OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the middle -35. kapitola

05.09.2009 (15:06) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1037×

Trvalo snad hodinu, než jsme oběhli celý dům a na hromadu snesli všechno špinavé prádlo, včetně povlečení a ručníků. To, že ta hromada byla vysoká asi jako já, mě trochu děsilo, ale měla jsem po boku nebezpečného upíra a tak jsem se pustila do třídění a namáčení a odstraňování skvrn, většinou od krve.
Po šesti hodinách usilovné práce bylo všechno prádlo vyprané a pár prvních várek prošlo i sušičkou. Docela mě překvapilo, když jsem zjistila, že na místě jako je tohle, je dobře zařízená prádelna i s žehlícím prknem a napařovací žehličkou. Malou bíle vykachličkovanou místnost bez oken osvětlovala jen jediná žárovka, která visela ze stropu, bzučela a opravdu otravně poblikávala.
Seděla jsem na pračce a houpala nohama, zatím co Will si skládal trička do úhledného komínku.
Já už měla za sebou několik povlečení a všechno bílé a šedivé prádlo. V pračce se teď mlely několikatery rifle a já netrpělivě čekala na konečný verdikt. Jestli na nich zůstanou skvrny, budu si muset koupit jiné.
Ve dveřích se objevil Sol a nevypadal zrovna nejlíp. Nejdřív jsem se lekla, že se mu něco stalo s ránou a tak jsem prvním pohledem zajela k jeho boku. Jeho světle modré tričko bylo dokonale čisté, bez jediné známky krve. Trochu jsem si oddechla a pak se mu podívala do očí.
„Mel, můžeš na chvilku?“ Pokynul směrem ven a já přikývla.
Následovala jsem ho a byla ve mně malá dušička.
„Chceš, abych šel s tebou?“ Mrknul na mě Will a já jen zavrtěla hlavou. Povzbudivě se usmál a přidal další čisté tričko na stále se zvětšující hromádku.
„Můžeš zavřít dveře, prosím?“ Poprosil mě Sol a sedl si opět k počítači.
Zabouchla jsem za námi těžké ocelové dveře a sedla si na židličku naproti němu.
„Takže?“ Vymáčkla jsem ze sebe.
„Mám výsledky, Mel.“ Nasucho polkl a já se zachvěla.
„Nejdřív se chci zeptat, kdy naposledy jsi měla periodu?“
Vytřeštila jsem oči a pak nabrala do červena. Sol byl moc fajn, ale jsou určité meze, kde naše kamarádství končí.
„Mel, je to důležité.“ Jeho hlas zněl podrážděně.
Pokrčila jsem rameny a pak jsem vydechla. „No, bylo to dost nepravidelné vzhledem k tomu, že jsem hodně zhubla a nemohla jíst. Naposledy to bylo někdy před tím, než jsem se dostala sem k vám. Proč?“
Sice jsem už nabrala svá ztracená kila skoro nazpět, ale byla jsem napůl upír. Upíří ženy asi nekrvácí každý měsíc, alespoň myslím.
„Mel, podle výsledků, co tu mám…“ Podíval se znova na obrazovku počítače, jako by tam mohl vyčíst něco nového. „Asi jsem přišel na to, proč se vrátily tvé každodenní nevolnosti.“ Zvedl ke mně oči.
„A?“ Měla jsem dojem, že jestli mi to už nepoví, utluču ho mikroskopem.
„Čekáš dítě, Mel.“ Oznámil mi to stejným tónem, jako by mi říkal, že přijede na návštěvu tetička Agnes.
„To je blbost, Sole. Jsem upír, upíři nemohou mít děti. To už by po světě běhalo tisíce malých upírků. Ty výsledky jsou špatné.“
„Jsi jen napůl upír, Mel. To znamená, že jsi napůl člověk. Vzhledem k tomu, že jsi měla takhle nepravidelnou periodu, je to zázrak, ale věř mi. Jsi v tom.“
Spadla mi čelist a propadla podlahou až do sklepa. Zatajila jsem dech a zírala na něho, jako na zjevení panenky Marie.
„Will je upír, Will nemůže mít děti.“ Vydechla jsem a dívala se na své ruce, které se mi třásly jako stoletému alkoholikovi.
„No, o tom moc nevím, Mel, ale ty jedno čekáš.“
V hlavě mi to šrotovalo až jsem měla dojem, že to musí Sol slyšet.
„Je tvoje.“ Vypravila jsem ze sebe asi po pěti minutách, kdy jsem opět našla svůj hlas.
„To dítě je tvoje. Jsi jediný, kdo…ksakru. Bože můj…..William.“ Dívala jsem se na Sola s otevřenou pusou a on mi hrdinně můj vyděšený pohled oplácel.
Jediné, na co jsem teď dokázala myslet, byl Will.
„To nevíme jistě, Mel. Stejně tak dobře může být Lima. Tvůj otec je toho důkazem. I upíři mohou zplodit dítě, když mají vhodnou partnerku.“
„Jo, jasně.“ Byla jsem mimo. Ovinula jsem ruce kolem svého břicha a nevědomky se houpala na židličce dopředu a dozadu.
„Mel, budeš mu to chtít říct?“ Vydechl tak blízko mě, že mi do tváře zavanul jeho horký dech.
„Říct?“
„To o nás dvou?“ Zachytil mě za paže, těsně nad lokty a zabránil tak mému rytmickému pohupování. Co mně pomáhalo, jemu asi pekelně lezlo na nervy.
„Nevím, proč?“ Mozek mi nefungoval, byla jsem v šoku.
„Řeknu mu to já.“ Rozhodl za mě a vstal.
„Ne.“ Hlesla jsem. „To je jen mezi námi, mezi mnou a Willem, nic mu neříkej.“ Setřásla jsem jeho ruce.
Stála jsem uprostřed Solovy laboratoře a snažila se, dát si všechno dohromady.
„Prosím tě, zkus zjistit, co se dá, o tom…“ Mávla jsem ke svému podbřišku. „…dítěti, ať víme, co můžeme očekávat a já to jdu oznámit šťastnému tatínkovi. To bude mazec.“
Cítila jsem, jak se o mě pokouší mdloby. Nepříjemný tlak vzadu v hlavě a známá tíha na víčkách. Musela jsem se zapřít o stolek, abych neupadla.
„Jsi v pohodě?“ Sol stál jen pár centimetrů ode mne, s rukou připravenou mě zachytit.
„Ne, ale to půjde.“ Podívala jsem se na něj a napřaženou paží jsem mu naznačila, ať mě nechá.
„Prosím, pusť se do dalších testů, ať toho víme víc.“ Odpotácela jsem se ke dveřím a zapřela se čelem o chladný ocelový plát.
Will vyndával další várku prádla ze sušičky, když jsem se opírajíc o zdi dopotácela do prádelny. Upustil celou hromádku na zem hned, jak mě uviděl a už stál u mě a podpíral mě.
„Co se stalo, Melanie, vypadáš hrozně.“ Pomohl mi posadit se na jedinou židli, která byla zastrčená v rohu místnosti.
„Co ti Sol řekl? Co se děje?“ Panika v jeho hlase se zvyšovala. Věděla jsem, že bych mu měla odpovědět, jenže mi chyběla slova. Opravdu jsem nevěděla, co mu říct. Jak svému snoubenci řeknete, že čekáte dítě, které možná není jeho, aniž byste zároveň jasně přiznali nevěru?
„Mel, prosím, mluv se mnou. Ať je to cokoliv, zvládneme to. Jen mi už řekni, co se děje.“ Jeho pohled byl vystrašený a nervózní.
Upřeně se mi díval do očí a zmateně v nich hledal odpověď.
„Našel Sol v tvé krvi odpověď na to, proč ti zase bývá zle?“ Konečky prstů mi přejel po tváři.
V tuhle chvíli jsem ho nechtěla mít tak blízko. Nebyla jsem si jistá, jak zareaguje až mu to řeknu. Jen jsem kývla a snažila se myslet na to, že musím dýchat.
„A?“ Držel mi teď jednu ruku přitisknutou vzadu na krku a druhou měl volně položenou na mé noze. Klečel přede mnou na jednom koleni, jako by se mi dvořil.
„Jsem těhotná.“ Můj hlas zněl tiše, ale pevně. Kde se ve mně jenom vzala ta odvaha?
Willovu dokonalou tvář protknulo něco jako zděšení. Přimhouřil oči a trvalo mu dost dlouho, než zpracoval mnou podanou informaci. Pak se jeho oči rozšířily a jeho výraz se změnil z vyděšeného, přes trpce chápající, až k zuřivému. U vzteku zůstalo. Rázně a rychle se postavil a otočil se ke mně zády. Ramena se mu chvěla, stál rovně, hlavu vzpřímenou a ruce sevřené v pěst. Měla jsem strach, že si ublíží, protože klouby na jeho rukou povážlivě vystupovaly a bělaly, jak mocně a silně je svíral.
Neviděla jsem mu do tváře a byla za to vděčná, toliko k mé odvaze.
Zhluboka se nadechl a pak se sotva slyšitelně zeptal. „Kdo?“
Nechtěla jsem promlouvat k jeho zádům a tak jsem jen tiše čekala, až se ke mně otočí.
Oči měl žluté, svítily z jeho obličeje, jako dvě jasná světla. Všechny svaly na těle měl napjaté k prasknutí.
„Kdo?“ Zopakoval svou jednoduchou otázku.
„Kdo je otec, Mel?“ Rysy v jeho obličeji hrubly a přes spodní ret se přetáhly jeho tesáky.
Šel z něho strach a já se bála.
„Nevím,“ špitla jsem a sklopila oči. Chvíli nade mnou stál a pak ke mně přidřepl.
„Alespoň tohle mi dlužíš, Mel.“ Díval se mi upřeně do obličeje a beze slova sledoval, jak mi po tvářích tečou slzy.
„Sol.“ Zašeptala jsem a setkala se s jeho pohledem. Zlost v jeho tváři vystřídalo zděšení a pak nevýslovná bolest. Zatnul čelist a postavil se. Nemotorně se zapotácel a udělal dva kroky vzad, než narazil do pračky. Opřel se o ní jednou rukou a druhou si přitiskl na obličej.
„Ne.“ Vydechl a odvrátil se ode mne. Stál zhroucený, podpírající se o pračku a dával si dohromady všechno, co se dozvěděl. Bylo to, jako by tomu nechtěl uvěřit. Kdo by taky chtěl?
„Kdy?“ Jeho bolest už byla znát i na jeho hlase. Byl o trošičku vyšší, lámal se po každém slově a mně vháněl další slzy do očí.
„Když byl vězněn.“
„Proč?“ Další jednoslovná otázka. Další otázka, na kterou jsem neměla odpověď. Místo slov jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem sklouzávat k frázím typu, nic to pro mě neznamenalo, protože by to jeho bolest stejně nezmírnilo. Zrada nebolí druhého míň, jen proto, že to pro zrádce nic neznamenalo, opravdu ne.
„Miluju tě, Wille.“ Pokusila jsem se zachránit situaci.
Trpce se zasmál a pak se na mě podíval. Jeho oči byly tvrdé a bez známky citu.
„A proto ses vyspala s mým nejlepším přítelem hned, jakmile jsem tě spustil z očí?“
„Wille.“ Vydechla jsem a cítila se prázdná. Prázdná jako čerstvě vypitá karafa krve, prázdná jako vylitý džbán.
„Je mi to líto.“
„Mně taky.“ Odseknul.
Narovnal se a vyšel ze dveří. Chtěla jsem ho zachytit a tak jsem ho poslušně následovala přes garáž. Nohy se mi pletly a přes slzy jsem neviděla.
Dívala jsem se za ním, jak odchází a zamotala se mi hlava. Opět se objevil ten nepříjemný tlak vzadu v hlavě a před očima se mi hemžily tisíce bílých světýlek. Pak se mé vidění zamlžilo a já přestala cítit své tělo. Svět zčernal a já upadla do sladkého bezvědomí.

Když jsem se probrala, pekelně mě bolela hlava a pálily mě oči. Sol seděl na posteli vedle mě a právě mi otíral čelo studenou žínkou.
„Co se stalo?“ Zeptala jsem se a snažila se posadit. Zatlačil mě za ramena zpět do polštáře a pak se smutně usmál.
„Omdlela jsi. Praštila ses do hlavy, ale není to nic vážného. Pár stehů to spravilo.“
Sykla jsem bolestí, když jsem si na rozhraní vlasů na mém čele nahmatala pár nitek.
„Kde je?“ Špitla jsem provinile.
„Dole, chtěl jít ven, jenže to nestihl před svítáním. Zuří.“
„Jo.“ Hlesla jsem a pohladila Solovu napuchlou tvář. „Bylo to zlý?“
Zavrtěl hlavou. „Dal mi jednu pěstí, což je pochopitelný. Potřeboval to ze sebe dostat. Budu v pohodě.“
„Mám dojem, že nic už nebude v pohodě.“ Do očí se mi vlila čerstvá dávka slz a smáčela už zaschlé tváře.
„Will je dobrák, Melanie. A miluje tě. Dej mu chvilku, překoná to.“ Sol se zvedl a odešel. Nechal mě samotnou ve Willově pokoji, teď už vlastně v našem pokoji.
Schoulila jsem se na bok a rukama si objala kolena.
Dveře klaply a já se neodvažovala ohlédnout.
Do mého zorného pole se dostala štíhlá bledá ruka a na noční stolek položila sklenici s krví.
„Jak je ti?“ Jeho odtažitý chraplavý hlas mě zabolel, veškerá nádherná sametovost zmizela.
Zvedla jsem oči a setkala se s jeho prázdným pohledem. Byl zlomený a zklamaný.
„Fajn, díky.“ Šeptla jsem.
„Nechtěl jsem, aby sis ublížila. Musíš teď na sebe dávat pozor.“ Sklopil oči, jako by se na mě nechtěl dívat.
„Omlouvám se, Wille, omlouvám.“ Vzepřela jsem se na rukách a vytáhla se do sedu.
Pomohl mi a jeho tvář se ocitla nebezpečně blízko té mojí. V jednu chvíli jsem měla pocit, že se nakloní blíž a políbí mě, ale pak se jen odvrátil a sedl si zpět na své místo.
„Napij se, musíš teď hodně jíst, abys měla sílu a aby i to dítě mělo sílu.“ Podal mi krev a já se konečky prstů dotkla hřbetu jeho ruky. Ucuknul, než si to uvědomil. Tak tohle bude ještě hodně těžké.
„Nenávidíš mě?“ Zeptala jsem se, když jsem pokládala prázdnou sklenici na stolek vedle postele.
„Nemůžu tě nenávidět, Mel.“ Zavrtěl hlavou a podíval se mi do očí.
„Nikdy bych tě nemohl nenávidět.“

Autor: Nenefer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the middle -35. kapitola: