OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the middle -19. kapitola

23.07.2009 (17:00) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1008×

„Á, Melanie. Pojď dál.“ Vyzval mě otec a pokynul ke křeslu naproti němu.
„Posaď se.“
Než jsem přešla ke krbu, svlékla jsem si mikinu a uvázala ji kolem pasu. Udělala jsem, co mi otec řekl.
„Dáš si?“ Nadzdvihl karafu s krví a já jen neznatelně přikývla. Nalil nám a mou sklenici mi opatrně podal.
Někdo měkce klepl na dveře a v nich se objevil Pascal následován Willem, který nesl ohromný tác s jídlem pro mě. Ani se na mě nepodíval a já za to byla neskutečně vděčná, minimálně bych se začervenala a to by otci asi neuniklo.
Postavil tác na stůl a pak se beze slova otočil a odešel.
„Šikovný mladík, nemyslíš?“ Lucius si přehodil nohu přes nohu a upil ze své sklenice.
„Který?“ Snažila sem se hrát nechápavou.
„Ten nový kuchař. Vaří dobře?“
„A ten, no jo, jde to.“ Sklopila jsem oči a pohrávala si se svou sklenkou.
„V noci jsem ho cítil u tebe v pokoji. Byl tam?“
A je to v háji, sakra mysli. Co mohl slyšet, do háje! Mou mysl zaplavila panika. Snažila jsem se ovládnout rytmus svého srdce, mohlo by mě prozradit. Zhluboka jsem se nadechla a přikývla.
„Ano, volala jsem do kuchyně, donesl mi nějakou krev, měla jsem žízeň.“
Otec chápavě pokýval a zdálo se, že tohle mu jako vysvětlení stačí, asi opravdu viděl tác se sklenicí na odkládacím stolku.
„No, asi jsem ti tam neměl tak vtrhnout a bez ohlášení. Omlouvám se, ale když Pascal odvolal stráže od tvých dveří…myslel jsem, že bys to ráda věděla. Že se třeba budeš chtít jít projít do parku nebo po domě. Je tu nádherná zahrada, Mel. Samozřejmě je ti tu vše k dispozici, kdyby sis chtěla někam vyjet nebo tak. Ale dej mi předtím vědět, ano.“
Zvedla jsem k němu oči a pak kývla. Žaludek mi hlasitě zaprotestoval a já si uvědomila, že už jsem pěkně dlouho nic nejedla.
Otec se usmál a vstal, elegantně mi nabídl rámě a když jsem ho přijala, odvedl mě ke stolu.
Podržel mi židli a pak ji jemně přisunul ke stolu, cestou ještě oddělal poklop z mého talíře a sedl si naproti mně.
„Dobrou chuť, Mel.“ Řekl a já přikývla.
„Už sis rozmyslela, jestli se mnou půjdeš do toho klubu? Rád bych ti představil pár přátel.“
„Radši bych zůstala doma, jestli ti to nebude vadit, ale ty klidně jdi.“ Hned jsem se snažila chytit příležitosti, jak ho dostat z domu.
„No, chtěl jsem tam jít hlavně kvůli tobě.“ Zamračil se, ale pak se opět uvolnil.
„No, nevadí, tak půjdeme někdy jindy, jestli se ti večer nebude chtít.“
Kývla jsem a nabrala si první sousto na vidličku. V tu chvíli se mi moje hodnocení Willova kuchařského umění, zdálo strašně zlé. To jídlo bylo naprosto božské a já se malinko začervenala, když jsem si vzpomněla na důvod, proč se dnes tolik snažil, aby mi chutnalo.
„Chci, abys vyřídila Solovi, že mu dávám den na to, aby se rozhodl. Pak budu chtít slyšet jasnou odpověď.“
„Řeknu mu to.“ Zamumlala jsem s plnou pusou a napila se, abych jídlo spláchla.
„Chci, abys věděla, že jsem opravdu rád, že jsi tady, Mel.“
Dojedla jsem a pak k němu zvedla oči.
„Díky, otče.“ Snažila jsem znít věrohodně, procítěně a láskyplně. Doufala jsem, že se mi podařilo ho přesvědčit.
„Mohu jít navštívit Sola?“ Snažila jsem se udržet nevzrušenou tvář a dívat se mu přímo do očí.
„Ale jistě, má drahá. Užij si ho, dokud je ještě člověk.“ Usmál se, ale mně výraz jeho tváře přišel spíše jako ironický úšklebek.
Vstala jsem od stolu a poděkovala za večeři. Přede dveřmi na mě nečekal Pascal a tak jsem zrovna vyrazila směr sklepení. Před jeho celou seděli dva upíři a naštvaně mě propalovali pohledem. Dobře, možná jsem se mýlila v tom, že jim tohle prostředí vyhovuje.
Jeden z nich otráveně vstal a otevřel mi dveře. Opět se ozvalo nepříjemné zavrzání, připadalo mi, že už si na ten hrozný vtíravý zvuk začínám zvykat.
Vešla jsem dovnitř, byla tu hrozná tma i přes ten trošek světla, který dopadal na podlahu.
Sol seděl na matraci, opřený zády o stěnu. Ani nevstal, když mě uviděl. Čekala jsem vroucnější přivítání.
„Ahoj.“ Pípla jsem nejistě a udělala pár kroků k němu.
Usmál se a zamával mi, až teď jsem si všimla okovů, obepnutých pevně kolem jeho zápěstí. Řetězy, kterými byl spoután, kovově zařinčely a já se zamračila.
„Co má zas tohle znamenat?“
„Trochu jsem se nepohodl s jedním strážným. A …. Mel, právě v něm šlapeš.“ Očima mi sjel k botám.
Sklonila jsem hlavu a pak uskočila stranou. Doposud jsem stála v nevelké kupičce světle šedého popela.
„Co se tu proboha stalo?“
„Dovoloval si a tak jsem ho setnul jeho vlastní zbraní. Pak mi nasadili tohle.“ Zvedl ruce a ukázal mi oba stříbrné náramky. Naštvaně jsem si složila ruce v bok.
„Neříkal jsi mi náhodou, že mám hrát hodnou holčičku? Co takhle, kdyby jsi mi alespoň trochu pomohl ve snaze zachránit ti život.“
Vykouzlil naprosto odzbrojující úsměv a vypadalo to, že mu ani nevadila další veliká modřina, která mu přibyla na čelisti. Zřejmě dostal s okovy ještě pěkný nářez.
„Jinak ti nic neudělali?“ Došla jsem až k matraci a pomalu se svezla na kolena vedle něho.
Nepouštěl ze mě oči a pak se trochu nahnul, směrem dopředu a vtáhnul si mě do náručí. Seděla jsem teď mezi jeho pokrčenýma a roztaženýma nohama, opřená zády o jeho hruď.
„Nemohl jsem se tě dočkat.“ Šeptnul mi do ucha. „Zmizela jsi, nebyla si tu, když jsem se vzbudil.“
„Já vím.“ Zamumlala jsem a sklopila oči k podlaze.
Hrála jsem si s jeho prsty a užívala si jeho teplé, hebké kůže, jeho vroucího doteku. Začínalo mi to připadat zvláštní, sice spolu nechodíme a já miluji Willa a tím jsem si byla stoprocentně jistá, ale cítím i něco velmi hlubokého k tomuto nádhernému muži.
„Sole?“
„Hmm?“ Brouknul a svými horkými rty se mi otřel o můj ušní lalůček. Zachvěla jsem se a věděla, že bych měla něco říct, nebo něco udělat, třeba ho odstrčit. Neudělala jsem nic, moc se mi to líbilo.
„Otec ti vzkazuje, že máš jeden den na rozmyšlení a Will zas, že pro tebe přijde v noci před svítáním.“
„Hmm.“ Zdálo se mi to, nebo to opravdu nevyznělo moc nadšeně.
„Na co myslíš?“ Šeptla jsem.
„Že až budeme zase doma, už se ke mně nikdy takhle nepřitulíš. Bude mi to chybět.“ Ukazováčkem pravé ruky mi zastrčil vlasy za ucho a stejným ladným pohybem mi přejel od ramene po šíji směrem nahoru a skončil na mé čelisti.
„Vím, že bych měl sám sebe donutit tě přestat milovat. Nejde to, Melanie. Vím, že patříš Limovi, že ho miluješ, jenže…“ Jeho tichý hlas se zlomil a já pekelně bojovala s touhou se k němu otočit čelem. Vidět mu do tváře, pohladit ho po spánku a něžně ho políbit.
„Nepředstavitelně mě to k tobě táhne. Je to jako kouzlo, nemůžu se toho zbavit, byť se snažím sebevíc. Asi bych měl odejít, až se z toho dostaneme. Nechat vás o samotě. Máte jeden druhého, milujete se…“
Už jsem nevydržela. Ksakru, proč mě jeho slova tolik zraňovala. Proč jsem si jen nedovedla v tu chvíli představit, že by odešel. Znělo to logicky, ale drásalo mě to někde hluboko uvnitř a působilo mi to nepředstavitelnou bolest. Někdy v průběhu jeho věznění tady, se stalo něco, co způsobilo, že už mi nepřešlo tak šílené, myslet na něho a na mne, jako na nás.
Otočila jsem se tak rychle, že se až polekal. Nyní jsem klečela na stejném místě, ale čelem k němu.
Na pár vteřin zatajil dech a pak vydechl a mne do tváře uhodila jeho nádherně kořeněná vůně. Přitahovala mne víc, než kdy předtím. Slyšela jsem jeho srdce, které se zrychlilo, zčásti tím, jak se leknul a zčásti i mojí blízkostí. Vnímala jsem ten nádherný živoucí zvuk a on mne zaplavoval. Po pár úderech mi přišlo, že už ani nemohu vnímat jiný zvuk než tento.
Mé tělo reagovalo naprosto stejně. Můj tep se zrychloval a cítila jsem krev, která se mi nahrnula do hlavy a teď mi zběsile tepala ve spáncích. Dech se mi zkracoval a ztrácel svoji hloubku. Začínala jsem se bát. Byli jsme až nebezpečně blízko. Díval se mi do očí a já se v nich topila. Nikdy jsem ještě neviděla zamilovanější pohled.
Jeho nádherné oči, barvy mléčné čokolády, způsobily, že jsem zapomněla na svět okolo. Byla jsem jako poblouzněná.
Položila jsem pomalu své ruce na jeho široká ramena a přesunula váhu svého těla víc dopředu. On mne chytil v pase a přitáhl si mne blíž. Stále jsem byla chycena v jeho žádoucím pohledu. Nemohla jsem ani mrknout, prostě to nešlo.
Nahnula jsem se k němu a v ten okamžik, když se naše rty setkaly, zavřela oči.
„Miluji tě.“ Šeptnul ještě a já ucítila, jak mnou ta dvě slova projela. Zasáhla přesně svůj cíl. Zhluboka jsem se nadechla a náš vzájemný polibek prohloubila, z letmého dotyku se stal polibek hodný stříbrného plátna.
Nikdy jsem si ani neuvědomila, jak božsky líbal. Možná to bylo vždy způsobeno mou odtažitostí, teď jsem se ale rozhodně odtáhnout nechtěla.
Věděla jsem, že mu to samé říct nemohu a on to věděl také. Přišlo mi, že to ani nečekal. Byl vděčný za vše, co jsem se mu rozhodla dát.
Ve svých ústech jsem ucítila jeho horký jazyk, v uších mi začalo hučet a připadala jsem si, že ztrácím pevnou půdu pod nohama.
Jeho dlaně se přesunuly od mého pasu na můj krk. Jednou rukou mi prohrábl vlasy a druhou pevně přitiskl na můj zátylek.
„Bože.“ Šeptl a odtáhl se ode mne, aby mi viděl do očí. Přišlo mi, že si právě uvědomil, co děláme a k čemu se tu schyluje. Taky jsem to věděla, ale přišlo mi, že už není cesty zpět.
„Já vím.“ Broukla jsem, když mě začaly zase poslouchat hlasivky a snažila se zklidnit svůj dech. Chvíli váhal. Dýchal s pootevřenými ústy a znova a znova mne dostávala na kolena jeho dokonalá vůně. Dokonce jsem si dokázala k jeho vůni představit i chuť, nádherně sladkou a plnou chuť jeho krve.
Těkal zmateně očima po mém obličeji, až pohledem ustrnul na mých rtech. Znovu se mi zadíval upřeně do očí a pak se ke mně natáhl a začal mne opět líbat.
Zapletla jsem prsty do jeho krátkých vlasů a on se opatrně, se mnou v náručí, sesunul na matraci.
Ležel teď nade mnou a zapíral se o lokty. Řetěz od jeho okovů mě nepříjemně tlačil do zad, ale bylo mi to jedno. Dokázala jsem se plně soustředit jen na jeho horké tělo, tak pevně přitisknuté k mému.
Mezi polibky šeptal mé jméno. Rychle jsem rozepnula jeho košili a stáhnula mu ji z ramen. Zvedla jsem k němu hlavu a líbala ho na krk, ramena i hrudník. Všude tam, kam jsem jen ústy dosáhla.
Klekl si mezi mé pokrčené nohy a sundal mi tričko. Hladila jsem ho konečky prstů po jeho vypracovaném břiše, když mi rozepínal rifle. Stáhl mi je jemně z boků a já nadzdvihla zadek a pak zvednula i nohy, aby mě jich mohl zbavit. Odhodil je bokem a nestydatě mě sjel pohledem, očividně byl hodně spokojený s tím co vidí, v očích se mu zablesklo a mnou projela vlna touhy. Mé kalhotky záhy následovaly za ostatním oblečením.
Lehl si vedle mne a vyhoupl si mě na klín. Okamžitě jsem ucítila, i přes hrubou látku jeho riflí, to, co bylo mým očím doposud skryto.
Zhoupla jsem se mírně dopředu a dozadu, on zaklonil hlavu a se zatnutými zuby tiše zasténal. Ruce se mi neuvěřitelně třásly, když jsem rozepínala přezku jeho pásku. Věděla jsem, že v každém, i sebemenším pohybu ho omezují řetězy. Tak tohle bylo jenom na mně.
Zhluboka jsem se nadechla a konečně stáhla rifle z jeho boků. Fajn, tak tomuhle se prostě nedalo nic vytknout. On byl dokonalý.
Se zatajeným dechem jsem přejela nehtem po jeho hrudníku, přes vypracované svaly na břiše až k pupíku. Netrpělivě mě zachytil za zápěstí a položil mi dlaně na své prsní svaly, pak mě chytil opatrně za boky a posadil si mě na svou tepající chloubu.
Zaryla jsem nehty do jeho horké kůže s klonila hlavu. Byl to nádherný pocit. Naprosto skvěle a pevně zaplnil to hladové místečko v mém středu.
Zhluboka vydechl a slastně zavřel oči. Prudce je však otevřel při mém prvním kolíbavém pohybu a prsty křečovitě sevřel má stehna.
Snažili jsem se být co nejvíce potichu, ale stejně občas jednomu z nás utekl z hrdla tichý sten.
Celou tu dobu, co jsem se pohybovala v jeho klíně, mě propaloval pohledem. Připadalo mi, že si chce zapamatovat každičký můj nádech, každý pohyb i výraz mé tváře.
Zalapala jsem po dechu a tvrdě sevřela jeho paže, právě v ten samý okamžik, kdy jsem pocítila, že se jeho svaly napjaly. Sevřel svou čelist a tlumeně zasténal. Jeho velké horké dlaně pleskly o můj zadeček a on si mě přirazil tvrdě na své tělo. Projela mnou vlna extáze a já se rozplakala. V záchvatu pláče jsem se zhroutila na jeho široký, svalnatý hrudník. Všechno to na mě dolehlo.
Mlčky si mě schoulil v náručí a přetáhl přes nás starou deku, která byla složená u stěny. Já se otřásala v hlasitých vzlycích a on mě hladil po rameni a zasypával mou uslzenou tvář polibky.
„Copak se stalo? Ublížil jsem ti nějak?“ Zašeptal a já k němu zvedla své oči.
Zamrkala jsem, abych se zbavila přebytečných slzí a mírně zavrtěla hlavou.
„Přijde mi, že každému jenom ubližuji. Nejdřív tobě, tak moc mě to bolelo, vidět jak tě trápí, že tě od sebe odháním. Teď Willovi, zabije ho to, až se o tomhle dozví. Jsem hrozná, měl si mě v té uličce nechat, teď už by bylo po mně a nemohla bych nikoho trápit.“
„To neříkej, Mel. Jsi to nejlepší, co mě mohlo kdy potkat. Myslel jsem, že už se nikdy nezamiluju. Byl jsem jako mrtvý než jsem uviděl tebe. Schoulenou na zemi, roztřesenou hrůzou a raněnou.“ Políbil mě do vlasů a pak se zavrtěl.
„Neříkej mu to. Oba víme, že tohle bylo poprvé a naposledy. I když musím říct, že to bylo překrásné poprvé a naprosto dokonalé naposledy. Už napořád tě budu mít vrostlou ve svém srdci, nikdo mi tě odtamtud nevytrhne, i kdyby se sebevíc snažil.“
Posmrkla jsem a přitiskla se k němu víc. Kdyby tak existoval svět, kde bych mohla mít oba. Jenže tenhle život je o volbách a já už si dávno zvolila, i Sol to věděl. Ani mě nepřesvědčoval, že bych měla zůstat s ním. Tohle byl dokonalý a vzácný okamžik, který se nebude už víckrát opakovat. O to víc jsem si ho chtěla užít. Pevně mě objal a já zavřela oči. Vnímala jsem jeho nádhernou vůni a špičkami prstů přejížděla po hebké pokožce jeho hrudníku. Bylo mi krásně.

Autor: Nenefer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the middle -19. kapitola: