Lost in the middle -21. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Hezké počtení :-)

27.07.2009 (17:40) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1085×

Zakřičela jsem, co mi to jen šlo a rychle se posadila na posteli. To už mě zpět do polštáře tlačily jeho chladné dlaně.
„Jen klid, to byl jenom sen, Mel.“
Rozhlédla jsem se kolem a matně se mi začalo vybavovat, jak jsem se sem vlastně dostala.
Will seděl vedle mě a upřeně se mi díval do očí.
„Jen sen.“ Zašeptala jsem a má ruka automaticky vystřelila k mému rozraženému rtu. Už se to hojilo, ale jizvička byla ještě znatelná.
Plná sklenička vodky, co mi přinesl Will, způsobila, že jsem okamžitě usnula. Celou dobu seděl u mě a sledoval můj neklidný spánek. Musela jsem sebou pořádně házet, protože postel vypadala, jako by se po ní prohnalo stádo divoké zvěře.
„Kolik vlastně je?“ Podívala jsem se na hodinky, bylo už v podvečer. Spala jsem sice pár hodin, ale cítila jsem se pekelně unavená a celá rozlámaná. Tvář mě štípala od tvrdých políčků, které jsem dostala a bolela mě hlava.
Přitiskla jsem si dlaň na čelo a znaveně vzdychla. V mžiku mou ruku vystřídala jeho ledová dlaň. Bylo to chladné a velice příjemné.
„Díky,“ vzdychla jsem a položila mu hlavu do klína.
Hladil mne po vlasech a po tváři.
„Už jen pár hodin a budeme odsud pryč.“ Zašeptal a já neznatelně přikývla.
„Jak si mě vůbec našel?“ Zeptala jsem se.
„Cítil jsem jeho pach v hale a šel jsem po čichu. Moc jsem se o tebe bál a právem. Musíš na sebe dávat větší pozor, Mel. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo.“
Jeho hlas byl tichý, ale důrazný. Hlasitě polkl a dodal.
„Nemohl bych být bez tebe. Kdyby se ti něco stalo, nemohl bych žít dál.“
„Miluji tě, Wille.“ Šeptla jsem, cítila jsem se hrozně unavená.
„Donesu ti nějakou krev, potřebuješ se dát dohromady.“ Položil mě zpět na postel a přehodil přese mne deku.
„Hned jsem zpět.“
Slyšela jsem klapnutí dveří a pak se dveře znovu otevřely a já se ohlédla přes rameno. Nestál v nich však Will, ale můj otec.
„Co tady děláš?“ Řekl naštvaně a stál mezi dveřmi, ve tváři tvrdý výraz.
S obtížemi jsem se vyhrabala do sedu. Deka mi spadla z ramen a bylo vidět, jak si otec oddechl, když mě uviděl oblečenou.
„Pane.“ Zachránil mě Willův hlas.
Otec se otočil a střelil po něm zlostným pohledem.
„Co se to tu děje? Vysvětlíte mi, proč je má dcera ve vaší posteli?“
Will se protáhl kolem mého otce a sedl si na postel vedle mne. To se otci dvakrát moc nelíbilo a temně zavrčel.
„Jeden z vašich lidí jí chtěl ublížit. Zaslechl jsem podivné zvuky a šel se radši přesvědčit, co se děje. Vysoký upír se světle hnědými vlasy a popálenou tváří se právě chystal vaši dceru znásilnit, pane.“
Při tom předposledním slově sebou Lucius trhnul a zkřivil obličej do bolestivé grimasy.
„Kde je ten bídák?!“ Utrhl se na Willa.
„Osobně mu useknu hlavu, jak se jen opovážil…“ Otec se otočil ve dveřích, ale pak si uvědomil, že nepočkal na Willovu odpověď a vrátil se zpět na své místo.
„Obávám se, pane, že to už nebude možné.“
„Jak to?“ Lucius metal očima blesky. Dojalo mě, jakou měl o mě péči.
„On je mrtvý. Chtěl se se mnou prát, bál jsem se samozřejmě o bezpečnost vaší dcery a tak jsem ho odklidil z cesty.“
Starostlivě mi přidržel sklenici s krví u úst. Pořádně jsem se napila, hned se mi ulevilo.
„To bych vám měl asi poděkovat. Zachránil jste to nejcennější, co mám.“ Otec se podíval na mě a pak na Willa.
Ten jenom přikývl a položil vypitou sklenku na noční stolek.
„To bylo samozřejmé, pane, udělal by to každý.“
Lucius sevřel pevně čelist a mírně kývnul.
„To jistě. Mohl byste mi nyní pomoci a donést Melanii do jejího pokoje?“
Podívala jsem se na Willa, ale on sledoval pouze mého otce.
„Jistě, pane, hned to bude.“
Otočil se ke mně a tak, aby to otec neviděl, na mne mrknul. Stáhl mi deku z nohou a podstrčil jednu ruku pod má kolena a druhou pod mými zády. Opatrně mě vyzvedl do náručí. Bez přemýšlení jsem se k němu přitulila, ale on se narovnal, jako když do něho píchne a tiše si odkašlal. Hned mi to došlo a snažila jsem se nahodit výraz, že je mi úplně volný. Nebylo to tak lehké, jeho chladné tělo jsem cítila až moc dobře. Zachvěla jsem se. Will se nepatrně usmál, když se otec otočil a vedl nás chodbou do haly a dál po schodech nahoru k mému pokoji. Své ruce jsem měla spojené vzadu na jeho krku a tak jsem ho alespoň hladila palcem. Při každém mém pohlazení se mírně ošil a střelil po mně vyčítavým pohledem.
Otec nám podržel dveře a Will vstoupil do pokoje se mnou v náručí. Udělal pár kroků k posteli a opatrně mě na ni položil. Pak se jen otočil a s tichým rozloučením s mým otcem odešel. Lucius za ním zavřel dveře a starostlivě mě sjel očima od hlavy až k patě.
„Neudělal ti nic?“
Zavrtěla jsem hlavou a natáhla se na postel.
„Dnes asi nebudeš mít náladu na ten klub, že?“ Jeho slova zněla tiše a tak nějak provinile.
Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na něj.
„Mrzí mě to, Mel, ale já se tam budu muset stavit, nějaké obchodní záležitosti. Budu se snažit to vyřešit, co nejdřív. Vrátím se brzy.“
Udělal krok ke dveřím, váhavě sáhl na kliku a otočil se na mě přes rameno. Jeho oči byly smutné.
„Prosím, netoulej se po domě, není tu bezpečno.“
Tak to už jsem měla tu čest poznat na vlastní kůži. Přikývla jsem a zavřela unaveně oči. Otec odešel a já zůstala v pokoji sama. Chvíli jsem jen tak sledovala strop nad sebou, ale hned jak jsem se překulila na stranu, usnula jsem.

Ani nevím, jak dlouho jsem spala, ale zdály se mi příšerné sny. Znovu jsem prožívala útok popáleného upíra a do toho se mi míchaly záblesky milování se Solem. Vznikla z toho bizardní směsice obrazů a zvuků, která mě děsila.
„Ne!“ Vykřikla jsem, když mě probudil tlak chladných dlaní na mé ruce.
Ještě než jsem stačila otevřít oči, přesunula se jedna dlaň na má ústa, abych nemohla křičet.
„Ššš, to jsem já, Mel. Nekřič.“ Jeho krásně sametový hlas zazněl tiše u mého ucha a já se konečně uvolnila s poznáním, že mi nehrozí žádné nebezpečí.
Koukla jsem se na něho. Jeho obličej byl tak blízko, jeho oči se usmívaly a pomalu těkaly po mé tváři.
„Wille.“ Šeptla jsem slabě a snažila se vykouzlit na tváři úsměv. Moc mi to nešlo, byla jsem ještě rozechvělá z noční můry, kterou jsem měla.
„Tvůj otec odjel, jen jsem si říkal, že bys třeba chtěla, abych byl s tebou.“
„Jasně, že chci, abys tu byl se mnou.“ Váhavě jsem pozvedla ruku a špičkami prstů jemně přejela po jeho krásné tváři.
„Kolik máme ještě času?“ Zeptala jsem se tiše.
„Víš, Mel, chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit.“ Zabořil svůj pohled do polštáře a mě pod tíhou jeho gesta mírně zamrazilo.
„Co se děje, Wille?“
„Jen jsem přemýšlel, našla jsi otce, je tvou jedinou rodinou. Je to upír a vím, že není žádný svatoušek, ale…“
„Co tím chceš říct?“ Přerušila jsem ho otázkou.
„Kdybys s ním chtěla zůstat….dostal bych odtud Sola a …“
„Wille.“ Šeptla jsem překvapeně a stáhla obočí. To snad nemyslí vážně. Opravdu předpokládá, že je opustím a zůstanu s mužem, kterého znám sotva pár dní.
„Řekni, že si děláš legraci.“ Hlesla jsem vyděšeně a hledala odpověď v jeho krásných, hlubokých očích.
Copak už mne nechtěl? Nechtěl být se mnou? Opustil by mne tak snadno? Aniž bych to mohla ovlivnit, pocítila jsem ten známý pocit uslzených očí. První slaná kapička se mi přehoupla přes řasy a já sledovala, jak se jeho výraz mění. Jeho pohled zněžněl a jeho hnědé oči se také zaleskly. Zhluboka se nadechl a na moment zůstal jako kamenný s ústy pootevřenými.
„Ne, prosím, tak jsem to nemyslel. Mel, neplač. Prosím, neplač.“ Stíral mi slzy z tváří.
Automaticky jsem se k němu přitiskla a zabořila svůj obličej do jeho hrudníku. Potřebovala jsem ho cítit vedle sebe. Objímat ho, abych se ujistila, že mi nezmizí.
Schoulil si mě do náruče a hladil mě po rameni.
„Nikdy bych tě neopustil, Mel. Vrátil bych se k tobě hned, jak by byl Sol v bezpečí. Vždyť jsem říkal, že život bez tebe by pro mne neměl žádnou cenu.“
Otřela jsem si dlaní mokrý obličej a mrkla na hodinky.
„Kdy chceš vyrazit?“
Zachytil mou ruku a podíval se taky.
„No, teď je dvanáct, šel bych do toho tak ve tři, abychom měli v záloze svítání, kdyby se něco zvrtlo.“
Přejel mě pohledem a pak se uculil.
„Máš něco černého? Abys nebyla tak nápadná?“
Až teď jsem si všimla, že je také oblečený celý v černém. Jen jsem kývla a vstala z postele.
„Myslím, že jsem tam viděla něco černého.“ Ukázala jsem k šatně a hned to šla prozkoumat. Nejen, že tam bylo černé oblečení, ale ještě jsem si mohla vybírat.
Když jsem ze sebe stáhla rifle a tričko, uvědomila jsem si, že bych si strašně ráda dala sprchu.
Do ruky jsem vzala kupičku černých věcí a vypochodovala do pokoje. Will ležel na zádech na mé posteli a ruce měl složené pod hlavou. Jakmile mě uslyšel, nadzdvihl se na loktech a s úsměvem na rtech mě sjel pohledem. Omluvně jsem cukla rameny a po špičkách přecupitala pokoj ke dveřím koupelny. Zavřela jsem za sebou a zapřela se zády o dveře. Shodila jsem ze sebe spodní prádlo a pustila sprchu. Župan hodila přes skleněnou zástěnu a vlezla si pod krásně horký proud vody.
Tisíce příjemně teplých kapiček se tříštily o moji pokožku a já cítila každou jednu z nich. Soustředila jsem se na ně a snažila nemyslet na to, co nás v následujících hodinách asi čeká.
Vnímala jsem kapky, které mi kanuly po těle a spojovaly se s ostatními. V malých potůčcích mi stékaly po zádech a po bříšku dál na zadeček a stehna. Pocítila jsem známé šimrání v podbřišku, s hlasitým vzdychnutím se zapřela dlaněmi o stěnu před sebou a vstrčila pod sprchu i hlavu. Mírně jsem se předklonila a cítila, jak mi kapky dopadají na zátylek a stékají mi na tvář a po nose.
Těžko říct, jak dlouho jsem si užívala uklidňujících účinků vařící vody, ale vylezla jsem, až když se mi na prstech začaly dělat varhánky. Sáhla jsem po osušce a vytřela si vlasy do sucha, oblékla si župan. Bylo mi příjemně a tak jsem vzala kupičku čistého oblečení do ruky a vyšla do ložnice. Will se po mně zase podíval a posunul se po posteli, aby mi udělal místo. Bylo to spíš jen gesto, vybízející mě, abych si lehla, protože postel byla tak veliká, že by se na ní v pohodě vyspalo pět lidí.