kteří mi byli nějak blízcí a ke kterým jsem si nemohla dovolit být jakkoliv neohleduplná, ať už mě vytáčeli jakkoliv. Shannon by ale možná i snesl moje méně milé já, hlavně aby s tímhle přestal. Nejdřív Eric a potom Shannon, to je z bláta do louže…

„Co proč?“ mluvila jsem opět rychleji, než jsem myslela, takže když jsem domluvila, rázem mi docvaklo jaký proč. Hlasitě jsem si povzdechla, aby zřetelně viděl, že nestojím o to, abychom to nějak hlouběji probírali. Nemělo to stejně žádný význam. V tomhle jsem měla jasno.

„Proč tomu nedáš šanci,“ ujasnil mi svůj dotaz s pozvednutým obočím, jakože to je přece jasné, na co se mě to ptá. Jasné ale snad bylo taky to, že se o tom bavit víc nehodlám.

„Takže chceš vědět proč. Dobře, tak já ti řeknu proč. No protože… protože…“ skončila jsem stejně rychle, jako jsem začala. Neměla jsem problém s tím najít správná slova, ale s tím, že jsem prostě ten důvod ve své hlavě nikde nenašla. Shannon mě se zaujetím pozoroval s mírně pídivě přimhouřenýma očima a jedním obočím vytaženým výš, a trpělivě vyčkával, až se vyjádřím. Čím déle se nic nedělo, tím se jeho rty, mimochodem velice lahodné, začaly roztahovat do vítězného úsměvu.

„Tak vidíš,“ okomentoval takovým stylem i hlasem, že v tomhle má pravdu on. Tak či onak jsem mu na to neměla co říct, navíc jsem se pořád vzpamatovávala z toho, že vlastně absolutně nevím, proč jsem ho vždycky tolik zatvrzele odmítala. Povahově jsem na něm nenašla nic, co by mi nesedlo nebo bych to nějak neskousla.

„Ne, nevidim,“ zamítla jsem rázně jenom z principu, aby mu ta radost z triumfu nade mnou nevydržela moc dlouho. Akorát se tomu pobaveně usmál a rozjařeně si mě prohlížel s nadšenou jiskrou v očích.

„Nechci tě naštvat, ale já jsem nebyl ten, kdo v tom polibku pokračoval. Já bych se spokojil i s málem,“ dodal tomu korunku, když vytáhl to jediný, co vytahovat neměl. Vyrazila jsem přebytečný vzduch nosem, což vyšlo dost podobně, jako když funí rozzuřený býk, a stiskla jsem pevně čelisti k sobě, abych na něj nespustila. Nejhorší na tom bylo to, že měl naprostou pravdu a věděl to, takže jsem neměla šanci mu to vyvrátit. A proč bych to vůbec dělala? Možná pro svůj lepší pocit, protože tímhle vším jsem ho akorát utvrdila v tom, že to zas tak ztracené není. Ale mlčet jsem nesměla, abych náhodou nepotvrdila rčení, že mlčení je souhlas. Nakonec mě přece jen něco důmyslného napadlo.

„Jenom jsem to hrála, aby to před Ericem vypadalo věrohodně. Nic víc,“ zchladila jsem ho zostra, když si takhle sebejistě domýšlel, ačkoliv zcela správně. Tohohle se teda budu držet.

„Tomu nevěřím,“ namítl na to přesvědčeně a vrtěl hlavou ze strany na stranu, že mi to jakože nebaští. Ne že bych to nečekala, ale nějak urputně mu to vnucovat nebudu, jelikož to by mi už tuplem nebral. Na tohle si totiž ti více vnímaví muži u žen dávají pozor, což Shannon bezesporu je, takže musím postupovat značně obezřetně. To by bylo, abych ho neoklamala. Však jsem dokázala lidi přesvědčit o méně možných věcech.

„Věř si, čemu chceš, ale takhle to prostě je,“ pronesla jsem s povzneseným tónem v hlase, aby jasně viděl, že tenhle rádoby provokativní a cílený nátlak na mě neplatí.

„Nepřijde mi, že bys o tom byla úplně přesvědčená,“ pochyboval o mém lživém vysvětlení, přičemž mě detailně zkoumal bedlivým pohledem, aby mu z mé řeči těla nic neuniklo. To jsem naštěstí celkem šikovně ovládala, takže to on spíš nevěděl již kudy kam, a tak to zkoušel zrovna tudy. Beztak, až příliš vnímavý muž.

„No, jsem, ale tebe o tom přesvědčovat nebudu. Nemám to zapotřebí a ani jak, když ti moje slovo nestačí,“ zakončila jsem tenhle nesmyslný rozhovor, který mi již pěkně cuchal nervy. Hlavně ten jeho suverénní postoj, kterým mi okatě sděloval, že cokoliv, co řeknu, abych mu vymluvila jeho umínění, tak ho to v něm bude akorát utvrzovat. Ale pořád to je jeho problém, já mám jasno.

„Nech to na mně, jo?“ namítl mi nesouhlasně v takové řečnické otázce, která mě svým obsahem poněkud zarazila. A když jsem ho měla najednou těsně před sebou, vyloženě jsem se zhrozila. Nestihla jsem vůbec nijak víc zareagovat, když jsem se opět ocitla přitisknutá na jeho statném těle a v zajetí jeho naléhavých rtů. Příšerně jsem se snažila, abych se nezapojila, jenže když jsem se z toho šoku probrala a zavřela jsem oči, veškeré mé plány se ubránit a obhájit si svoje tvrzení zmizely, a já jsem se mu až moc snadno poddala. A nejenže jsem se poddala, ale já mu všechno jednou tolik intenzivně vracela.

Pravda byla, že jsem o kloudného chlapa nezavadila celkem dlouhou dobu. Sice jsem všude hlásala, že jsem takhle spokojená, jenže to šlo čistě z té mojí nezávislé mysli. Teďka mi honem rychle došlo, že to byla pitomost, protože tělo si žádalo něco úplně jiného.

Sama od sebe jsem se k němu ještě víc přivinula, ale to jemu pravděpodobně stačilo, aby si prosadil svou. Odtrhl se ode mě, ale pouze na tu nejnutnější vzdálenost, aby mi mohl pohlédnout zpříma do očí, ve kterých se viditelně zrcadlila rozjařenost a samolibost z toho, co se právě odehrálo. Já jsem naopak okusila nepatrně hořký pocit pokoření. Po pár vteřinách v ráji přímo na zem, a to volným pádem.

„Tak tys to hrála, jo?“ poznamenal výsměšně s jistou výtkou, což mě zase parádně nakoplo.

„Dios mío! De verdad son absolutamente increíble!“ neudržela jsem se a v tom návalu pobouření jsem na něj spustila ve svém rodném jazyce. Malinko vyvalil oči a odtáhl se, když jsem použila poněkud razantnějšího hlasu, jak jsme to ostatně mívali ve zvyku.

„Doufám, že to znamená něco v tom smyslu, že se teď můžeme odebrat někam do soukromí,“ nadhodil v žertu, ale zjevně se mu ten nápad velice zamlouval. To teda uhodl. Takhle snadný to mít nebude, u mě určitě ne. Jaký snadný?! Něco takovýho vůbec nebude!

„Budu dělat, jako že jsem to neslyšela,“ zahučela jsem varovně a podpořila jsem to přimhouřeným pohledem, aby si pro příště takovéhle poznámky nechal pro sebe. Ne že bych byla nějak proti sexuálním narážkám či tak, ale spíš se mi nelíbilo, když mě takhle podceňoval, ačkoliv ve vtipu. „A vůbec… Nemysli si, že to budeš mít jednoduchý,“ upozornila jsem ho předem a ukazovákem jsem ho píchla do hrudníku, aby si to řádně zapamatoval. Teprve po pár vteřinách mi došlo, co jsem to ve skutečnosti řekla. Co jsem to jemu i sobě naznačila. Tak tohle to doopravdy je? Moje podvědomí si zjevně myslí něco jiného, než moje vědomí. Hm, ale proč bych na něj neměla dát, když nemám ani důvod dát na svůj rozum?

„Takže mi dáváš zelenou?“ přeptal se, aby náhodou nedošlo k nějakému nedorozumění, ale tohle všechno snad mluvilo za vše. Asi to chce především slyšet nahlas, aby si ten můj klíčový výrok víc užil.

„Nee, myslíš?“ odvětila jsem mu lehce posměšnou otázkou, abych si nechala popřípadě zadní vrátka. No co, u něj taky jeden nikdy neví. Pomalinku mě ta společná blízkost začínala být ne protivná, ale prostě jsem si připadala jaksi nesvá. Tak nějak jsem si na to odvykla, a jelikož jsem všechno vnímala decentně intenzivněji, vyžadovalo si to i moje vyšší úsilí a nasazení.  

„Myslím, že u tebe si člověk nemůže bejt nikdy jistej,“ zopakoval moje nedávné myšlenky s takovým nakyslým úsměvem, že mu právě tahle moje vlastnost nevyhovovala. No co, aspoň jsme si kvit. I když je fakt, že zrovna u něj si v téhle záležitosti můžu být jistá.

„Aspoň se se mnou nikdo nenudí,“ prohlásila jsem sebejistě, jelikož jsem tohle považovala ještě za takovou svoji lepší povahovou část. Následně jsem se od něj obratně odtáhla, abych znovu získala svůj ničím nerušený osobní prostor. Nikdy jsem se do vztahů nehrnula po hlavě, ba naopak. Pěkně krůček po krůčku, což bylo vzhledem k té mé spontánnosti přinejmenším podivné, ale přikládala jsem to pár nepovedeným vztahům, které jsem víckrát opakovat nemínila. Ale u Shannona je velkým plusem, že ho dobře znám, takže to nejvíc zábavné, ale také ošemetné, můžeme klidně přeskočit. Někteří lidé se chovají ve vztahu opravdu hodně odlišně než normálně, takže já potřebuju Shannona poznat akorát z hlediska toho vztahu. Shann je ale těžce svůj, jako jeho bratr, takže tohle můžu předem v podstatě vyloučit. Je to pro mě s nadsázkou řečeno výzva. Nemohla jsem najisto říct, že z toho vážně něco bude, ale proč to nezkusit? Vždycky se mi Shannon líbil, měl to svoje osobité kouzlo, které ale bych si troufla tvrdit, že není pro každého, anebo spíš pro každou. Já jsem si za ty čtyři roky už ale poměrně zvykla.

„Ale na našem prvním rande očekávám, že budeš bavit ty mě,“ poručila jsem si lehce zákeřně, protože jsem byla příšerně zvědavá, jaké to rande s ním asi tak bude. Vzhledem k tomu, že se dlouho známe, to sice nebylo třeba, ale beztak jsem tomu nápadu neodolala.

„Ty mě zveš na rande?“ šklebil se mi, že jsem na něj vyrukovala s tímhle, a navíc, když to bývá opačně.

„Jo, ale budu dělat, že jsi pozval ty mě,“ vyřešila jsem si to po svém, abych z toho měla lepší pocit, ale zato on se mi začal ještě víc smát. Moc hezky se koukalo na ten jeho zářivý úsměv, který nebyl dostatečně často k vidění. Většinou si totiž na tváři držel takový neutrální výraz, který celkem nikomu nic neříkal.

„Takže rande, fajn. Zejtra?“ plánoval si již aktivně, když to šlo všechno tak jednoduše a snadně. Bez servítek, užívala jsem si to…

„Jasně, a… překvap mě,“ nastínila jsem mu, že rande jako rande mi nestačí. V jeho případě určitě ne. On je stejně jako Jared hodně kreativní, takže má určitě na velice zajímavou schůzku. Těšila jsem se už teď. Nepochybovala jsem o tom, že by se mu to nepovedlo. A Shannonovi se ještě ke všemu poslední dobou dařilo všechno, na co sáhnul, takže jsem si od toho rande slibovala docela dost.

„Ahoj, krásko, připravená?“ zdravil mě Shannon u dveří, když jsem mu je otevřela. První, čeho jsem si všimla, bylo, že mu hlavu zdobil velký černý klobouk. Nejspíš ho opět chytla ta klobouková éra, ale on byl přesně ten typ, kterému klobouky vážně slušely, takže ani tenhle nebyl výjimkou. Zbytek jeho outfitu byl ale stejně tak působivý. Měl dobrý vkus, o tom žádná, i tímhle lookem mi to potvrdil. Černé triko, ocelově šedé sako, tmavší, lehce rozdrbané rifle a pohodlné boty. Takový jeho nedbale ležérní styl, který mu neuvěřitelně seděl. To Jared se oblíkal o něco odvážněji a taky podivněji, ale mělo to stejně něco do sebe.

„Já rozhodně,“ potvrdila jsem mu a zabouchla jsem za sebou dveře.

„Mimochodem, vypadáš jako vždy naprosto dokonale,“ složil mi poklonu, než jsme došli k autu, u kterého mi jako pravý gentleman otevřel dveře.

„Ty ses dneska taky vyznamenal,“ vrátila jsem mu s nepřehlédnutelným uznáním, protože mu to fakt zatraceně hodně seklo. Sice jsem u něj většinou preferovala krátké vlasy, ale tyhlety delší, rozpuštěné, v kombinaci s kloboukem, to fakticky nemělo chybu.

„Jen se snažím držet krok,“ namítl se samozřejmostí, čímž mi opět úspěšně polichotil. Zavřel za mnou s úsměvem dveře, když jsem si nasedla do jeho auta. Velké, prostorné a nablýskané SUV, které se k němu absolutně hodilo. Uvnitř mu hrála muzika, které mi sice nic neříkala, ale navozovala takovou příjemnou atmosféru, která mě ihned uvolnila a nechala ze mě spadnout tu nepochopitelnou nervozitu, kterou jsem dosud prožívala. Jako malá…

„Tak… jakej je plán?“ vyzvídala jsem, jelikož mi to prostě nedalo. Hrozně mě zajímalo, co si to na mě připravil, jelikož se tvářil úplně zapáleně, což už u něj vážně muselo něco znamenat.

„Uvidíš,“ odpověděl podle mého očekávání, čímž ve mně vzbudil logicky ještě větší zvědavost. Která ženská není zvědavá, že? Já přímo hrozně!

„A kam jedeme?“ zjišťovala jsem alespoň informace, které by mi eventuelně prozradit mohl, aby tím nic významného neohrozil. Tajnůstkář!

„Loz Feliz,“ odtajnil mi ono místo, na které nás vezl. Nato, že v L.A. žiju už nějaký ten rok, všechny části města jsem zatím neviděla, nevyjímaje Loz Feliz se Silverlake. Ten název ve mně vyvolal vzpomínky na domov, znělo mi to tak totiž. Pocházela jsem z malého městečka v oblasti Galicie, kde se znal téměř každý s každým a byli jsme tam taková jedna velká rodina. To mi tady hrozně chybělo. Ovšemže včetně mé pravé rodiny, která mi chyběla ze všeho nejvíc, ale aspoň jsem tu měla mladšího bratříčka. Tohle velkoměsto byla totální džungle a strašně dlouho mě trvalo, než jsem se v ní naučila žít.

„To zní dobře,“ podělila jsem se s ním nahlas o svoje dojmy a rozdávala jsem přitom zářivé úsměvy na všechny strany.

„Tak to počkej, až budeme tam,“ podněcoval ještě ve mně schválně tu zvídavost, což by se mu mohlo vymstít, jestli to nebude tak úžasné, jako mi to zní a jak si to myslí zjevně i on sám. Cesta utekla vcelku rychle, protože jsme si celou dobu nepřetržitě povídali, takže čas se potom jevil úplně jinak. Ono cestování po Los Angeles nebylo nic pro jedince bez pevných nervů a bezedné trpělivosti.

Zastavili jsme před restaurací, jejíž neonový rudý nápis zářil již z dálky. El Castellano. Moje domovina jako vyšitá. S těmi býky a kastanětami zaručeně. Tak tohle každopádně vypadalo slibně. S úžasem jsem vyskočila z auta dřív, než mi Shann stihl otevřít, ale když viděl můj rozčarovaný výraz, přešel to s potěšeným úsměvem.

„Španělská restaurace?“ vyřkla jsem to slovní spojení jako nějakou magickou formuli, která způsobila tuhletu moji nekontrolovatelnou euforii a nezastavitelnou nostalgii.

„Napadlo mě, že bys uvítala si připomenout trochu domov, když tu seš tak dlouho,“ podělil se se mnou o svoje myšlenkové pochody, které nás dovedly až sem. Tenhle jeho nápad se mi náramně líbil. Bylo to od něj hlavně neuvěřitelně milé. Jednou za čas projevil i tuhle svoji citlivější stránku, a fakt tím dokázal jednoho odrovnat. Momentálně alespoň mě určitě.

„To tě napadlo moc dobře,“ pochvalovala jsem si radostně a nechala jsem se zaháknutá za jeho rámě vést dovnitř. Zavedl mě za restauraci na zahrádku, která k tomu patřila, jenže tam nikdo nebyl. Usadil mě ke stolu, který byl přesně uprostřed, a kolem něj bylo podezřele hodně místa. Celkově to vypadalo tak, že mě napadlo, že to tady Shannon celé pronajal pouze pro nás, což by pro mě znamenalo opravdu velké gesto.

„Pracují tu prej tvý krajani, tak si s nimi můžeš popovídat.“ S každou další větou mě udivoval a těšil čím dál víc. Tohle rande se zdálo být lepším a lepším. Takovou radost jsem neměla velice dlouho.

A bylo to přesně tak, jak řekl. Ve svém rodném jazyce jsem nám objednala vícechodové menu, protože jako v jiném kvalitním podniku se z jednoho pokrmu prostě nenajíte. Pití jsme zvolili klasicky víno, i když nám bylo k některým pokrmům doporučeno něco jiného. Já, jakožto vegetarián, jsem volila bezmasé pochoutky, ale Shannovi jsem poradila, co z nabízených jídel je asi tak nejchutnější. Po krátké úvaze zvolil moje nejoblíbenější jídlo, když jsem ještě požívala chudáčky němé tváře a které jsme mívali jen při výjimečných příležitostech. Taky jsme si objednali hodně dezertů a zákusků, které jsme měli na ochutnávku. Po takové době, co jsem měla pravou domácí kuchyni naposled, jsem se po tom mohla doslova umlátit. Každý jsme si ještě dali polévku a hlavní jídlo. Museli tu z nás mít vážně radost…

Skvěle jsem se s ním bavila již od počátku, jenže pak přišlo velké překvapení, které si pro mě Shannon přichystal, které mě totálně rozebralo. Zničehonic se k našemu stolu přimotalo pět muzikantů, kteří spustili naši typickou hudbu, a kdyby to nebylo málo, objevila se skupinka žen ve všelijakých kombinacích černo-červených šatů s volány a roztočily se v pohybech ohnivého flamenca. Po chvilce je doplnilo i pár mužů, kteří při tomhle erotikou a energií nabitém tanci nesměli chybět. A já jsem byla doslova unešená. Nic hezčího pro mě nikdo neudělal.

„A to ještě není všechno,“ culil se Shann, když přihlížel mému nezvladatelnému nadšení.

„Ne?“ žasla jsem i nadále, až jsem si v duchu říkala, že víc už to ani není možné.

„Ale to si budeš muset chvíli počkat,“ klidnil moje stále rostoucí víření všelijakých opojných pocitů, které se ve mně díky tomuhle všemu divoce míchaly.

„Počkám, ale na jedno čekat dál nebudu,“ usoudila jsem, když jsem měla silné nutkání mu nějak dokázat, že mě tímhle tolik překvapil a potěšil. Moje nekonkrétní věta ho viditelně zmátla, když několikrát zmateně zamrkal, ale stále se tak vstřícně usmíval, takže neočekával nic velkého. Když jsem ale vstala ze židle, to ho již zaskočilo víc, a když jsem se mu vrhla kolem krku v pevném objetí, jeho výraz jsem bohužel neviděla, ale zaručeně se pouze umocnil. Shannon duchapřítomně zareagoval a stáhnul si mě na svůj klín, na který jsem se moc ráda usadila. Ihned jsem se vrhla na jeho rty, které mi celý večer věnovaly jeden hezčí úsměv než druhý. Snažila jsem se ten polibek přizpůsobit tomu mému vnitřnímu rozpoložení, takže nejenže byl nestydatě dlouhý vůči okolním přihlížejícím, ale taky poměrně vyzývavý, a to jsem neustále krotila, když jsme měli to obecenstvo.

„Děkuju,“ zašeptala jsem mu vděčně, když jsem se od něj odtáhla. „Něco takovýho pro mě ještě nikdo neudělal. Tohle všechno je… prostě úžasný. Vážně ti děkuju,“ dodala jsem vzápětí a neodpustila jsem si další polibek, který byl spíš symbolický, přesto jsem ho prožívala. Následně jsem vyskočila na nohy a vrátila jsem se opět na místo, kde jsem zjistila, že jsem zase tímhle dostala jeho, ale určitě ne zdaleka tolik, jako on mě. Tohle rande u mě už nikdy žádný nepřekoná…

Doufám, že aspoň někoho trošku překvapilo, že se stalo tohle. :D Kdo by si dokázal představit Shannona a Neriu vážně spolu a zůstal by klidně u toho? To mě docela zajímá. :) Příště už se zase můžetě těšit na Jaye, dokonce část kapitoly z jeho pohledu, a taky budete mít tu možnost se seznámit s Anahi, respektive Neria, a ne zrovna v takovém úžasném duchu, ve kterém se dosud jevila. 

DĚKUJU VÁM!! Jste prostě naprosto nejúžasnější, nejdokonalejší a nejlepčejší! :D

A omlouvám se, že kapitoly teďka přibývají tak všelijak, ale vždycky se mi do toho něco připlete. Budu se snažit to konečně nějak dohnat, ať vám tu vaši snahu a podporu vynahradím, protože si to jednoznačně zasloužíte! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 8. kapitola: