OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the middle -33. kapitola

25.08.2009 (12:00) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1001×

Ležel vedle mne, na teď už naší posteli, a jemně mě palcem hladil po rameni. Já ležela na břiše a mlčky jsem pozorovala jeho dokonalou, ustaranou tvář.
Už několik hodin neřekl ani slovo, jen upřeně zíral do stropu.
„Bude svítat.“ Šeptla jsem a posadila se.
„A?“ Mrknul po mně a pak mi prsty přejel kolem páteře.
„Měl by sis odpočinout, spát.“
„Hmm a ty?“ Vzdychnul.
„Nejsem ospalá.“ Vstala jsem a natáhla na sebe pyžamové kalhoty a bílý top.
„Jdu se mrknout dolů, mám žízeň. Chceš taky donést?“ Otočila jsem se na něj.
Jen zavrtěl hlavou a dál strnule pozoroval strop. Na černém prostěradle vypadalo jeho bílé nahé tělo skoro étericky. Vypadal jako přeslazená představa z erotického snu.
Pomalu jsem sešla po schodech, očima pátrajíc po možném nebezpečí. Šero noci dostávalo světlejší nádech, to jak na východě vycházelo bledé slunce.
Viv seděla na gauči a v rukou držela starou knihu vázanou v červené kůži. Ani se po mně nepodívala a tak jsem se ji rozhodla ignorovat. Pouhá představa toho, že když ji budu ignorovat dostatečně dlouho, zmizí, mi zvedla náladu.
Z ledničky jsem vytáhla džbánek s krví a nalila si do skleničky. Minuta v mikrovlnce to jistí. Krev je pak vlažná a vláčná, skoro dobrá, ale opravdu jen skoro.
Nakrčila jsem nos a s nelibostí vypila sklenku až do dna. Will říkal, že bude chvíli trvat, než zase přivyknu krvi zvířecí. Ta chvilka na můj vkus trvá už moc dlouho.
Prázdná sklenička cinkla o dno dřezu a já se otočila.
„Ježíši.“ Vypískla jsem tlumeně, když jsem zblízka zírala do ledově modrých očí Viviane.
„Chceš, abych dostala infarkt?“ Budu jí muset vysvětlit, co znamená řečnická otázka. Nechtěla jsem odpověď.
„No, mnoho věcí by to vyřešilo.“ Její medový hlas se nesl ranním šerem.
„Mrcho.“ Vyprskla jsem.
„Anděli.“ Oplatila mi. Kouzlo zlostného vrčení jsem sice objevila teprve před nedávnem, ale líbilo se mi to čím dál víc.
„Bože můj, na tohle fakt nemám náladu.“ Odstrčila jsem ji vší silou a ona udělala drobný nenucený krůček vzad.
„Jestli ho nechceš dostat do problémů, nech ho být.“ Její vemlouvavý hlas mě přímo zašimral na zádech.
„Do problémů?“ Zopakovala jsem otázkou a podívala se do těch jejích ledových studánek.
„Nic ti neřekl, hmm?“ Otočila se ke mně zády a ladně odplula zpět na sedačku. Vypadalo to, jako by k tomu ani nepoužívala nohy, jako by levitovala nad kobercem.
Zlomek vteřiny jsem přemýšlela, kdy i Will dostárne do stádia těhle neskutečně se jevících pohybů. Už teď k tomu neměl daleko.
Naštvaně jsem vydupala schody a vtrhla do pokoje. Stále tam ležel, ruce složené pod hlavou, do pasu přikrytý dekou, oči zavřené, ale nespal. Jestli ano, tak po mém entrée už ne.
„Potvora jedna!“ Vztekle jsem skočila na postel a obličej zavrtala do polštáře.
„Co se stalo?“ Jeho chladná dlaň mi sklouzla na rameno a já se k němu otočila.
„Wille, co mi nechceš říct? Viviane říkala něco o problémech, do kterých tě tahám.“
„Je už stará a ve svém požehnaném věku i mírně paranoidní. Nic se neděje, Mel.“
Vztekle jsem zavrčela a otočila hlavu na druhou stranu. „Lžeš.“
„Možná.“ Jeho hlas byl neuvěřitelně klidný. Vytáčelo mě to. Já cítila, jak mi stoupá tlak a on se tvářil jako by nic.
„Wille, řekni mi to, tohle se opravdu nedá vydržet.“ Vrátila jsem se pohledem k jeho bezchybnému tělu a očima přelétla po sametovém hrudníku, až dolů na ploché břicho.
Všiml si mého pohledu a místo odpovědi mě stáhl k sobě. Zapřela jsem se o jeho hrudník dlaněmi a snažila se, aby mne nemohl přivinout tak snadno. Dokud mi neodpoví, nehodlám spolupracovat.
„Fajn, tak co chceš slyšet?“ Vzdychnul a pustil mne.
„Vždycky je tu někdo, kdo po tobě půjde, Mel. Problémy budeme řešit postupně tak, jak budou přicházet. Nebudeme si tím teď kazit ráno.“
Zůstala jsem na něho zírat s pusou otevřenou.
„To nemyslíš vážně, Wille. Nemůžu žít a pořád se dívat přes rameno, jestli tam nestojí někdo, kdo se mě právě rozhodl sejmout.“ Zatnula jsem čelist.
„Chci zpátky svůj život. Chci chodit do práce a zašívat domácí kutily a nešikovné hospodyňky. Chci zpátky babičku a náš starý dům…“ Hysterie pomalu vyplouvala na povrch a já se zajíkla. Do očí se mi vlily slzy. Mám dojem, že poslední dobou brečím skoro denně.
„Je mi líto, Mel, ale čas zpátky vrátit neumím a kdybych mohl, opravdu bys to chtěla?“ Podíval se mi do očí.
Věděla jsem, jak to myslí. Kdyby se mi nestalo nic z toho, co se mi stalo, byla bych teď nejspíš mrtvá. Prostě bych se vyhladověla k smrti. Nikdy bych nepotkala Sola a nikdy bych nenašla Willa. Byla bych jen další z dlouhé řady poblázněných anorektiček, které se z toho prostě nedokázaly dostat. Byla bych jen další číslo ve smutné statistice.
„Do háje s tebou, do háje s mým životem!“ Vykřikla jsem a vyběhla z pokoje.
Viv už v obýváku neseděla, díky bohu, a tak jsem prolétla garáží a zastavila se až venku, opřená o plechové vstupní dveře.
Slunce se pomalu ploužilo po obloze a jeho paprsky rozehřívaly probouzející se město. Svezla jsem se opřená zády do dřepu a pak si sedla. Dívala jsem se na oblohu a na siluety vysokých štíhlých budov centra. Kolik lidí tu žije poklidně, aniž by věděli o existenci upírů. Mají své jednoduché lidské životy, obyčejné problémy. Domy, rodiny, zaměstnání. Já ne. I kdybych tisíckrát chtěla, nemůžu se už zařadit zpátky mezi ně. Sklonila jsem hlavu a cítila na své pokožce hřejivé a přívětivé sluneční paprsky. Dneska bude moc hezky.
Zhluboka jsem se nadechla a postavila se. Musím se jít Willovi omluvit. On za nic z toho, co se mi stalo nemůže.
Otevřela jsem a zamžourala do přítmí skladiště. Stál hned za dveřmi, opřený ve stínu. Na sobě jen černé rifle a boty. Jednu nohu měl pokrčenou. Chytil mě za ruku hned, jak jsem za sebou zavřela. Stáhl si mě do náručí a pevně mě objal.
„Promiň, promiň, odpusť mi.“ Šeptala jsem a líbala ho na hrudník a na krk. Slzy se mi kutálely po tvářích a z hrany čelisti odkapávaly na jeho obnaženou hruď.
„Jsem hrozná, všechno podělám. Máš kvůli mně jenom starosti a já na tebe dokážu být akorát tak hnusná. Je mi to tak líto.“
Stiskl mě víc, jako by mě už nikdy nechtěl pustit.
„Tohle mi už nedělej, neutíkej mi tam, kam za tebou nemůžu.“ Jeho hlas se chvěl a zněl výhrůžně. „Dalo mi to přemlouvání, abych se za tebou nerozeběhl.“
„Wille, kam bych šla? Mám na sobě pyžamo. Jen jsem potřebovala na chvilinku ven.“
Chytil mě za zápěstí a opatrně vedl kolem protější stěny, aby se vyhnul jasným plochám, které teď vycházející slunce kreslilo na betonovou podlahu skladiště. Mé bosé nohy ťapkaly po studené podlaze a díky skoro prázdnému prostoru se zvuk vracel s ozvěnou. Zavřel za námi posuvné dveře a vytáhl mě po schodech nahoru.
Za celou cestu jsem neřekla ani slovo, jen si druhou rukou otírala slzy z tváří.
Zabouchl dveře našeho pokoje a já provinile zůstala stát uprostřed ložnice. Stál tak dva kroky ode mne a mlčky mě propaloval pohledem. Bála jsem se vzhlédnout, čekala jsem nějakou dohru. Určitě mi vyčiní, že jsem utekla.
Nahlas polkl a pak natáhl ruku a dotkl se mé paže. Sevřel prsty těsně nad loktem a přitáhl si mě k sobě.
Přitiskl své rty na mé. Tvrdě a drsně se dral jazykem do mých úst a já se mu nechtěla bránit. Poddala jsem se mu, proč ne, nikdy mi neublížil.
Uvolnila jsem se a přijala jeho hluboké polibky, chytila jsem ho kolem krku a vytáhla se na špičky.
Dával do svých polibků všechnu frustraci, všechen strach i všechnu beznaděj. Začala jsem fyzicky cítit jeho pocit bezmoci, když stál opřený o stěnu a nevěděl, jestli se vrátím.
Sjel dlaněmi po mých zádech a nadzdvihl mě za zadeček. Obmotala jsem nohy kolem jeho pasu a bez slovíčka protestu se nechala donést až na postel. Klekl si na ni a pomalu mě položil na záda. Nechala jsem své nohy omotané kolem jeho těla a tak mě jen posunul, aby si mohl lehnout nade mne.
„Už nikdy, už nikdy mi to nedělej.“ Šeptal mi do úst a já se snažila mu polibky oplácet stejně vášnivě.
Sjel svým jazykem na můj krk a pomalu ochutnával mou kůži. Vydechl a slabě zavrčel. Mým krkem projela trhavá bolest a já si uvědomila, že se přeměnil. Jeho ostré zuby přejížděly po mé kůži a tam kde se jí dotkly silněji, prořízly ji skoro čistým řezem. Kůže se skoro okamžitě scelila, ale i tak olízl pár kapek, které putovaly po mém krku a snažily se mi vpít do vlasů.
Zachvěla jsem se, nelíbilo se mi, že ochutnává mou krev.
„Ne.“ Zašeptala jsem a zapřela své paže naproti jeho hrudníku.
Nadzdvihl hlavu a usmál se na mě, teď už svými lidskými rty.
„Jsi kouzelná.“ Zašeptal a políbil mě. Cítila jsem chuť mé krve v jeho ústech. Byl to zvláštní pocit, ne ošklivý, jen zvláštní.
Stáhl mi tílko a pak jazykem přejel přes okraj mé brady po krku dolů, až do prohlubně mezi klíčními kostmi. Pomalu milimetr po milimetru klesal níž. Vychutnával si mě. Těžko říct jestli to bylo dobře, nebo špatně.
Naproti svému stehnu jsem jasně cítila jeho erekci. Trochu jsem se bála, bála jsem ho, protože byl naštvaný a ani v posteli nezapomněl na to, že je upír.
„Wille?“ šeptla jsem vzrušeně, protože jeho ledové rty si právě pohrávaly s mými bradavkami.
„Hmm?“ Brouknul mi do kůže na bříšku a jeho chladný dech se otřel o mou pokožku.
„Žádnou krev, prosím.“ Špitla jsem.
„Proč?“ Nadzdvihl se, aby mi viděl do tváře.
„Nevím, je to…je to...“ Nemohla jsem najít to správné slovo. „Zvrácené.“ Vydechla jsem nakonec.
Pobaveně si přejel jazykem přes rty a skulil si vedle mne, hlavu si opírajíc o paži pokrčenou v lokti.
„Takže, já jsem zvrácený?“
„Ne, jen tohle bylo trošku…zvrácené.“ Špičkami prstů jsem si přejela krk.
„Hmm, takže to, že jsem ochutnal tvou krev před tím než jsem tě pomiloval, je zvrácené.“ Další pobavený pohled.
„Jo.“ Odfrkla jsem si.
„Ale pití krve pro jídlo zvrácené není.“ Snažil se mi dokázat nelogičnost mých slov.
„Ne, to ne.“ Sklopila jsem oči.
„Takže, krev jako prostředek utišení tvého hladu je v pořádku, ale krev jako prostředek naší předehry v pořádku není?“
„Tak nějak.“ Souhlasila jsem.
„Bylo to nepříjemné?“ Zeptal se.
„Ne, jen nečekané a…“
„Zvrácené.“ Dopověděl s úsměvem za mě.
„Jo.“
„Nezdá se ti to trochu jako demagogie?“ Zapátral v mém výrazu. Neměla jsem na to odpověď.
„Nikdy jsi to nedělal.“
„Je tolik věcí, které jsem s tebou ještě nedělal, Mel.“ Prohrábl rukou mé vlasy a podíval se mi do očí.
„Nechci to, nechci v posteli krev, prosím.“ Zaprosila jsem a palcem mu přejela přes rty.
„Jak chceš, žádnou krev, slibuji.“ Koutky jeho úst se vyhouply nahoru a on mě zatlačil zpět do polštáře. „Alespoň dokud si o to sama neřekneš.“ Zašeptal.
„Williame.“ Zaprotestovala jsem a plácla ho dlaněmi do ramen.
Zachytil mé ruce a pevně je sevřel za zápěstí. Přimáčkl mi je na polštář hned vedle hlavy a přesunul se nade mne. Klečel mezi mýma nohama a opíral se o lokty.
„Miluji tě, Mel.“
Jeho hladové oči bloudily po mém obličeji a pak se znovu rty přimáčkl k mým ústům. Pustil mé ruce a začal klouzat níž. Stáhl mi kalhoty a rukama přejel po mém těle, od kotníků až po krk.
Skopl boty a přetáhl přes nás deku, protože jsem se začala třást zimou. Prsty se mi klepaly, když jsem z něho stahovala rifle. Zachytil mé ruce a chvíli je podržel ve svých, kalhoty si stáhl sám a položil se vedle mne na bok.
„Viv to uslyší.“ Špitla jsem.
„Jasně.“ Jeho úsměv se roztáhnul. „A víš co? Čert vem Viviane.“

Autor: Nenefer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the middle -33. kapitola: