OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the middle -45. kapitola

26.09.2009 (17:00) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 973×

Když jsem se probrala, opět jsem byla připoutána k ocelové smyčce v jeho autě. Čelist mě bolela tak, až jsem se bála, jestli není zlomená. Zkusila jsem otevřít pusu a zahýbat panty, bolelo to jako čert, ale šlo to. Zajímalo by mě, jestli teď trpí stejně jako já.
„Á, šípková Růženka se nám už probrala. Jakpak jsme se vyspinkali?“ Jeho slova přímo přetíkala ironií.
„Doufám, že tě koule bolí stejně, jako mě čelist.“ Vrátila jsem mu stejným tónem. Jak jsem to dořekla, ztuhnul a nepohodlně se zavrtěl na sedadle. Tohle nepotřebovalo slova, s úžasným pocitem zadostiučinění jsem se i přes šílenou bolest, hrnoucí mi do očí slzy, usmála.
„Užij si to.“
Úsměv mi přes zpětné zrcátko vrátil. „Ještě tak půl hodinky a tvůj milující tatínek tě zahřeje ve své otcovské náruči, kočičko. Docela se na to začínám těšit.“
Fajn, jedna nula pro něho. Už mi zase do smíchu nebylo.
Blížili jsme se k městu, projížděli jsme okrajovými částmi a po dvaceti minutách zastavili u známé kované brány.
Lovec stáhnul okýnko a usmál se na upíra, který přistoupil k autu.
„Mám tu malý dárek pro pána domu.“ Jeho hlas byl zase sametový a hřejivý.
Upír se podíval na zadní sedadlo a kývnul, pak mávnul na kameru umístěnou nad bránou a ta se automaticky otevřela.
„Domove, sladký domove.“ Projížděli jsme parkem a já vnímala skřípající štěrk pod koly, jako bych slyšela každý jednotlivý kamínek. Mé tělo začalo vyplavovat adrenalin v dávkách, že by to nastartovalo i slona. Mé smysly se zbystřily a já cítila, jak mi v očekávání nebezpečí tuhnou svaly.
Zastavili jsem před domem a tam už na nás čekalo uvítání. Dva statní upíři oblečení v dobře padnoucích oblecích, členové ochranky.
Lovec vystoupil a bez dalších prodlev mě odvázal od smyčky. Mé ruce ale zůstaly spoutané a já si připadala jako odsouzený, jdoucí na popravu, když mě vedli do domu. Vše tu bylo přesně tak, jak jsem si to pamatovala, jen květiny ve velkých mramorových vázách u paty schodiště se změnily.
Hala byla osvětlena velkým křišťálovým lustrem, který se majestátně snášel na tlustém zlatém řetězu od kulovitého, freskami zdobeného stropu.
Z každé strany mě za loket držel jeden upír a za námi šel s mírným úsměvem lovec. Vytáhli mě po schodišti nahoru a dlouhou chodbou k otcově pokoji.
Jeden z upírů mě pustil a klepnul na dveře, nečekal na vyzvání a otevřel je. V pokoji byla tma, po zdech poskakovaly jen odlesky malých hřejivých plamínků z obrovského krbu.
Otec seděl zahloubaně v křesílku a zíral do ohně, ani se neotočil, když jsme vešli. Upíři mě doprovodili až do půlky místnosti, pak se mírně uklonili a aniž by se otočili k otci zády, vypoklonkovali se ven. Zůstali jsme tam stát jen já a po mém levém boku lovec.
„Pane?“ Hlesl bázlivě a přistoupil o dva kroky blíž.
Otec se otočil a nejdřív se očima na zlomek vteřiny zastavil na jeho mohutné postavě, a pak se zahleděl upřeně na mě.
Z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst, tvářil se jako by mě viděl poprvé v životě a nevěděl, co přesně si má o mně myslet.
„Přivedl jsem ji, jak jste si přál.“ Lovec se vrátil ke mně a vzal mě za pouta, postrkujíc mě tak blíž k otci.
„Děkuji, teď nás nech o samotě.“ Otcův hlas byl naprosto klidný a ledově chladný. Znělo to, jako by si objednával rezervaci v restauraci, tak nějak nezúčastněně.
Lovec se taky mírně poklonil a odkráčel bez dalších námitek ke dveřím. Skoro jsem měla chuť ho poprosit, aby tu zůstal, bála jsem se.
Lucius ho provázel pohledem a podíval se zpět na mě, až když jsme byli sami.
Pořád jsem čekala, až kontrolu nad jeho výrazem převezme vztek, ale vůbec nic se nedělo.
„Vítej doma, Melanie.“ Naklonil hlavu na stranu a zkoumal můj vyděšený výraz.
„Otče.“ Hlesla jsem a hlas se mi strachy třásl.
„Jsem rád, že jsi opět doma. Doufám, že nyní si tvé společnosti užiji trošku déle.“
Stál naproti mně a propaloval mě upřeným pohledem.
„Teď ti ukážu tvé apartmá a pak budu muset vymyslet trest za tvoji neposlušnost.“
Srdce mi v hrudi poskočilo a v krku mi narostl veliký knedlík, byla ve mně malá dušička. Bylo mi jasné, že trest už má dávno vymyšlený, ale nechtěla jsem se ptát.
„Pascale.“ Zavolal otec a ve dveřích se objevil starý úslužný upír.
„Zaveď, prosím, mou dceru do jejího pokoje, určitě je unavená a potřebuje si odpočinout.“ Jeho chladný hlas prostě nepřipouštěl protesty. Ochotně jsem následovala Pascala na chodbu, všechno bude lepší, než zůstávat s otcem o samotě.
Nevedl mě však do mého starého pokoje, ale dolů po schodech do katakomb. Otec asi usoudil, že svůj starý pokoj si nezasloužím. No, když to nebude nic horšího, než pobyt v kobce, budu spokojená.
Stanuli jsme u dveří do sklepa, ovanul mě pach hniloby a vlhkosti. Nechtělo se mi tam, ale co jsem mohla dělat?
Pascal mě postrčil dolů ze schodů a já měla co dělat, abych z nich nespadla. Prošli jsme několika chodbami, než se zastavil u mohutně vypadajících dřevěných vrat. Zvedl velkou, těžkou petlici a otevřel. Než mě vstrčil dovnitř, rozepnul má pouta.
Místnost byla poměrně veliká a stěny byly nabíleny vápnem. Tahle cela byla o něco lépe zařízena než ta Solova. Byl tu ke zdi přidělaný kavalec se slaměnou matrací, dekou a polštářem. Silné řetězy visely šikmo ze stěny a podepíraly jeho rohy. Bylo tu malé umyvadélko a také něco, co se při dobré vůli dalo nazvat toaletou. Vše bylo schováno za nízkou vyzděnou příčkou.
U stěny naproti posteli stál starý dřevěný stůl s ozdobně vyřezávanýma nohama. Vůbec se sem nehodil. A pak dvě železné židle. Místnost osvětlovala malá, slabá, holá žárovka, zavěšená na obyčejném drátu. V rohu těsně u stropu bylo prťavé, zamřížované okýnko. Díkybohu, alespoň budu vědět, jestli je noc nebo den.
Dveře se za mnou se zavrzáním zavřely a já zůstala stát osamocená a zlomená uprostřed cely.

První dva dny jsem strávila schoulená na kavalci a doufala v záchranu, která nepřicházela. Třetí den jsem to vzdala. Měla jsem ohromující hlad, který se k mému překvapení pomalu měnil v žízeň. Zkoušela jsem ji uhasit vodou, co tekla z malého kohoutku nad umyvadlem. Byla hnusná a smrděla zatuchlinou a rzí, ale nepomáhalo to. Cítila jsem se jako vyprahlý cestovatel uprostřed pouště. V ústech a v hrdle jsem měla sucho a v krku mi propukal nezvladatelný požár, který sílil s každým mým nádechem.
Otec se zřejmě rozhodl, že mě nechá vyhladovět, to bude pěkně bolestné mučení. Přitáhla jsem si kolena víc k tělu a snažila se myslet na Willa a malého Lucase. Copak asi právě dělají? Lucas leží v postýlce a brouká si nebo spinká. Možná ho Viv právě krmí z jeho lahvičky. Will se Solem se určitě snaží přijít na to, co se stalo a jak mi pomoct.
Z mého přemýšlení mě vyrušilo vrznutí dveří, podívala jsem se tím směrem a ztuhnula. Krve by se ve mně nedořezal, byla jsem v šoku.
U dveří stál muž, postavou mi připomínal Willa, nebyl moc svalnatý, ale pěkně pevně stavěný. Měl po ramena dlouhé světle kaštanové vlasy. Jeho pokožka byla snědá a bez jediné vady. Na sobě měl černé kanady, obnošené světle modré rifle a po kolena dlouhý černý vlněný kabát. Ruce měl svázané před sebou a měl šátkem převázané oči. Podle jeho neodolatelné vůně, to byl stoprocentní člověk.
Ruce měl zaťaté v pěst a i když se snažil vypadat odvážně, jeho čelist se chvěla strachy.
Hned, jak se za ním dveře zavřely, si strhl šátek z očí a zíral na mě překvapeně nádherně jasně zelenýma očima.
„Mohla bys mě rozvázat, prosím?“ Pozvedl svá svázaná zápěstí a postoupil o krok ke mně.
„Stůj!“ Vyštěkla jsem a přimáčkla se zády ke stěně. Až pak mi došlo, jak to vypadá.
„Neboj se, nechci ti ublížit. Jen chci, abys mě rozvázala.“ Udělal další malý krůček a roztáhl dlaně v uklidňujícím gestu.
Jak se přibližoval, začala se mě jímat panika. Tak tohle otec domyslel do nejmenších detailů. Mám hlad a on mi sem pošle člověka.
„Zůstaň kde jsi, už ani krok.“ Podívala jsem se upřeně do jeho očí a on se konečně zastavil. Rukama jsem si objala pokrčené nohy a snažila se dýchat pomalu a povrchně, žádné hluboké vdechy, které by přinesly jeho vůni blíž.
„Nehýbej se.“ Zavrčela jsem a sevřela ruce v pěst.
Konečně pochopil, že je něco špatně a tázavě nadzvedl jedno obočí.
„Sedni si k protější stěně, prosím, co nejdál ode mne.“ Zaprosila jsem a schovala svůj obličej. Cítila jsem, jak mě v puse začínají tlačit tesáky.
Lehla jsem si čelem ke stěně, točila se mi hlava a bylo mi strašně zle z hladu.
„Asi jsme to vzali za špatný konec. Já jsem Bill a ty jsi?“ Sedl si k protější stěně a položil si svázané ruce do klína.
„Melanie.“ Zavrčela jsem do zdi a snažila se nevnímat jeho přítomnost. Šlo to ztuha, čím déle byl se mnou v cele, tím více prostor zaplňovala jeho vůně. S každým dalším nádechem jsem cítila neuvěřitelnou potřebu se napít. Žaludek se mi bolestivě stahoval a střeva se mi kroutila.
„Můžeš mi říct, co se tu děje, Melanie?“ Opět po několika minutách přerušil ticho.
„Tak fajn, taktika ignorování bude v tomhle případě asi neúčinná.“ Sedla jsem si a pomalu se k němu otočila. Jeho zorničky se rozšířily a jeho tvář smrtelně zbledla. Vystrašeně zamrkal a pak vrávoravě vstal.
„Co jsi zač?“ Dostal ze sebe s obtížemi a na jeho obličeji se vystřídal výraz zděšení, překvapení a paniky.
„Upír, Bille. A věř mi, že ti nechci ublížit. Jen tu máme menší problém, protože jsem neuvěřitelně hladová a ty jsi člověk.“ Pokrčila jsem rameny a podívala se mu přímo do očí. Věděla jsem, co před sebou nyní vidí. Žlutooké monstrum, které se ho chystá zabít.
„Chceš mě vysát?“ Jeho hlas se chvěl a on škubal pouty, aby se uvolnil.
„Nechci tě zabít, jen nevím, jak dlouho se dokážu ovládat.“ Na sucho jsem polkla a žár v mém hrdle opět nabral na síle.
„Sakra.“ Chytla jsem si dlaněmi krk.
„Tak co budeme dělat?“ Zeptal se a já jen vzdychla. To kdybych tak věděla, co budeme dělat, byla bych šťastná.
„Nejsem si jistá, Bille.“ Olízla jsem si suché, popraskané rty.
Pak mě něco napadlo, obvykle stačila sklenka, nebo dvě, abych zahnala žízeň, možná to bude stačit i teď. Pohlédla jsem na jeho třesoucí se tělo a věděla, že nemáme jinou možnost, než to zkusit.
„Bille, musíš mě nechat, abych se z tebe napila.“ Řekla jsem pomalu a snažila se dát důraz na každé slovo.
„Ty ses zbláznila.“ Škubal dál pouty, jako by mohl ten provaz roztrhnout. Zařezával se mu do zápěstí a drhnul se mu o kůži.
„Nech to být, nebo se zraníš a poteče ti krev.“ Řekla jsem otráveně a vstala.
„Nechci, abys ze mě pila.“ Vřískl směrem ke mně a upřeně mě pozoroval.
„Není otázka jestli, ale kdy, jak a jak mnoho se z tebe napiju, Bille.“
Vzdálenost mezi námi jsem překonala dvěma skoky a chytila jsem ho pod krkem. Zalapal po dechu a zakřičel, až mi zalehly uši. Očividně můj pohyb nezaregistroval.
„Jen ti nechci ublížit, ty blázne. Nemusím se tě ptát na svolení. Můžu tě zabít a tvou mrtvolu rozsápat na kousíčky, ale nechci to udělat. Musíš mi pomoct, abych tě udržela naživu, ty idiote.“ Do hlasu se mi vkrádala zlost, ale tak nějak jsem ho chápala. Jak bych se asi chovala já, kdybych byla zavřená sama s hladovým upírem ve smradlavé kobce?
„Dobře, ale jak mi zaručíš, že mě nevysaješ.“ Jeho hlas byl přiškrcený a tak jsem svou ruku zpustila podél těla.
„Nijak, musíš mi věřit.“ Chytla jsem ho za ruce a rozvázala uzel na provazu, při mém dotyku se zachvěl. Nechala jsem ho tam stát a vrátila se na kavalec.
Povolil provaz a rozvázal si ruce. „Dobře, tak to uděláme.“
Mnul si od provazu popálená zápěstí a opatrně se ke mně přibližoval.
„Pokud není jiná možnost.“ Jeho zelinkavé oči nervózně těkaly po mé tváři a já se snažila uklidnit, abych se alespoň částečně změnila zpět.
„Není jiná možnost. Věř mi, že si nepřeji nic jiného, než odsud vypadnout, ale jsem tu s tebou zavřená a nemůžu s tím nic udělat.“
Rozepl si kabát a shodil ho na podlahu, přes hlavu si přetáhl mikinu a hodil ji na kabát. Stál teď jen v tričku naproti mně a já z něho nemohla spustit oči.
„Sedni si.“ Udělala jsem mu místo vede sebe a on mě po mírném zaváhání poslechl.
Nechtěla jsem mu vyprávět, že to bude pro mne poprvé, bál by se ještě víc.
Vnímala jsem teď celým tělem jeho přítomnost, bylo to jako by mi někdo vrazil střep do mozku. Slyšela jsem každý jeho nádech a jeho silné mladé srdce mi bilo snad až v krku.
Otočila jsem se k němu, stále mě upřeně pozoroval. Jeho pohled, ale teď nebyl zhnusený, asi se mi podařilo proměnit tvář a oči, ale ostré tesáky jsem v ústech stále cítila.
„Nebude to bolet, slibuju.“ Usmála jsem se a chytila ho za ruku.
„Uvolni se.“ Opatrně jsem ho za ramena zatlačila do lehu. Jeho nohy byly ale šikmo přehozené přes pelest kavalce a visely volně z postele.
Klekla jsem si vedle jeho ležícího těla a pak se k němu naklonila, budu muset improvizovat, tohle mě nikdo neučil.
Svezla jsem se na všechny čtyři a zapřela se o lokty. Položil mi dlaně na boky a já byla překvapena intimitou celé téhle situace.
Dýchal velmi rychle a přerývaně, jeho horký dech mi vanul do tváře a srdce mu bušilo, jako by si chtělo prorvat cestu ven z jeho hrudi. Vnímala jsem jeho strach, cítila jsem jemnou vůni jeho kůže a drahé kolínské.
Pomalu jsem přiblížila svá ústa k jeho krku a zastavila se těsně nad jeho krční tepnou. Tep mu pod kůží kmital neuvěřitelně rychle a já z toho místečka nemohla spustit oči. Vábila mě jeho krev, která mu kolovala v žilách.
Dotkla jsem se rty kůže na jeho krku a on se zachvěl. Jeho ruce se pevněji přitiskly na mé boky. Špičkou jazyka jsem přejela po pulzující pokožce a zatočila se mi hlava z té krásné chuti. Už nebylo cesty zpět. Tesáky se mi vysunuly ještě víc a já je zatnula do té voňavé kůže. Bill tiše zasténal a propnul se pode mnou. Ústa mi zaplnila teplá krev a já si připadala jako narkoman, co si právě vstříkl svoji dávku. Začala jsem sát a polykat jeho horkou krev, hlava se mi točila a mým tělem projížděl zvláštní pocit vzrušení a zároveň uspokojení. Tišila jsem svou žízeň a hasila pálení v mém krku.
Stisk jeho dlaní slábnul a pak jeho ruce bezvládně sklouzly z mých boků a dopadly vedle nás na matraci. Věděla jsem, že je nejvyšší čas přestat, ale jak?

Autor: Nenefer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the middle -45. kapitola: