Lost in the middle -13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

A zase se nám to zamotává.

16.07.2009 (16:54) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1149×

Chvíli se absolutně nic nedělo. Měla jsem dojem, že se zastavil čas. Vítr přestal foukat a mraky na nebi se zastavily. Sol naprosto zkameněl a upřeně zíral na limuzínu před námi.
„Mel, až ti řeknu, budeš utíkat jak nejrychleji to dovedeš, ano?“
Byla jsem mimo, co se to dělo?
„Co je, Sole? Co je to za auta?“ Měla jsem strašně moc otázek a vůbec žádné odpovědi.
„Asi jsem v noci někomu šlápnul na kuří oko. Vypadá to jako odplata.“ Vytáhl mobil a vytočil číslo. Dal hlasitý odposlech. V mikrofonu to párkrát píplo a pak se ozval hlas. Hrdlo se mi sevřelo.
„Ano? Co se děje?“
„Lime, brácho, jsme ve velikým průšvihu.“
„Kde jste?“
„Na nájezdu na dálnici. Je tu Lucius s tou svojí bandou. Bojím se o Mel.“
„A sakra, Mel….. Mel slyšíš mě?“ Willův hlas jevil známky nervozity.
„Jo, slyším.“ Pípla jsem.
„Až se jim dostaneš do rukou, prosím tě, mlč, nikomu nic neříkej, mlč. Zkusím vás z toho vysekat, ale nebude to lehký. Tobě nebudou mít důvod ubližovat, voníš moc jako něco co se nejí, neboj.“
Tak moc jsem chtěla, aby to řekl, aby řekl: „Miluju tě a přijdu si pro tebe, najdu si tě.“ Ale bylo ticho.
„Sole, vem si mě na ucho.“ Sol vypnul odposlech a vzal telefon do ruky. Chvíli jen poslouchal a zdálo se mi, že bledne čím dál víc. Pak beze slova mobil zaklapl. A podíval se na mě.
„Neboj, nějak to zvládneme.“
Dveře limuzíny se otevřely a já v zrcátku viděla, že vylézalo i osazenstvo auta za námi.
„Sole.“ Šeptla jsem vyděšeně, vzal mou ruku, svírající sedadlo, do své a jemně mě po ní hladil.
„Miluju tě, Mel, nenechám je, aby ti ublížili.“ Do očí se mi tlačily slzy a nemohla jsem s tím nic udělat. Hlasitě jsem polkla a zírala na upíry, kteří se blížili k našemu autu.
„Drž se u mě, Mel.“ Řekl klidně, pak pustil mou ruku a vystoupil.
Ze zadní části limuzíny vylezli tři muži se střelnými zbraněmi připravenými k akci. Úplně poslední se objevil starší, velmi elegantně vypadající muž. Měl tmavě šedý oblek a vypadal, jako když ho právě vystřihli z módního žurnálu. Jeho ostře řezaná tvář s velmi výraznými mužnými rysy, nádherně modré oči i popelavé vlasy nasvědčovaly, že tenhle muž není jen obyčejný řadový upír. Opíral se o černou vycházkovou hůl.
Zatajila jsem dech. Byl dokonalý.
„Zdravím tě, Sole.“ Pozdravil muž hlubokým, nádherně zabarveným hlasem.
„Luciusi.“ Kývnul Sol a pak mi naznačil, abych vystoupila. Pomalu jsem otevřela dveře auta a nejistě se postavila na černý asfalt nadjezdu.
Lucius po mně střelil očima a ve tváři se mu objevil prazvláštní výraz.
Nedovedla jsem ho identifikovat. Sol mávl paží, abych přišla k němu a rychle se po mně otočil. Obešla jsem předek auta a postavila jsem se mu po boku.
„Nepředstavíš nás?“ Ozval se Lucius a mně naskočila husí kůže.
„Tohle je Melanie. Má přítelkyně.“ Vzal mě jemně kolem pasu. Cítila jsem se tak bezpečněji.
„Mel, tohle je Lucius.“ Pokynul směrem k upírovi. Znejistěla jsem, asi se nehodilo, říci těší mě nebo jinou lidskou frázi.
„Rád vás poznávám, Melanie.“ Na tváři se mu objevil dech beroucí úsměv. Sol mě sevřel těsněji.
„Pozor na něj.“ Šeptnul mi nenápadně. Asi to nebylo dostatečně potichu, protože se Lucius mírně nahrbil a zavrčel.
Pak dvěma prsty naznačil směrem k nám a Sol mě chytil za ruku.
„Teď, Mel. Běž!“ Chytil prvního upíra, který k nám přistupoval zezadu a probodl ho bodcem až doteď schovaným pod sakem.
Snažila jsem se utíkat, jak nejrychleji jsem mohla, ale nebylo to nic platné. Koutkem oka jsem ještě viděla, jak se Sol zbavil dalších dvou. Když jsem se opět podívala před sebe, zatmělo se mi před očima a já padla na silnici. Myslela jsem si, že se mi hlava, vinou tvrdého úderu zbraní, rozskočí. Automaticky jsem si na místo přitiskla dlaň a podle vlhkých vlasů zjistila, že krvácím.
Ten upír stál nade mnou, ale ne moc dlouho. Ještě než jsem ztratila vědomí, všimla jsem si Lucia, který se objevil ve zlomku vteřiny u mého těla a troufalému, totálně překvapenému upírovi, usekl hlavu mečem skrývajícím se v jeho holi. Pak se se mnou svět zatočil a má rozbitá, krvácející hlava dopadla bezvládně na beton pode mnou.
Z toho, co se dělo potom si pamatuji jen útržky, jak jsem nabírala a zase ztrácela pojem o věcech dějících se kolem. Tvrdost a chlad betonu zpod mého těla zmizela a vystřídala ho tvrdost a chlad úplně jiný. Lucius mě vyzvedl do náručí a nesl mě do auta. Mlhavě si vzpomínám na Solovo tělo bezvládně ležící na silnici. A pak už jen na tmu.

Párkrát jsem mrkla a zakvílela bolestí. Moje hlava se snažila každým okamžikem explodovat. Přitiskla jsem si dlaně na spánky a otočila se na bok. V pokoji byla tma, chvíli mi trvalo než jsem se zorientovala.
Vypadalo to tu jako v nějakém předraženém hotelu. Zařízení pokoje bylo z tmavého dřeva, na zemi huňaté vlněné koberce.
Opatrně jsem se posadila a zapřela se rukama. Vůbec se mi tu nelíbilo, chtěla jsem pryč. Spustila jsem nohy na podlahu a pod chodidly mě zašimrala zvířecí kožešina. Postavila jsem se, přidržujíc se hrany postele, abych neupadla. Hlava se mi točila a dělaly se mi mžitky před očima. Rukou jsem si sáhla dozadu, tam kde před tím zela tržná krvácející rána. Konečky prstů jsem přejela přes hrubé nitky a malé uzlíčky. Někdo mi ránu sešil.
„Bezva.“ Hlesla jsem potichu a přešla pokoj směrem k oknům. O malinko jsem odtáhla závěs. Venku byla totální tma. Dobře, takže tu ležím jen pár hodin.
Kolem stěny jsem se dostala ke dveřím, bylo otevřeno. Dveře se podvolily a já vstoupila do úzké chodby vedoucí jen jedním směrem. Na zemi byl karmínový koberec a stěny byly také tmavé. Prostor spoře a intimně osvětlovaly malé lampičky nad obrazy.
Strašně jsem se bála, když jsem procházela pomalu tmavou chodbou, vedoucí mě dál. Žádné dveře, žádná možnost úniku. Tak dva, tři metry přede mnou se prostor otevíral do velké haly.
Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila.
Bylo tu o malinko více světla, vycházejícího z velikého křišťálového lustru, vznášejícího se pod vysokým stropem. Na stěnách visely další obrazy a jednu stěnu plně pokrývala bohatě vyšívaná tapiserie. Naproti krbu, který byl u protější stěny, stály dvě pohodlně vyhlížející křesla a v něm vesele plápolal oheň. Místnosti to dodávalo na útulnosti.
„Vítám tě, Melanie.“ Ozvalo se z jednoho křesla a já sebou v úleku škubla. Až teď jsem si všimla hubené bledé paže trčící z křesla a pevně svírající otevřenou knihu.
„Nechceš mi dělat společnost?“ Tenhle hluboký, podmanivě zabarvený hlas jsem přeci znala, Lucius.
Váhavě jsem přešla ke druhému křesílku a ruku položila na mohutné opěradlo. Ve světle plápolavého ohně vypadal ještě dokonaleji. Na sobě měl jen kalhoty a bílou košili rozepnutou do půli hrudníku. Seděl pohodlně, nohu měl přes nohu a jednou rukou, opřenou o područku, si podpíral bradu. Ani ke mně nevzhlédl a dál očima hltal stránky staré knihy.
„Neposadíš se?“ Pokynul k druhému křeslu.
Sedla jsem si a až teď si všimla, co mám na sobě. Tmavě vínová noční košile na ramínka rozhodně nebyla moje, i když mi padla jako ulitá. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, kdo mě převlékal. Pohledem jsem zabrousila k ohni. Příjemně hřál a plápolání plamenů mne uklidňovalo.
„Jak se ti líbí ubytování, Mel?“ Zeptal se tiše a konečně se na mě podíval. Zaklapl knihu a odložil ji na malý stoleček, stojící mezi křesly.
„Kde to jsem?“ Zeptala jsem se vystrašeně a zapřela se do křesla. Bylo ještě pohodlnější než vypadalo.
„U mne doma. Byla jsi raněná, potřebovala jsi ošetřit.“
Kývla jsem a podívala se znova do ohně.
„A kde je Sol, je v pořádku?“ Můj hlas se chvěl, dobře jsem si pamatovala na jeho bezvládné tělo ležící na asfaltu.
„Ano, myslím, že si neužívá až takového pohodlí jako ty, má milá, ale je živý. Na to ses ptala, ne?“
Znovu jsem přikývla a pak se mu podívala do očí.
„Co s námi teď bude?“
„Myslím, že to záleží jenom na tobě.“ Pobaveně se uculil a sehnul se ke stolku. Z velké křišťálové karafy si nalil do sklenky krev.
„Dáš si, má milá?“ Zeptal se a aniž by počkal na odpověď, nalil i do druhé.
Podal mi ji, váhavě jsem si ji od něho vzala a napila se. Tak tohle bylo něco. Bylo to jako srovnávat slámové víno předních značek s tím nejlevnějším krabicovým ze supermarketu.
„Co je to? Chutná to úžasně.“
„Krev.“ Usmál se a zavrtěl hlavou.
„To vím, ale..“ Pak mi to došlo, tihle upíři se asi neživili krví zvířat, tohle byla lidská krev.
Zaskočilo mi a já se rozkašlala. Položila jsem nedopitou sklenku zpět na stůl a se slzami v očích jsem se na něho podívala.
Dusil smích a ramena mu cukala.
„Proboha, co ti dávali k jídlu? Netvrď mi, že tě nutili pít zvířecí? Bože můj, chudinko malá. Měla by ses živit něčím opravdu vydatným a silným. Mladí muži mají krev, která by tě dokázala postavit na nohy.“
„Na nohách stojím poměrně jistě, řekněte mi, co ode mě vlastně chcete.“
„Od tebe? Naprosto nic, drahoušku. Jsem jen velmi rád, že jsem tě našel. Skoro po třiceti letech. Víš, že vypadáš jako přesná kopie tvé matky? Až mi to vyrazilo dech, když jsem tě spatřil.“
Zamračila jsem se a stáhla obočí. „Znal jste ji?“
„Víc než si myslíš. Jsem tvůj otec, Melanie.“
Vytřeštila jsem oči a zalapala po dechu. Vlastně nevím, proč mě to tolik vyděsilo. Jsem na půl upír, můj otec byl asi stěží člověk.
Zírala jsem na něho a snažila si to srovnat v hlavě, seděla jsem naproti svému otci. Kdoví kde držel Sola a já ze všeho nejvíc chtěla odsud vypadnout.
„Já nemám otce.“ Řekla jsem naštvaně a složila si vzdorovitě ruce na prsou.
„Fajn, nebudu tě nutit, abys mi říkala tatínku.“ Opět se usmál a dopil svoji sklenku, položil ji na stoleček.
„Pustíte mě odsud?“ Zeptala jsem se a tak nějak už dopředu znala odpověď.
„To nemohu, má milá. Právě jsem tě našel a ty bys mě zase chtěla opustit?“
„A mohla bych alespoň, prosím viděl Sola? Jen na chvilku, prosím.“ Nevěděla jsem jak jednat s otcem, vzhledem k tomu, že jsem nikdy žádného neměla, ale musela jsem se to co nejrychleji naučit.
„Melanie, tykej mi. Jestli mi nebudeš říkat otče, říkej mi jménem. Jsem Lucius.“
Kývla jsem. „Mohla bych, prosím vidět Sola?“
„Je tvůj milý? Máš ho ráda?“ Používal moc zvláštní výrazy, musela jsem se usmát. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, to ho možná ještě drží při životě.
„Ano.“ Řekla jsem rychle a podívala jsem se mu do očí.
„Fajn, běž se do pokoje obléknout a pak tě za ním dovedou.“ Otec pokynul směrem k pokoji a do ruky opět uchopil knihu.
Připadala jsem si jako ve špatném snu. V pokoji na posteli na mne čekala kupička nových triček a také troje rifle. Nové spodní prádlo a dvoje boty v mé velikosti. Kdo to sem položil? Vždyť je to jedno. Rychle jsem se oblékla, musela jsem vidět Sola.
Za pár minut jsem se vracela zpět do haly, otec pořád seděl ve svém křesle a ve dveřích stáli dva muži. Pokynul směrem k nim a pohledem mě doprovázel až ke dveřím. Musel to být velmi starý dům, když jsme scházeli do sklepení, dýchlo na mě vlhko a nechutný smrad zatuchliny.
Celý dům byl zřejmě podsklepený, labyrint podzemních chodeb byl skoro nekonečný.
Konečně se muži zastavili u jedněch dřevěných, dost bytelně vypadajících dveří, a otevřeli. Vešla jsem pomalu dovnitř a oni je za mnou zabouchli. Trhla jsem sebou, jak jsem se lekla.
Tak tohle bylo to otcovo ne zas tak velké pohodlí? Holé kamenné vlhké stěny. Starý kýbl hozený v rohu a v protějším starý slaměný kavalec.
Malým zamřížovaným okýnkem sem dopadal skoro neznatelný, úzký pruh měsíčního světla. Párkrát jsem mrkla a uviděla postavu ležící na matraci.
„Sole.“ Šeptla jsem, ani se nepohnul.
Přešla jsem k němu. Rozpoznávala jsem černé kalhoty i světle šedou košili, která byla špinavá a místy krvavá. Sako měl složené pod hlavou a pravidelně oddychoval. Měla jsem sto chutí ho nechat spát, nebudit ho, jenže jsem nevěděla, jak dlouho mě u něho nechají.
Opatrně jsem přiklekla na matraci a sáhla mu na rameno. Okamžitě se probral, rychle se vymrštil a já skončila na zádech. Držel mi ruce a zíral mi do očí. Tahle pozice mi nebyla zase tak nepříjemná, jen kdyby to tu tolik nepáchnulo.
„Mel?“ Zeptal se, jako kdyby nevěřil svým očím. Vypadal, jako by se srazil s náklaďákem, ten ho přejel a ještě couvnul.
„Sole.“ Špitla jsem a těkala očima po jeho modrofialovém obličeji. Pustil mě a svalil se na záda vedle mě. Zdálo se mi, že do téhle obranné akce dal všechnu svoji zbývající sílu. Zavřel oči a dlaně si přitiskl na víčka.
Sedla jsem si a nechala ho vzpamatovat.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se po chvíli a podíval se na mě.
„Jasně, nic mi není, ale ty vypadáš jako by sis dal deset poctivých kol v ringu.“ Prsty jsem jemně přejela po jeho spánku.
Zachytil mou ruku políbil mě do dlaně.
„Hlavně, že ty jsi v pořádku.“
„Sole, jak se z toho dostaneme?“ Doufala jsem, že má nějaký plán.
„Pravdu?“ Mrknul na mě a já kývla. „V takovýmhle srabu jsem ještě nebyl.“