OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the middle -28. kapitola

15.08.2009 (16:00) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1495×

Trvalo snad půl hodiny, než se Will uráčil přijít za mnou. Vzteky jsem byla zelená a ruce se mi klepaly.
Pořád jsem ležela na břiše, tváří v polštářích.
Když bez zaklepání tiše vešel, ani jsem se neohlédla. Měla jsem strach, abych ho nezačala škrtit, zasloužil by si to.
Chvíli váhal u dveří, zkoumajíc situaci a pak plavným krokem připlul k posteli. Sedl si na okraj a vzdychl.
„Jsi naštvaná?“
Sakra, jestli se mi jde omluvit, neměl by znít alespoň provinile nebo pokorně.
Hodila jsem po něm vražedným pohledem a odvrátila obličej na opačnou stranu.
„Hodně naštvaná?“
Co se mu zase honí hlavou? Zaryla jsem nehty do matrace a trochu zavrčela. Neměl by si se mnou zahrávat, když mou proměnu iniciuje právě vztek, nebo strach.
„No, tak toho využijeme.“ Matrace náhle z pod mého těla zmizela a on si mě přehodil přes rameno, jako pytel brambor.
„Co…?“ Hekla jsem, když můj žaludek narazil na jeho rameno.
„Pusť mě, neblázni.“ Snažila jsem se bránit, ale držel mě pevně. Hlava se mi komíhala někde v úrovni jeho ledvin a nosem jsem mu neustále narážela do zad. Chytla jsem se poutek jeho černých riflí, abych alespoň trochu stabilizovala horní polovinu těla. Kráčel se mnou dolů po schodech a dál do garáže. Venku už byla tma a prostor osvětlovala jen halogenová světla zavěšená vysoko na ocelové konstrukci.
Zastavil se uprostřed haly a dlaní mi opatrně, něžně přejel po vnitřní straně lýtka, přes koleno, až k vnitřní straně stehna a výš.
Vypískla jsem a plnou silou se mu vyprostila. Odstrčila jsem se od něho tak silně, až jsem s vylekaným heknutím skončila na zadku. Dopadla jsem na velkou rozkládací žíněnku. Seděla jsem uprostřed ní a očima metala blesky.
„Co to do tebe vjelo, propána, ty si snad úplně zešílel!“ Ještě začít kopat nohama a připadala bych si jako pětileté dítě.
Postavil se s mírným úsměvem naproti mně a stáhl si šedivé tričko. Fajn, já se rozhodla použít k boji ženské zbraně, on se rozhodl zneužít ty mužské.
Nezmohla jsem se ani na slovo. Stal tam a záře halogenových světel se mu odrážela od smetanové pokožky a jeho světle hnědých vlasů. Zatočil pomalu hlavou, aby si protáhl krční svaly a já si uvědomila, že jsem přestala dýchat, až když mi plíce zaplály dusivým plamenem. Tiše jsem zalapala po dechu a neobratně se vyškrábala na nohy. Popravdě, na zemi jsem se cítila hloupě. Však si podlahy asi dneska ještě užiju až dost.
Mrknul na mě a pak se usmál tak, že jsem málem skončila zase na zadku.
„Tak mi ukaž, jak moc jsi naštvaná.“ Jeho sametový hlas měl nyní mírně ironický, provokativní podtón. Přes celé to jeho představení se svlékáním a odhalenou hruď, jsem začínala vidět rudě. Byla jsem jako býk, kterému před očima zamávali červenou pláštěnkou toreadora.
Chce to, má to mít. V ústech jsem ucítila opět ten zvláštní tlak tesáků a věděla, že se můj obličej proměnil.
„Wau, vypadáš opravdu hrozivě.“ Houknul a založil si ruce na hrudi, jako by čekal na něco velmi zábavného. Ukážu mu zábavu.
Z úst se mi s každým výdechem prodralo i zavrčení, které sílilo. Mé tělo se instinktivně přihrbilo a přeneslo váhu na špičky nohou. Bylo to, jako bych už nad sebou ani neměla kontrolu, jako by to převzal autopilot.
Stále mi provokativně hleděl přímo do očí a pobaveně se usmíval. Pak svůj postoj uvolnil a konečky prstů mi naznačil, ať si pro něho jdu. To mi jako výzva stačilo. Před očima jsem měla červenou mlhu a můj mozek pracoval na nejnižší pudové úrovni. Už bych to nemohla zastavit, i kdybych nakrásně chtěla.
Vyrazila jsem dopředu a drápla naproti němu svými dlouhými, ocelově tvrdými nehty. Ladnými pohyby profesionálního tanečníka mi uhnul a já skončila na čtyřech, tak pět metrů od žíněnky. Okamžitě jsem se otočila a rozeběhla se k němu. Právě, když jsem ho míjela, přitočil se k mému boku a naprosto bez problémů mi podrazil nohy. Instinktivně jsem napřáhla ruce před sebe, abych neskončila na nose a natáhla se, jak široká, tak dlouhá, přesně doprostřed měkké podložky. Mé hluché výpady ho asi už přestaly bavit, protože jakmile jsem se otočila na záda, abych mohla vstát, zaklekl mě plnou silou a přirazil mé ruce k zemi. Zůstala jsem bezmocně na zádech a snažila se pomoct si nohama. Klečel teď nade mnou a čekal, až mi dojde, že proti němu nic nezmůžu. Pomalu jsem se uklidňovala a přestávala se kroutit a kopat nohama, stejně to nemělo žádný smysl.
Jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. Přiblížil se na nejmenší bezpečnou vzdálenost, abych mu nemohla rozbít nos, kdybych zvedla prudce hlavu.
„Pravidlo číslo jedna. Nikdy se nenech unášet vztekem. Vztek ti v boji nepomůže, spíše naopak.“
Byla jsem už naprosto klidná a můj obličej se vrátil zpět do lidské podoby. Hrudník se mi prudce zvedal, jak se tělo snažilo dodat do krve co nejvíce kyslíku pro mé svaly.
Přes tenkou látku mého trička jsem cítila chlad jeho pokožky. V ústech sladkou chuť jeho dechu. Měl mě přesně tam, kde mě chtěl mít. Na lopatkách a úplně odevzdanou.
Jeho zorničky se o nepatrný kousek rozšířily a já poznala, že nyní je můj čas.
Tiše jsem zakňourala a jeho tělo se bezděčně napjalo. Prozrazoval mi víc, než čeho si byl vědom. Zvedla jsem hlavu a špičkou jazyka mu přejela po čelisti, výš jsem prostě nedosáhla. I tak jsem se snažila toho plně využít. Políbila jsem ho na krk a cítila, jak jeho tisk zeslábl. Ztrácel svou ostražitost. Propnula jsem proti němu boky a stehnem se přimáčkla až těsně k jeho klínu. Trhaně vydechl, ale neodtáhl se. Pustil mé ruce a já mu propletla prsty jeho dokonalými vlasy. Přitáhla jsem si jeho obličej blíž k vášnivému polibku. Na stehně jsem už jasně cítila jeho probouzející se vášeň. Pohladila jsem ho po zádech a do hry něžně zapojila nehty.
Tiše zasténal a já věděla, že vítězství je na dosah. Vymrštila jsem se a překulila ho na záda. Byla jsem nyní v naprosto stejné pozici, ve které mě držel on.
„A mám tě.“ Zašeptala jsem mu do ucha a políbila ho na krk těsně pod ucho.
Ležel pode mnou a očividně si to užíval. Vyprostil své ruce z mého držení, vlastně jsem ho vůbec nesvírala a pohladil mě po vlasech. Pak sjel jednou rukou na má záda a druhou na můj zadeček.
„Máš, to jistě, ale buďme realističtí, kdybys hodlala takhle dostat všechny své nepřátele, byla by to docela fuška, ne?“ Usmál se a pak si mě stáhnul na sebe. Nakonec jsem opět skončila pod ním a užívala si jeho dokonalých rtů.
„Fajn, tak takhle by ses toho moc nenaučila. Asi bude muset výcvik převzít Sol, až se uzdraví.“ Nechtěla jsem mu odporovat a říkat, že by to mohlo skončit na chlup stejně. Jen jsem pokrčila rameny a posadila se, hned jak mi to jeho tělo dovolilo.
„Takže …., vezmeme to z jiného konce.“ Vstal a pomohl mi na nohy. Postavil si mě naproti sobě a začal mi vysvětlovat chvaty a výpady a taky obranu a co mám udělat, když se protivník uhne takhle, anebo když se pohne takhle. Fajn, po pár hodinách, přerušenými, jen když se odběhl podívat na Sola, přešel na praktické ukázky a přestal, až když jsem razantně odmítala vstát ze žíněnky.
„Už ne, prosím, dnes už ne. Necítím tělo, všechno mě bolí. Kolikrát myslíš, že se mnou můžeš praštit o zem? Jsem jenom napůl člověk.“ Ležela jsem před ním na zádech s nohama pokrčenýma. Ruce jsem si složila na hrudi, abych tak dodala svým slovům na váze. Měla jsem opravdu strach, že se zítra, vlastně dneska, nepostavím.
Chvíli na mě z výšky shlížel a pak se pousmál.
„Ale zítra budeme pokračovat, musíš se do toho dostat.“ Myslela jsem, že si mě zase přehodí přes rameno, jako jeskynní muž a připravovala se podvědomě na tu úděsnou bolest, opravdu mi bylo hrozně.
On ale jen přiklekl ke mně, opatrně mě podebral a vyzvedl do náručí. Ani jsem nezvedla ruce, abych mu je dala kolem krku. Popravdě, nebyla jsem si jistá, jestli ještě vůbec nějaké ruce mám.
„Asi máš hlad, že. Tak trochu jsem zapomněl, že bys měla jíst.“ Zašeptal mi do vlasů. Hlad jsem ani neměla, chtělo se mi umřít. Nemělo by být tohle trestné? Třeba by to policie klasifikovala jako domácí násilí, měla bych se asi někde informovat. Ani se mě nezeptal a donesl mě rovnou do koupelny. Usoudil, že by mne asi nohy neudržely a tak využil malou dřevěnou stoličku, stojící osamoceně v rohu.
Pustil horkou vodu a zatáhl špunt. Otočil se na patě a zmizel. Chvíli jsem jen tak seděla a zkoumala, jak je možné, že mě bolí i nepatrný nádech. Zhruba po minutě jsem pohnula rukou, proč jsem to jenom dělala? Paží mi projela ostrá bolest a já cítila každičký sval a to včetně těch, o kterých jsem jen teoreticky věděla, že je mám. Kdybych nestudovala anatomii, bylo by mi to záhadou po zbytek života.
Dveře se rozletěly a v nich se objevil on. Naprosto čilý a okouzlující, tak jako vždycky. Vypnul vodu a nalil do ní vonný olej.
„To ti pomůže.“ Vysvětlil. Měla jsem dojem, že v tu chvíli by mi pomohla jen jedna dobře mířená rána z milosti.
Postavil mě na nohy a stáhl mi, za mých protestů, samozřejmě, tričko a tepláky. Ani se nepozastavil nad mým spodním prádlem a už mi pomáhal do vany. Voda byla příšerně horká, ale já byla natolik unavená, že jsem nezvládla nic, jen tiše zakňourat.
„Uvolni se, za chvíli se vrátím.“ Rozhodla jsem se, že tohle mučení za záchranu mého života, v případě ohrožení, nestojí. Ať mě klidně zabijí hlavně, když to bude rychlé a bezbolestné.
Vrátil se asi po deseti minutách a sedl si na okraj vany.
„Neboj, dostaneš se do toho a bude to čím dál víc v pohodě.“
Sakra, opravdu bych chtěla mít i jen zlomek jeho optimismu.
„Pomůžu ti do postele.“ Jeho hnědé oči zaplály a on ke mně dvorně vztáhl ruku. Měla jsem pocit, že se ji snad ani nechytím, necítila jsem prsty. Pochopil mou bezvýslednou snahu a pomohl mi z vody, opatrně svírajíc mé za zápěstí. Vytáhl mě přes okraj vany, jako bych nic nevážila a zabalil mě do županu.
„Myslíš, že to zvládneš po svých?“ Podíval se na mě a já jen slabě přikývla. Po pravdě, nebyla jsem si tím moc jistá.
Prvních pár kroků opravdu bolelo, ale pak se svaly poddaly a já hrdinně vyšla na chodbu.
„Ne, tam. Dneska spíš u mě.“ Zachytil mě za ramena a zastavil před jeho dveřmi.
Můj pohled asi mluvil za vše, protože se rozesmál.
„Neboj, budeme jenom spát, přísahám.“
Otevřel dveře a jemně mě postrčil do pokoje. Nebyla tu tma, místnost osvětlovaly bílé a rudé svíčky a celý pokoj byl čerstvě vyvětraný a voněl po skořici a jasmínu. Na posteli bylo roztažené bílé bavlněné prostěradlo a vedle na nočním stolku se skvěl tác nacpaný lidským jídlem. Sýry počínaje a kousky ovoce konče. Tak trochu jsem slyšela o milostných hrátkách s jídlem, ale vidět to takhle na vlastní oči. Ramena mi poklesla a já byla ráda, že stojí těsně za mnou, protože se mi podlomila kolena.
„No páni, ty vypadáš.“ Posadil mě na postel a stáhl mi župan. Prát jsem se s ním nechtěla, ale alespoň jsem se zatvářila nesouhlasně. Andělsky se usmál a vlezl si na postel ke mně.
„Lehni si na břicho.“ Zašeptal a já byla tak moc naštvaná, že mě takhle utahal.
Pomohl mi a položil mě tak, jak mu to vyhovovalo. Pak se ale stalo něco zvláštního. Za stolku sebral masážní olej a rozprostřel si ho po rukou.
„Musím tě namasírovat, jinak svaly ztuhnou a za pár hodin se nepostavíš.“
V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce a propadl podlahou snad až do sklepa.
„Vezmi si něco k jídlu, ať dočerpáš energii.“ Zapřela jsem se o lokty a malinko sebou cukla, když se dotkl mých lýtek. Jeho ruce, ale kupodivu nebyly studené, ale vlažné, stěží pár stupňů pod normální lidskou teplotou. Pomalu prsty prohmatával mé svaly na nohách a já uždibovala z velkého nerezového tácu. No, v tuhle chvíli to bylo naprosto nádherné. Po horké koupeli, něco na zub a ještě masáž se sexy masérem v ceně.
„Čemu se směješ?“
Pomalu se propracovával až k mému zadečku.
„Nic, jen mě tak něco napadlo. Jak to, že nestudíš jako obvykle?“ Byla jsem vděčná, že mě napadlo, jak převést hovor jinam.
„Teplá krev, chvíli to vydrží, ale ne moc dlouho. Když se napijeme teplé krve, tak se náš organizmus taky zahřeje.“
Lehkými, zkušenými tahy svůj dlouhých, štíhlých prstů, mi projížděl kolem páteře a pomalu masíroval má ramena a krk. Každý jeho dotek začínal mírně bolestivě a končil naprostým uvolněním.
„Ty už jsi tohle někdy musel dělat.“ Špitla jsem, ale on se jen usmál a neodpověděl.
Když mi projel i paže a přední část nohou, sedl si na paty a složil ruce do klína.
„Hotovo, jestli už nic nepotřebuješ, můžeme jít spát.“
Sice jsem bojovala s nutkáním jít si vyčistit zuby, ale ta představa, cesty do koupelny a zpět, mě děsila.
Sedla jsem si a on mi opatrně pomohl na nohy.
„Páni, ty jsi kouzelník, už to tolik nebolí.“ Protáhla jsem krk a zkusila ohnout nohu.
Podal mi jedno ze svých triček a stáhl z postele prostěradlo. Oblékla jsem se a zaplula pod deku.
Pozhasínal všechny svíčky a pak se přitočil k posteli.
„Hned jsem zpátky, odpočiň si.“ Vlepil mi letmý polibek na čelo a zmizel. Kolem mne se rozprostřela tma a ticho. Bylo otázkou jen několika vteřin, kdy jsem naprosto vyčerpaná usnula.

Autor: Nenefer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the middle -28. kapitola: